1. Skip to Menu
  2. Skip to Content
  3. Skip to Footer

Plavba Botnickým zálivem ... pokračování

Pokračování první části sólo plavby Botnickým zálivem
 
2. až 5. 7. Vaasa

Dny ve Vaase jsem strávil procházkami po nábřeží a příjemném centru města, nákupy zásob, návštěvami dvou muzeí a několika večeřemi v restauracích.

Nejvíce mě oslovil „Archipelago fish plate", což byl sice jen předkrm, ale protože sestával ze syrového i marinovaného lososa, krevet, kousku pečené (asi) štiky a dalších dobrot, byl výborný. Zapíjen moselským zanechá v člověku hluboký dojem. V jiné restauraci jsem konečně dostal rybu – štiku –, ale čerstvě ulovená určitě nebyla. Kdy byla ulovena jehněčí žebírka, která jsem si dal o den později, nevím, ale nebyla špatná.

Původně jsem chtěl odplout v úterý nebo ve středu, ale počasí tomu nepřálo. Foukalo kolem 35 uzlů, často pršelo, teplota byla 12 až 14 stupňů. V takovém počasí se mi nechtělo ani na výlety do okolí Vaasy, kde se dá najít hodně zajímavých míst. Pobyt ve Vaase jsem prodloužil o další dvě noci.

Nejhezčím zážitkem byla návštěva „Ostrobothnian Museum", které má úžasné přírodopisné, historické i národopisné sbírky. Proti tomu je druhé navštívené – „Námořní museum" – jen dosti průměrné.

Taky jsem našel obchod s výmluvným názvem „Alko" a doplnil jachtařské pomůcky. Levné to ale nebylo – jachting je náročná záliba. Nezapomněl jsem ani na dostatečnou zásobu tužkových baterií do ruční GPS.

Ve středu večer vítr ustal. Byl to velký nezvyk – celou dobu bylo slyšet jeho svištění ve vantech. Zaradoval jsem se, že ve čtvrtek dopoledne budu moci vyrazit na plavbu zpět na jih. Původně jsem chtěl plout taky do finského města Rauma, kde je taky hodně k vidění, ale kvůli zdržení jsem je vypustil z programu a chystal se plout přímo na Ålandské ostrovy.

6. 7. Na Ålandské ostrovy (1)

Ve čtvrtek ráno ovšem zase dost foukalo. Sice už nepršelo, ale na pohodlnou plavbu to nevypadalo. Už jsem se smiřoval s tím, že ve Vaase zůstanu další noc.

Těsně před polednem se vítr zmírnil, takže jsem se připravil na odplutí. Před tím jsem musel ve vedlejší marině dotankovat. Místo u pumpy bylo dobře kryté, takže přistání se obešlo bez komplikací. Tady mi nikdo nepomáhal, ale vzhledem k stání bokem a dostatku místa to nebylo třeba. Trochu mě znejistil pumpař, který mi řekl, abych nezajížděl blízko k vedlejšímu pontonu, že tam plachetnice někdy uvíznou. Po natankování nádrže a dvou desetilitrových kanystrů jsem se plazil co nejblíže kolem lodi stojící na druhé straně – proti pontonu s mělčinou. Vzhledem k ponoru 1,55 m jsem ale asi měl jistou rezervu.

Před druhou hodinou opouštím Vaasu. Jako již tradičně fouká přímo ze směru, kam směřuji. Na motor proplouvám stejnou trasou, jakou jsem do Vaasy doplul. Až na malou výjimku – v nejsevernějším bodě cesty pluji trochu víc na sever než při plavbě sem, aby bylo jisté, kdy a kde jsem dosáhl nejvyšší severní šířky. Tak jsem dosáhl 63° 07,6' N, 21° 17,9' E.

O něco dál si fotím bóji, na které vůbec není poznat, co označuje. Z mapy vidím, že jde o jižní kardinální bóji. O několik mil dál pluji kolem bóje severní, která vypadá úplně stejně. Předpokládám, že živly z bójí smyly barevné označení. Na vrcholové znaky si tady moc nehrají.
Po sedmé hodině proplouvám kolem ostrova Fäliskäret. Dost mě láká myšlenka strávit noc u mola. Na volné moře to už ale mám asi jen dvě míle, a tak pokračuji.

