Měla to být naše vysněná cesta z Bermud na Britské panenské ostrovy, ale 50 mil od břehu jsme o naši milovanou s/y Laska, 47 stop dlouhý keč Cheoy Lee přišli.

S/Y Laska byla na Bermudách celé léto a hodně často jsme tam z naší základny v Newportu lítali. Víkendy strávené na ostrově byly časem plánování a příprav. Měli jsme v plánu dvou až tříletou plavbu kamkoli po světě s tím, že začneme v jižním tichomoří. Laska měla nejprve zůstat na ostrově Virgin Gorda a tam podstoupit generálku. Potom bychom několik měsíců strávili v Karibiku před tím, než zamíříme k Panamě.

Už dříve jsme se rozhodli, že Bermudy opustíme večer.

Měla to být naše vysněná cesta z Bermud na Britské panenské ostrovy, ale 50 mil od břehu jsme o naši milovanou s/y Laska, 47 stop dlouhý keč Cheoy Lee přišli.

S/Y Laska byla na Bermudách celé léto a hodně často jsme tam z naší základny v Newportu lítali. Víkendy strávené na ostrově byly časem plánování a příprav. Měli jsme v plánu dvou až tříletou plavbu kamkoli po světě s tím, že začneme v jižním tichomoří. Laska měla nejprve zůstat na ostrově Virgin Gorda a tam podstoupit generálku. Potom bychom několik měsíců strávili v Karibiku před tím, než zamíříme k Panamě.

Už dříve jsme se rozhodli, že Bermudy opustíme večer. Kromě toho, že bude klidnější vítr, je tu taky určitý pocit bezpečnosti, kdy je vidět záře z ostrovů, jakmile vplujete do prázdných tmavomodrých vod Atlantiku.

Psal se 22. listopad 1984 a my jsme po zdařilé večeři s našimi přáteli vypluli v 19.00 místního času. Rádiem jsme nahlásili informaci o našem vyplutí, naši ETA, počet osob na palubě a potvrdili jsme, že máme na palubě EPIRB. Po opuštění St. Georges Cut nás uvítala chladivá noc, ale zároveň jsme měly hřejivé pocity u srdce, opouštěli jsme Bermudy. Moře bylo klidné, vál jihozápadní vítr o síle 10 uzlů a vzduch byl vlhký. Jakmile jsme minuli Spit bóji, usmála jsem se. Tohle bylo naše první vyplutí, které se povedlo napoprvé, před tím jsme měli vždy nějaké problémy, pro které jsme se vraceli do přístavu. Tentokrát, bylo vše v pořádku a my pluli kurzem na St. John.

Během dvou hodin plavby jsme oba zapadli do našich běžných činností, které jsme měli na podobných plavbách již zažité. Hlídky jsme drželi po třech hodinách, pravidelně jsme zapisovali do lodního deníku, vykreslovali pozici na mapě, poznamenávali počasí a jakékoli neobvyklosti. Jan se zabýval navigací, údržbou motoru a ostatního systému a opravami a také delšími hlídkami, pokud byla bouře. Já měla na starosti vaření, pokud bylo umírněné počasí tak psí hlídky a psaní. Oba jsme pracovali na palubě když bylo potřeba měnit plachty, kontrolovali si výpočet změny kurzu a stanovenou pozici. Zapsala jsem poznámku, že naše dobrá stará mapa severního Atlantiku č. 120 bude potřeba vyměnit. Přestože bylo mnoho čar z mapy vygumováno, strach, nuda, úvahy, starosti a dobrodružství, které se v každé lince odrážely, byly stále patrné.

Zatímco jsem byla u kormidla a představovala si mé první vplutí do tyrkysových vod Cannel Baly, Jan v podpalubí dolaďoval jeho už tak dobře připravenou navigaci. Na palubě jsme měli Loran, který obvykle pracoval dobře prvních 300 nm cesty, dvě VHF rádia, obě jsme nedávno kontrolovali a RDF (radio direction finder) a EPIRB, oba s nově vyměněnými bateriemi. Dále jsme měli HF SSB rádio, které měl Jan naladěné na jeho oblíbené české stanice a samozřejmě sextant na svém místě v poličce. Veškeré mapy byly seřazeny tak, jak jsme je chtěli použít v průběhu plavby. Naposledy jsme zavolali Bermuda Harbour Radio, protože už za malou chvíli jsme měli být mimo dosah. Naše rychlost byla 6,5 uzle a vál nám stále stejný lehký jihozápadní vítr. Barometr ukazoval snižující se tlak, ale starosti nám to nedělalo, protože až přijde tlaková níže, budeme už daleko na jihu.

