Když jsem 2. července v brzkém odpoledni odplouval z Whitehills v Moray Firth, mým záměrem bylo nejdříve doplout k SZ pobřeží Špicberků. V mlhavém počasí, ale za příznivého východního větru, jsme vypluli* na sever podél východního pobřeží Shetland.
* Používá-li Roger Taylor plurál, má na mysli sebe a loď. Jeho plavby jsou sólové.
Vítr se brzo stočil k JZ a tam také zůstal, takže jsme den za dnem pokračovali denními průměry až 100 námořních mil. Brzo jsme minuli významné zeměpisné šířky: 62° – opustili jsme oblast ropných plošin, 66° 33’ – překročili jsme polární kruh, 71° – minuli jsme spojnici ostrova Jan Mayen a norského Nordkappu. Jak jsme pokračovali na sever, počasí se zhoršovalo a bylo více mlhy. Moje dobré předsevzetí provádět astronavigaci vzalo zasvé, protože Slunce, Měsíc, hvězdy i cokoli jiného, co by byť jen vzdáleně připomínalo nebeský objekt, zmizelo za hustým příkrovem šedých mraků a zůstalo tam po většinu plavby.
Po osmnácti dnech a většině z 1200 mil z Whitehills jsme se přiblížili k pobřeží ostrova Prince Karla (Prins Karl’s Forland), vysokému a úzkému ostrovu běžícímu rovnoběžně se severozápadním pobřežím Špicberků. Na stejném místě jsem spatřil Špicberky v roce 2011 za plavby s Corribee Mingming; stalo se tak pod zářivě modrou oblohou se zubatými špicberskými štíty rozprostřenými podél SZ obzoru (sic)*. Tentokrát jsem neviděl nic, než mraky nasáklé vodou.
* Asi má být SV obzor. Abychom štíty ostrova Prince Karla viděli na SZ, museli bychom připlouvat z JV, což není případ Rogera Taylora. Jak je vidět i z jeho mapky.
Pluli jsme podél pobřeží několik mil od něj ve změti výtrysků plejtváků a pokřiku alkounů. Časně ráno 22. července jsem se probudil, abych zjistil, že se nebe alespoň na okamžik vybralo. Štíty Země Alberta I. v těsném sousedství s ledovci ležely jako ve výkladní skříni – perfektně viditelné. Poprvé jsem se na téhle plavbě cítil, jako že jsem zpátky v Arktidě. Výletní parník prohučel pár mil ode mě, nacpaný až po borty svým spícím a dobře nakrmeným nákladem. Byl jsem šťasten, že nejsem jeho součástí.
Vítr se stočil k severovýchodu, takže jsme cestou na sever propluli blízko bodu na 80. rovnoběžce, kterého jsme v roce 2011 dosáhli s Mingming, a pokračovali dál. Teď už byla má mapa sotva co víc, než velká plocha bílé barvy – pluli jsem v neprozkoumaných vodách. Byl nádherný pocit brázdit tohle téměř panenské moře. Nějaký čas nefoukalo, čehož využili tři nebojácní a zvědaví papuchalci, kteří připluli zkontrolovat Mingming II. Překvapeně zírali na tuto divnou věc z jiného světa.
Později jsme se probíjeli k severovýchodu proti stáčejícímu se větru k prvnímu cíli téhle plavby – Rossovu ostrovu – nejsevernější skále západní Evropy nacházející se na 80° 50’. Jde o nízkou žulovou placku kousek severně od vznosných pilířů ostrova Little Table. Jen kousek cesty na jih od tohohle rozdílného, ale těsně spojeného páru leží zbývající a podstatnější ostrovy skupiny jménem Seven Islands (Sjuøyane) – nejsevernější výspy Špicberků.
Dobré počasí trvalo, takže jsme v čerstvém VSV větru a tmavě indigovém moři připluli k Rossovu ostrovu a jeho druhům. Odpoledne 25. července, dvacet tři dní plavby z Whitehills, jsme propluli severně od Rossova ostrova. Obvykle to není možné, ale letos se led velmi brzo a daleko stáhl, takže jsem tu byli a pohlíželi z téhle bláznivé severní šířky jižním směrem na celý svět. Byli jsme jen o trochu dál než 500 mil od severního pólu.
Poté jsem vyrazil k východu, předváděje tak bizarnost plavby na východ na 81. rovnoběžce. Směřoval jsem k severozápadnímu pobřeží Země Františka Josefa – k ruskému souostroví sestávajícímu ze 191 ostrovů, které se táhnou téměř až k 82. rovnoběžce. Tak bych mohl naplnit druhý cíl své plavby – plavit se v moři Královny Viktorie. Tohle moře se přimyká ze severu k Zemi Františka Josefa, rozkládá se mezi Barentsovým mořem a Severním ledovým oceánem. Jen výjimečně jde o cokoli jiného, než o rozlehlou plochu namačkaného zbrázděného ledu. Moře v 19. století pojmenovali polárníci usilující o dosažení severního pólu. Mnozí se pokoušeli moře překonat, ale ani jeden se nedostal mimo dohled země.
Radostně jsem plul dál, aniž bych viděl byť jen kousek ledu, dokud jsme se nedostali pár mil od severního pobřeží Alexandřiny země, jednoho z největších ostrovů západní skupiny. Hustá mlha ovšem zase zabránila pohledu na ostrov. *
Obrátil jsem se k severovýchodu, abych se pokusil o poslední navigační ztřeštěnost. Chtěl jsem zkusit dosáhnout mysu Fligely na Rudolfově ostrově – nejsevernějšího mysu celé Eurasie.
