Stojíme před Puerto de Vueltas a přemýšlíme co dál. Pod vodou je tady dost živo a tak máme obden ryby k obědu, lovit s harpunou mne baví a ještě to ušetří dost peněz, ale Eva se začíná nudit a chtěla by zase někam jinam. Odplouváme tedy podle pobřeží a kotvíme nedaleko Playa de Santiago na jižním konci Gomery. Zátoka je dobře chráněná před převládajícím severním větrem, ale pobřeží tady není nic moc, kamenité pláže, na kterých táboří skupiny hipíků, jejichž večerní ohně vytvářejí zajímavou kulisu. Problém je že tady jít na břeh znamená tahat člun po kamenech a to se mi moc nechce. Strávíme tady dva dny a vracíme se opět před Puerto de Vueltas.

Je stále tepleji a počasí je stabilní, loď se pohybuje na kotvě jenom vlivem přílivu a odlivu, někdy zafouká pobřežní bríza, ale ta nedokáže zvednout žádné nebezpečné vlny a tak stojíme v klidu a přes den trávíme stále více času na břehu. Často pozorujeme skupiny turistů vyrážející do okolí a jednoho dne tedy také zabalíme bagetu se salámem a lahev vody a v 9.00 vyrazíme na pěší výlet do údolí, kterým vede značená cesta. Ze začátku je cesta upravená, ale postupem času se mění v uzounkou pěšinu, která se ztrácí v suti a správný směr určují občas nakreslené značky na kamení. Co je však horší, cesta začíná stoupat a místy je potřeba překonat krátké skalní stupně. Nahoru to ještě jde, ale vrtá mi hlavou, jak bych se tady dostával dolů. Údolí se začíná zužovat, přelézané úseky jsou stále vyšší a přidávají se dlouhé traverzy po úzkých římsách. Dno údolí je hluboko pod námi a začínáme se trochu bát, ale je jasné že naše cesta musí vézt nahoru, dolu ani náhodou. Připomíná to alpské ferraty, jenom tady není žádné zajištění a v případě pádu by asi trvalo hodně dlouho než by přišla pomoc, už z toho důvodu že v okolí Valle Gran Rey není žádné pokrytí telefonním signálem. Ono by to asi stejně bylo jedno, pád do stometrové hloubky by asi stěží někdo přežil a tak nezbývá než opatrně stoupat stále dál. Po několika hodinách výstupu se začíná údolí opět pozvolna rozšiřovat a na úbočích se objevují opuštěná terasová políčka. Něco takového vybudovat muselo stát obrovské úsilí, ale teď je vše opuštěné, pro takovou dřinu už prostě nejsou lidi. Naše cesta sice dále stoupá, ale už nemusíme nikam šplhat a lézt, tady už je cesta, po které se chodilo na pole a tak jsou kameny poskládány do stupňů a umožňují celkem pohodlnou chůzi. Když dorazíme do vesničky na horním konci údolí, jsme rádi, že to máme za sebou. Ještě přecházíme ke kapličce na nedalekém skalním výběžku odkud je opravdu impozantní pohled na okolí. Je tady několik skupinek německých turistů v dokonalém trekovém vybavení (pohory, hůlky, batohy plné nevím čeho) a naše kraťasy a trika s krátkým rukávem, doplněná v mém případě o pantofle Croxs a v případě Evy o sandály na suché zipy vyvolají vlnu úžasu a nevěřícného kroucení hlavou. Jsme ve výšce téměř 700 m.n.m. a čeká nás cesta dolů, samozřejmě jinou cestou než jsme vystoupali. Chvíli uvažujeme i o tom, že využijeme možnost odvozu, který je tady na několika místech inzerován, ale pak si řekneme, šlo to nahoru, půjde to i dolů a vydáváme se po udržované cestě na sestup. Ta cesta byla v perfektním stavu, ale to se po několika hodinách sestupu nedalo říci o našich kolenech, sestoupat takové převýšení, i když po kamenných schodech ke konci dost bolelo. Když jsme se konečně dostali na rovnou silnici, měl jsem pocit, že už neudělám ani krok. Nakonec se ale nohy na rovině vzpamatovali a 18.30 opět sedíme na lodi. Ten výlet jsme cítili ještě tři dny potom.