Na moři fouká ZJZ vítr, který postupně sílí. Stavím hlavní plachtu a 2/3 genoy a vyplouvám přibližně k jihu. Dvakrát musím křižovat, abych se vyhnul mělčinám a skaliskům. Kolem osmé už fouká šestka, v poryvech sedmička, vlny přesahují dva metry. Celkově je ale plavba příjemnější než cestou sem. Taky mě překvapuje, že není nutné refovat hlavní plachtu, jen genou jsem zaroloval na ½.

Vítr postupně slábne; kolem půlnoci fouká už jen ZJZ 4 až 5 Bft.

7. 7. Na Ålandské ostrovy (2)

Asi hodinu po půlnoci jsem se zase chopil sextantu, abych změřením výšky hvězd Vega a Arcturus určil svoji polohu. Měření nebylo úplně snadné, ani tyhle hodně jasné hvězdy nebyly na světlé obloze při pohledu sextantem příliš dobře patrné. Měření jsem zpracoval o něco později, ale stále během téhle etapy. Chyba polohy byla 6 mil. Posádka byla s výkonem navigátora spokojena.

I v druhé půli noci vítr ustává, vlny slábnutí pomalu následují. Kolem půl páté už nefouká vůbec, takže startuji motor. Do osmi hodin pluji na motor, další dvě hodiny bez motoru a s hlavní plachtou jen jako stabilizátorem driftuji.

V deset hodin zase startuji a do poledne zase vrčím na motor. Po poledni začíná trochu dýchat od JV. Plné plachty letí vzhůru a na vítr síly 1 až 2 Bft pluji závratnou rychlostí mezi 1,8 a 2,4 kn.

V podvečer vítr na hodinu úplně lehá, takže zase startuji. Kolem půl sedmé se rozfoukává JV 2 Bft, později VJV 3 Bft. To už lodi dává rychlost 3,5 až 4,5 uzlů, což se mi dost líbí.

K půlnoci jsem za den uplul jen 74 mil, z toho 44 na plachty.

8. 7. Na Ålandské ostrovy (3)

Celý následující den až do páté hodiny odpoledne fouká stále VJV 2 až 4 Bft. Čtyřka umožňuje plout i rychlostí kolem 6 uzlů, což je nádherné.

Po páté hodině zase přestává foukat (takový divoký sever, že?); od jihozápadu se začíná zatahovat. Blížím se k vjezdu mezi ostrovy na severozápadním okraji Ålandských ostrovů. Vypadá to, že na moři jsem sám, pak ve velké dálce vidím nákladní loď, později i jednu plachetnici.

Proplouvám mezi skalisky a bójemi, později se skaliska mění v ostrůvky a ostrovy, značení je velice dobré. Protože už jsem zase v oblasti, kterou pokrývají i mapy v plotteru, dost se mi ulevilo ohledně možností navigace. O něco dál na jih vplouvám i do oblasti pokryté podrobnými papírovými mapami Ålandských ostrovů. Troje mapy – navigační přepych.

Mezi ostrovy potkávám docela velkou nákladní loď. Setkání probíhá v místě, kde je dost prostoru na vyhýbání, takže jen se zájmem pozoruji, jak se loď tiše sune stále větší tmou. Je totiž už téměř úplně zataženo, jen při severním obzoru je úzká škvírka, kterou moře ozařuje i po západu Slunce trocha světla.

9. 7. Na Ålandské ostrovy (4)

Zátoka Käringsund, kde jsem chtěl strávit minimálně jednu noc a půl dne, není z moře vůbec vidět. Co zátoka? Vidět není ani vjezd do ní.

Správné místo nacházím po hmatu. Neustále totiž ohmatávám svoji ruční GPS a mačkám tlačítka zoomu a posunu kurzoru. Z malé vzdálenosti je viditelný majáček, který navádí k vjezdu. Paprsek bílého světla je tak úzký, že z něj každou chvíli vypluji. Do samotného ústí vplouvám jen podle GPS, až na poslední chvíli je vidět mezera mezi skalami, kam je třeba se trefit. To se mi ještě podařilo.

Velice opatrně pokračuji do hloubi zátoky. Splavný kanál je úzký a klikatý. Kolem něj se šklebí skaliska a pod hladinou jsou skalnaté mělčiny.
Není hezký zvuk, když škrtnete kýlem o kamenité dno, byť v malé rychlosti. Naštěstí šlo snadno vyjet – opatrně jsem couvl a místo obloukem objel. Přístup do přístavu je označen jako „knifflige Einfahrt", teď už vím, co to znamená. Mírnou polehčující okolností je, že to bylo ve dvě v noci a bylo úplně zataženo. Za světla bych tudy projel bez škod na jachtařském egu. Ke škodám na lodi nedošlo, protože jsem plul asi dvěma uzly. Následným rozborem záznamu stopy v GPS jsem došel k závěru, že mapový podklad je o několik metrů posunutý. Tři až pět metrů bohatě stačilo.

