Jedním z mých podstatných poznatků z oceánských plaveb je, že vše co bude používáno, musí být co nejjednodušší. Složité systémy přinášejí jenom potíže a přinášejí potřebu stálé údržby a výměn. Když přijedu na hlubokou vodu chytat ryby, vždy upřednostňuji jednoduché věci před složitými. Se svou lodí jsem Atlantik přeplul šestkrát a navíc ještě několikrát s posádkami na cizích lodích. Při každé plavbě jsem vždy hodil vlasec přes palubu i když s malou nadějí, že něco chytím. Z počátku jsem investoval dost peněz na nákup plastikových návnad různých typů, mnoha háčků k nim a přesto jsem nechytil absolutně nic. Nepomáhali mi ani lovící ptáci v brázdě ani delfíni kteří si hráli kolem lodě, přesto jsem udici vytáhl dokud jsem nezůstal sám.
Až jednou, když jsme spolu se ženou strávili několik šťastných týdnů v Karibiku, můj přítel Ray rád vrhal lano přes zábradlí každý den. Objevil, že nejlepší plastiková návnada ve vleku je škádlení ryb kusem provázku přivázaným k háčku. Ray a moje žena pak zpracovávali množství masa z tuňáků chycených tímto způsobem.
V roce 2013 a 2014 jsem naplul během devíti měsíců celkem 22 000 NM. Když jsem se doma unuděný přestávkou několika týdnů probíral lodními věcmi, objevil jsem mezi nimi balíček háčků na ryby No5 a staré lanko z přírodního materiálu, které zanechal předcházející majitel mojí lodě Raven. Ustřihl jsem ze starého lanka dva palce a jeho konec roztřepil. Neměl jsem olůvko, tak na Reyovu radu jsem umístil na konec vlasce pouze háček s řetízkem a roztřepeným koncem. Takto připraven jsem později táhl tuto sestavu za lodí. Na základě mých zkušeností a utkvělé a představy o nešťastném rybáři se moje očekávání splnilo.
K mému údivu už první den výsledek překonal moje dosavadní životní úspěchy. Ležel jsem v kajutě a poslouchal opakované žbluňkání přicházející z kokpitu, vlasec byl uvázaný kolem konce vyvazovacího lana visícího z rohatinky, něco se dělo, něco těžkého napnulo vlasec, přitáhl jsem za vlasec ... doráda visela na háčku, který vyčníval z jejího oka.
Nebyl to profesionální lov, ale byl jsem jím nadšen a nevěřící, zrovna tak jako při následujících hodech.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem vhodil vlasec do vody, tak během dvou dnů jsem měl rybu na pánvi. Moje nejoblíbenější kořist byl vždy platýs. Když jsem odřízl ocas a hlavu, tak filety na pánvi bohatě stačily na dva dny. Přesto nejcennější kořist byla velká tlustá tetra modrá (blue tuna), která následně zabalená do alobalu a vložená na hodinu a půl do trouby byla nejcennější pochoutkou, kterou jsem kdy jedl. Bohužel, měla jednu nevýhodu a tou byla její velikost. Chyběla mi lednička, bez ní jsem nemohl udržet rybu ne déle než na tři jídla, takže tři čtvrtiny musely letět přes palubu. V teplých mořích mi dělali problém albatrosi , protože je vždy upoutala atrakce v podobně mojí „návnady “ poskakující po vlnách, která je lákala trvale ji ulovit. Mému pokřiku a odhánění nepřikládali žádný význam. Naštěstí žádný z nich nebyl dost rychlý, aby návnadu chytil do zobáku.
Po přiblížení k brazilskému pobřeží jsem zjistil, že už mi zůstal pouze jeden háček, takže první věcí po přistání na Salvadoru byla návštěva obchodu s rybářskými potřebami. Naštěstí se jich v malém městě nacházelo několik a jeden z nich blízko mariny, kde jsem kotvil. Prásknul jsem se přes kapsu a koupil deset háčků No 10.
Po další plavbě jsem v Kapském městě po pěti mílích procházky narazil na obchod, kde jsem zakoupil růžovou maketu chobotnice, která v soumraku přitažlivě zářila, kus drátu, který by nahradil provázek a omezil jeho náhodné překusování a tím ztráty mých cenných háčků. Později se ukázalo, že jsem přecenil úspěšnost mého nákupu. Podotýkám však, že více háčků se ovšem utopilo poskakováním po hladině, proto pro úlovek větších ryb by se hodil nějaký obrtlík nebo jiné otočné spojení a harpuna, která by umožnila snadnější vytahování. (velká chyba, že jsem to nekoupil).
V prvních dnech po odplutí z Kapského města jsem se nevzrušoval sestavováním plánované sestavy udice a nepotřeboval jsem chytat ryby, protože jsem měl v zásobách na tři dny nakoupené svíčkové steaky a navíc mi naskočil na původní udici platýs. Tak jsem se rozhodl dát mu svobodu a upřednostnil stejk, protože krávy na moři jsou vzácnější než ryby.
Když měl jsem vyčerpal koupené zásoby měl přijít na řadu lov. Vytvořil jsem novou sestavu udice : olůvko, obrtlík, vlasec, háček, růžově zářící plastovou chobotnici: pasáž na St. Helenu 1600 NM zabrala 18 dní, za tu dobu jsem nechytil nic. Nejdříve jsem podezříval oceán, že je pustý, ale pak jsem si všiml několika ptáků a delfínů. Byl jsem si jistý že kolem mne musí ryby být, ocitl jsem se přece chladném Benguela (?) proudícím severně podél afrického pobřeží, takže jsem pochopil, že jsem v nejcennější rybářské oblasti na světě. Protože už mi docházely zásoby a z St Heleny na Anscension Island bylo 700 mil udělal jsem závažné rozhodnutí. Vzdal jsem se všech nakoupených zásob, vrátil se k původní sestavě, háček na lanku, kousek řetězu, roztřepaný provázek. Během pěti hodin jsem měl na pánvi dorádu a tím jsem skončil s inovací osvědčeného rybářského zařízení v tomto případě udice.
Moje velké poučení: vše co je spojené s oceánskými plavbami by mělo být jednoduché.
Návnada z provázku (funkční) ............ a návnada růžová chobotnička (nefunkční)
(Volně přeloženo z PBO)