V červnu a červenci jsem podnikl plavbu ze Švédska přes dánský Skagen do Norska a podél jeho pobřeží na západ, později na sever. 


Skärhamn v jedenáct večer
 

Příjezd

V pátek sedmého června jsem dorazil do Skärhamenu, domovského přístavu lodi Carpe Ventum, kterou jsem koupil v září 2018. Jako nákladní soumar jsem urazil posledních 250 metrů od zastávky autobusu k domu bývalého majitele, na jehož zahradě Alfa zimovala. Alfa není jméno lodi – tím je ono Carpe Ventum (tedy Využij větru) –, ale jako neformální oslovení mi připadá lepší. Proč Alfa? Loď je typu Albin Alpha, tak proto.
Kromě obvyklé jachtařské zavazadlové sestavy – tedy malý a velký batoh – jsem vláčel ještě asi dvacetikilovou tašku plnou „dárků“ pro loď. Další zásilku, tentokrát hlavně těžké a objemné věci, jsem si nechal poslat přímo k bývalému majiteli. Loď stála ve stojanu na zahradě a majitel už byl doma, takže jsem se hned nalodil.
V pátek jsem přijel proto, že spouštění na vodu bylo s řidičem jeřábu domluveno na sobotu, hned v osm hodin ráno.

Spouštění lodi

Vstal jsem časně, abych nebyl ještě v pyžamu naložen i s lodí. Krom toho jsem při nakládání asistoval – držel jsem jedno z lan, která měla lodi zabránit v nechtěné rotaci.
Pár minut po osmé jeřáb dorazil. Bylo vidět, že řidič už to „párkrát“ dělal. Byl to koncert pro loď, jeřáb a dálkové ovládání. Sólistou byl ovšem řidič.
Totéž v opačném pořadí se opakovalo v přístavu. Za chvíli byla Alfa ve vodě, kde chvíli zůstala zavěšena kvůli kontrole, zda do ní neteče. Neteklo. Mezi tím jsem kartou zaplatil domluvenou částku. Pak řidič odjel a my jsme loď přetáhli vedle, kde je jeřáb pro sundávání či vztyčování stěžňů. S tím nám pomáhalo několik lidí a procedura nebyla úplně jednoduchá.
Nakonec se vše podařilo, jen se nám při vztyčování povedlo hnout frklíkem. Stefan – předchozí majitel – se mě s potutelným úsměvem zeptal, zda si vylezu po žebříku na vrchol jeřábu a frklík narovnám. Nečekal ovšem, že bez mrknutí oka řeknu, že ano, a vydám se vzhůru. Jako bývalý velmi aktivní horolezec nemám s výškami a žebříky problém. Jeřáb musí být vysoký asi 15 metrů, protože s hlavou ve výšce vrcholu jsem právě rukou dosáhl na frklík. Údaje o lodi tvrdí, že vrchol stěžně je 14,5 metru nad hladinou.
Pak jsme ještě nanosili na loď věci ze zásilky, která byla do té doby v garáži a kterou jsme přivezli autem do přístavu. Přeci jen se mi nechtělo lézt z těžkými a objemnými věcmi do lodi po zahradním žebříku.
Pak už jsme na motor přepluli do stání, které jsem měl se Stefanem domluvené. Později jsem za tři a půl dne zaplatil v kanceláři přístavu 200 švédských korun – to za odběr elektřiny a přístup do sprch atd.
Stefan se ženou mi ještě pomohli s montáží ráhna, vytažením a namotáním kosatky, instalací relingu a s několika dalšími věcmi. Zbytek – jako například vytažení a následné sbalení hlavní plachty, instalaci mapového plotteru, umístění objednaných věcí na definitivní místa a spoustu dalšího – jsem pak v následujících dnech dělal sám.
Taky jsem nakoupil jídlo a pití a v nedalekém obchodě pro kutily pořídil vrtačku a sadu vrtáků. Skärhamn je sice vesnice, ale je tu vše, po čem může jachtař prahnout. Velká samoobsluha s potravinami a domácími potřebami, již zmíněný (a obrovský) obchod s nářadím, jachtařský obchod, prodejna alkoholu, několik restaurací, přístav a velká marína.


