1. Skip to Menu
  2. Skip to Content
  3. Skip to Footer

Ohlédnutí za Libštátem 2016

Libštát 2016

Druhý únorový víkend jsme zas po roce spěchali od Libštátského nádraží stačit začátek letošního Libštátu, který se konal pod pořadovým číslem 46. I když jsem patřila k těm, kteří si nemohli vše od začátku do konce vyslechnout, pokusím se předat alespoň část dojmů z letošního setkání.

Vítaly nás zelené stráně, mžourající sluníčko, městečko snad ještě neprobuzené, jen s výjimkou návsi plné aut a nám podobných opozdilců. Do sálu jsme vklouzli potichu hned po zahájení Jardy Brenta , kdy už byl zaplněný sál.

01
Obr. 1 Hlavní sál před zahájením

Slovo pak dostal prezident ČANY Martin Blagoev, který stručně informoval o všem důležitém, co se během uplynulého roku v rámci ČANY událo . Na prvním místě uvedl vydařený třetí ročník ČANY Lanex OFFSHORE CUP , kdy všech 9 startujících týmů po vydatném hraní si s trimováním plachet závod k Bornholmu a zpět dokončilo, a vítěznou posádkou Roberta Kolína byl překonán dva roky starý rekord Saši Nedvědického. Celé Martinovo vystoupení doprovázela kulisa videa a záběrů z plavby i organizace závodu, včetně vyhlášení vítězů. Dále Martin zmínil i anabázi s nařízením MD o nočním kotvení, že se pod petici, na které se velice podíleli David Kreps a Tomáš Hruška, podepsalo přes 4000 lidí a výsledkem je, že předpis bude novelizován, tedy bitva o jeho lidskou podobu bude pokračovat a ČANY se bude snažit ji prosadit. Jakékoliv náměty a nápady v tom směru jsou vítány a kontakty na www.cany.cz jsou pro to k dispozici. Na závěr složil poklonu a poděkoval organizátorům Libštátu, jmenovitě Jardovi Berntovi za to, že libštátská setkání tak dlouho a tak skvěle fungují.

Pak převzal slovo Felix Chudoba , specialista ČANY pro agendu právní (už jen lehce poznamenaný dozníváním následků společensky náročného pátečního večera), který přehledně a srozumitelně podal přítomným obraz toho, co se v legislativě v souvislosti s jachtingem děje .

  02
Obr. 2 Felix Chudoba o legislativě

Ve vyhlášce o způsobilosti osob k vedení plavidla se podařilo přesvědčit MD o definici rekreačního plavidla do délky 24 m (upozornil na nutnost pohlídat konec platnosti nejstarších povolení k 31. 12. 2016!), změny směrnice EU týkající se mj. soukromě dovezených plavidel včetně závodních, k vyhlášce o závodní způsobilosti platící od 1. 1. 2016 byla již 9. 1. zahájena novelizace, vyhlášku o nočním kotvení se snad stačí do letošního května novelizovat (zatím se podařilo, že alespoň na Vltavě bude policie porušení kotvení trestat jen domluvou), v letošním roce má být zahájena práce na novelizaci Vyhlášky o námořních jachtách, u které chce ČANY prosadit odlišný režim pro komerčně a soukromě provozované jachty pod vlajkou ČR.

Následovalo informacemi nabité vystoupení Pepy Třešňáka . Jednak přineslo zpravodajství z veletrhu v Düsseldorfu , kde byl markantní velmi hektický vývoj ve všech oblastech, k vidění nejrůznější kategorie lodí, množství typů katamaránů, nekomfortní lodě určené na dlouhé turistické plavby, je patrný zájem o lodě provozované na jezerech (půjčující musí mít licenci), vrací se trend chatiček na vodě, protože pozemky jsou drahé.

03
Obr. 3 Pepa Třešňák – co nového přinesl rok

Vymezený čas byl velmi krátký na zachycení množství všeho nového i výhled, co všechno se ve světě jachtařské techniky odehraje. Jak uvedl, všude se postupně rozšiřují elektromotory a např. v Německu je i daleko jednodušší a operativnější jejich technické prověřování a schvalování (i vtom se má naše odpovídající legislativa od koho učit). V principu platí, že Evropská doporučení vymezují základní věci a jen z asi z 5% něco nařizují. Zbytek je na státu, jakým způsobem realizaci předpisu EU provede. V současné době lidé ze zemí Evropy cestují podstatně méně. V závěru zaznělo působivé konstatování - nesmíme si nechat komplikovat život lidskou blbostí.

