Na přelomu března a dubna 2009 jsem s přáteli podnikl měsíční charterovou plavbu na 11 m jachtě Danger Mouse ve Francouzské Polynésii.

Na otázku, kde-že ta Polynésie je, je nejlépe ukázat prstem do země, protože tam, na druhé straně zeměkoule se skutečně nachází. Přesněji, jak praví turistické bedekry jižně od středu Tichého oceánu, mezi Jižní Amerikou a Austrálií na ploše přibližně západní Evropy.

Trasu letecké přepravy na cestě tam i zpět jsme zvolili jako optimální variantu mezi cenou a délkou letu. I tak jsme letěli přes Londýn, Los Angeles do Papeete 30 hodin, v tom 22 hodin čistého letu. Ti z nás, kteří důvěrně znají 8 hodin letu s koleny pod bradou do Karibiku, blahořečili společnostem Air New Zealand a Air Tahiti Nui za dobrý servis a dost místa.
Z letiště hlavního města Francouzské Polynésie Papeete jsme odletěli místním leteckým spojem na ostrov Raiatea. Přivítání zástupkyní Sunsailu bylo ryze polynézké – věnec květin kolem krku a polibek. Poté nás dopravila do naší báze, mariny Apoiiti, kde naši pětičlennou posádku již očekávala naše loď.

Francouzská Polynésie se skládá ze 108 ostrovů uspořádaných do pěti souostroví: Markézy, Společenské ostrovy, Tuamotu, Gambiérovy ostrovy a Tubuai. Správním střediskem je Papeete na ostrově Tahiti. Vzdálenosti jsou tady obrovské např. z Markéz na Tahiti 1300 km, z Tahiti na Mururoa známý francouzskými jadernými testy 1200 km, ze Společenských na Gambiérovy ostrovy 2300 km atd.
Pro Evropu Polynézii objevili v roce 1767 Angličan Samuel Wallis na lodi Dolphin, o rok později k ní doplul Francouz Louis Antoine Bougainville na lodi Boudeuse a později ještě jednou na lodi L´Etoile a zejména nám známý James Cook, který sem v roce 1769 připlul na legendární Endeavour s expedicí astronomů a vědců za účelem pozorování pohybu Venuše a jako první začal oblast řádně mapovat.

Naše plavba probíhala v oblasti Společenských ostrovů. Cook je takto nazval na počest Royal Society of London for the Improvement of Natural Knowledge. Toto souostroví se skládá ze dvou skupin ostrovů, návětrných – Tahiti, Moorea, Tetiaroa atd a závětrných – Raiatea, Tahaa, Huahine, Bora Bora, Maupiti atd. Mezi oběma skupinami je vzdálenost cca 150 Nm, jinak mezi jednotlivými ostrovy je příjemná vzdálenost do 20 Nm. Celé souostroví leží na ploše zhruba 4 tis. km 2, žije zde 225 tis. obyvatel, úředním jazykem je francouzština. Nejsou zde žádní jedovatí hadi, či štíři, žádné prokazatelně infekční nemoci jako malárie, žlutá zimnice apod. Ve větší míře se zde samozřejmě vyskytují žraloci a to druh žralok „rifový“, údajně na člověka neútočí, ale raději jsme to nezkoušeli. Problémem jsou tzv. mušky no no, mikroskopický hmyz neobyčejně kousavý, vyskytující se na plážích zejména Markéz, v menší míře na ostatních ostrovech. Jeho záludnost spočívá v tom, že štípanec intenzity komářího bodnutí pocítíte až později a můžete jich mít stovky. Místní v tomto případě turistům doporučují polít se lahví vodky. Ze studu zamlčují způsob daleko účinnější, totiž ležícího nešťastníka obstoupit a kolektivně pomočit. Krátká ztráta cti je jen malou daní za okamžitou úlevu. Nás naštěstí nic podobného nepotkalo až na bezvýznamné poštípání autora článku na jednom motu. Jinak na ostrovech panuje v dnešním světě velmi vzácná bezzločinnost. Atraktivní a pro Polynésii charakteristická je faremní „výroba“ a prodej perel. Na Moorei v Cookově zátoce byl natočen film Vzpoura na Bounty v nejúspěšnější verzi s Marlonem Brando. Ten si zdejší přírodní krásy zamiloval tak, že zde později zakoupil ostrov Tetiaroa v návětrné skupině. V současnosti zde žije jeho syn.