Alfa
 

Do Skagenu

V pondělí večer jsem usoudil, že vše opravdu nezbytné jsem udělal a další že můžu dělat cestou. Ale hlavně už jsem chtěl vyplout. Protože jsem neměl přístup k Wi-Fi, požádal jsem Stefana, aby mi poslal SMS s předpovědí počasí. O něco později opravdu poslal. Měl foukat východní vítr o rychlosti 10 až 16 metrů za sekundu.
Když jsem v pozdním dopoledni vyplouval, foukal opravdu východní vítr, ale tak 2 až 3 Bft. Tři míle jsem musel dávat dobrý pozor, protože v blízkosti břehu byly skály a mělčiny, pak jsem zamířil volným mořem ke Skagenu, tedy směrem jihozápadním.
Protože hlavní plachta zakrývala kosatku, takže tato plácala, kosatku jsem zaroloval a plul jen na hlavní plachtu. Alfa má hlavní plachtu hodně velkou, takže v rychlosti nebylo rozdílu. Pohybovala se kolem 4,5 uzlu. Ostatní provoz byl malý, nebe bylo skoro zatažené, nepršelo.
Jak jsem se vzdaloval od Švédska, vítr sílil a rychlost narůstala. Pět uzlů, pět a půl, šest… Cesta ubíhala velmi dobře. Autopilot fungoval správně, vše se dařilo.
Když rychlost začala přesahovat sedm uzlů, bylo jasné, že bude nutné zmenšit plochu plachty. Jedna z věcí, které jsem při přípravě lodi odložil na později, bylo protažení refovacích lan. Teď by se hodilo mít refování připravené.
Protože jsem věděl, že až otočím loď přídí proti větru, bude zdánlivý vítr mnohem silnější, dal jsem přednost spuštění hlavní plachty a vyrolování kusu kosatky. Při provádění jsem poznal, že fouká poctivá sedmička Bft, tedy oněch slibovaných 16 m/s. Krom větru bylo nutné dávat pozor taky na okolní lodi – v blízkosti Skagenu provoz zhoustl.
Když jsem se vrátil na kurz s vyrolovanou asi polovinou kosatky, plavba se hodně zklidnila. Rychlost sice poklesla na pět či pět a půl uzlu, ale protože jsem loď při první etapě určitě nechtěl přetěžovat, stačilo mi to.
Několik set metrů od vjezdu do skagenského přístavu jsem uhnul nákladní lodi a vydal se do přístavu za ní. Loď zpomalila, takže jsem plul – teď už na motor – stejně rychle jako ona. Držel jsem se 200 až 300 metrů za ní.
Po vplutí mezi vlnolamy loď zahnula do jiné části tohohle velkého přístavu a já jsem měl klid. Asi tak půl minuty. V nejužším místě začal pískat alarm motoru. Pohledem přes levobok k zádi jsem zjistil důvod. Z výstupu chladicí vody nevytékala ani kapka vody. Okamžitě jsem stáhl motor na minimum a zase vyroloval kus kosatky. V sedmičce Beauforta v úzkém a klikatém přístavu s větrem zepředu na plachtu plout nešlo. Plachtu jsem zase rychle zaroloval a pokračoval na nízké otáčky k maríně. Celou dobu jsem se modlil, abych motor nezadřel.
Když jsem připlouval k nejbližšímu pontonu maríny, několik jachtařů si všimlo mojí situace a nabídlo pomoc. Abych trochu vysvětlil svoje prapodivné chování, řekl jsem jim, že mám potíže s motorem. (To taky slyšeli – pískání bylo vytrvalé a protivné.) Jeden z jachtařů řekl: „Dnes není dobrý den na potíže s motorem.“ Souhlasil jsem.
S jejich přispěním jsem se v sedmičkovém větru a za minimálních otáček dostal k pontonu bez nárazu. Pak jsme ještě přetáhli loď na vhodné místo a já jsem přímo skočil k ovládacímu panelu motoru a tento vypnul. Ufff!
Jachtařům jsem poděkoval a šel si trochu odpočinout.  Už při popíjení uklidňujícího nápoje jsem uvažoval, co může být špatně. Závadu chladicího okruhu už jsem jednou zažil a tenkrát byla příčinou trhlina ve výstupním kolínku chladicího čerpadla. Alfa má výborně přístupný motor, takže jsem tohle jako první zkontroloval. Tenkrát byla chladicí vody plná bilge, teď bylo v lodi sucho. Napadl mě vadný impeler, ale do rozebírání čerpadla se mi zatím nechtělo. Připojil jsem se na internet a na FB rozpoutal úplný brainstorming ohledně závady.
Mezi tím jsem si uvědomil, že jsem od dopoledne nejedl, takže jsem si ohřál jídlo. Kamarádi navrhovali různé důvody nefunkčnosti a také radili, jak to prověřit a následně opravit. Po jídle došlo na otevření čerpadla chladicí vody a kontrolu impeleru. Byl jako nový.
Jedna z navrhovaných příčin byl ucpaný vstupní otvor chladicí vody. Když jsem měl odpojené čerpadlo, měl jsem profouknout hadici směrem ke vstupnímu otvoru. Nasadil jsem hadici na hubici (ústa), otevřel kohout a několikrát mocně zadul. Slyšel jsem, jak to pod lodí bublá. Pak jsem kohout zavřel, připevnil hadice k čerpadlu, kohout zase otevřel a s rozechvěním šel zkusit nastartovat.
Motor naskočil, alarm ještě čtyři sekundy pískal a pak zmlkl. Mohutně jsem se vyklonil přes zábradlí. Ne, nezvracel jsem, kontroloval jsem, zda vytéká chladicí voda. Vytékala.
Krom peněz jsem taky ušetřil spoustu času a shánění. Dlužno dodat, že motor až do konce plavby fungoval spolehlivě a ochotně. Jen s jedinou výjimkou hned během příští etapy, ale ta nebyla způsobena funkcí motoru.
Když jsem o celé věci uvažoval, usoudil jsem, že nákladní loď vplouvající přede mnou do přístavu zvířila nepořádek na dně a cosi z něj se mi přilepilo právě na vstupní otvor. Naštěstí moje plicní kapacita stačila k uvolnění otvoru. Konec konců, jednou jsem na ručním windmetru nafoukal 12 Bft. To by mělo stačit.

