Když si Dr. Piers Rowlandson na moři diagnostikoval apendicitidu, záchrana byla ve 200 nm dlouhém letu helikoptérou. Rowlandson v článku zmínil, že běžné cestovní pojištění nepokrývá případy, které se stanou dále než 50 nm od břehu. Osobně se pojišťuji u Allianz, kde jachting je zařazen mezi rizikové sporty a je tedy potřeba k tomu přihlédnou a počítat s příplatkem. Chtěl jsem ale vědět, co přesně je pokrytou touto pojistkou a jestli také řeší vzdálenost pro pomoc. Odpověděla mi paní Melicharová, vedoucí oddělení cestovního pojištění:

"Jachting v rámci připojištění rizikových sportů zahrnuje krytí rizika, kdyby se při této činnosti něco přihodilo (např. uklouznutí na palubě a poranění ruky = LVZ).

Toto připojištění musí být sjednáno jmenovitě pro všechny osoby na pojistné smlouvě. Co se týká vzdálenosti = pohyb v pobřežních vodách (možnost zásahu pobřežní hlídky v případě vzniku pojistné události)"

Celý příběh od Rowlandsona si můžete přečíst po přihlášení.

Květen 2011 mě zastihl v Newportu na Rhode Islandu, kde jsem se připravoval na plavbu přes Atlantik do UK se zastávkou na Azorech. Měl jsem se připojit k posádce skippera Graham Deegana na jeho nové lodi typu Swan 56 jménem Akarana. Má role v posádce byla medik a druhý kuchař – stejná jakou jsem měl na mé první plavbě s Grahamem v ARC 2009 před dvěma lety.

Získat zásoby léků nebyl problém, ale důležitá analgetika, jako pethidin nebo morfin jdou získat s obtížemi. Například v Anglii poskytuje rady a formuláře organizace MCA (Maritime & Coastguard Agency), ale my byli ve Spojených státech. Museli jsme kontaktovat místního doktora, který nám předepsal pethidin a ten jsme si pak mohli na recept vyzvednout a vzít s sebou na plavbu.

Prvních 48 hodin plavby bylo hodně náročných, ale třetí den se stav moře zklidnil a počasí se zlepšilo. Vlivem Golfského proudu teplota vody vyskočila z 11°C na 21°C a vítr se stočil, takže nás unášel směrem na Azory.

Po uplutí 1700 nm jsme viděli vycházet slunce nad ostrovy Faial a Pico a opatrně jsme vpluli do přístavu v Hortě. Přiblížení jsme věnovali plnou pozornost, vyhýbali jsme se několika trajektům a rybářům. Po pár dnech odpočinku v Hortě a doplnění zásob jsme vypluli do neochabujícího severního větru, což znamenalo následující týden plout ostře proti větru. Plavba byla hodně náročná, moře bylo neklidné a s velkými vlnami.

Přibližně 350 nm od Western Approaches jsem se začal cítit špatně. Ráno jsem byl v pohodě, ale v poledne už mě bylo zle a k večeru jsem se cítil opravdu mizerně s velkými křečemi v oblasti břicha. Bolest se zhoršovala a k mému překvapení jsem nedostal průjem ani jsem nezvracel, ale trpěl jsem zácpou. Bolest se přesouvala do pravé části podbřišku, tedy do oblasti kde je slepé střevo.

Skipperova žena Libby, která je dentistkou začala dělat pravidelná vyšetření a vedla poznámky. Mě se mezitím zvedla teplota a tak jsme se rozhodli pro podání dávky pethidinu. Silné analgetikum, které lze aplikovat injekčně by mělo být přístupné na všech oceánských plavbách. Neměli jsme přesvědčivou indikaci co by mě mohlo být, ale podezření na zánět slepého střeva se zdál nejvíce pravděpodobný. Ale co když jsem jen trpěl žaludeční nevolností a zácpou? Potřebovali jsme odbornou konzultaci.

S příchodem noci skipper zavolal satelitním telefonem pobřežní záchranou službu ve Falmouth a byl propojen na doktora, který měl službu v Portsmouth. Pravidelná šetření a poznámky Libby pomohly doktorovi, aby se zorientoval v situaci a sdělil nám, že se jedná o akutní zánět slepého střeva nebo o trhlinu výdutě žaludeční aorty. Ale cokoli z toho to bylo, potřeboval jsme rychlý převoz do nemocnice.

