Pokračování článku Do norské Arktidy – 2. část.
Zpět na jih
Po letních radovánkách v Tromsø byl čas vyrazit dál k jihu. Pouze 37 mil dlouhá etapa mě vedla opět kolem ostrova Ryøya fjordy do městečka Finnsnes. Většinu etapy jsem uplul jen na plachty v pomalu sílícím větru. K Finnsnes jsem připlouval v poctivé 6 Bft, na přistání jsem se moc netěšil.
Ryøya za slack water
Abych si to ještě zkomplikoval, při věšení fendrů mi jeden spadl do vody. Sice jsem ho téměř hned vylovil, ale vítr mě mezi tím snesl do dosti úzkého místa mezi pontonem a břehem. Otáčení bylo ztíženo tím, že vítr snášel příď. Nakonec jsem z úzkého místa vycouval a přistál bokem u pontonu. Do ničeho jsem nenarazil.
Před další etapou jsem chtěl dotankovat naftu. Pumpa tu byla, tankovací ponton taky, dokonce volný. Přistál jsem u něj, došel na břeh k platebnímu terminálu… a nic. Terminál nehodlal komunikovat ani s jednou ze tří platebních karet, které jsem zkoušel. Hmm, natankuji tedy jinde – na suchu jsem ještě nebyl.
Pro další etapu do města Harstad dávala velmi optimistická předpověď SZ 4 Bft. Ve výsledku to znamenalo SZ 7 Bft. Chybička se vloudí. Samotný přístav byl ovšem dobře krytý, takže se přistávalo dobře.
V příjemném Harstadu jsem se zdržel dvě noci, odpočinul si a doplnil zásoby.
Další etapa – do Lødingenu byla kratší, krásně jsem si při ní zaplachtil v úzké plavební dráze. V nejužším místě jsem potkal nákladní loď. Ta ale viděla, že plachtím, a ohleduplně plula tak, abych měl místo.
Vestfjord
Z Lødingenu jsem vplul do Vestfjordu, což je moře mezi pevninou a Lofoty. Po počátečním dešti a bezvětří se krásně rozfoukalo; plavba byla velice svižná – mezi 4 a 7 uzly.
Večer jsem se přiblížil k Nordskottu, kde jsem chtěl přenocovat. Na mapě bylo vplutí do zátoky hodně komplikované, pečlivě jsem si připravil trasu. Situace před zátokou ovšem byla úplně jiná než na mapě. V nedávné době došlo k výrazným změnám plavební dráhy. Rozhodl jsem se plout podle nového značení.
Ve vnější části zátoky jsem se připojil na původní trasu a oddychl si. Neptun se ale rozhodl, že tak snadné to mít nebudu. Poslal mi do cesty velký mrak, ze kterého prudce foukalo a pršelo. Když mě přeháňka zasáhla, přidaly se i kroupy. No, utrousil jsem dost neslušných výrazů. Než jsem doplul do vnitřní zátoky k pontonům, vše se zase uklidnilo. Přistál jsem bez problémů a bez pomoci.
Dalšího dne jsem prokličkoval bludištěm ostrůvků a na volnějším moři postavil plachty a na předobok směřoval k Bodø. Poblíž Bodø – u ostrova Landegode – mě poněkud vyvedl z míry malý kajutový motorák, který se zarputile držel na kolizním kurzu. Byl jsem ve střehu, ale pokračoval jsem. V kokpitu ani kajutě člunu nebyl vidět žádný pohyb. S vypnutým autopilotem a kormidlem v ruce jsem pokračoval. Nakonec mi přeplul méně než 8 metrů před přídí. Na lodi nebylo vidět živáčka, ba ani mrtváčka.
Kousek před Bodø jsem ještě uhnul tažné sestavě, o trochu později sbalil plachty a doplul poslední míli a půl do přístavu.
Před rokem jsem stál u vnějšího pontonu maríny a nebylo to klidné stání. V přístavu je velký provoz trajektů a nákladních lodí; i za bezvětří loď často poskakovala jako bláznivé kůzle. Teď jsem zamířil do vnitřní části přístavu. Pro návštěvníky jsou tu dva pontony, možná se dá stát i u třetího.