Skagen

Původně jsem chtěl hned další den pokračovat, ale velitelsky jsem rozhodl, že si posádka po tom nerváku zaslouží odpočinek. Strojníka jsem odměnil zvláštním přídělem alkoholu.
Ve Skagenu jsem dokoupil něco potravin a nápojů. Mimo jiné také čerstvý chléb. V supermarketu měli jen cosi vatovitého baleného v igelitu, ale hned vedle byla pekárna. Paní prodavačku jsem trochu vyvedl z míry svojí objednávkou: „Jakýkoli chléb, který není sladký, jako ve Švédsku.“ Paní byla trochu zaskočená, ale pak se vzpamatovala, ukázala na jeden a řekla, že jej jedí k masu a sýru. Stál přibližně stejně jako ostatní chleby, takže jsem neváhal. Hned před obchodem jsem s mírnými obavami ochutnal. Ale viděl jsem, že to bylo dobré. Přesněji řečeno, chutnal jsem, že chléb je dobrý.
Také jsem si zašel do restaurace na fish and chips a trochu vína, podíval se do jachtařského obchodu, kde jsem koupil pár maličkostí a nekoupil trychtýř na nalévání paliva, neb jej neměli. Zato měli několik druhů vína s jachtařskou tématikou na vinětách, ale usoudil jsem, že bych platil daň za snobský luxus a nekoupil.