* Zde si dovolím vyjádřit určitou pochybnost.
Na severním pobřeží Alexandřiny země se nachází velká ruská vojenská základna Nagurskoje. Rusko ji v posledních letech výrazně posiluje a rozšiřuje. Děje se tak z důvodu přítomnosti v oblasti, která je považována za velice perspektivní z hlediska budoucí těžby bohatých ložisek nerostných zdrojů pod mořským dnem.
Je sporné, zda by byť malá loďka, jako je Mingming, unikla pozornosti bystrého ruského oka posedlého utajováním a špiónománií.
Posádka Bagately by k tomu asi měla co říci.
29. července v poledne jsem se ocitl na pozici 81° 15.3’ N 46°26.3’ E. Měla to být nejseverovýchodnější pozice mé plavby, jelikož jsem zjistil, že nás dvouuzlový proud unáší k severovýchodu – proti souvislému ledu (pack-ice). Pokud by nastalo bezvětří, riskovali bychom, že asi během jednoho dne do ledu narazíme. To bylo příliš riskantní, takže jsem obrátil k jihozápadu a začal tak dlouhou plavbu domů.
Už jsem si vychutnal pošetilost připlutí k Zemi Františka Josefa od severozápadu – spíše než z obvyklého jihu –, abych se teď mohl potěšit radostí z vplutí do Barentsova moře ze severu. Vítr od přídě mě donutil ke změně kurzu k SZ, takže jsem se mohl podívat na mohutný dóm zcela zaledněného Bílého ostrova – nejvýchodnějšího z celého souostroví Svalbard. V roce 2014 jsem se pokusil tohoto ostrova dosáhnout s Mingming II, ale musel jsem se otočit 60 mil jižně od ostrova kvůli ledu. Pod olověnou oblohou tenhle obrovský velrybí hřbet promítal na spodní stranu mraků oslnivou ledovou záři.
Pokračovali jsme k JZ a propluli blízko kolem našeho nejsevernějšího bodu plavby v roce 2014 – 79°, těsně východně od skupiny ostrovů Země Krále Karla (Kong Karl’s Land). Pomocí téhle téměř nepředstavitelné „severní smyčky“ jsme tedy spojili nejsevernější body plaveb v letech 2011 a 2014.
Bylo nekompromisně zataženo, když jsme proplouvali kolem svých starých přátel z roku 2014: Země Krále Karla, ostrova Edge, ostrovů Ryke Yse, Hopen a Medvědího ostrova (Bear Island – Bjørnøya). Občas pilíře skalních útesů prorazily nízkou oblačností a mlhou, ale výhledy byly velmi skromné. Byl jsem moc rád, že jsem je před čtyřmi lety všechny viděl v zářivém jasu.
Sedmého srpna, po třiceti šesti dnech na moři, jsme odpluli od Jižního mysu Medvědího ostrova a započali tak naši závěrečnou etapu plavby domů. Věděl jsem, že to nebude snadné – budeme muset plout bouří způsobenou jet streamem, a to právě v době, kdy se dostaneme do Severoatlantického proudu. Je jisté, že Mingming II se dostalo prvního setkání s opravdu špatným počasím, i když tři bouře, kterými jsme propluli – včetně krátké bouře síly 9 Bft z JV – netrvaly dlouho a plavba v nich byla relativně bezpečná.
První z nich přišla od severu a my jsme prostě pluli na holý stěžeň. Za 24 hodin jsme tak upluli 90 mil. Druhá bouře, která přišla z JZ, nás donutila driftovat s vytaženým jediným panelem plachty*.
* Mimgming II má džunkové oplachtění.
V nejhorší části třetí bouře – od JV – jsme volně splouvali zcela bez plachet. Mingming II je velice pevná, vodotěsná a nepotopitelná, takže ideálně odolává i těm nejhorším podmínkám. Nic na tom nemění ani fakt, že jsem vážně uvažoval o použití Jordan Series Drogue, které skladuji v úložných prostorách kokpitu, takže je možné je vypustit během pár minut.
Večer 27. srpna, dvacet dní plavby od Medvědího ostrova, jsme zase jednou přistáli ve Whitehills. Celá plavba zabrala 56 dní. Celková délka plavby vypočtená na základě přímých spojnic poledních poloh byla 3480 mil, takže jsme ve skutečnosti upluli dobré 4000 mil.
Kromě několika oprav kapes pro výztuhy plachet, které jsem provedl za plavby, byla Mingming ve stejném stavu, jako když vyplouvala. Všechny opravy jsem byl schopen udělat, aniž bych opustil kajutové průlezy. Ve skutečnosti jsem musel jít na palubu asi jen čtyřikrát nebo pětkrát za celou plavbu – jednou, abych zkontroloval (větrné) autokormidlo, a několikrát, abych promazal hřídel kormidla. Během celé plavby jsem na sobě ani jednou neměl bouřkové oblečení.
Jen velmi zřídka jsme stáli v bezvětří, protože veliké oplachtění Mingming II umožňuje plachtit téměř v jakémkoli větru. Průměrná (přímá) vzdálenost dvou poledních pozic byla těsně přes 60 mil. Ovšem moje ruční GPS udávala průměrnou rychlost 2,8 uzlu, což vychází v průměru na 67 mil za den.
Přeložil
Comments powered by CComment