Z naší zakotvené lodi koukáme do přístavu a máme přehled o připlouvajících a odplouvajících lodích. Je zajímavé, že mnoho lodí se raději hobluje o betonové zdi, kde není ani voda, ani elektrika ani sociální zařízení a platí okolo 25 € za noc, než aby zakotvili o několik stovek metrů dál a dopluli si do přístavu člunem (který všichni mají). Přitom z pozorování jednotlivých posádek je vidět, že ne všichni si umí poradit s vyvázáním lodě u stěny v přílivových vodách a stání na kotvě by jim ušetřilo mnoho starostí a problémů. Jiná věc je kotvení velkých lodí (nad 24m), ty se vyvazují v části přístavu, která byla uřčena pro trajekty. Za tu dobu co jsme kotvili v Puerto de Vueltas se tady několikrát zastavil na svých charterových plavbách trojstěžník Alexander von Humboldt II a jednoho dne ráno tam stál trojstěžňový škuner pod švédskou vlajkou. Při snídani jsme z naší paluby sledovali, jak spouštějí velký gumák. Vrtalo mi hlavou, proč to dělají, když stojí vyvázáni ke zdi a mohou jít, kam chtějí? Potom do gumáku vlezli dva chlapíci a vypluli směrem k nám, dvakrát nás obepluli a potom připluli na bok a vypnuli motor. První slova, která jsem uslyšel byla: „Ahoj, to je Spray od Bruce Robertse, že jo?“ Potvrdil jsem vyslovené a pozval je na palubu. Během návštěvy jsem se dozvěděl, že nás přijel navštívit kapitán školní švédské lodi Älva, pan Sören Engzel se svým prvním důstojníkem. Důvodem bylo, že pan kapitán si ve Švédsku staví Spray 43 a protože plány lodě (co se vnitřního uspořádání lodě týká) ponechávají staviteli velkou volnost, je dobré se z důvodů případné inspirace podívat, jak to mají jiní stavitelé uspořádané. Prolezli jsme spolu celou loď, probrali jsme zkušenosti s instalovaným generátorem 220V, odsolovačem, pračkou, hydraulickým kormidlem, hydraulickým kotevním vrátkem a spoustu dalších věcí okolo lodě, všechno si fotil a na závěr nás s Evou pozval na návštěvu Älvy. To jsme si nemohli nechat ujít a tak jsme druhý den vyrazili na návštěvu.

Älva je školní loď námořní školy ve Stocksundu s domovským přístavem v Marina Läroverket. Byla postavena v roce 1939 ve Švédsku, původně jako nákladní plachetnice pro oblast Baltu. Je 44m dlouhá (s čelenem 55m) 7,2m široká, ponor 3m a když vybalí „plné prádlo“ nese 600m2 plachet. Jako nákladní loď sloužila téměř 50 let a byla to poslední registrovaná nákladní plachetnice. Na konci osmdesátých let prošla přestavbou na loď pasažérskou. Na úrovni paluby je velký salon užívaný k výuce a studiu, velká jídelna a moderní kuchyně. V podpalubí je 15 kajut pro celkem 38pasažérů, sprchy a toalety. Když jsme navštívili loď my, bylo tam 30 studentů, většinou dívek ve věku okolo 18 let. Každý student školy během svého tříletého studia stráví na palubě Älvy minimálně dva měsíce, po celou dobu plavby se jejich čas dělí mezi výuku (mají sebou učitele) a práci na palubě. Studenti si sami hradí stravu, vše ostatní je v rámci studia. O prázdninách loď prochází údržbou a podniká charterové plavby po Baltu. Prolezli jsme loď od kýlu po kapitánský můstek a bylo na co se koukat. Zajímalo mne, jak pracují s plachtami a jak dlouho jim trvá, než rozvinou všechny plachty. Tak rozvinutí a vytažení stíhají do 15 minut, než se vše podaří sbalit, trvá to i dvě hodiny. Zajímavostí je, že nákladní prostor, který býval v kýlu a plnil se převáženým zbožím, je v současnosti kompletně zalitý betonem, nic se tedy nemůže posunout a je zajištěna vyšší stabilita lodě. Mohl bych pokračovat dál a dál, třeba přes původní převodovku s ovládáním natáčení lopatek lodního šroubu, původní bilgepumpy, a spoustu dalších původních, plně funkčních a krásně udržovaných dílů a částí, ale to by bylo pomalu na samostatný článek, který snad někdy napíšu.