Uvnitř zátoky už je hlouběji, takže se tu manévruje bez problémů. Našel jsem volnou bóji, opatrně k ní najel, zacvakl do ní hák a pomalu se vydal k dřevěnému molu na okraji skály. Když se zdálo, že setrvačností dopluji přídí až k molu, svižně jsem vyrazil na příď. I háček jsem si vzal. Zbytečně. Loď se zastavila a k molu se jí vůbec nechtělo. Vyvazovací lano háku nestačilo – bóje jsou tu opravdu hodně daleko od břehu.

Vrátil jsem se na záď a začal dobírat lano háku, abych ho nenamotal. Po zastavení jsem navázal další lano, uvolnil několik dalších metrů lana a znovu vyrazil přídí k molu. A znovu marně – lano zase nestačilo. Na třetí pokus už jsem se k molu dostal.

Vyvázal jsem příď a i přes to, že byly skoro dvě hodiny v noci, sedl jsem si do kokpitu se sklenkou vína a radoval se z úspěšně dokončené etapy dlouhé 244 míle. Ani ono škrtnutí o dno už mi nepřipadalo tak hrozné; snad jen poněkud trapné.

9. 7. Käringsund

Dopoledne jsem našel místo, kde zaplatit za stání. Zdráhám se napsat „harbour office", protože se jednalo o stánek s občerstvením a suvenýry.
Už předtím jsem se byl podívat u pumpy – potřeboval jsem totiž dotankovat. Téměř 22 motohodin značně zaúřadovalo v zásobách paliva. Vzhledem k trucovitému palivoměru jsem jen odhadoval, že potřebuji 40 až 50 litrů nafty.

Na stojanu byl přilepen lístek s jakýmsi slovem. Slečna v občerstvení mě ujistila, že moje tušení je správné. Nafta došla. Na dotaz, kdy naftu přivezou, odvětila, abych zavolal firmě, která palivo doplňuje, oni že za palivo nezodpovídají. Představa anglo-finské komunikace mě moc nelákala.

Zaplatil jsem 30 eur za další noc (za kousek předchozí slečna nic nechtěla) a šel se projít po okolí. Krásná zátoka je obklopena hustým lesem, v němž je hodně skal.

Odpoledne jsem zašel do zdejší restaurace na jídlo. Nabízeli mimo jiné fish and chips, k nimž doporučovali italské rosé. Jídlo nebylo špatné, ryba bohužel zase nebyla čerstvě ulovená. Víno bylo výborné.

10. 7. Käringsund

Dalšího dne dopoledne jsem začal řešit tankování. V občerstvení byla jiná slečna. Požádal jsem ji, zda by do zásobovací firmy zavolala. Pochopila moje obavy a zavolala, dokonce svým telefonem. Od ní jsem se pak dozvěděl, že o došlé naftě vědí, že přijedou ASAP, ale že nemůžou říci, kdy to bude. Za hovor slečna peníze nechtěla.

Během dne jsem vždy asi po třičtvrtěhodině chodil kontrolovat, zda už přijela cisterna. Kolem druhé hodiny mě to přestalo bavit, tak jsem si v přilehlé hospodě dal pivo. České, asi za osm eur. Původně jsem plánoval, že bych odpoledne vyplul do Marienhamenu vzdáleného asi 25 mil.

Zbystřil jsem při každém zvuku motoru. Vždy to ale bylo osobní auto nebo motorka. Kolem čtvrté jsem si objednal pozdní oběd – pepperbeef (takhle to tu píšou), bramborové „nudličky" a zeleninu. K tomu se bezvadně hodilo doporučené chianti (tři sklenky byly akorát). Hmm, opravdu vkusné!

Když jsem v pět hodin zaplatil a vyšel ven, právě přijela cisterna. Holt odpluju až další den, snad. Marienhamen jsem musel vypustit z programu – stejně jako už dříve finské město Rauma. To kvůli čekání na počasí ve Vaase. Moc mě to nemrzelo – na sever jsem se dostal tak daleko, jak jsem chtěl.
Jeden kamarád mi napsal, že mám být rád, že význam zkratky ASAP brali anglicky. Ve slovenštině to znamená „August, September, alebo potom".