Byla půlnoc a Janovi právě začala hlídka. Připravila jsem mu čokoládu, přinesla nějakou svačinu a utřídila věci, které by mohl na hlídce potřebovat (rádio, knihy, dalekohled atd.) a šla se zabalit do spacáku a těšila se na pár hodin spánku. Tahle trasa z Bermud na Panenské ostrovy vypadá na pohodovou plavbu, zamumlala jsem si a usnula jsem.

Probudila jsem se když jsem letěla vzduchem přes hlavní salon. Bylo 02.15. Všimla jsem si toho, jak jsem narazila hlavou do lodních hodin, než jsem následně skončila v polici s knihami.

Sním? Vůbec jsem neslyšela Jana, že by volal, ale slyšela jsem, jak se voda dere do bilge.

Ale co Jan? Co se stalo? Snažila jsem se vylézt na palubu a viděla jsem jak omámeně zírá, ale hlavně že byl živý a na lodi.

Kormidlo bylo ohnuté od nějakého nárazu. Žebra se zdála být nepoškozená. Stačilo pár pohybu a ran do kormidla, aby se uvolnilo a dalo se zase používat. Jan mě začal poučovat o stupiditě lidí, kteří nechají spadnout do moře kontejner a já začala nadávat, když jsem začala zjišťoval škody. Znala jsem Jana dobře a jeho nadávky jsem nebrala osobně, měl o nás strach, byli jsme nějakých 50 nm od Bermud uprostřed, teď už deštivé noci a naše loď nabírala vodu.

Musím přiznat, že i přes vysoké emoce jsem se nebála. Přes Janovo nadávání jsem věděla, že problém najde a nějak vyřeší. Už tolikrát před tím to tak udělal. Kromě toho jsme byli stále v dosahu rádia na Bermudách a vodu jsme nenabírali nijak rychle. Sami sobě jsme si říkali, že jsme z nejhoršího venku. Byli jsme už v horších situacích a dobrý Bože, teď jsme jen nějakých 50 nm od Bermud.

Důkladná prohlídka neukázala žádnou velkou díru, ale ani jsme nedokázali lokalizovat odkud do lodi teče. Světlometem jsme prohlíželi okolí lodi, ale zahlédli jsme jen odlesky ryb a bioluminiscenci. Nic jiného vidět nebylo.

Nějaký čas nám trvalo, než jsme se ze šoku vzpamatovali. Zrefovali jsme hlavní plachtu a vyměnili 110% genu za kosatku a snažili se Lasku stabilizovat. Náklon nebyl v tuhle chvíli zrovna potřeba. Vítr vál rychlostí mezi 10 až 12 uzly a moře se začalo vzdouvat. Provedli jsme obrat o 180° a stanovili nový kurz 101°.

Pomocí Loranu jsme zaznamenali naši předpokládanou pozici na 31°33 N, 64°33 W a nahlásili ji přístavnímu rádiu. Rovněž jsme nahlásili, že jsme se s něčím srazili, nabíráme vodu a snažíme se vrátit do přístavu St. George, že nikdo na palubě není zraněný, a že se budeme každou hodinu hlásit (měla bych poznamenat, že to byla jedna z velkých chyb, kterých jsme se dopustili. Při vysílání jsme byli konkrétní a klidní a vůbec jsme nepanikařili. Podcenili jsme vážnost situace a možná jsme tím příjemci na Bermudách navodili představu, že vše je v lepším stavu, než ve skutečnosti bylo. Ale samozřejmě jsme neměli žádnou představu co všechno se ještě stane.)

V přestávkách, kdy jsme zrovna nepumpovali, zkoušel Jan bezúspěšně hledat trhlinu, kterou do lodi tekla voda. Měl za to, že jsme museli narazit do něčeho nehybného nebo opravdu velkého, což zapříčinilo naše téměř okamžité zastavení. Byl si jist, že jsme museli narazit do nějakého kontejneru, do které už v minulosti narazil a proto bychom měli být schopni ve vodách kolem lodi vidět nějaký stín. V oblasti kde jsme se nacházeli nebyla žádná skaliska, nic co by tak trčelo ze dna. Znovu jsem začala pumpovat a shodli jsme se s Janem, že to vyřešíme později.