Našel jsem vhodné místo, pokusil se přistát, ale vítr mě odehnal od pontonu. Než abych se nutil k pontonu proti větru, přistál jsem raději druhým bokem k pontonu na druhé straně uličky. Naštěstí tu taky bylo vhodné místo. Uff!
Bodø
V Bodø jsem kromě obvyklého odpočinku a doplnění zásob chtěl taky zjistit možnost přezimování lodi. Bohužel jsem narazil na zarputilé mlčení. Příslušný člověk vůbec neodpovídal na pokusy o kontakt.
Zanevřel jsem na město a napsal do maríny v Ålesundu, kde Alfa stála v zimě 2019/2020. Ti odpověděli okamžitě a kladně. Čekala mě tedy ještě dost dlouhá plavba na jih. Cestou jsem zažil některé zajímavosti až podivnosti.
Střípky
Bodø se se mnou rozloučilo startem několik stíhaček F 16. Etapa mě dovedla na ostrov Bolga, kde jsem (opět) zažil nejlevnější stání u návštěvnického pontonu – 70 NOK (bez elektřiny), tedy podle tehdejšího kurzu asi 180 Kč. Nekupte to!
Opět jsem se setkával s tím, že fouknul vítr podstatně silnější, než jaký dávala předpověď. Člověk se musí smířit s tím, že síla 6 až 7 Bft tady je prostě normální.
ledovec Svartisen
Na jedné z dalších etap se od pevniny hnaly tak tmavé a mohutné mraky, že jsem měl obavy o zachování barvy svého spodního prádla. Nepřebarvil jsem, ale moc uvolněně jsem se necítil. Zamířil jsem k nejbližšímu přístavu jménem Tjøtta, kde jsem vůbec neplánoval stát. Stihl jsem to dobře, abych pak zjistil, že bouře nepřišla. Čert se v tom vyznej!
O pár etap dál bylo příjemné popovídat si s rybářem v milém přístávku Skei na ostrově Leka. Rybářovi jsem pomohl vyložit ryby, tak se trochu rozpovídal. I řekl, kde ryby chytil. Kdybych měl čas a nářadí, další den bych se tam mohl vypravit.
Další zastávka byla v přerostlé vesnici jménem Rørvik. Má asi 3000 obyvatel, jsou tu obchody, restaurace, rybářsko-jachtařské potřeby, muzeum a letiště. Rørvik leží na strategickém místě a široko daleko není nic, co by se mohlo nazývat městem. A je tu výborně krytý přístav. To je důvod, proč tu většina jachtařů staví.
Oblast Folda
Takhle se jmenuje oblast JZ směrem od Rørviku, kde se v podstatě nedá plout vnitřkem – fjordy. Předpověď slibovala vítr z moře, ale jen slabý. A tentokrát to vyšlo. Nefouklo nic silnějšího než 4 Bft. Nejdřív jen na motor (a proti proudu), později na motor i plachty, po půlnoci pak jen na plachty. Cesta ubíhala dobře, nejdřív bylo krásně, později se zatáhlo, druhý den ráno se rozpršelo. Takové jsem měl podmínky při stomílové etapě na ostrov Hitra.
Byl už srpen a byl jsem dostatečně jižně, takže se zcela nekompromisně setmělo. Plujete si tak nocí okrajem severního Atlantiku v oblasti Folda, kde mapa upozorňuje na možnost vzniku nebezpečných vln. Máte konzultovat Norwegian Pilot nebo Sailing Directions Britské admirality.
I bych konzultoval, ale nemám s kým. Ovšem vím, že takové vlny vznikají, pokud z otevřeného oceánu dlouho fouká vítr o síle bouře. To tuto noc nehrozilo — sice foukal západ, ale 3 maximálně 4 Bft.
Ovšem poněkud houstne provoz. Dvě lodi jsou milosrdně daleko, třetí ve střední vzdálenosti očividně pluje jinam, další mě bude předjíždět, jedna další vypadá divně, ale ještě není blízko; ovšem asi je na kolizním kurzu.