Cisterna se u stojanů otočila a poodjela asi dvacet metrů. Když řidič vystoupil, vyrazil jsem k němu. Možná se trochu lekl mého zarputilého výrazu, ale potvrdil, že přivezl 2500 litrů nafty. To by mělo stačit. Plnit nádrž jsem ho ale neviděl.

Šel jsem to prověřit. Další slečna v kiosku věděla kulové s přehazovačkou – nejmíň pětirychlostní. Doporučila mi, abych se zeptal někoho jiného. Rozuměj kohokoli, jen ne jí.

Oslovil jsem pána v montérkách, který působil věci znale. A opravdu, řekl, že vezme klíče a podívá se, kolik nafty v nádrži je. Po chvíli mi oznámil dobrou novinu – nádrž je doplněna. Pak řekl, že někdy dlouho trvá, než se vypumpuje z potrubí vzduch. Přijel svým autem a začal tankovat. Několik minut se opravdu nedělo nic. Stojan tiše předl, ale nic z něj neteklo, neřku-li stříkalo.

Pak se jak počítadlo, tak nafta, rozeběhly. Zítra by to prý „should be OK." Ten podmiňovací způsob mě nepotěšil, ale pořád lepší, než „I don't know."
Zvažoval jsem, zda usednout k mapám a předpovědi počasí nebo v restauraci k dalšímu vínu. Situace se vyřešila sama – restaurace mezi tím zavřela.

11. 7. Z Käringsund do Gräddö

Ráno (rozumějte v půl desáté – jen magor vyplouvá dřív, na dovolené) se ze mě konečně stal tankista. Do plna jsem dotankoval nádrž a dva kanystry. Přitom jsem trochu ubryndl do vody. Duha to byla krásná, ale styděl jsem se.

Pak jsem superopatrně a superpomalu vyplouval ze zátoky. V místě, kde jsem při vjezdu zavadil kýlem, jsem měl kruhové svalstvo značně kontrahované. Ale nebylo třeba – ani jsem si neškrt'.

Potom už jsem vyrazil vstříc zataženému dni.

Mraky vypadaly jako oblačnost teplého Franty, a taky se tak chovaly – skoro žádný vítr, vytrvalé mrholení, občas déšť. Jen je mi divné, že se za ním – Frantou – ochladilo. Ale co, nemusím rozumět všemu.

Cestou jsem na volném moři mezi ostrovy a pevninou soutěžil s jednou nákladní lodí, kdo první. Hádejte, kdo vyhrál!
Po vplutí mezi ostrovy se dosavadní mrholení změnilo v drobný ale velice hustý déšť. Viditelnost se prudce snížila asi na jednu míli, ne více. Později se počasí zase zlepšilo a vítr o síle 3 až 4 Bft začal foukat vhodným směrem. Vyroloval jsem většinu genoy a radoval se z pěkného jachtingu.

Před příjezdem k marině Gräddö se rozfoukalo nepříjemně silně – pětka to byla určitě. To mám nejradši – na přistání v jednom.

V marině jsem našel poslední volné místečko na chráněné straně pontonu, hákem se cvakl k bóji, u které už byl nějaký Němec, a zajásal, když jsem viděl, jak z lodi o deset metrů dál mává a bleskově startuje Švéd. Tedy pěšky po pontonu. Když jsem se dostal přídí asi 1,5 metru od pontonu, už tam stál s napřaženýma rukama. Velmi milé!

Dal mi pokyny k přistání – jistě výborné. Ale švédsky. Na moje „nem tudom", vlastně „Sorry, I don't speak Swedish." plynně přešel do této lingua franca současnosti. Zase jsem nemusel skákat jako kamzík.

Podle pozdějšího vývoje počasí soudím, že von Franta nebyl teplej, ale okludovanej. No co, každej máme něco, ne?

V marině jsem zaplatil za stání na jednu noc s tím, že tam možná zůstanu ještě i další noc. Pak jsem se vyptal, kde je nějaký obchod. Tam ovšem měli jen pivo do 3,5% alkoholu. Dobré nebylo. Taky měli víno bez alkoholu. Víno mám rád, takže jsem se rozhodl, že tenhle nápoj koupím, jen kdybych chtěl spáchat sebevraždu.

