Když jsme v podvečer obepluli Point Betsie na východním pobřeží, zaznamenali jsme náhlé zesílení větru. Skipper Mike vydal povel spustit spinakr, což bylo nezbytné, abychom měli loď pod kontrolou ve větru, který teď měl rychlost 25–30 uzlů a foukal z JJZ. Protože vlny přicházely z více směrů a blížil se soumrak, rozhodli jsme se plout jen na hlavní plachtu a kosatku, abychom propluli mezi ostrovy Manitou a pevninou. Když jsme minuli první pár bójí označujících plavební kanál, všimli jsme si velkého mraku a občasných blesků z jihozápadu. Napočítal jsem sedm nebo osm lodí, které také proplouvaly mezi ostrovy a pevninou. Protože intenzita blesků zesílila, viděli jsme, že některé stále plují na spinakr.

Blesky se rozšířily na celý obzor a začaly bít do vody nedaleko od nás. Protože vítr zůstával na 25 uzlech, skipper rozumně rozhodl, že spustíme kosatku a budeme pokračovat jen s hlavní plachtou. To nám stále umožňovalo plout rychlostí kolem osmi uzlů. Když měla nastoupit další hlídka – od půlnoci –, prodiskutovali jsme možnost zarefovat hlavní plachtu a připravili jsme na to lana. Probrali jsme, co dělat, pokud nás zasáhne prudký poryv větru, a zkontrolovali jsme oblečení, vesty a harnessy.
Když jsem v takových podmínkách kormidloval, stále jsem byl harnessem připnutý k oku poblíž kormidla, ale teď jsem se připnul k pravobočnímu relingu, takže harness byl téměř napnutý, když jsem u kormidla stál. Zatímco jsme uvažovali, co dalšího udělat – jak se připravit na ještě silnější vítr a déšť –, obojí dorazilo.

Vodní stěna

Všiml jsem si, jak se jeden člen posádky skrčil na dno kokpitu a zíral za mě s výrazem hrůzy v očích. Déšť se rázem změnil v průtrž mračen a loď zezadu zasáhla obrovská vlna; vítr s řevem zesílil z 25 na 45 uzlů. Loď přestala reagovat na kormidlo, otočila se a neuvěřitelná větrná zeď nás naklonila o 70°. Jen taktak jsem se chytil pravobočního relingu, který jsem teď měl nad hlavou, což mě zachránilo od pádu do vody pode mnou. Zdálo se být celou věčností, než se loď narovnala, ale ve skutečnosti to zabralo asi jen 10 sekund poté, co se vítr vylil z hlavní plachty. Mojí první myšlenkou bylo postavit loď do driftu, což se mi podařilo. Loď stála asi v úhlu 45° na vítr s vyvlátou hlavní plachtou; déšť mi bičoval tvář. Mike se snažil překřičet řev větru: „Vidíte někdo nějakou další loď?" Obhlédl jsem horizont, pokud se to, co bylo vidět, dalo za horizont považovat, a žádnou jsem neviděl. Zakřičeli jsme do kajuty na Rogera, který sledoval mapový plotter, aby zjistil, kde jsme. Zeptal se mě, jakým kurzem plujeme. Hodnotu jsem z kompasu mohl odečíst jen tak, že jsem ruku použil jako stěrač – tak silně pršelo. Zjistil jsem, že směřujeme na jih.

„Najedeme na mělčinu..."

„Máme asi míli, než najedeme na mělčinu," zněla nevítaná zpráva. Vzhledem k rychlosti asi čtyři uzly proti dnu, se mě zeptali, zda můžu změnit kurz. Doufal jsem, že máme dost místa na obrat, takže jsem odpověděl, že bychom mohli plout na západ. „To budeme mít víc než dvě míle, než najedeme na mělčinu." To je „mnohem lepší"! Opatrně jsme udělali obrat, přičemž jsme se pokoušeli zjistit, zda nemáme v cestě jinou loď.

michiganTenhle „malstrom" v plné síle trval asi 20 minut, než se objevily první známky toho, že vítr polevuje. Když déšť a vítr zeslábly, podařilo se nám zorientovat a uklidnit se. Pak jsme mohli stanovit bezpečný kurz ven z kanálu. Začali jsme přijímat nouzová volání z ostatních lodí a snažili se zjistit, kde se nacházejí. Vzhledem k tomu, že hodně plavidel bylo k postiženým lodím blíž než my, pouze jsme poslouchali narůstající seznam poškozených lodí. Uvědomili jsme si, že jsme měli velké štěstí, že jsme vyvázli bez škod nebo zranění. Kromě lodí, které narazily na skály, přišly o stěžeň nebo byla jinak poškozené, jedna loď – WingNuts (Kiwi 35) – se převrátila a dva členové posádky zemřeli. To je tragické i proto, že posádka byla na bouři dobře připravená – spustili všechny plachty, ale nějak se převrátili. Následkem převrácení se několik členů posádky zranilo, což zabránilo dvěma členům posádky uvolnit harnessy a zůstali tak uvězněni pod trupem lodi. Později jsme se dozvěděli, že vítr dosáhl 90 uzlů, což bylo nejvíce za celou historii závodu.

Už nikdy nebudu podceňovat počasí v oblasti Velkých jezer.

Poučení

 

 

  1. Rychlost, s jakou bouře udeřila, nedala šanci na jakákoli opatření. Příště vše připravím už v okamžiku, kdy bude pravděpodobné, že bouře loď zasáhne.
  2. Pokud není rychlost lodi dostatečná na to, aby se loď bouři vyhnula, je důležité vědět, kde je střed bouře, jak je rozsáhlá a jakým směrem se pohybuje. Bouřkový radar na lodi nebo možnost stáhnout aktuální radarové snímky by velmi pomohly při stanovení strategie plavby.
  3. Měli jsme na palubě dvoje potápěčské brýle. Ty jsou velice užitečné během prudkého deště.
  4. Za špatného počasí je vždy nutné mít dobrou představu, kam je bezpečné plout, pokud se viditelnost zhorší.
  5. Mapový plotter je k nezaplacení v situacích, kdy je nutné rychle určit polohu lodi vzhledem k nebezpečným místům.
  6. Radar je výborný pro zjištění ostatních plavidel, ale rozpoznání cílů v podmínkách tak špatného počasí je velice obtížné.


PBO - duben 2012, přeloženo z článku Great Lakes great escape, přeložil Lynx

 

 

Ještě nemáte účet? Staňte se členy teď!

Přihlásit k účtu