Modelové složení polynéského ostrova je následující: základem je hlavní ostrov sopečného původu obklopený lagunou a kolem je korálový prstenec občas dosahující až k hladině. Lámou se o něj velké vlny doprovázené nezbytným hukotem. Do laguny ostrova je možno vplout tzv. pasáží, což je průjezd korálovým prstencem, který je většinou dobře vybójkován (značení vodních cest je zde evropské podle IALA A). Většinou dobře značenými lagunami je možno některé ostrovy vnitřkem obeplout. Cesta je to však náročná a je nutno přesně dodržovat značení plavební dráhy, zejména kardinální znaky. Někdy doslova stačí vybočit 2-3 metry stranou a narazíte do rifu. S ohledem na to, že některé bóje nesvítí je zákaz plavby po setmění naprosto logický. V korálovém prstenci se občas vyskytují ostrůvky zvané motu. V drtivé většině jsou soukromé a jsou na nich ty typické chatrče na kůlech pokryté palmovým listím, které známe z turistických almanachů. Ale prosím nepleťte se, jsou to hotely vybavené tak luxusně, že se o tom většině z nás ani nesnilo. Jiným příkladem jsou ostrovy Raiatea a Tahaa, které leží blízko u sebe a mají společný prstenec zhruba tvaru osmičky. Vnitřní lagunou je možno přeplout z jednoho ostrova na druhý.

V plavební náročnosti bych oblast přirovnal k Malým Antilám. Většinou zde vane stálý pasátní východní vítr. Mezi ostrovy a při delších přeplavbách musíte ale počítat s poněkud většími vlnami, přeci jenom jste v Pacifiku. S ohledem na to, že jsme zde pobývali od začátku března do začátku dubna a turistická sezóna začíná koncem dubna, mohl teoreticky přijít hurikán, přesněji tajfun, jak se zde říká. Věnovali jsme proto značnou pozornost sledování počasí. Informace jsme získávali dvěma cestami, jednak formou SMS na základě internetových zdrojů jako službu od Yachtcharter Zindulka, společnosti, která nám zajišťovala loď, jednak na místních kapitanátech formou tištěných týdenních předpovědí.

Řada mých přátel zná moji posedlost, s níž jsem se léta snažil spatřit Jižní Kříž. Nepodařilo se mi to ani v průběhu 12 let, kdy ročně pluji v Malých Antilách a teoreticky bych jej mohl spatřit. Pokusy, pátrat v Polynésii po setmění podle lodního kompasu jižním směrem po uskupení čtyř hvězd (vlastně pěti) byly stejně naivní, jako pátrat v naších šířkách přibližně severním směrem po osamělé hvězdě Polárce bez znalosti Malého a Velkého vozu, zvláště, když těch Jižních Křížů jsme každý prokazatelně viděli několik. Pomohl nám pracovník naší báze v marině Apoiiti, který mi opatřil kopie hvězdné oblohy pro určité datum a časy 20,00 22,00 24,00. Z nich jsem se mimo jiné dozvěděl, že South Cross je souhvězdí centropolární, čili otáčí se kolem jihu a přesně na jihu je ve 24,00, pod ním jsou dvě zářící hvězdy, které s ním putují současně a další nezbytné informace nutné pro identifikaci, která se nám nakonec podařila. Musím podotknout, že to byl jeden z nejsilnějších zážitků za dobu 30 let, po kterou se věnuji jachtingu. Později už jsme Jižní Kříž dokázali najít okamžitě. Musím ale ihned dodat, že zmíněné souhvězdí je tzv. 2. řádu, tedy daleko méně výrazné, než jiná souhvězdí na tamější noční obloze. S trochou lítosti jsem pochopil, že výroky typu ..plul jsem pod zářícím Jižním Křížem..,... na cestu mi svítil Jižní Kříž.. atd. je pouze lodní latina smíchaná s nostalgickými písněmi od táborových ohňů. Samozřejmě jsem přemýšlel, proč je to souhvězdí tak slavné, podle místní tradice ta legenda vznikla tak, že při pokřesťanšťování domorodého obyvatelstva potřebovali katoličtí i evangeličtí kněží (ve vzácné shodě) viditelný symbol na obloze... Přesto se mi splnil dávný klukovský sen, plul jsem pod zářícím Jižním Křížem....

Připlutí k ostrovu Tahiti silně nabouralo naše romantické představy o Polynésii získané z dobrodružných knížek, z filmu Vzpoura na Bounty a z turistických průvodců účelově podporujících tyto představy. V přístavu Taina byla tak znečistěná voda, že jsme se štítili do ní ponořit i pádlo při cestě s dinghym na břeh. Později, v hlavním městě Papeete nás zaskočily hustý provoz, dopravní zácpy a smog. K rozčarování z Tahiti přispěla i návštěva muzea Paula Gauguina, vlastně za muzeum prohlášené repliky chatrče, kde slavný malíř žil a kde kromě několika omšelých plakátů připomínajících jeho tvorbu nic nebylo. Připouštím, že i oni zde mají nárok na 21. století. My jsme nakonec to naše vysněné Tahiti s průzračným mořem, bílými plážemi a nesmírně milými lidmi, pro které čas nic neznamená našli na jiných ostrovech.