Po několika dnech Älva odplula na Tenerife, kde vymění posádku a přes Azory se vrátí do Švédska. My začínáme přemýšlet o návratu na Gran Canaria. Sleduji teď každý den počasí, přestal jsem používat Grib a další do té doby používané předpovědní weby a přešel jsem na Sörenem doporučené http://passageweather.com/. Pro oblast Kanárských ostrovů je to asi to nejlepší co existuje a mohu říct, že ta předpověď zatím pokaždé vyšla, ale je potřeba počítat s tím, že dlouhodobý výhled bude jinak, než předpovídají. Někdy se změny přiblíží rychleji, někdy pomaleji, někdy se změní směr, ale na 2-3 dny jim to celkem sedí a na 24 hodin jsem zatím nezaznamenal chybu a to je pro plavbu mezi ostrovy podstatné. Když ohlásí posun větru k NWW, opouštíme La Gomera a přeplouváme na Tenerife, kde kotvíme v Los Cristianos. Vlny nejsou tak velké jako při naší poslední návštěvě a tak spouštíme člun a jedeme se podívat na břeh. Los Cristianos je ve své staré části celkem hezké, ale okolí zabrali turistické komplexy a na pobřeží je to jedna hospoda vedle druhé. Moc se nám tady nelíbí a tak když se potvrdí dobré počasí, vyplouváme směrem Gran Canaria. Přeplavba proběhla bez nějakých silných zážitků, jenom jsem během plavby přišel na důvod roztržení hlavní plachty cestou na Gomeru. Na vině nebyla přeplachtěná loď a silný vítr, ale vazák na boku ráhna, na který se váže refovací lano držící zadní roh plachty. Ten vazák je zasunutý do drážky na boku ráhna a aretovaný dvěma šrouby. Když ale šrouby nedrží, tak se vazák posune v drážce směrem dozadu a zadní oko a celý zadní lík plachty je volný a když je volná část zrefované plachty přivázána refovacími tkanicemi k ráhnu, tak je po plachtě. Ještě že když zase došlo k posunutí vazáku, tak jsem zrovna refoval a dokázal jsem plachtu spustit bez dalších škod a doplul jsem to jenom s bezanem a genou.

Po návratu na Gran Canaria plujeme k Arguineguinu, ale je tam zrovna dost větrno a houpavo a tak se vracíme kousek zpět a kotvíme před Puerto Anfi Del Mar. Na kotvení jsou tady optimální podmínky, písečné dno, hloubka mezi 6 - 8 metry. Tím ale klady končí, blízkost turistických rezortů sed na moři projevuje hustým provozem motorových člunů, skútrů a různých vodních atrakcí včetně výletních katamaránů a pseudohistorických plavidel. Každý má na palubě svého DJ a někdy je dříve slyšet než vidět že se k nám blíží. Pobřeží také nic moc, pokud nehledáte radost, až do rána v některém ze zábavních podniků není tady nic zajímavého. Vydržíme tady tři dny a přeplouváme do Arguineguinu. Naši přátelé Petr a Iva s dětmi jsou stále na svém místě, tak se s nimi vítáme a probíráme co je nového. Někde prý spadlo letadlo se šíleným pilotem, nějaký šílenec vystřílel hospodu, sakra dost, už to nechci poslouchat, něco pozitivního by nebylo? Hm, nebylo. Tak si dáme pivo, koukáme na kýčovitý západ slunce, děti lezou po celé lodi, čas zvolna plyne, vycházejí hvězdy, občas zabručí lodní motor vyplouvajících rybářů, žádný stress.

