S IRMOU / Hallberg –Rassy 40 / jsme na cestě již šestý rok. Od Francouzské Polynésie pouze ve dvou. Minulý příspěvek končil doplutím do Port Dickson v Malajsii v říjnu roku 2013. Téměř celý rok se IRMA pohybovala, nebo spíše nepohybovala na Langkawi a v Thajsku, aby se opět vrátila do Port Dickson. Čekala nás cesta do Jižní Afriky. Začátkem srpna opouštíme Port Dickson. Z mariny míříme k plavební dráze velkých lodí. Pokládáme to za bezpečnější než příbřežní plavbu. Nebezpečí je v Malackém průlivu ale všude. Betonový ponton z rozbité mariny (údajně ne jediný) si volně pluje po moři. Naštěstí jej zviditelňují dva orli.

   Brzy překračujeme pruh plavební dráhy směřující na sever. Asi hodinu plujeme v rozdělovacím pruhu, abychom se nakonec zařadili vedle velkých lodí na okraj dráhy směřující na jih. Vítr i vlny proti. Téměř stále na motor. Pouze měsíc v úplňku zpříjemňuje pochmurnou náladu. Druhý den večer se blížíme k Singapore, provoz zřetelně houstne. Lodě už zajíždějí do různých částí přístavu a odbočují z plavební dráhy. Kolem půlnoci proplouváme kolem Nongsa Point mariny, kde jsme zvažovali zastavit. Máme v pase indonéská víza, máme také cruising permit CIAT ale v Nongse bychom museli ještě vyřizovat TDI / dočasný import lodi / přes agenta. Nejen peníze ale i další ztracený den nebo dva. Rozhodujeme se definitivně plout delší offshore trasou nonstop. Stále křižujeme proti větru. Jde to vpřed pomalu, několikrát za den bouřka. Čtvrtý den překračujeme rovník a jsme zpět na jižní polokouli. Nedaří se. Nejde plyn. Regulační ventil dosloužil. Náhradní evropský komplikovaně spojuji s imperiálním závitem na australské bombě. Další dny stále špatně. Bezvětří, nafta ubývá, hodiny driftujeme a čekáme na vítr. Každou chvíli bouřka, na radaru hlídáme, aby do nás někdo nevrazil. V průlivu Gelasa jsme již na přímém kurzu do průlivu Sunda. Boční vítr. Skončilo trápení s protivětrem. Při rychlosti kolem 6 uzlů míle přibývají. Přibývá ale také rybářských bójek, loděk, sítí. A také naftařská těžební zařízení. Blíží se půlnoc a také průliv Sunda. Cítíme kouř. Sopka Krakatoa je blízko. Před námi půlkruh světel na pobřeží Javy vlevo a Sumatry vpravo. Světla lodí a trajektů přejíždějících mezi ostrovy nebo průlivem Sunda. Vyhýbáme se jim, k plachtám přidáváme pro jistotu i motor. S proudem 3 uzly v zádech letíme průlivem rychlostí 11 uzlů. Brzy ráno máme průliv za sebou a konečně před sebou volný oceán. Otáčíme na západ. Loď jde v bočním větru do náklonu a uháníme rychlostí 8 uzlů. Cesta pokračuje dobře. Poslední noc před Cocos Keeling ale vysoké boční vlny, déšť. Ale to už se blížíme k cíli. Za čtyřdenní kotvení platíme 40 AUS dolarů. Když se objeví předpověď dobrého počasí, spolu s dalšími 4 loděmi vyplouváme směrem Rodriguez. První čtyři dny příjemná plavba, ale zbývajících devět jsme si užili deště, bočních i předobočních vln i přes 5 m, vítr ze všech směrů až do 50ti uzlů. Roztržená hlavní plachta k tomu. Naštěstí pouze v šití. Klikatý vjezd do přístavu, je nutno dávat pozor. Zejména při nízké vodě jsou ale reefy dobře vidět. O to víc si užíváme pohodového a bezplatného pobytu v přístavu Port Mathurin. Bezproblémová plavba na Mauricius. Levné stání se vším zázemím v centru města Port Louis. Moc příjemné místo. Jednodenní plavba na Reunion. Tam od nás marina v Le Port vybrala třikrát více a zázemí nestálo za nic. Nezapomeneme ale na nádherné treky v horách.