Ze Skagenu do Mandalu

Dopoledne před odplutím jsem si dopřál luxusní horkou sprchu a krátce po poledni jsem vyplul. Nejdřív jsem na motor prokličkoval spoustou nákladních lodí zakotvených na rejdě. Množství lodí připomínalo flotilu před invazí do Normandie. Od Skagenu vede na jih plavební trasa, která je jednosměrná, takže se tu shromažďují lodi, které čekají, až bude trasa otevřena jejich směrem.
Pak jsem se přiblížil k plavební trase vedoucí kolem nejsevernějšího výběžku Dánska. Provoz byl středně hustý, takže pokud byl člověk ve střehu, šlo proplout dobře. U výběžku jsou dvě TSS, mezi kterými lze snadno proplout na sever. Lodi drží směr plavby a dodržují i pomyslné oddělovací pásmo mezi směry. Stále na motor jsem překřížil trasu lodí plujících do Baltu, pak krátce vyčkával v prostoru mezi trasami – to aby mě minula loď, se kterou bych byl na kolizním kurzu, kdybych nezměnil směr – a potom překřížil i druhý směr.
Aby to nebylo tak jednoduché, zde se z „dálnice“ oddělují lodi, které míří z Baltu k jižnímu a západnímu pobřeží Norska, a lodi, které plují ze Severního moře do Oslo.
Když jsem konečně mohl zamířit západním směrem, bylo už odpoledne. Vztyčil jsem plachty a plul v proměnlivých podmínkách. Někdy foukalo více, jindy méně, z JZ se blížily jednotlivé mohutné mraky, z kterých pršelo, ale nefoukalo. Malými úpravami kurzu a rychlosti se mi podařilo vyhnout oblastem pod středy mraků, kde pršelo hodně. Těch pár kapek, které mě zasáhly, bylo spíš osvěžením.
Někdy jsem musel nastartovat, protože vítr příliš zeslábl, o pár hodin později jsem zase mohl plout na plachty. Provoz postupně slábl, ale pořád jsem nějaké lodi potkával. Jednou z nich byl i ocelový trojstěžník, který při velkém přiblížení foťákem vypadal jako rybářská loď. Plul ovšem na motor.



Při jedné z několika plaveb na motor nastala další téměř infarktová situace. Od propeleru se začaly ozývat divné až nemravné zvuky. Rychle jsem skočil k ovládání a zařadil neutrál. Divný zvuk zeslábl, ale přetrval. Vypnul jsem motor úplně. Vytáhl jsem plachty a se zapnutým autopilotem sešel do hlavní kajuty. Mírně foukalo, takže se loď pomalu pohybovala správným směrem.
Odkryl jsem motor a začal s prohlídkou. Motor se tvářil velice mravně a projevoval ochotu ke spolupráci. Po kontrole všech částí, o kterých vím, k čemu v motoru jsou, jsem konstatoval, že případný problém musí být v částech, o kterých to nevím. Usoudil jsem, že je zbytečné kontrolovat správnou funkci věcí, jejichž funkci neznám a bez schůdků vylezl do kokpitu. Opatrně jsem zkusil nastartovat, a ejhle – zvuky motoru i propeleru zněly zcela nevinně.
Ještě nějaký čas jsem ostražitě naslouchal, pak jsem motor zakryl a prohlásil „opravu“ za úspěšnou. Usoudil jsem, že se cosi namotalo do propeleru, ale později se to samo uvolnilo. Zažít dvě takové situace ve dvou počátečních etapách bylo poněkud nepříjemné. Do konce plavby však už motor fungoval skvěle.
V noci bylo oblačno, mezi mraky vykukoval měsíc, plulo se dobře. Za klidné plavby na motor jsem si ohřál jídlo, i malé pivo jsem si dal.
V druhé půli noci jsem si vždy na 15 až 20 minut lehl v kajutě a odpočíval. Pak jsem z kokpitu obhlédl horizont kvůli provozu, a byl-li klid, zase jsem si lehl. Takhle si člověk může – oproti sezení či pololežení v kokpitu – překvapivě dobře odpočinout. Autopilot pilotoval správně. Celou noc bylo poměrně velké světlo, vždyť se blížil Midsommar, tedy letní slunovrat. Osvětlení tlumila souvislá oblačnost, která se nad ránem nasunula od JZ.
V pošmourném odpoledni jsem se dostal na dohled pevniny a o něco později vplul do zátoky, do níž ústí řeka Mandalselva, na které leží, asi půl míle proti proudu, nejjižnější norské město – Mandal.
V ústí řeky, kde se setkává proud řeky s mořskými vlnami, se voda trochu točila a vlny připomínaly zuby pily, ale vzhledem ke klidnému počasí nešlo o nic, co by loď ohrožovalo.
Řeka je až do centra města dostatečně hluboká a pak je přehrazena nízkým mostem, takže vlastně ani není kde nasednout na mělčinu. Zamířil jsem k jednomu z pontonů pro hosty, chvíli jsem zůstal stát na neutrál, abych posoudil, jak silný je v místě proud, a pak zaplul proti proudu mezi prsty. V Norsku je zvykem, že prsty jsou dlouhé pět či šest metrů, takže klasické vyvázání nepřipadá v úvahu. Od příďového vazáku vede lano zpět k oku na prstu a od záďového vpřed do oka u konce prstu.
Protože mi, trochu paradoxně, pomáhal proud, stačilo, abych příďové lano na chvíli vyvázal přímo na ponton a loď se zastavila. Pak jsem příď i záď v klidu vyvázal správně a přidal springy.
Po více než 28 hodinách a 118 mílích jsem byl v Norsku; bylo pozdní odpoledne.