Petr Ondráček poutavě pohovořil o lodích a blescích a jak se maximální možnou měrou před jejich účinky chránit.

04
Obr. 4 Jarda Bernt s Petrem Ondráčkem a blesky

Na začátku byla malá dávka fyziky, pak působivé obrázky Eliášova světla, proděravělých boků lodi, přetavených stěhů a zborcených stěžňů – doklady, co všechno síla blesku umí, když si statisíce Ampér a o tři řády více voltů hledá nejkratší cestu k vodě. Podle promítnutých statistik zásahů bleskem vycházejí nejhůře vícetrupá plavidla. Jediné, co především lze dělat, je být včas na bouřku připraveni a snažit se omezit účinky blesku na minimum. Petr uvedl řadu příkladů, rad a praktických zkušeností (včas zjistit blížící se bouřku, zajistit blesku co nejkratší cestu k vodě, že ochrana antén bleskojistkami není spolehlivá, pozor na paralelní cesty blesku, počítat s účinkem elektromagnetické indukce, že jako Faradayova klec pro mobily a GPS dobře poslouží například mikrovlnka).

Slovo k věci řekl člověk nadmíru povolaný, Richard Konkolský , který již definitivně přesídlil k Novému Bohumínu, kde má sice k moři daleko, ale soustředěně se může věnovat sepisování a dokumentování svých cest. Potvrdil rady a zkušenosti Petra Ondráčka a popsal bleskové ochrany, které použil na svých lodích. Sám však osobní přímou zkušenost s účinky blesku nezažil, setkal se však s ní u případů jiných mořeplavců.

05
Obr. 5 Richard Konkolski

Pak podle programu následovalo se všeobecnou zvědavostí očekávané téma otravy rybami . O něm zasvěceně a věrohodně pohovořil Zdeněk Žižka , místo pana doktora Kaprála . Ten otravu zažil na vlastní kůži s celou svojí rodinnou posádkou v březnu minulý rok v Karibiku při plavbě na Sayonaře Jardy Bernta. Jak Jarda vzpomínal, začal cítit při konzumaci dané ryby divné brnění prstů, ale jeho varování ostatní nevyslyšeli. Otrava jim pak odezněla až za 3 měsíce.

06
Obr. 6 Zdeněk Žižka

Své zkušenosti z průběhem a následky otravy pak popsal i Mirek Račan , který ji zažil v nejsilnější podobě, taky po barakudě, a dostával se z ní dva roky – pivo si troufne vypít teprve teď. Zkušenost s tzv. otravou „ Ciguatera “ tak udělaly za poslední 2 roky dvě české posádky. Kritické pro její výskyt jsou oblasti korálových moří, častým nositelem je běžně konzumovaná ryba barakuda. Toxicita masa se těžko poznává, živé ryby se chovají normálně, jejich maso prý nežerou kočky a nejdou na ně ani mouchy. Ciguatera se v podstatě léčit nedá, nasazují se infuze a postupně odeznívá delší dobu. Může se ale stát, že se po letech vrací (toxin se ukládá v tuku a projeví se později).

07
Obr. 7 Mirek Račan o svých zkušenostech s otravou

Kolem poledního Jarda Fořt krátce představil nabídku nakladatelství IFP Publishing . V předsálí u jejich stánku s vystavenými knížkami po celý den stále někdo byl – mezi přitažlivými tituly bylo Za kormidlem v maríně Františka Novotného, publikace RYA o uzlech , soupis průšvihů a jejich řešení v knížce Kapitán do nepohody i učebnice nádechového potápění.

08
Obr.8 Jarda Fořt a knížky IFP Publishing

Následovalo premiérové promítání profesionálního filmu z TPS centra Brno o průběhu a výsledcích 19. ročníku České Námořní Rallye , která se uskutečnila ve dnech 17. až 24. 10. minulého roku v Chorvatsku v oblasti Biogradu. Účastnilo se asi 20 posádek lodí FIRST 35 a 12 posádek ELAN 350. Závodilo se 6 dní, probíhaly okruhové i navigační rozjížďky, závodníci zažili vítr až o síle 50 kt, kdy nastoupily motory, a závod se změnil ve schovávačku před větrem. Na plátně jsme si vychutnali krásné záběry z plavby se spinakry i genakry a několik dramatických chvil během závodů.