Vidět jsem jistě výborně. Jednak mám nový radarový odražeč — ještě neoprýskaný od radarových paprsků –, za druhé pluji na plachty i motor a rozsvícené motorové světlo dělá z oplachtěné lodi vánoční stromeček.
Předjíždějící loď mě předjede ve velmi ohleduplné vzdálenosti, mohu se tedy soustředit na ten podivný exemplář, který se blíží a sveřepě po mně jde. Červené poziční světlo poznám. To, co z dálky vypadalo jako sloup světla, se blíže změnilo ve tři bílá či žlutobílá světla nad sebou. Ale nic jiného. Rybář to tedy není. Tažná sestava? Neměla by nést nějaká další světla? Neměl by být osvětlen i vlečený předmět?
Nic takového není vidět. Když už mám toho ufouna blízko na pravém zadoboku, rozhoduji se pro radikální řešení. Zaroluji kosatku neb budu točit do větru a měním kurz vpravo asi o 50 stupňů. Obzvlášť v noci mají být manévry výrazné — dobře čitelné. Po chvíli spatřím i zelené poziční světlo, loď tedy právě pluje přímo na mě. Držím kurz a červené světlo mizí — jsem mimo kolizní kurz. Se zeleným světlem se objevilo několik dalších světel, která byla asi dosud schována za můstkem. Vlek stále není vidět.
Nemám čas světla luštit, protože ufoun začal prudce manévrovat. Ovšem nikoli kvůli mně. Nejsme v nebezpečí srážky! Udělal obrat tak prudký, že kdyby něco táhl, odstředivou silou by to vystřelil do kosmu. Najednou byl zádí ke mně a vzdaloval se. Ufff!!! Milé setkání.
Pak se moře vyčistí od ufounů i neufounů, já nad ránem opouštím zcela nekrytou oblast a mířím do trochu kryté oblasti Frohavet. Je zataženo, začíná mrholit a pršet. Schovávám se pod sprayhoodem, a protože provoz zcela ustal, tak i v kajutě. Před polednem přistávám v Børøysundu na ostrově Hitra. Přistání se mi moc nedaří – fouká vítr a já jsem unavený. Najíždím opatrně, takže mě vítr odežene od prstu, jakož i po druhé a po třetí. Až na čtvrtý pokus se přistání podaří. Ale zase jsem lodí do ničeho ani neťukl.
Pýtheás z Massalie
Pýtheás byl Řek, který žil v Massalii (nynější Marseille) a který měl zřejmě dobrodružnou a objevitelskou povahu. Místním bohatým obchodníkům někdy kolem roku 330 př. n. l. nabídl, že pronikne blokádou Heraklových sloupů, kterou tvrdě uskutečňovalo Kartágo, a přiveze náklad cínu z dnešní Anglie a jantaru z Baltu.
To se mu nakonec povedlo. Mezi tím ovšem obeplul celou nynější Británii a doplul též to země Thúlé. Napsal o tom jistě nesmírně zajímavý deník, ten se ovšem nedochoval. Možná shořel při požáru Alexandrijské knihovny.
Dochovalo se jen několik desítek citátů, z nichž není jasné, kam vlastně doplul. Historici se shodují, že někam na cca 63 °N, jen se neshodnou, zda to byl jih Islandu nebo ostrovy u pobřeží dnešního Norska. Pokud by to bylo Norsko, tak nejspíše ostrov Hitra. (Upřímně, mně připadá pravděpodobnější Island, ale tam jsem zatím nedoplul.)
Po pořádném odpočinku jsem se tedy vydal na procházku a opájel se dosti lichou nadějí, že chodím v místech, kde asi o 2340 let dříve chodil Pýtheás.
Konec dějepisu.
Zátoka Laksåvika
Abych rozdělil více než šedesátimílovou etapu, rozhodl jsem se další den odpoledne doplout do asi 17 mil vzdálené zátoky Laksåvika a zakotvit tu. Zátoka je dobře krytá, mapa tu uvádí kotviště. Po hledání vhodného místa, kdy jsem nejdřív vyloučil místo zabrané rybí farmou, pak místo s příliš velkou hloubkou, a nakonec zakotvil trochu stranou od nejhlubší cesty ze zátoky ven. V jednom místě je na břehu nějaké skladiště a u něj malé betonové molo. Když jsem se k zátoce blížil, vyplula z ní 50 až 70 metrů dlouhá nákladní loď. Teď byl večer a klid.