Nejbližší přístav byl Brest. Záchranná služba ve Falmouth nám doporučila, abychom co nerychleji pluli právě do Brestu, zatímco oni zajistí leteckou záchrannou službu, která nám poletí naproti. Budeme potřebovat asi 18 hodin, abychom se dostali do oblasti doletu vrtulníku, přibližně 200 nm od jeho základny.

Každou hodinu nás záchranná služba kontrolovala a ověřovala naši polohu a můj stav. Informovali nás o přípravách, které prováděla Francouzská strana a přeposílali zprávy mé rodině. Následující odpoledne se začala posádka připravovat na přílet vrtulníku. Sbalili plachty, složili „kočárek" (sprayhood). Libby sbalila důležité věci do mé nepromokavé kapsy a ještě to pro jistotu přebalila do plastikového sáčku. Bohužel jsem sebou neměl mé číslo pojištěnce ani evropskou pojišťovací kartu E111.

Objevilo se pátrací letadlo a za ním záchranný vrtulník. Z vrtulníku byl spuštěn přímo na palubu záchranář -„žabí muž". Zatímco mě začal vyšetřovat, posádka vrtulníku začala navíjet jeho spouštěcí lano. Pak na stejné lano připevnili závaží a začali ho opět spouštět. Tehdy ale došlo k problému, když se lano omotalo okolo stěžně. Závaží na laně se pak dostalo za horní sáling. Instrumentům na stěžni i samotnému stěžni hrozilo bezprostřední zničení, ale po divokých manévrech vrtulníku naváděného signály z paluby se posádce vrtulníku podařilo lano uvolnit a naštěstí k žádnému poškození lodi ani vrtulníku nedošlo.

Druhý pokus o spuštění lana dopadl lépe. V té chvíli už jsem byl navléknut v záchranném postroji a společně se záchranářem jsme byli upevněni na lano a taženi do vrtulníku. V téhle chvíli vypadl z pouzdra záchranáře potápěčův nůž a před dopadem na palubu jen o vlásek minul hlavu kormidelníka.

Ve vrtulníku jsem byl uložen na lůžko a dostal jsem žilní infůzi, doktor na palubě potvrdil akutní zánět slepého střeva. Žilně mi okamžitě podali morfin. Hlučný let do Brestu trval hodinu. Ambulance již čekala na letišti. Všichni doktoři byli rádi, že jsem měl s sebou poznámky, které Libby zapisovala a popisovala můj zhoršující se stav.

Když jsem se probudil po operaci, uviděl jsem naproti mé posteli bílou tabuli, kde jsem viděl název nemocnice a také jsem si všiml poplatků za léčení a nemocniční pobyt. Budu muset zaplatit třetinu částky.

Madam B, nemocniční administrativní pracovnice měla velkou trpělivost a pomohla mi vypořádat můj účet a zařídila hotel pro moji rodinu, zatímco jsem se uzdravoval.

Běžné cestovní pojištění nepokrývá případy, které se stanou dále než 50 mil od břehu. Naštěstí jsem se pojistil u Topsail pojišťovny za přijatelných podmínek a cenu a ti vše vyřídili.

Následující den navštívil zbytek posádky z Akarany posádku záchranného vrtulníku, kteří se s nimi rádi setkali, protože se nestává často, aby se opětovně setkali s někým, komu pomáhali. Posádka vrtulníku slavila také, protože mé vyzvednutí bylo jejich nejvzdálenějším letem a také proto, že Akarana měla nejvyšší stěžeň z lodí, kterým kdy pomáhali. Ve vzdálenosti 200 nm byli na hranici jejich doletu a neměli moc času, aby se na místě zdrželi.

Pár dnů na to, když jsem se dostal domů, jsem obdržel zprávu, že mé slepé střevo bylo zanícené a nemělo daleko k prasknutí. Měl jsem velké štěstí a jsem z celého srdce vděčný skipperovi, jeho ženě Libby a posádce, také záchranné službě ve Falmouth a francouzské záchranné službě v Bretani.

Volně přeloženo z PBO