O plavbách La Grace a hlavně o její účasti na loňském Tall Ships měla moc pěknou prezentaci Lenka Čermáková , místo Pepy Dvorského, od kterého Libštátské setkání pozdravovala. La Grace byla zařazena ve třídě A (100m lodě), kde měla asi 50 soupeřů. Závod, kterého se účastnilo kolem 2500 námořníků a 120 lodí, byl nejen o plavbě, ale také o setkávání posádek, o předvedení show pro veřejnost, o prezentaci lodí. Starty byly napínavé už tím, že v daném množství lodí nebylo možné respektovat pravidla provozu, důležité bylo vyhýbat se navzájem a držet směr. Na sever od Skotska si pak užili 7 dní pekla, kdy vlny byly až 7m, po něm následovalo bezvětří. V mezi-etapě pak posádky vychutnaly krásu norských fjordů. V první etapě doplula La Grace na 3. místě, v celkovém hodnocení po druhé etapě se umístila na skvělém 2. místě, pouze se 7 minutami ztráty na vítěze.

09
Obr.9 Tall Ships a trasy La Grace

O svých plavbách v exotických mořích následně povídal a promítal Jirka Denk , tentokrát z pozice zkušeností s dětmi na palubě . Své pásmo videa a záběrů pojmenoval Hany objevuje svět - začínalo záběrem na Jirkovu ani ne roční dcerku Haničku, jak po čtyřech blaženě upaluje k vlnkám atolu v Tonku, na kterých se houpe jejich Altego II . Pak Hanička absolvovala plavbu 150 NM na Fidži, další trasa vedla do Kaledonie a na Nový Zéland, kde už začala definitivně chodit. Jak snášela rušnější počasí, ukázal film – z okna jídelny je vidět na vlnách tančící záď a spokojený prcek s chutí baští plnou pusou jogurt. Altego již zažilo řadu plaveb s dětmi a podle jeho kapitána u dětí na palubě spolehlivě funguje pud sebezáchovy - poslechnou, nepřekážejí, a když jde do tuhého, drží se v podpalubí.

10
Obr.10 Hanička žije na palubě Altego II

S Haničkou navštívili rodiče řadu míst na různých ostrovech, vždycky zašli do školy a dítě všude bylo vstupenkou k tomu se s místními skamarádit, jak to filmové záběry dokládaly. My v sále jsme mohli vychutnávat krásná místa, kterými pluli i líčení dramatičtějších momentů plavby, kdy v oblasti fjordů Nového Zélandu potkali extrémní vítr i proudy a při utržení kotvy měli doslova štěstí. Jirka Denk přese všechno doporučuje z vlastní zkušenosti – nebojte se s dětmi cestovat, i s docela malými. Má to pro ně smysl, všechny dojmy hladce přijímají, všechno se zaznamenává v nich, na jejich „hard disku“ . Od dubna plánuje sám plavbu 2600 NM v oblasti Nového Zélandu a Polynésie, kde zůstane od června do srpna. Pozval nás tam, nadšené posluchače, ať se připojíme, a to i s dětmi, malými i velkými – člověk se na ně nemá vymlouvat a plavby s nimi je o hodně hezčí .

11
Obr.11 Jirka Denk doporučuje – plujte s dětmi

Jarda Bernt pak podle programu uvedl hosty z Německa, sestry Ulriku a Astrid Ewe, od kterých jsme se dozvěděli zážitky a zkušenosti z výjimečných plaveb ve vodách doslova severních moří. Atmosféru těch míst nejdříve přiblížil Zdeněk Žižka pohledem do historie jejich objevů – jako první zmínil výpravu hraběte Johanna N. Wilczeka na podporu expedice Julia Payera , pro kterou dopravili a uložili zásoby pro návrat. Ta na průzkumné plavbě v letech 1871 – 1874 objevila Zemi Františka Josefa. Tehdy její členy, 40 let před slavnou výpravou Ernesta Shackeltona, zachránily čluny, které naložené táhli po ledu. Na skutečně historických fotografiích byla i místa, kde při své plavbě na Špicberky, které se účastnil i Zdeněk Žižka, kotvila Bagatela.