Mandal

V příjemném Mandalu s hezkou historickou částí jsem si dva dny odpočal, dokoupil zásoby potravin a naplnil jeden dvacetilitrový kanystr naftou. Také jsem navštívil Vinmonopolet – norskou obdobu švédského System bolaged.
V googlovských mapách jsem našel umístění obchodu, při čemž jsem ocenil globalizaci. Mapy mě totiž upozornily, že obchod bude brzo (rozuměj asi za 50 minut) zavírat. Do obchodu to bylo asi 850 metrů, takže jsem nemusel pospíchat. I přesto, že obchod je samoobslužný, dvakrát mě oslovili prodavači a ptali se, jaký že nápoj hledám. Jednou jsem odvětil, že jihoafrické chardonnay, podruhé jsem byl náročnější. Pídil jsem se po moselském – feinherb. Prodavač nezaváhal, zjevně věděl, že je to označení pro polosuchá vína, a nasměroval mě správným směrem. První lahev, kterou mi ukázal, ovšem stále více než 500 Kč, takže jsem raději našel jinou, trochu levnější.
To bylo naposledy, co jsem na téhle plavbě kupoval lahvové víno. Objevil jsem totiž, že víno v třílitrových krabicích je také velice dobré, krabice jsou podstatně skladnější a lépe se tedy transportují a vejdou do ledničky. Levnější ale tohle víno nebylo.
V jedné příjemné restauraci na nábřeží jsem si zase dal dobré fish and chips a zjistil, že oba číšníci, kteří obsluhovali v té části restaurace, kde jsem seděl, jsou Češi, možná studenti na letní brigádě. Vypadalo to, že se rádi baví s krajanem, ani já jsem se rozhovoru nebránil. Sólovou plavbou ze Švédska a Dánska byli trochu překvapeni.
Za stání v maríně se platilo v automatu – 150 NOK za den (či noc). Přiznávám se bez mučení, že za první noc jsem neplatil – automat jsem totiž našel až druhý den pobytu a na to, abych platil zpětně (šlo-li to vůbec), jsem se… – prostě jsem to neudělal.
Mandal leží na dosti strategickém místě. Krom již zmíněné nejjižnější polohy taky leží poblíž jednoho z jachtařsky obávaných míst – mysu Lindesnes. Ten je pověstný prudkými a nečekanými změnami počasí. Jachtařský průvodce to barvitě líčil a já jsem si uvědomil, že jednu takovou jsem to v roce 2010 opravdu zažil. Podle předpovědi měl foukat V 4 až 5, později V 3. Pro plavbu na západ ideální. Když jsem tenkrát dopoledne vyplouval z Kristiansandu, opravdu foukal V 4, později však vítr ustal a od JZ se blížily tmavé mraky. O tři hodiny později – právě v okolí mysu Lindesnes – mi mraky přinesly vítr JZ 9 a až šestimetrové vlny. K nynějšímu obeplutí mysu jsem proto přistupoval opatrně. No, spíš kapku předpo… – chci říci velmi opatrně.
Všechny tři zdroje předpovědí, které obvykle používám, prorokovaly velmi slabý vítr proměnlivého směru. A tak nakonec také bylo.

