Snad každý malý kluk chce chvilku být kapitánem, nebo alespoň námořníkem. Já jsem tento sen neustále odkládal a měnil na jiné, abych se k němu vrátil a splnil si ho. V létě 2008 mi osud přihrál do cesty slečnu, se kterou jsem se pak rok neviděl (odjela do zahraničí studovat) a v létě 2009 vedla její poslední cesta přímo ke mně. Zamilovaní až po uši se chceme dát na cestu života plnou dobrodružství. Být co nejvíce svobodní, nestát se otroky peněz a práce. Nechceme žádné stále bydlení a karta padá na loď. Bydlení na lodi je stylová záležitost. Loď je prostředkem jak stvořeným k cestování a poznávání vzdálených zemí a při troše snahy se na ní dá i bydlet. Do toho přichází ještě sázka o karton dobrého vína., že do roka a do dne budeme loď mít. Celou zimu hledáme, počítáme, půjčku, nepůjčku, dřevo, ocel... . Nakonec se nedaleko Říčan vyloupl caranan na prodej. Dohadujeme prohlídku na středu. Cestou se zastavujeme v Přerově na SPS podat přihlášku na VMP (zkoušky jsou příští týden ve čtvrtek). Odpoledne prohlídka lodi. Hezká, líbivá dřevěná plachetnička. Nastává dohadování, smlouvání o ceně a povídání o lodích a plavbách.

No a pak cesta domů. Týden přemýšlení a shánění všeho. Člověka, který se na ní podívá (dřevěným lodím nerozumím, ostatně jako ostatním), peněz za které loď koupíme, někoho kdo nám jí odveze, jeřáb, který jí dá na vodu. Dohadujeme po telefonu ještě další slevu a akce kulový blesk se odehraje v pátek. Ve čtvrtek nakládáme vše potřebné do busíka (VW T3 starý jako já) a jedeme směr Přerov. Musím ještě na zkoušky. Jede se na tři kola testů. To první bylo zaměřené na vnitrozemskou plavbu (málem jsem to nedal), části moře a plachetnice už byly v pohodě. Mám to, tak hurá na cestu. V pátek ráno loď drandí do Kolína, tam na vodu, vyzkoušet a pak už je naše. Vlek odváží tatík a my plujeme s lodí na Sandberk, tam bude až do srpna.
Prázdniny jsou ve znamení shánění peněz a přemýšlení o tom jak dál. Po velkých debatách a všeho možného i nemožného stanovujeme datum vyplutí na 26.9.2010 a popluje se z Kolína na sever, nejprve po  Labi, pak přes kanály do Odry a na Balt.

A už to začíná. Práce je nad hlavu a loď nebude připravená, tak jak chci. Nevadí, potřebné věcičky dokoupíme později v Polsku, beztak budou levnější. Další ránou je plánovaná odstávka komor na středním Labi, která začíná 25.9. No nevadí, poplujeme tedy z Mělníka. V práci končím až v sobotu, jsou ukrutné deště. Od posledního jeřábování máme trochu dírku v obalu kýlu, tak jí musím nějak zalaminovat. Vlhko a nízká teplota se podepsala na kvalitě laminátu a ještě za 3 dny nebyl suchý. Nakonec v úterý nakládáme do Busíka všechny věci potřebné pro plavbu a jedeme si půjčit Patrola, za kterým potáhneme loď do Mělníka. Ve středu po poledni přijíždíme do Mělníka a dohadujeme cenu za jeřábování (chtěli 2000 Kč bez DPH, my 1000Kč s DPH) nakonec jsme se dohodli na nějakých 900 Kč bez DPH tedy 1071 Kč s DPH). Alča je vynikající obchodník, tedy co se týče dohadování cen za služby. Loď je na vodě, popruhy z jeřábu odpojeny a motor nechytá. U cca 3 metry vysoké zdi v přístavu se nelze přivázat, navíc všechny lana jsou v lodi nebo úplně naspod v autě. Vítr se opírá o loď a pomalu jí žene mezi odstavené vany. Pobíhám mezi motorem a bokem, abych nikam nenarazil hned první den. Nakonec se motor umoudřil a chytil a než jsem doplul k molu pro sportovní lodě, tak přišlo první přetržení hadičky od chlazení. Stojíme, pod stěžeň dáváme vidličku, aby se pod ním dalo chodit a přetahujeme přes něj plachtu, neb začíná zase pršet. Na Labi jsou povodně.