12
Obr.12 Astrid Ewe v prostředku, Zd.Žiška s historií v pozadí

Pak již patřil čas a pódium Astrid Ewe , která pověděla, s pomocí překladatelky, o naprosto unikátních plavbách S/Y Luna . Plachetnici koupily se sestrou v roce 2004, vypluly s ní v dalším roce a navázaly tak na dědictví svého dědečka mořeplavce. V roce 2007 nechaly loď na Špicberkách po 7 etapách plavby a chystaly ji na přeplavbu Barentsova moře . Důležitou součástí vybavení byly ledové mapy a puška kvůli ledním medvědům. Na promítaných fotografiích neodolali přiblížit se k ledovcům blízko, kousky jejich průzračného ledu používaly do whisky. Plavbu skončili v Tromső, odkud pak Luna vyrazila na další plavbu, jejímž cílem byla Země Františka Josefa . Jak Astrid uvedla, na tom, že se plavba vůbec mohla uskutečnit, měli velké zásluhy dva ruští jachtaři z okruhu plachetnice Petr I., kteří zorganizovali pro 9 lodí regatu, na které byly i Solovecké ostrovy a Archangelsk. Z něj pak bylo něco přes 1000 NM k Zemi F. J., kam se Luna vydala. Její pětičlenná posádka s blížícím se cílem nepřetržitě sledovala mapy ledu a kry kolem lodi. A když příliš zhoustly, obrátili se zpět – bylo to na šířce 82°18‘, která znamenala překonání světového rekordu nejsevernějšího místa, kterého kdy plachetnice dosáhla. Umožnilo to i teplé léto roku 2012.

13
Obr.13 Trasa S/Y Luna k Zemi F. J.

Na zpáteční plavbě pak posádku čekala nejen častá mlha, ale i zastávky na řadě krásných míst a ostrovů, které byly dostupné díky malému množství ledu, také návštěva na palubě ruského ledoborce a pohledy na lední medvědy na blízkém pobřeží. Organizátoři prohlásili Lunu za vítěze regaty, s ohledem na hendikep - Petr I. byl větší a rychlejší loď. Celkem na všech etapách plavby uplula Luna v oblasti Skandinávie 6016 MN a za celou dobu strávila jen 9 nocí v přístavech.

Prakticky souběžně od 13 do 17 hodin probíhal v menším obsazení program v místním kině , na kterém byly besedy s  Jiřím Štrýblem na téma North Atlantic Passage , s  Jiřím Brožkem o jednom z největších setkání plachetnic na světě - regatě historických lodí Brandaris Race. Další dvě, autorů Františka Novotného a Miroslava Račana, byly v rozsáhlejším podání i na programu velkého sálu Společenského domu, který byl tak poutavý, že řadě z nás se nepodařilo si z něj do kina odskočit.

14
Obr.14 Poledne v hlavním sále

O plavbě S/Y Freelord přes 60 poledníků a 20 rovnoběžek, kterou kapitánoval, povídal a promítal František Novotný. Bylo to podrobné podání zážitků z dlouhé a netypické severské plavby, dokumentace míst a především zcela výjimečných zkušeností z prostředí ledů a ker i s využíváním ledových map. Vypluli vloni koncem června z Bostonu k pobřeží Nového Skotska , za stále přítomné mlhy. Před Halifxem se zlepšilo počasí a čekala je tam i krásná marína, odkud vypluli směrem Grónsko. V zálivu Sv. Vavřince zažili vichřici, kdy genu refovali na 2- 3 m 2 a pak zakotvili v pěkné a vlídné maríně Alens Cove na New Foundlandu (3 dny z Halifaxu, 344 NM). Pomohli jim hodně manželé Křižanovi, kteří tam již 30 let žijí, důchodci, on původně ortopéd. Směr další etapy byl pak na Labrador, kdy začala oblast ker. Z nich jsou pro laminátovou plachetnici zvlášť nebezpečné ty nízké drobné a ploché, které radar nezachytí. 208 NM za 2,5 dne končilo na Red Bay Harbour, kde je jako památka UNESCO první velrybářská stanice, nedaleko zátoky se spoustou vraků lodí. Fotografie ukázaly pečlivě připravené zázemí pro turistiku, udržované a dobře značené stezky často dřevěné, provázené popisy.