Po několika dnech na jednom místě si říkáme, že na návrat do Las Palmas je ještě čas a rozhodujeme se prozkoumat pobřeží dále na západ. Nejprve plujeme před Puero Mogan, ale tady nevydržíme dlouho. Má tady kotevní bóji výletní škopek (nenapadá mne pro to plavidlo vhodnější výraz), který připluje, vyváže, spustí své umca-umca-buch-buch, na boku dají žebřík, každý kdo z lodě skočí do vody strašně ječí, okolo jezdí nafukovací banán s ječící posádkou, do toho padák tažený silným motorovým člunem, prostě ideální dovolená, ale ne pro nás. Řešíme to tak že když se škopek objeví, nasedáme do člunu a jedeme na břeh. Původní Mogan je celkem hezké městečko a dá se tady strávit odpoledne potulováním po uličkách nebo jenom zevlováním v přístavu. Ve čtvrtek ovládne celé nábřeží ohromný trh, stánků je tady nepočítaně, ale zklamáním je to co nabízejí. Zeleninu tady prodává jenom jedna trhovkyně, zbytek tvoří tradiční sortiment nekvalitního a předraženého oblečení, hodinek, elektroniky a nevím čeho ještě. V sobotu večer je tady možnost (když víte kam) zajít do hospody kde se schází parta místních tradičních muzikantů. Návštěvou výše zmíněných akcí jsme vyčerpali místní atrakce a tak plujeme dál na západ až na Playa Güi Güi. Tady je už hodně cítit vítr od severu a vlny jsou také poměrně vysoké a tak i když je tady nádherně, se nakonec vracíme do lépe kryté zátoky Playa del Asno. Postupně ještě kotvíme u Playa de Veneguera a Punta de Perchel. Tady se nám hodně líbí a chceme tady zůstat aspoň týden možná i dva, ale nakonec je vše zase jinak. V zátoce jsme sami, kotvu máme na písečném dně v hloubce 10 m, u břehu je hodně živo, potkávám tady rejnoky, murény, sépie a spoustu dalších ryb, které vhodně doplňují naše zásoby. Již od začátku našeho pobytu na tomto kotvišti pozoruji každý den několikrát proplouvající čluny Salvamento Maritimo (pobřežní stráž), občas se objeví vrtulník, přelétají vojenská letadla. Z počátku se domníváme, že to mají na svědomí imigranti z Afriky, ale znejistíme, když se počet lodí začíná zvyšovat stejně jako intenzita přeletů a celý ten cirkus se k nám začíná blížit. Nakonec jsou v naší blízkosti tři velké lodě a na vodě gumové čluny. Posádky na sobě mají kombinézy a přes ústa respirátory a nám začíná svítat, asi je něco ve vodě co tam nemá být. Se soumrakem odplouvají a tak považuji problém za vyřešený a jdeme klidně spát. Ráno po snídani jdu v 10 hodin s harpunou do vody a plavu po hladině k několik stovek metrů vzdálenému útesu, okolo kterého proudí voda a drží se tam ryby. Při plavání mám pocit, že se mi něco zachytilo ve vlasech a tak si otřu vlasy rukou. Když se na ruku podívám, dojde mi, že ten problém včera asi tak docela nevyřešily. Mám ruku zapatlanou jakousi černou hmotou, a když zvednu hlavu nad hladinu, vidím, že to svinstvo je na hladině všude okolo. Pokouším se to podplavat, ale rozsah té skvrny je ohromný. Když doplavu k lodi, jen s obtížemi se mi daří po kluzkém žebříku vylézt do lodi. Volám na Evu, která je uvnitř lodě a z jejího výrazu usuzuji, že asi nevypadám moc dobře. Ještě že jsem měl neopren a tak mám zapatlané jenom vlasy. Nalévám do lavóru benzín co je určen pro přívěsný motor a začínám s očistou. Po půl hodině snažení mne pálí kůže na lebce, vlasy mají zlatavou barvu a jsou spojené do pramenů, které se nedají rozdělit. Řešení je jasné, všechno pryč. Nejdříve pracuje Eva a nůžky, potom znova hlavu do benzínu a následně holící strojek. Ten jsem během celé procedury několikrát rozebíral a čistil. Po dvou hodinách je ze mne skinhead, ale trápení ještě není konec, člun, který byl přes noc na vodě také schytal svoje, žebřík je zapatlán také docela slušně a tak čistím a čistím. Je jasné, že za těchto podmínek tady nemá cenu zůstávat a tak se vracíme do Arguineguinu a tady se dozvídáme, co se vlastně stalo. Ruská rybářská loď (která byla zadržená za neoprávněný rybolov a dostala pokutu 900.000 €) po předchozích událostech stojící v přístavu v Las Palmas začala hořet a úřady ji z obavy z rozšíření požáru na další lodě nechali odtáhnout na volné moře, kde se potopila. Odhaduje se, že měla na palubě 1600 kubíků mazutu nebo na co vlastně jezdí a ten začal unikat do moře. Podle posledních zpráv má ropná skvrna už velikost 100km2 a asi se bude ještě zvětšovat. Tak že vlastně mohu říct, že mne ostříhali Rusové. No co by od nich také po posledních událostech a projevech síly mohl člověk jiného čekat, že. Putin nikdy žádná mánička nebyl a komunistické mocenské orgány nikdy dlouhým vlasům nefandili, ale že mne doženou až tady jsem teda fakt nečekal :-D