12. 7. Gräddö

Protože nebylo kam spěchat a počasí nebylo nejlepší, strávil jsem další den v Gräddö.

Znovu jsem došel na nákup, poblíž si dal docela dobrý kebab a jinak jen odpočíval, četl a komunikoval. V ceně stání je i Wi-Fi, která ovšem, když se připojilo hodně lidí, byla pomalá nebo úplně padala.

Nejlepším bodem programu byla dlouhá horká sprcha. Ne snad, že bych se jinde nemyl, ale tady jsem si dal opravdu záležet.

13. 7. Zpět do mariny Säbyviken

Dopoledne jsem vyplul na mně již známou etapu do mariny Säbyviken, odkud jsem před třemi týdny vyrazil. Už zase foukalo zpředu, takže jsem větší část plul na motor. Několik úseků, kde šlo plout ostře proti věru, nebylo dlouhých.

V jednom okamžiku jsem v úzkém místě uhýbal obrovskému trajektu, který však plul velice pomalu, takže se vše obešlo bez komplikací.

Odpoledne se vyčasilo, což zdůraznilo krásy okolní přírody. Jen ostrovy okupované ohromnou kolonií kormoránů vypadají hrozně. Stromy jsou úplně suché, většina keřů taky, skály jsou bílé jejich trusem. Naštěstí jsem plul proti větru od ostrovů. Při plavbě na sever tomu tak nebylo, takže vím, jakých čichových vjemů se člověku dostane.

Pár mil před cílem se zase rozfoukalo, i trochu pršelo. Radost jsem z toho, jako obvykle, neměl. Opatrně jsem se protáhl kolem neoznačené mělčiny a asi po další míli a půl doplul do zátoky, kde je marina.

Dost silný vítr byl u mariny naštěstí z větší části odstíněn zalesněným kopcem, takže na přistání byl téměř úplný klid. Stojí se tu mezi prsty, ale ty jsou kratší než většina lodí. Vyvazuje se tedy tak, že lano od příďového vazáku vede dozadu a lano od záďového vpřed. Sólovému plavci to trochu komplikuje práci. Vzhledem ke klidu v místě stání mi manévr vyšel dobře.

Plavba skončila, jsme před další plavbou!

Pavel Šulc byl v marině – tentýž den ukončila plavbu česká dvojice, která měla loď taky od Christera. Telefonicky jsme se svolali a já zašel asi na hodinový pokec na jejich loď. Měli asi deset a půl metru dlouhou plachetnici. Jak s vybavením, tak s údržbou lodi byli spokojeni.

14. 7. V cíli

Pátek jsem měl jako rezervní, kdybych se ještě nějak zdržel. Protože se to nestalo, den jsem využil k úklidu lodi i sebe, balení a odpočinku.
Večer mě Pavel zase pozval domů na večeři. Tímto se jemu i paní Lídě omlouvám za svoji ukecanost, přeci jen jsem tři týdny s nikým česky nemluvil. 

15. 7. Závěr

Dopoledne dorazil Christer. Přebírání lodi se ale nekonalo. Jen jsem mu řekl o potížích s pumpou, o uraženém krytu pozičního světla, stavu paliva, škrtnutí o dno a o zatékání kolem stěžně, které jsem provizorně opravil stříbrnou páskou. Hovor se nesl v klidném duchu, pak jsme ještě nějaký čas mluvili o jachtingu ve Stockholmském archipelagu.

Kolem poledního přijel Pavel a odvezl mě na letiště. Tam jsem naštěstí byl s dostatečnou rezervou, protože jen ve frontě na odbavení jsem stál asi 70 minut. Pak jsem přešel do další fronty na bezpečnostní prohlídku. Ta naštěstí postupovala mnohem rychleji. Zbytek cesty už byl v pořádku.

Celkem 679 mil plavby, z toho 432 na plachty. Bezvětří i (asi osm minut) desítka Bft. Slunečno a horko i větrno, déšť, chlad. Kotvení v zátoce i stání v marinách. Špatné pivo i vynikající víno. Průměrná jídla i lahůdky – jen čerstvé ryby bohužel vůbec ne. Ne moc dobře vybavená loď i nádherný jachting.
Radost z uskutečněné plavby i touha se do oblasti za pár let vrátit.

Taková byla moje plavba Botnickým zálivem a na Ålandské ostrovy.

Závěrem děkuji Pavlu Šulcovi a jeho ženě Lídě za poskytnutou pomoc a laskavý přístup.