15
Obr.15 Jarda Bernt a František Novotný

Domy se nezamykají a centrum je otevřeno 24 hodin denně. Tam posádka koupila především ledové mapy, tak důležité pro další plavbu. Interval jejich zpracování je poměrně dlouhý, až 5 dní. Plavba za přítomnosti nebo hrozby ledu provázela pak posádku celou další cestu – jak řekl kapitán, dokud v tom ledovém prostředí nejste, nedokážete si představit, do čeho vstupujete . Je to o dynamice ledu, o větru i tání. Potkali tam speciální duralovou loď francouzské výroby konstruovanou pro vysoké severní šířky, záď byla řešena tak, že v kokpitu mohl být operativně umístěný člun. Na Grónsko pak potřebovali 6 dní, z toho 4 dny čekali na vhodné počasí. Před zimou je chránily 4 vrstvy oblečení. Co 6 hodin požadovaly grónské pobřežní úřady hlášení polohy a přihlásit se měli již ve vzdálenosti 250 NM. O hloubce v těch místech se přesvědčil vědec, který byl členem posádky – zkoušel odebrat vzorky dna a ani v hloubce 250 NM sonda nedosáhla dna. Proplouvali pak nebezpečnými nízkými ledovými poli, za absolutního bezvětří snášeni driftem skoro devět hodin a jak se Grónsko přibližovalo, postupně se vyjasňovalo. V lodi byla extrémní vlhkost. Trasu 690 NM urazili za 6,5 dne. Na Nanortaliku si prohlédli všech 12 muzejních domků, kde byly mj. i lovecké kajaky, na kterých již dnešní Eskymáci nedovedou plout - používají motorové čluny. Většina obyvatel městečka jsou ženy a to převážně samoživitelky, polovina obyvatel je nezaměstnaných, míra alkoholizmu je vysoká.

16
Obr.16 Promítá se Grónsko z plavby Fr. Novotného

Další plavba mířila na Island . Koncentrace ledové tříště kolem lodi houstla. Důležitým údajem pro sledování ledu byla teplota vody. Přesto se loď dostala do stavu, kdy nemohla ledovou bariéru, nekonečně se protahující k západu, prorazit. Definitivně v ní uvízli o půlnoci a situace se stala dramatickou – příboj duněl o kry a nedalo se tušit, co s nimi udělá. Bariéru ledu o tloušťce několik desítek metrů se podařilo obeplout až na druhý pokus, za cenu ztráty 100 l nafty a času přes dva dny. Promeškali tak rovněž šanci na dobré počasí. Když měli před sebou ještě přes 600 NM k Islandu, nenastartovali motor, neopravitelně odešla pojistka na nezjistitelném místě motoru (dodavatel elektro vybavení byl z USA, dokumentace chyběla). Nezbylo než v tvrdých podmínkách plout pod plachtami, takeláž dostala zabrat, čas pro odlet letadla z Islandu byl kritický. Z této dramatické části chyběla fotodokumentace, protože nikdo neměl čas ani myšlenky, když navíc ještě den plavby před Rykjavikem museli hledat úkryt před blížící se bouří.

Program dne pak pokračoval promítnutím filmu uvedeného jménem Kokša . Pod touto přezdívkou zná okruh zasvěcených Karla Hauscheho , vynikajícího horolezce z Adršpachu. Kořeny jeho rodiny byly německé a na západ do Německa taky v roce1965 z Čech odešel. Tam si postavil plachetnici ROSINANTE, na které vyrazil v roce 1994 obeplout svět. Ze začátku i s dětmi Karin a Kájou, než dospěly a odešly na studia. Výčet destinací, kam se podívali, byl nekonečný. S manželkou se pak rozhodli žít v zátoce Le Marin na Martiniku. Jak Karel-Kokša říká: „Z jistili jsme, že Karibik není tak špatný, žádní Krokodýli, žraloci a jiná havěť. Je tu čistá voda – a tak jsme tu zůstali .“ Několik záběrů pak ukázalo i nostalgicky vzpomínající starou partu horolezců, mezi nimi Jardu Bernta, jak s Kokšou probírají, kudy lezli které adršpašské stěny, kde byly jaké chyty, kruhy …

17
Obr.17 Soustředění diváci

Po nostalgické atmosféře, kterou film navodil, předstoupil přes natěšené posluchače Ruda Krautschneider . Jak program sliboval, začal příběh, který jsme se všichni před rokem snažili sledovat a drželi jsme palce jeho vítěznému konci, který nenastal: Jak to bylo s vorem .