Z Mandalu do Kirkehamnu

Další etapu jsem původně plánoval jinak. Z Mandalu jsem chtěl doplout do Egersundu, čili nějakých 70 mil.
V půl desáté dopoledne jsem odplul z Mandalu a vydal se na západ. Nejdřív jsem se zase musel proplést ostrůvky, skalisky a mělčinami, abych mohl zamířit k mysu Lindesnes, který se asi po dvou hodinách plavby začal v pošmourném počasí objevovat.

​​
Lindesnes za silného oparu

Zvolil jsem více než třímílový odstup, neb plavbu v těsné blízkosti skalnatého pobřeží nepovažuji za dobrý nápad. Foukal slabý jižní vítr – nejvíce 2 Bft. Na samotné plachty by plavba byla únavně pomalá, tak jsem plul na plachty i motor.
Za mysem Lindesnes je pobřeží málo členité – kromě zátok u města Farsund téměř není kde se schovat. O okolí majáku Lista průvodce píše, že za silného SZ větru se tu tvoří velice nebezpečné vlny. Mezi Mandalem a Egersundem existuje dokonce jakýsi eskort servis – malé lodi můžou požádat o doprovod. Myslím, že jsem něco takového potkal. V protisměru nejdříve velmi pomalu při břehu plula nákladní loď, pak se objevilo hejno plachetnic, konvoj uzavírala další (asi) nákladní loď. Průvodce nespecifikuje, kde o takový doprovod žádat a zda se za něj platí. V „bouřlivém“ jižním větru síly 1 – 2 jsem nepociťoval obavy.
Když jsem za sebou tohle pobřeží a maják Lista Fyr nechal, schylovalo se k večeru a stále bylo poměrně pošmourno. Vítr se odporoučel úplně, takže jsem motoroval a hlavní plachtu měl jen kvůli stabilizaci. Nechtělo se mi takhle plácat většinu noci až do Egersundu, tak jsem zamířil k alternativnímu přístavu Kirkehamn na ostrově Hidra (sic).
Do Kirkehamenu se dá připlout buď od jihu, kudy jsem k přístavu mířil já, nebo ze západu, kam jsem druhý den mířil na etapě do Egersundu. Kirke znamená kostel a ve vesnici je opravdu velký, krásný a z dálky viditelný. 
 

Když jsem se blížil, zdálo se, že přímou cestou prokličkuji mezi skalisky a vpluji do chráněné zátoky. K mému údivu tudy cesta nevedla. Musel jsem uhnout vlevo a zamířit do míst, kde by člověk na pohled vůbec nečekal průjezd. Vypadalo to, že hodlám narazit do skály. Ale mapový plotter mě tam neúprosně vedl. Až na malou vzdálenost se otevřel pět až šest metrů široký průjezd mezi vysokými skalami. Kdyby nebyl takový klid, dost bych si rozmýšlel, zda plout dál. Nakonec byl průjezd snadný a krásný. 
 

V zátoce jsem zamířil k návštěvnickému pontonu, kde už dvě plachetnice stály a místo bylo ještě tak pro tři až čtyři. Po snadném přistání a vyvázání jsem šel zjišťovat, kde zaplatit. V restauraci jsem vyrušil jakousi schůzi místních zastupitelů. Jeden z nich mi řekl, že hospodský dorazí zítra dopoledne, abych zaplatil jemu. Což jsem taky druhý den učinil.
Po opláchnutí a krátkém odpočinku jsem se šel projít po vesnici. Bylo kolem půl jedenácté, pomalu zapadalo slunce – večer se totiž počasí výrazně zlepšilo. Našel jsem i obchod, ale otvíral až druhý den v deset, kdy už jsem chtěl být pryč. Protože jsem nic nepotřeboval, nevadilo mi to.
Po návratu jsem chtěl natáhnout dobíjecí kabel, ale zásuvka byla hodně daleko, takže můj dost dlouhý kabel nestačil. Téměř celý den jsem ale dobíjel motorem, takže o baterie jsem se nebál.