Pravým opakem je turistická „fabrika“, ostrov s přívlastkem nejkrásnější na světě Bora-Bora. Korálovým prstencem prochází jediná pasáž a to ze západního směru. V prstenci je množství motu, s nejpřepychovějšími hotely na kůlech. Některé mají skleněné podlahy, aby návštěvníci mohli pozorovat hemžení ryb pod sebou, nejlépe po setmění, kdy je moře nasvíceno. Pláště hotelů jsou velmi citlivě postaveny většinou ze dřeva se střechami pokrytými palmovými listy a díky tomu z větší dálky splývají s pozadím palem na motu. Mezi jednotlivými motu jsou nepředstavitelně krásné potápěčské terény zejména na „šnorchlování“. V jihovýchodní části ostrova, na Motu Piti jsme narazili na jediného českého hoteliéra v této části Pacifiku, na Láďu původem ze Severních Čech. Využili jsme jeho pozvání, pár dnů kotvili u jeho hotelu, užívali jsme si jeho bazénu se sladkou vodou postaveného pár metrů od blankytné laguny a zejména pili jeho skvělé drinky. Vnitřní ostrov s infrastrukturou a správním střediskem Vaitape je prakticky kulatý s pobřežní silnicí dlouhou 36 km. Jako jiní jsme neodolali a objeli jej na kolech z půjčovny. Při obeplouvání ostrova lagunou jsme nemohli minout jeden z nejznámějších barů na jižní polokouli - Bloody Mary. Před vchodem jsou umístěny desky s vyrytými jmény věhlasných návštěvníků. Jsou zde presidenti, astronauti, herci i zpěváci. Bohužel, personál nás nepoznal a i po několikeré návštěvě zde budou chybět naše jména. Jinak je snadné přijít zde o peníze. Ostrov totiž nabízí návštěvníkům nepřeberné množství atrakcí včetně vyhlídkových letů vrtulníkem.

Ne každé vplutí tzv. pasáží do vnitřní laguny ostrova je bezpečné a ideální. Přesvědčili jsme se o tom na nejzápadnějším ostrově Společenských ostrovů, na Maupiti, pověstném nebezpečnými proudy a zrádnými písčinami při vstupu. Při připlutí k ostrovu jsme podle GPS a mapy našli vstupní pasáž a nevěřícně sledovali, jak levostrannou červenou a asi 40 metrů vzdálenou pravostrannou zelenou bóji bombardují několikametrové vlny s přepadajícími vrcholy. Všude vodní tříšť a nepředstavitelný rachot. Korzovali jsme před vstupem a ještě jednou studovali pilota, jestli to vplutí je míněno opravdu vážně. K našemu rozhodnutí přispěl rybář s motorovým člunem, který si najel k zelené bóji, nechal se vynést vlnou a zmizel. Když už jsme jej odepsali, objevil se v dálce v laguně. Se stáhnutými plachtami, s motorem na plný výkon, což představovalo asi 6,7 kn, jsme se rozjeli k zelené bóji. Nadzdvihla nás vlna a hodila do středu pasáže. Rychlost klesla na 0,7 kn a loď se na chvíli stala neovladatelnou. Házelo nás to z leva doprava a naopak a v jednu chvíli to vypadalo, že se loď otočí kolem dokola. Ale ustáli jsme to, rychlost se najednou prudce zvýšila a byli jsme v plavební dráze uvnitř laguny. Mysleli jsme na krásný večer, který máme před sebou a nikdo si nechtěl připustit myšlenku, že za den či dva se budeme stejnou cestou vracet. Při krátkém pobytu jsme rovněž vystoupili na nejvyšší horu ostrova 380 metrovou Mt Teurafaatiu. Odměnou za poměrně náročný výstup nám byl překrásný pohled z vrcholu a vyfocení „leteckých“ pohledů na lagunu, korálové rify a blízké okolí ostrova. Naše obavy ze zpáteční cesty byly liché a vše proběhlo velmi rychle. Proud nás prostě vyplivl z pasáže na moře tak, že jsme to ani nestačili nafilmovat. Později jsme se dozvěděli, že může dosáhnout rychlosti až 9 kn .....

Jak již bylo uvedeno, jednotlivá souostroví Francouzské Polynésie jsou od sebe značně vzdálená. Na obeplutí všech pěti by nestačila několikaměsíční dovolená. A s ohledem na naše zaměstnání na to zatím ani nemáme čas. Na Společenských ostrovech jsme strávili celý měsíc. Málo nebo moc? Toť otázka. Na dokonalé poznání ostrovů by nestačilo několik let. Plavebně bychom určitě zvládli víc, ale v rámci našich časových možností nebylo kam. V této souvislosti nás zaujal nápad party Poláků, které jsme potkali před koncem naší plavby. U Sunsailu si objednali čtyři lodě a to na Markézách, Tuamotu, Společenských ostrovech a Tubuai. Vždy na týden a v časové návaznosti. Mezi souostrovími se pohybovali letecky. Dobrý nápad na příště, až nás v duši přestane hřát polynéské slunce z letošní plavby.

Míla Křížek