 Po nanošení všech věcí do lodi nechávám loď, Alču, Míšu a psa jejich osudu a jedu zaparkovat vozík a vrátit auto. Zpátky v Mělníce jsem až pozdě večer a na lodi již všichni spí. Jsme obklopeni tlačáky a čekáme na ráno. Hladina Labe se přibližuje zákazu plavby (1. povodňový už je asi 3. den) a hodný zaměstnanec přístavu nám radí, že můžeme v přístavu levně stát u mola, když budeme tvrdit, že se zde ukrýváme pře vysokou vodou, která sice ještě teoreticky není, ale dělí nás jen několik centimetrů... Dopoledne věnujeme nákupu potravin a opravě motoru. Odpoledne připlul tlačák s tím, že voda klesá, provoz není zastaven, tak se odvazujeme a vyplouváme. První nahlédnutí do Labe nás (hlavně mě) donutilo obrátit a směřovat zpátky do přístavního bazénu. Pár slov a myšlenek a už se znovu otáčíme k řece a vplouváme do zakalené vody, za doprovodu pet lahví a klád. První komora, první oprava, hadička k chlazení znovu praská (zatím jich mám dost rezervních). Mastíme si to krásných 12 km/h. Nocujeme ve Štětí. 3. den na vodě je provázen třetí závadou. Nedobíjíme! Ve Střekově nad komorou byla závada odstraněna (uklepal se kabel). Ráno se pouštíme komorou dolů do vlnobití pod jezem. Ústecký vodočet míjíme rychlostí 13,5 km/h. Motor se hřeje a příčinou je větrák, který vhání studený vzduch k motoru (je vzduchem chlazený). Dneska ho opravuju asi 3x. V Děčíně nakupujeme poslední zásoby. Naftu, plyn a benzín (až to nebude chtít na severu chytat, tak trochu říznu naftu).