Kolem 03.45 bylo ruční pumpování vody už dost únavné a bylo dost neefektivní. Motorem poháněné pumpy byly spouštěny přibližně každých 20 minut. Potřebovali jsme se udržet před zatopením a taky ochránit baterie. S tím jak přišla bríza se loď dala do lehčího pohybu. Říkali jsme si, jestli to bude pro loď problém.

04.30 odbíjelo v lodních hodinách a zjistili jsme vážný problém. Problém, který jsme si oba odmítali připustit nahlas. Voda začala stoupat nad podlážku a začínala zaplavovat baterie. Ve vzduchu byl cítit chlor. Myslím si, že to bylo v tuhle chvíli, kdy se Jan rozhodl řešit nastalou situaci. Nikdy nebýval tichý, pokud nebyl pod velkým stresem. Tón jeho hlasu, když mě instruoval, abych zavolala přístavní rádio, způsobil, že jsem se rozhodla tu noc proti ničemu neodporovat. Mé volání do přístavu s hlášením vyvstalých problémů a podrobností nastolilo několik otázek typu: „Myslíte si, že se dokážete vrátit zpátky?" Kdybych jen řekla, že to nezvládneme a prosím je, aby připluli a zachránili nás. Že už jsem unavená od neustálého ručního pumpování. Ale já naopak potvrdila, že jsme stále přesvědčeni, že to zvládneme vlastními silami, a že se dokážeme vrátit.

Jan mě ale rychle vrátil do reality, když mě požádal, ať raději připravíme dinghy. Žádný starosti, dodal, jen pro všechny případy. Myslela jsem si, že se zbláznil. Nebe bylo temné, pršelo a já vůbec neviděla pás země. Vlny se tříštili přes bort a on ode mne očekával, že vlezu do dinghy! Sešla jsem do podpalubí a snažila se otevřít lukny v kabině na závětrné straně, abych trochu vyčistila vzduch v podpalubí od chlorových výparů.

Měli jsme docela problém uvolnit dinghy z jejího usazení nad kabinovou nástavbou a začali jsme ji plnit. Jan mi řekl, že čím více bude zatížená tím lépe budeme držet stabilitu ve vlnách. Před každou naší plavbou, bez ohledu jestli se jednalo o dlouhou nebo krátkou přeplavbu jsme nacvičovali MOB a opuštění lodi. Tohle vše bylo teď k užitku.

V 06.00 vanul vítr kolem 12 uzlů. Laska se přídí bořila do moře. Cítila jsem, jak to pro ni bylo bolestivé s každým zanořením do vzdouvajících se vln. Modlila jsem se, abychom ji zachránili. Musíme ji zachránit!

Ve chvíli, kdy voda dosáhla výše pohovky v podpalubí jsme opět volali přístav na Bermudách. Řekli jsme jim, že se situace od posledního hlášení zhoršila. Plynové výpary už pronikaly do kokpitu a každou chvíli jsme čekali, že přijdeme o poslední zbytky energie nutné pro vysílání.

Bylo načase abych si sbalila pár svých věcí, mezi nimi kabelku, kameru, dvě vidličky, džíny, lodní deník, kuchařku, naši knihu hostů a roli papírových utěrek. Možná se ptáte proč tyhle věci. Výpary byly už neúnosné a nebylo možné zůstat v podpalubí dlouhou dobu, čas strávený v podpalubí se počítal na vteřiny a to i přes fakt, že jste měli přes ústa vlhký ručník.

V 07.00 černý, ostře ohraničený okraj bouřky byl nadosah. Dali jsem třetí ref a bouřkovou kosatku a přitáhli dinghy na závětrný bok lodi. Vítr zesílil na 25 uzlů. Určili jsme naší poslední pozici a zavolali do přístavu. Bez odezvy.

Věřte nebo ne, stále jsme pumpovali. Byli jsme už tak blízko, zatracená bouřka. Cákající voda v podpalubí nadnášela matrace a polštáře a vrhala je na jednu hromadu. Při tom pohledu mi bylo smutno a raději jsem se do podpalubí už ani nedívala.