Do Egersundu

Hospodský dorazil po čtvrt na deset, okamžitě jsem za ním vysprintoval a zaplatil 160 NOK. Krátce po desáté hodině jsem krásný Kirkehamn opustil a zamířil na západ.
Celý den bylo zataženo, málo foukalo, když jsem doplouval do Egersundu, začalo drobně pršet. Plul jsem na motor, pouze asi na hodinu jsem k tomu přidal kosatku.
Vjezd do Egersundu je úzký, pak se průliv rozšiřuje. V jednom místě se SV směrem odděluje zátoka vedoucí do centra města. Tady je po levé straně tankovací molo.
V maríně téměř nefoukalo, přesto jsem byl rád, že mi s přistáním pomohl Švéd ze sousední lodi. Ač to nebylo vidět, dosti silným proudem se tu projevoval odliv. Nakonec se vše obešlo bez větších potíží, ale příliš zdařilé přistání to nebylo.
Etapa byla dlouhá jen 24 mil.
Večer dorazila harbour mastryně, která mi řekla, že platba kartou nefunguje. Vyptal jsem se, kde je samoobsluha a bankomat a vyrazil do města. Centrum mě nijak zvlášť nezaujalo, ale ošklivý Egersund není. Překvapilo mě, že jedna noc v maríně stála 200 NOK.

Egersund

Ve městě jsem strávil dva dny procházkami, nákupy a teplou sprchou.
Tady jsem zjistil, že třílitrové krabice s vínem obsahují kvalitní mok a že na cenovkách na regálech uvádějí u množství zbytkového cukru, což je důležitým vodítkem při výběru. Vína s příliš nízkým nebo naopak příliš vysokým obsahem cukru jsem nechával v regálu a nikdy jsem nepochybil. O něco později – ve Stavangeru – jsem přišel na to, že netřeba diskriminovat. Koupil jsem krabici maďarského bílého a bylo výborné. Ceny třílitrových krabic se pohybovaly mezi 285 a 560 NOK. Já jsem směřoval k cenám mezi 350 a 410 NOK a vždy jsem byl spokojen.
Ani turistický průvodce Lonely Planet o městě nepsal nic podstatného či zajímavého, tak jsem hlavně odpočíval.

Do Tanangeru

Těsně před desátou jsem zcela bezbolestně odplul od pontonu a proplul vnitřním přístavem. Přistál jsem u tankovacího mola a natankoval 41 litrů. Z toho ovšem jen 11 litrů do hlavní nádrže, zbytek do kanystrů. Malá spotřeba mě příjemně překvapila, podle motohodin vycházel jeden litr na hodinu. Na pozdější dotaz mi Stefan odpověděl, že měl spotřebu 2,5 litru na hodinu, ovšem při 3000 otáček. Já jsem plul na 2000, maximálně na 2200 otáček za minutu. Později jsem při plavbě proti větru a vlnám občas plul na 2500 otáček, spotřeba vzrostla na 1,25 či 1,3 litru na hodinu.
Po tankování jsem se protáhl pod mostem severně od města a zamířil na západ. Trasa vedla více než tři míle krásnou úžinou mezi pevninou a ostrovem Eigerøya, pak jsem teprve vyplul na volné moře. Bylo oblačno, mezi mraky prosvítalo slunce, foukal čerstvý západní vítr.
Na moři od západu přicházely vlny, ale nic hrozného. Jak se pobřeží stáčelo k severu, můj kurz se stále více odkláněl od větru. Nejdříve jsem k motoru přidal kosatku a poté, co jsem obeplul Jærens Rev – další význačný bod na norském pobřeží, k němuž přiléhá mělčina zasahující daleko do moře –, zamířil jsem k severo-severovýchodu a mohl konečně plout jen na plachty. Foukal teď JZ vítr o síle 4 až 5 Bft, takže plavba byla velmi svižná.  
 