  V poledne vyplouváme z Reunionu s určitou nejistotou na jednu z nejnáročnějších plaveb toho roku. První čtyři dny docela příjemná plavba v zadobočním větru. Denně uplujeme kolem 130Nm. Pátý den brzy po půlnoci bouřka, nebe jako v ohni, blesky všude kolem. Starosti nám dělá pravděpodobně špatné těsnění na vodním čerpadle motoru. V motorovém prostoru voda. Další dva dny vítr z předoboku, který nakonec velmi zeslábl. Motorujeme. Sedmý den dosahujeme waypoint 100 Nm jižně pod Madagaskarem. Jsme zhruba v polovině cesty do Durbanu. Od půlnoci bouřka, déšť vlny, vítr až 34 uzlů. Trvá celý další den. Chci dobít baterky, které jsou již téměř prázdné. Zapínám motor. Divný zvuk. Okamžitě jej vypínám. Těsněním vytekla voda ze systému a vrtulka čerpadla se po zapnutí zničila. Bez motoru, bez elektriky a tím bez navigace !? Naštěstí náhradní díl mám a podaří se mi čerpadlo zprovoznit. Zbytek plavby příjemný vítr síly 4/5 Bft, Plujeme rychle 6 – 7 uzlů. Před setměním 12.den voláme Port Control v Durbanu. Musíme ale ještě dvě hodiny kroužit před vjezdem než dostaneme povolení po projetí velké nákladní lodi. Možná bychom čekali 16 hodin jako německá plachetnice, kdyby Fritz nezavolal, že situace je pro nás nebezpečná. Přístavem plným světel projíždíme v dešti až k jachetnímu klubu. Jsme v Durbanu.

  Využíváme pohostinnost dvou jachetních klubů. Kartičky přechodného členství nám umožňují využívat zařízení klubů, internet, sprchy a nejpříjemnější je 20% sleva na konzumaci v restauraci. Na obědě konzultujeme s členy klubu plán našeho zamýšleného odjezdu příští den do East London. Několik z nich začne surfovat po internetu či telefonovat. Potvrzují vhodnost termínu. Loučíme se se všemi, jedno přání bezpečné plavby za druhým. Vědí, o co se jedná. Na vedlejší tabuli vzpomínka na klubovou plachetnici Rubicon, která na této cestě zmizela i s pěti členy posádky. Úsek z Durbanu do East London je znám jako nejhůře předvídatelný co se týká počasí.

  Proplouváme desátým největším přístavem na světě a několik dalších hodin motorujeme. V dohledu pobřeží, mírně zvlněná krajina, písečné duny porostlé zelení. Dostáváme se na hloubku asi 400m a už nám pomáhá proud a také vítr o síle 6 Bft. Pouze na kosatku plujeme až do rána dalšího dne velmi rychle. 11,2 uzle je rychlost, kterou jsme ještě nikdy nepluli. Ale nic netrvá věčně a navíc jsme jako v pračce a k tomu prší. Míle ale ubíhají. K ránu plujeme blíže ke břehu, jelikož se blíží nebezpečný vítr z JZ, ale podle předpovědi je slabý. Větší část zbytku cesty motorujeme nebo křižujeme proti slabému větru. V 2115 jsme po 263 Nm v cíli etapy na mooringu v přístavu na Buffalo River v East London.