Další den nás čekají Drážďany, zatím nikdo z nás netuší, jak dlouho se tam zdržíme, ale po hodině plavby slyším od motoru divné zvuky (asi už mám halušky, mám černé ruce od opravování a už mě to …). Rupnul držák motoru, necháváme se unášet proudem a já se snažím o provizorní opravu, povedlo se. Snaha o přistání na oběd skončila poprvé na mělčině a podruhé trochu tvrdší ranou do bortové lati. Nicméně stojíme a obědváme. Odpoledne připlouváme do Drážďan, kde se vyvazujeme v marině v jedné zátoce. Držák motoru musí ven a druhý den ho nesu do autodílny, kde ho za 5 euro svaří. Máme za sebou cca 18 motohodin a tunu oprav. Ano, chtěli jsme motor testovat a vychytat závady raději na řece, ale toto? Po 2 nocích v Drážďanech znovu plujeme. Odpoledne se motor zase hřeje, tlak oleje slábne, tak se večer rozhoduji k výměně oleje (měl jsem to udělat před vyplutím). 6. den plavby je první bez poruchy a upluli jsme 107 km! 7. den doplouváme do Magdeburku, kde velmi rychle vyrábíme vnější osvětlení lodi (máme červenou a zelenou ze starého policejního člunu a místo bílého zapalujeme petrolejku). Už za tmy jsme v Elbe-Havel kanalu kotvíme před mostem po kterém poplujeme ráno. První den na kanále utekl zajímavě, druhá komora od Magdeburku je do 18:00 mimo provoz pro práce pod komorou, tak čekáme a mezi tím získáváme několik metrů starého tažného PP lana průměru cca 4 cm (je ho plný batoh a hezky se pronesl cestou k lodi).  Na kanále rychlost rapidně klesla a motoru to nijak nesvědčilo. Aspoň že je pořád nádherné počasí, všude lesy plné barev, sem tam v protisměru motoráček, který se jede uklidit ze severu domů. 3. den plavby po kanále zase rupnul držák motoru, tentokrát tak, že upadla vodní pumpa. Přivázáni k trubce u břehu ve velmi úzkém místě se pokouším umístit pumpu jinam, motor nějak usadit do ničeho a  s otevřeným víkem motoru, hadicemi k chlazení výfuku všude za tmy bez radaru plujeme menším jezerem na jehož druhé straně má být komora. Míša se brekem snaží přeřvat burácení motoru, pes je nervózní, já se snažím držet směr mezi bóje a neustále kontroluji hloubkoměr, který pořád ukazuje míň a míň, Alča lítá s reflektorem na přídi a snaží se hledat cestu, v patách je nám nějaká vcelku velká loď (podle vzdálenosti světel) a blíží se. Vím, že o nás ví, ale co když... Komora je na dohled. Všichni vyčerpaní k smrti (hlavně psychicky) uleháme po nelehkém vyvázání do postele. Ráno se snažím vše předělat, tak aby šel motor zavřít a pluje se dál. Teplota vzduchu se stále snižuje a raní mlhy se protahují k polednímu. Čekáme. Naštěstí po poledni je pár hodin jasno a tak se nálada lepší, dnes si toto krásné počasí užíváme v jedné loděnici, kde opravují velké lodě a v místní dílně nám svařují držák motoru. Naštěstí lépe, než v Drážďanech a drží dodnes.13.října nás odpoledne vítá řeka Odra. Alču nedobrovolnou koupelí. Při vyvazování u zarostlé zídky se sesune mezi loď a břeh. Bylo to velmi dramatické, naštěstí s dobrým koncem. Je duchapřítomná a zná dobře tvar dna lodi, tak se potápí a plave k zádi dříve, než jí může loď skřípnout ke zdi. Na zádi získávám neuvěřitelnou sílu a jednou rukou jí vytahuji přes zábradlí. Loď uvazujeme na delší lana k těm pár keřům co zde rostou. No proč se po Odře nedoporučuje jezdit a že není kde zastavit, jsme se dozvěděli až po čase, ale již s vlastními zkušenostmi.
Štětín. Konec našeho urputného motorování a konečně stavba stěžně. Dokonce se nám podařilo levně koupit pravé námořní mapy. V Čechách jsme pluli podle nové mapy Labe, v Německu až do Havelu podle automapy a pak podle takového letáčku z jednoho jachtklubu. Po několika dnech práce a přečkávání špatného počasí konečně připíjíme Neptunovi a pod plachtami uháníme téměř 6 uzly k přístavu v Trzebiezs. Tam nás znovu čeká špatné počasí, tak stojíme u mola, posloucháme, jak nám kapky bubnují do paluby, ale už pod plachtami. Další den se počasí moudří, tak hurá do zálivu. Chceme se dostat někam na německou stranu, ale fouká SZ vítr, což není zrovna příznivé, tak měníme svoje plány o otáčíme k Lubinu. Osudová to chyba. S tímto větrem jsme bez větších problémů mohli doplout k moři, ale nějak jsem si myslel, že bych měl ještě několik dní zůstat pod ochranou zálivu a trénovat a zkoušet. Plavba k Lubinu nebyla nijak jednoduchá. Velké množství rybářských sítí a mělčin nejsou zrovna přítelem plachetnic. Do zátoky u Lubinu jsme se dostali hlubším kanálem, který označují bóje (v mapě vypadaly vcelku normálně, na vodě byly téměř neviditelné). Přístav v Lubinu je od západu otevřený bazén cca 15x100 metrů. Vítr a vlny šly přímo od ústí k protilehlé zdi. Vůbec se mi tam nechtělo vplouvat, tak jsme se rozhodli plout dále do Wapnice. Tam stála několikapatrová výletní loď a bójky v průplavu mezi rákosím, i ty na mapě,  slibovaly dostatečnou hloubku. Nebylo tomu tak. Velké nezdary  počasí minulých dnů pravděpodobně přemístily písečné dno a už jsme stáli znovu na dně. Druhý pokus také nevyšel, tak jsme museli zpět do Lubinu. Už se začalo vcelku smrákat, tak cesta zpátky do Trzebiez nebyla v úvahu a noc na kotvě už vůbec ne. Tak tedy s největší opatrností do přístavu v Lubinu. Vplouváme pomalinku (tlačí nás vítr a vlny). Není zde mnoho místa, všude jsou rybářské čluny, asi v polovině přístavního bazénu je přes celý bazén nataženo lano ve výši asi 2 metrů nad hladinou. Přistáváme, ne zrovna měkce na levé straně, ale téměř okamžitě přeplouváme na druhou stranu, která se zdá trochu lépe chráněná. V noci se počasí razantně zhoršuje, naše fendry nestačí a tak navazuju na bok lodi místo dalších fendrů vše co mám po ruce a asi hodinu jí tlačím od železobetonové zdi, aby  se neproměnila na hromádku špejlí. Vítr fouká přímo do přístavu. Je v něm znatelně víc vody, než bylo večer a vlny nejsou malé. Co jsem neměl mokré od deště, to dokonala voda stříkající mezi lodí a zdí. K ránu se počasí trochu umoudřilo a po novém vyvázání lodě jsem mohl jít spát. V dalších dnech se počasí moc nelepšilo, mlhy a déšť, západní vítr a žádné zprávy o počasí nás uvěznily v přístavu. Nasbíral jsem po přístavu volné pneumatiky a asi pár kusů lan a obložil zeď klasickým fendrem rybářských lodí (kdyby nebyly pneumatiky tak těžké, tak bych je vozil standartně). Jediný den s hezkým počasím jsme věnovali pěší návštěvě Miedzyzdrojí a pohledu na Balt. Tam už se letos nepodíváme, protože další hezký den plujeme zpátky do Trzebiez, kde se jeden deštivý den dohadujeme, jak budeme postupovat dále. Na lodi nepanuje demokracie, zejména u nás ne! Co řekne kapitán (tedy já) to platí (když Alča souhlasí). Tak i přes velmi příznivý jižní vítr plujeme místo na moře na Štětín. Mrzne až praští, tak nám to ani není moc líto. Později jsme byli rádi, že jsme se tak rozhodli, neb to byl poslední hezký den tohoto podzimu. Ve Štětíně jsme našli nové přátele, levný postoj a klubové jeřábování za hubičku (ne sladkou, ve zlotých).

Ponaučení a něco pro příště?
Před příští plavbou si nebudu říkat, že to doladím cestou.
V říjnu je na severu celkem zima, dobré topení a 100% nepromokavé oblečení je nutnost.
Zásoba alkoholu je nutná. Ne na pití (moje posádka mu moc nedá), ale na družbu s ostatními.
A hlavně už nikdy nebudu v Polsku jezdit vlakem! Vysvětlení někdy příště.

Kubajs