Poblíž Tanangeru

Nakonec jsem kosatku zaroloval a plul jen na hlavní plachtu. I tak loď dosahovala krásné rychlosti kolem 6 uzlů. Moře se nádherně lesklo, jeho barva se měnila od stříbrné přes zelenou po tmavě modrou, svítilo slunce. Co si víc přát? 
Asi po osmi či devíti mílích jsem se dostal ke vjezdu do přístavu Tananger. Zcela mimo nákladní přístav je výborně krytý přístav jachtařský i s místy pro hosty. Na motor jsem k němu doplul a pokračoval dovnitř. Část vjezdu je mělká, takže jsem postupoval opatrně.
Marína nejdřív vypadala plná, zdálo se, že budu muset stát u přístavní zdi. Nakonec jsem našel volná místa u pontonu, byla ovšem v místech, kde už na mapě byla dosti malá hloubka. Stály tu ale i jiné plachetnice, tak jsem tam opatrně zamířil také. Vyloženě pomalu jsem ale plout nemohl – foukal vítr, takže jsem si musel zachovat manévrovatelnost. Uvnitř – poblíž břehu – se vítr zmírnil, takže přistání, z kterého jsem měl obavy, bylo nakonec snadné.
Za stání se platilo v recepci hotelu, kam jsem se vydal až další den, ale přiznal jsem se k příjezdu předchozího dne a zaplatil i za předchozí noc. Cena se vrátila na příjemných 150 NOK, z čehož jsem měl radost obzvlášť později, když jsem dlouhých šest dní čekal na lepší počasí.
Večer jsem se ještě vydal na procházku po okolí. Došel jsem na místo, odkud piloti vyhlíželi lodi mířící do Stavangeru a nabízeli jim své služby. Rozhled na moře byl nádherný. V půl jedenácté právě zapadalo slunce.  
 Výhled ze stanoviště pilotů
 

Tananger a Stavanger

Tananger je velice příhodné místo. Člověk nemusí dalších cca 20 mil komplikovaně plout do Stavangeru a cestou se potkávat s velkým množstvím lodí. Také nemusí platit dražší marínu ve Stavangeru. V Tanangeru jsou dvě velké samoobsluhy a jezdí odtud často autobus do S. Taky pro případnou výměnu posádky je Tananger vhodný – stavangerské letiště je podstatně blíže k Tanangeru a autobusové spojení je dobré.
Původně jsem chtěl v Tanangeru zůstat dva až tři dny. Pak jsem chtěl doplout na ostrov Utsira (cca 25 mil) a odtud vyrazit severozápadním směrem a asi po 220 mílích doplout do Lerwicku na Shetlandských ostrovech. Z toho sešlo, protože pět dní foukal SZ vítr síly 5 až 7 s poryvy 8 až 9. Křižujte proti tomu!
Během čekání jsem uskutečnil výlet na skálu Preikestolen, což je jakási ikona norské turistiky. Jde o cca 500 metrů vysoký skalní blok vystrčený nad přilehlý fjord. Cesta byla trochu organizačně náročná. Nejdřív jsem autobusem dojel do Stavangeru, tady pěšky došel do přístavu, našel molo, odkud odjížděl ten správný trajekt, tím doplul do vesnice (městečka) Tau a odtud dojel autobusem na parkoviště u chaty/hotelu Preikestolen. Z parkoviště vede hezká, ale náročná čtyřkilometrová trasa ke skále. Sice skoro celá vede v nadmořské výšce menší než 600 metrů, ale její charakter je vysloveně horský. Přesto se spousta lidí nenechá odradit a na trasu se vydá. Někteří toho brzo mají viditelně plné brýle.
 
Preikestolen

Rozhled ze skály a pohled do fjordu jsou opravdu dechberoucí, cesta zpět už je snazší. Nacvičeným postupem autobus – trajekt – chůze – autobus jsem se vrátil na loď.
Další výlet jsem podnikl za krásného slunečného dne. Tentokrát jsem zamířil do dvou stavangerských muzeí – námořního a konzervárenského. Obě byla zajímavá. Pak už jen procházka historickou částí Stavangeru a doplnění zásob třílitrových krabic. Jinak jsem se v Tanangeru věnoval procházkám, nákupům, vaření a četbě. 
Jednou jsem nedočkavě vyplul na moře, ale asi po míli a půl mě podmínky přesvědčily, že to bylo předčasné, tak jsem se zase vrátil.
Teprve po šesti dnech pobytu se předpověď počasí zlepšila.
 Počasí se zlepšuje

Pokračování je zde.

Plavil se a sepsal