  Tři dny čekání na počasí. Do Port Elizabeth to je pouze 128Nm. Nikam nepospícháme. V cíli budeme v pohodě ráno druhý den. Plujeme pouze na kosatku v příjemném zadobočním větru rychlostí kolem 5ti uzlů. Plujeme blíže u břehu. Proud v zádech je sice pouze 0,5 uzle, ale moře je klidnější. Celý den svíti kromě krátké přeháňky sluníčko. V noci pak měsíc v úplňku. Nejlepší plavba tohoto roku. Večer snad méně než 10m od lodi obrovité tělo velryby aby vzápětí zamávala mohutným ocasem a zmizela v hloubce. Ráno se situace opakovala. Bylo to krásné, ale byla v nás malá dušička. Vplouváme do přístavu. Moc volných míst není. Již jsou tady 3 lodě, které vypluly s námi, využívajíc stejně jako my weather window. Za hodinu připlouvají další dvě. Jsme kompletní. Budeme zase společně čekat na vhodný vítr. Marina je hodně nepohodlná.

 

  Po třech dnech čekání budíček ve 0330, hrnek kávy a za chvíli vyplouváme. Cíl 188Nm vzdálená Mossel Bay. Po chvíli motorování rozvinujeme kosatku a plujeme již v našem kurzu. Snažím se fotit nebo filmovat velryby, jsou buď daleko a hlavně nečekají, až zapnu kameru. Po obědě měníme za mysem Francis kurz a tím se nepříjemné boční vlny změní na snesitelné zadní. K večeru a celou noc se klepeme zimou. Chvílemi i strachy, fouká až 40 uzlů. Z kosatky už necháváme jen pověstný kapesník. Přesto plujeme rychle kolem 7 uzlů. K ránu již vidíme světla Knysny. Nejraději bychom se tam jeli schovat, ale vjezd do přístavu je prý velmi nebezpečný. V radiu později slyšíme volání americké lodi Mystic o pomoc při vjezdu do Knysny. Rozednívá se, vidíme panorama hor obklopujících Mossel Bay. Připlouváme do přístavu a vyvazujeme se marině. Mystic připlouvá asi 3 hodiny po nás. Vjezd do Knysny byl při rozbouřeném moři nemožný. Pro jejich menší loď to byla plavba ještě daleko náročnější než pro nás.

Poslední plavba toho roku do Cape Town, 241 Nm. Poslední úsek obávané trasy kolem Jižní Afriky. Pár velrybích gejzírů a výskoků v poledním slunci na rozloučenou s Mossel Bay. Při slabém zadobočním větru pomáháme kosatce celý zbytek dne a noc motorem. Plujeme asi 10 mil od pobřeží v hloubkách do 100m. Proud v zádech máme tudíž slabší, do jednoho uzle. Druhý den ráno vidíme na traverzu Mys Agulhas – nejjižnější bod Jižní Afriky. Tím končí naše putování Indických oceánem a jsme zpět v Atlantiku, který jsme před 3 roky opustili. To už plujeme s kosatkou vysazenou na pni. V radiu se ozývá navigační varování „ Loď XY ztratila na poloze …….bílý kontejner. “ Naštěstí je to mimo oblast naší plavby. Kontejnerů se údajně ztratí ročně několik tisíc a některé z nich ještě dlouho putují oceánem. K večeru vítr zesiluje, refujeme kosatku na polovinu. Po půlnoci se blížíme k Mysu Dobré naděje. Provoz houstne, sledujeme pohyb 6 lodí kolem nás. Vítr stále zesiluje, fouká už 25 uzlů. V 0140 otáčíme kolem mysu na sever. Je dost zima, vlny jsou nepříjemné, ale konec se blíží. Snažili jsme se zpomalit, abychom do mariny dopluli za světla. Při přiblížení k cíli v Haut Bay vítr zesílil až na 52 uzlů, vodní tříšť létala nad vodou jak sníh ve vánici. Se zbytečkem kosatky a motorem se dvě hodiny probíjíme do zátoky a mariny. Konec! Klidná voda, uvázáni v marině. 34st.10.7 S – 022st 08.7E. Sklenička, spíše hrnek rumu, horký čaj. Štěstí.