V Arguineguinu se zatím skvrna neobjevila, ale lodě pobřežní stráže které se tady objevují, jsou stále zapatlanější. Berou to tady dost vážně, pokud se to dostane na pláže, jedou turisti domu a to by pro místní znamenalo katastrofu, na turisty je tady navázána většina obyvatel. No ale snad zapracuje příroda a převládající vítr a proud odeženou skvrnu od pobřeží.

Je čas pomýšlet na cestu do Čech a tak když je předpověď příznivá (slabý vítr a vlny do 1m jdoucí od východu) vytahujeme večer ve 20.00 kotvu a přeplouváme do Las Palmas. Bylo to celé na motor a s autopilotem, nebylo kam spěchat a tak jsem tam měl volnoběžné otáčky, celkem 4x jsem za noc měnil kurz, nikde nikdo, žádné vyhýbání a tak jsme ráno v 7.00 u čekacího mola v marině, ještě se dospím, otvírají v 9.00, domlouvám dobu stání v marině, platím 8€/den (nechám tady Eternity 50 dnů), přejíždím na vyhrazené místo, vyvazuji a začínám odstrojovat loď.

Další plány počítají s přeplavbou z Gran Canaria do Gambie. Končit bychom chtěli v Banjulu, což je nejmenší hlavní město na světě a leží v deltě řeky Gambia. Tato řeka je splavná hluboko do vnitrozemí a tak se chceme seznámit s místní přírodou. Co bude dál, je zatím otevřené, v úvahu přichází plavba do Karibiku, Jižní Ameriky, nebo přes Azory zpět na Kanáry. Uvidíme.

Až se zase něco přihodí a bude o čem psát, dám vědět, pokud se někdo chcete přidat, napište.