18
Obr.18 Ruda Krautschneider začíná vyprávět

To vyprávění jsme si poslechli v autorském podání Rudy, prokládané jeho glosami a myšlenkami. Z něj se nám podařilo něco zachytit nejen na papír, ale snad co nejvíce i zakotvit někde v našem vědomí, jak to Ruda chtěl. Vor stavěl poprvé v životě, pro jeho spuštění na vodu v Portugalském Portimao měl v pořádku všechny náležitosti, jako nikdy před tím. Obstrukce místních úřadů nekončily – proti námitkám místní policie, že u nich postavil vor bez povolení, doložil potvrzení ČR, že se jedná o plavidlo montovatelné. Další argument byl, že „ kapitán přístavu usoudil, že plavidlo nevyhovuje pravidlům EU “. Aby vyloučil jazyková nedorozumění, přizval si Ruda k jednání tlumočníka. Jednalo se jen o to, nechat odtáhnout vor od pobřeží do proudu. Rybáři to udělat nemohli, neměli pro to licenci, a kdo měl licenci (cena by byla 4 tisíce EUR), musel mít k tomu povolení kapitanátu. Ta situace dokládala obecnou zkušenost, že „ všichni úředníci na světě mají být naši sluhové, ale tváří se jako naši páni “. Celou tu dobu stál vor krásně na vodě, a jen potvrzoval test ponornosti jeho smrkového dřeva, který Ruda nechal provést dva roky předtím ve výzkumném ústavu v Gdaňsku. Čekal na nařízenou a domluvenou kontrolu na vodě a nikdo nepřicházel, zajeli na kapitanát, kde se jen dozvěděli, že kapitán přístavu prostě zakázal prohlídku provést a pustit je na moře. Nezbývalo než nechat vor vytáhnout, za nimi čekala řada lodí a hrozilo penále za zpoždění jejich servisu. V portugalštině napsal Ruda pro místní tisk článek o celé anabázi. Jak říká, byl to „ článek o hovadech, o tom, že chlap je na světě z jediného důvodu – a to aby se svině bály “. V určitém smyslu se text neminul účinkem, komunistický starosta sousedního města se ho chytil jako nástroje proti svým v podstatě fašistickým protějškům v Portimao s okamžitou ochotou provést demonstraci. Drama se uzavřelo tím, že se Ruda v přístavu smekl a urval si vazy na kolenu. Kamarádi mu koupili letenku a s balíkem místo kolena pak jeho cesta vedla na letiště a v Praze rovnou do nemocnice, kde ho za několik dní dostali z nejhoršího. Dva kamarádi, kteří se s Rudou na voroplavbu chystali a kteří do ní vložili každý několik set tisíc, nechtěli zpět nic. „ Všechny blbosti, které jsem v životě udělal, měly vždycky v sobě něco dobrého “ uzavíral Ruda a my pochopili souvislost, když na druhé misce vah proti protivenství a smůle stála velká dávka nezištného kamarádství, nadšení pro společnou věc a snahy pomoci druhému.

19
Obr.19 Na plátně jsou 3, kteří měli na voru plout

Při té příležitosti Ruda vzpomenul i na jiné své „blbosti“ – na Viktorku , kterou stavělo kolem 300 lidí v podstatě sobě pro radost.

20
Obr.20 Jarda Bernt, Ruda Kraut. s osudy jeho lodí

Většinu nábytku pro Viktorku vyrobil Jarda Bernt, kamarád horník sehnal 11 tun olova. Za pravého kapitána Viktorky Ruda označil Jindru Kuchejdu , který, než k ní přišel, neměl ani průkaz vůdce malého plavidla. Po plavbě kolem světa byla loď opotřebovaným vrakem, a už jen málo lidí přišlo věnovat se jejím opravám. Jedním z nich byl malíř Ladislav Vlna, autor galerie portrétů polských mořeplavců.

Ruda se s  odstupem a nadhledem ohlédnul po svých zkušenostech. Říkal, co mu z nich vyplynulo – čas pokročil, lodí je daleko více, než mořeplavců, loď v podstatě nemá žádnou hodnotu, je největší radostí ji stavět, ale – proboha, jen ji nevlastnit. Šel postupně do minulosti a vzpomenul na lodě, které prošly jeho rukama. O příběh, jak při plavbě na Polárce bydlel mezi tučňáky , projevilo zájem ministerstvo školství s tím, že ho dají do čítanek. Ptali se na cenu a byli zaskočení, když si autor řekl o jednu korunu.