To si tak spokojeně kotvíte v zátoce, čtete si, pak usnete. Ve tři ráno (ještě je úplná tma) slyšíte sílící hukot. Vstanete a vykouknete z lodi.
Asi deset metrů od vás pomalu proplouvá velká nákladní loď. Ne, není to sen. Loď se kolem vás těsně protáhne a zajede k onomu malému molu. Tam začne nakládat cosi sypkého — snad písek. Nakládá do sedmi hodin. Ne, nebyl jsem celou dobu vzhůru, spal jsem jak zařezané dítě.
Asi zvýšený hluk mě zase vzbudil. Znovu jsem vykoukl a spatřil loď odplouvající pomaličku od mola. Procouvala kolem mě, v prvním dostatečně širokém místě se otočila, zase o mě nezavadila, ani nenamotala moje kotevní lano a odplula. A to vše bez jediného zahoukání, i když jsem jí kotvil téměř v cestě.
Proč jsem tam kotvil? Inu, ve tři roky starých Navionicsech je tu doporučené kotviště a nikde v okolí žádný zákaz kotvení. Jen dodám, že jsem měl rozsvícené kotevní světlo a vyvěšenou kouli.
nákladní loď vyplouvá ze zátoky Laksåvika
Těsné kotvení
Do Kristiansundu jsem doplul další den, zde strávil tři dny a pokračoval dál. Nejdřív otevřeným mořem v nepříjemných vlnách, pak úzkými fjordy krásnou scenérií do místa zvaného Sandøy Hamn. Je to výborně krytý přístávek, kde nejsou místa pro hosty, ale dá se tu kotvit. V dobře krytých místech kotvím rád.
Už vám někdy bylo na lodi těsno? Nemyslím uvnitř, ale v zátoce při kotvení. Já jsem si to tady docela pěkně vyzkoušel. Uprostřed přístavu jsem spustil kotvu v místě, kam jsem v Navionicsech umístil ikonku kotvy. Rybářská loď dost výrazně zmenšovala prostor pro případné otáčení lodi.
Kotvil jsem na pěti metrech, ale je nutné přidat nejméně metr a půl pro tidal range. Vypustil jsem 30 metrů řetězo-lana. Kotva naštěstí držela jak přibitá.
Ani jsem si neťukl; ovšem pro jistotu jsem směrem k rybářské lodi dal tři fendry. Foukalo ze západu.
kotvení v Sandøy Hamn
Závěr plavby
Odplutí bylo bezproblémové. Čekala mě předposlední etapa, která vedla téměř celá dalším otevřeným úsekem, kde moc není kam se schovat. Oblast se jmenuje Hustadvika, takže jsem ji už při plavbě na sever překřtil na Hustá dívka.
Ovšem tehdy byla plavba úplně klidná. Teď z moře přicházely vlny, které plavbu dělaly nepohodlnou, ale nikoli nebezpečnou. Oblast vyžaduje pozornou navigaci, například v jednom místě je na méně než půl míli mezi ostrovy, skalisky a mělčinami 10 plavebních znaků.
Večer jsem doplul do městečka Bud, kde mě čekalo stání mezi mnoha motoráky. Kamnáři tu měli rojení, chci říci sraz. Byli celkem v pořádku, jen jeden soused se pod vlivem polknutého alkoholu rozhodl, že okolí oblaží hlasitou hudbou. Bylo asi půl třetí v noci. Srazům motorářů už se budu vyhýbat, i kdybych měl plout celou noc.
Další den jsem za slabého větru doplul k Ålesundu, protáhl se pod mostem poblíž centra a po další míli a půl přistál v klubové maríně, kde jsem měl domluvené stání přes zimu. Dokonce jsem dostal stejné místo jako před dvěma lety.
Uplul jsem 846 mil.
most v Ålesundu
Ålesund
Plavil se a napsal
Comments powered by CComment