Kolem 08.15 se vítr ztišil. Vlny ale stále lodí pohupovaly a patka zábradlí byla každou chvíli v rovině s vodní hladinou. Jan mě vlídně požádal, abych přestala pumpovat a chtěl mi pomoci, abych nastoupila do dinghy. Ohradila jsem se, nikdy neopouštěj loď, pokud stále pluje, tuhle poučku vryl do mé paměti můj instruktor z dob mého prvního jachtění jako dítěte na Fastnet.

Zdravý rozum se ale vrátil, když mě Jan důrazně ale zároveň vlídně vysvětlil, že je lepší být v dinghy před tím, než ji Laska s sebou stáhne pod hladinu. S klidem jsme spustili a složili kosatku, vytáhli hlavní plachtu a připravili Lasku na její důstojný odchod. 

Těch dvacet centimetrů, které jsme museli překonat při přestupu do dinghy bylo hodně náročných. Nakonec jsem se převalila přes zábradlí a sedla si dozadu do dinghy, Jan odřízl vlečné lanko a my zůstali tiše sedět se slzami mísícími se s dešťovými kapkami. Tak moc jsme ji měli rádi. Tak moc patřila do mého života.

Jak se Laska potápěla výtah zdvořilostní vlajky prasknul, jako by nám tím dala zprávu a my pochopili. Nastartovaný motor v naší dinghy mne vrhl z mého smutku zpět do reality a do přemýšlení o přežití, a o tom co je stále ještě před námi.

Bylo 08.45 a pršelo. Během bouře se vítr stočil k severovýchodu a nyní vanul v síle kolem 10 uzlů. Naštěstí naše oblečení do špatného počasí poskytovalo jisté teplo. Aktivovali jsme náš EPIRB. Reálně vzato, si každý dokáže představit situaci, když letíte v letadle nízko nad vodou, jak obtížné je něco mezi vlnami nalézt. Přidejte déšť a šedou dinghy a bílé jachtařské oblečení a šance na nalezení jsou ještě mizivější. Když jsme všechno uvážili, došli jsme k tomu, že naše šance jsou tak 50-50, že se dostaneme k pobřeží živí

Tou dobou jsem si představovala našeho kamaráda, kapitána Moora v Meyerově agentuře, když zjistí naše problémy a že pošle celou Navy, aby nás našla. Ale mezitím jsme byli tady, v šedém světě a sami. Jan si mumlal sprostá slova, když přemýšlel jak skaliska rozedřou dno naší dinghy atd. Já se rozhodla ignorovat cokoli negativního.

Měla bych Jana přesvědčovat v tom, že to dokáže, ale byl naštvaný protože rádio zřejmě nefungovalo (nicméně jsem poctivě každých 15 minut posílala signál MayDay) a měl strach ze skalisek. Věděl, že může být nemožné přežít ostré hrany útesů nebo žraloky, kteří obývají útesové mělčiny. Musím říci, že jsem měla štěstí, štěstí v tom, že jsem nebyla zatížena velkou odpovědností. Měla jsem rovněž jedinečnou schopnost ignorovat skutečnost a namísto toho jsem to brala jako podivné dobrodružství. Stále jsem věřila, že to dokážeme. Mezitím jsem musela nějak vydržet kolébání a stále mluvit na Jana. Ujišťovala jsem ho, že nám brzy někdo odpoví. Musí to být každou minutu.

Kolem 11.30 jsme již byli vyčerpaní. Nespali jsme asi 30 hodin, špatný zážitek poslední noci a teď bušení vln a vodní tříšť slané vody, která si našla cestu všemi možnými skulinkami, zvláště do bot, očí a úst. Ztrácela jsem odvahu. Potřebovali jsme nějakou vzpruhu, povzbuzení. Po chvíli jsme zahlédli záblesk na horizontu. Jan byl přesvědčen, že se jedná o maják Gibb's Hill. Musíme být nějakých 8 mil od Elbow Beach hotelu. Bylo možné, že jsme upluli více jak 23 nm v dinghy? 

„Laska, Laska, sl... nás? My ... vás ... přepínám." Rádio! Rádio funguje" Vykřikla jsem, ano, rádio funguje.

Jak se ukázalo, kpt. Moore neztrácel čas. Když jsme byli schopni dešifrovat většinu zprávy, zjistili jsme, že Navy P-3 letadlo Orion spolu s místní policejní lodí a rybáři po nás pátrají. Mraky byly ve výšce asi 300 metrů. Obloha byla stále šedivá, pršelo a vlny se tříštily. Nic moc ideální podmínky pro záchranou námořní akci. Ostrov by se nám měl brzy ukázat. Byli jsme si téměř jisti naší pozicí, ale bylo obtížné odhadnout naši vzdálenost k pobřeží.