Když v roce 1990 hledal mořeplavce na cestu do oblastí tučňáků, zdálo se nejdříve, že je sežene snadno. Pak se na několikaletou plavbu s ním byli ochotní vydat jen tři - dva z nich traktoristi a jeden z nich ani neuměl plavat. Polárku později poničila v kanálech u Štětína nárazem holandská nákladní loď a vinu za nehodu námořní soud rozdělil mezi účastníky stejnou měrou. Vzpomenul plavbu do Grónska, kdy zažil, jak je důležité nedávat si žádný pevný termín a jen tak je možné plavbu plně vychutnat. Lodě pro dětské domovy stavěl ze dřeva, jako vikingské lodě , nechtěl stavět z laminátu, i když je lehký. V roce 1979 vyplul v srpnu s Polárkou ze Štětína do Země Františka Josefa, Poláci se mu smáli pro špatně zvolené období. Plul v podstatě bez kompasu, ten nebyl funkční. Jeden člověk z posádky byl blázen, před kterým varoval i psychiatr, že může být nebezpečný – a to se i potvrdilo. Ruda nikdy neměl na lodi záchod a 25 let neměl na lodi motor. Když při kontrolách souhlasil, že je podle předpisů nutný, poznamenával, že o povinnosti mít přitom i benzín řečeno nic není. Pak Ruda jmenoval další a další lodě, které prošly jeho rukama, Toulavého husitu, Velu , loď, kterou dal partě lidí, aby s ní pluli do delty Orinoka.

21
Obr.21 Richard Konkolský sdílí příběhy lodí

Teď Ruda dokončil Polku II a chce se s ní vydat na sever. Řekl, že vždycky rád jezdil na setkání do Libštátu, který je pro nás všechny něco jako mateřský přístav, ale jak vidí svět kolem sebe, časy se změnily. Že přijel tentokrát do Libštátu asi naposled, přesto nás ale všechny rád potká – na moři.

Rudovi jsme všichni pokorně naslouchali, i u stolku před pódiem Richard Konskolský, s úsměvem, ve kterém bylo souznění - oba vyznávají sejného boha moří a plaveb a každý jde k němu svou cestou. Jak jsme si pak u našeho stolu říkali, bylo to jedno z Rudových nejpůsobivějších vystoupení, které jsme od něj kdy slyšeli, jen je škoda, že ho nikdo nenatáčel (ale možná ano …).

Následoval pak film o plavbě Sayonary 2014 až 2015 , který Jardovi Berntovi pomohli z množství dokumentovaných zážitků vytvořit jeho přátelé. Byl to romantický náhrdelník, kde perličky byly dojmy z navštívených míst, s datem, startem a cílem, včetně uplutých mil. Podtextem filmu bylo zamyšlení – cíl není cílem, cílem je cesta, plavba je cesta … i cíl.

22
Obr.22 Jarda Bernt na filmu z plavby Sayonary

Doba pokročila a program se proti plánu protáhnul. O zbývající čas, daný začátkem velkého námořnického bálu, který si měl od 20 hodin zabrat hlavní sál, se musely podělit ještě tři zajímavá vystoupení. Prvním z nich byl Miroslav Cink s plavbou na solární lodi Evropou . Po vnitrozemských tocích evropských řek plul na říční lodi Se Sun River 35 poháněné pouze sluncem (jak říkal - přesněji světlem), v minulém roce od června do konce srpna. Absolvoval vnitrozemím okruh z Píšťan na Litoměřicku přes Německo, Francii, země Beneluxu zpět, celkem přes 3700 km. Jinou než světelnou energii loď prakticky nepotřebovala, i když během plavby zažili sluníčka na dané období roku spíše málo. Získávaná energie bez problémů stačila jak na pohon pro elektromotory, tak pro běžný komfort posádek.

23
Obr.23 Večerní program pokračuje

Patřila jsem mezi ty, kteří si už další promítání a povídání nemohli poslechnout, čas odjezdu posledního vláčku z Libštátu se spojením do dalších destinací byl nemilosrdný. Jen jsme přelétli na programu očima, o co přicházíme – následovat měl Miroslav Račan s plavbou Sněhurky z Kuby na Floridu a po něm Martin Doleček s dobrodružstvím, které zažil se svou lodí Alya II při plavbě Pacifikem . Snad budeme mít příležitost si o tom poslechnout při některé další příležitosti.

( Olga Mullerová, ČANY )