Teď jsem se zaměřila na Jana, aby se nějak hýbal, protože začal dostávat křeče do nohou a potom na rádio. Věděla jsem, že každý bude poslouchat. Můj otec by byl pyšný na mé vysílání, byla jednoduché, rozvážné a přesné. Zatímco mě rádio z Baham zkoušelo z počtu a typů jednotlivé pyrotechniky, kterou jsme měli na dinghy, mé oči zahlédly tři hřbetní ploutve ve vzdálenosti asi 30 metrů od přídě na pravoboku. Dokončila jsem hovor a řekla si, že nechci aby Jan žraloky viděl! Tuto chvíli si náš motor Fat Bertha vybral aby chcípl, a tak ani slovo neuniklo z mých úst zatímco Jan doléval palivo a na potřetí opět nastartoval.

Přístavní rádio mě instruovalo, abych vystřelila světlice. Když jsem chtěla odpovědět byli ploutve asi metr od lodi. Ztratila jsem všechnu svoji rozvahu a začala křičet do rádi: „zatraceně, dostaňte nás odtud. Jsou tu žraloci"

Byla jsem vyděšená k smrti. Jan byl klidný. Zhasnul motor. V té chvíli jsme měli jednu ploutev na jedné straně naší dinghy a hlavu na druhé – žralok byl pod námi. Přála jsem si, abych nikdy neviděla film Čelisti a vroucně cokoli slibovala Bohu.

Žraloci nás obepluli dvakrát a pak majestátně odpluli. Zavolala jsem rádiem, že podívaná skončila a že je čas nás vyzvednout.

Bermudské přístavní rádio, námořnictvo, přístavní policie, rybáři a naši přátelé, ti všichni zažívali stejnou frustraci jako my. S jediným rozdílem, že oni byli na pevnině. Naše světlice nebyly vidět. Stále nás nemohli nalézt a my se nebezpečně přibližovali k útesům. Zkusili jsme novou techniku.

Jeden místní rybář, Herbie Adderly, na lodi Lady Anne se spojil s policejní lodí The Blue Heron a odhadli naši hrubou pozici. Potom nás instruovali přes přístavní rádio, abychom neustále vysílali a oni že se pokusí lokalizovat nás podle našeho signálu.

Po patnácti minutách jsme byli vedle Lady Anne. Vytáhli jsme dinghy na palubu a vypluli zpět směr St. George. Cestou jsme zastavili u převráceného katamaránu a pomohli dalším dvěma jachtařům. Až teprve v přístavu, obklopeni známými tvářemi jsem se rozstřásla. Kapitán Moore nám poskytl zázemí v soukromí jeho kanceláře a teprve tady jsem zavolala mým rodičům, mluvili jsme s přístavní policií a dala si dvojitého panáka. Když jsem podávala vysvětlení do policejního protokolu, celou dobu jsem brečela. Nikdo si nedokázal představit co pro nás naše loď znamenala a zejména pro mě. Byla mojí nejlepší přítelkyní a mým domovem. S bohem má milovaná Lasko.

Viděno z dnešního pohledu

Uběhlo tři a půl roku a psaní mi znovu připomnělo vzpomínky. Máme opět novou loď, pěknou, ale žádná už nebude srovnatelná s tou, která teď odpočívá v Bermudských hlubinách. Jsme opět na cestách za dalším jachtařským dobrodružstvím.

Neoficiální zpráva z Bermud hovoří, že jsme se srazili s americkou ponorkou, která v té oblasti byla na cvičení. Úřední zpráva z ministerstva obrany po důkladném prošetření události nic takového nepotvrdila a konstatovala, že to muselo být nějaké cizí plavidlo.

Doslov SB

Překlad je z amerického časopisu JACHTING z prosince 1988. Článek je mimo jiné zajímavý tím že ho napsala Susan Dye Trousilek, manželka Jana Petra Trousílka. Jan Petr je člověk který významně pomohl Richardu Konkolskému po emigraci do USA a stejně jako Richard nás každý rok navštěvuje. Stále se věnuje jachtingu a na moři toho hodně zažil a tak věřím, že se najdou další „story" které budeme moci zveřejnit.

Volně přeložil Mirek Markant