V sobotu večer za poněkud pošmourného počasí přijíždím na loď, která stojí v Inverness Seaport Marina – poslední maríně před koncem Kaledonského kanálu. Mjölnir – jak se loď jmenuje – je krásná, výborně vybavená loď plující pod britskou vlajkou. Její posádku tvoří Tomáš, Míra, Martin a já. Být nás o jednoho více, připadal bych si jako na trajektu.
V deset hodin se tedy vysílačkou ptám komorníka, zda nás proplaví. Odpověď je kladná, takže hned vyplouváme. V komoře jsme první, takže si vybíráme vhodné místo. Pak připlouvají ještě další dvě lodi. Na jedné je sólový jachtař, s druhou pluje postarší pár. V první komoře jde vše snadno a rychle. Po otevření dolních vrat proplouváme kolem odsunutého železničního mostu a pokračujeme do druhé komory. Z té se už vyplouvá do zátoky Inverness Firth.
Postarší pár nezvládá vyvázání, takže se záď jejich lodi blíží k nám. Připravujeme se jejich loď zastavit nebo alespoň vložit fendry, ale nakonec to není nutné. Před vyplutím komorník vydává instrukce tak, aby tahle loď vyplouvala jako poslední. My v pohodě vyrážíme na moře.
U Kessock Bridge už jsou podmínky velmi přijatelné. Proud do 1,5 uzlu, téměř žádné vlny. Fouká bohužel slabý SV vítr, takže plujeme na motor. Opatrně proplouváme mělkými místy za mostem a pak už klidně plujeme hlubší vodou. Směřujeme k dalšímu místu, kde je třeba mít se na pozoru. V úžině mezi Channonry Point a Fort George lze narazit na silný proud a nepříjemné ostré vlny. My však proplouváme přibližně v době „slack water“, takže moře je klidné.
Hned za úžinou je mělčina zvaná Riff Bank, kterou lze obeplout buď ze severu, nebo z jihu. Našemu směru by lépe vyhovoval jižní kanál, ale vzhledem k větru se rozhodujeme plout tím severním. Fouká totiž stále SV, takže v širším severním kanálu budeme moci křižovat. Plachty jdou vzhůru (vlastně spíš dozadu – jak genoa, tak hlavní plachta jsou rolovací) a my můžeme vypnout motor.
Vítr je trochu silnější a žene vlny na mělčiny v ústí Moray Firth. Způsobuje tak nepříjemně krátké a dosti ostré vlny. Situaci zhoršuje ještě to, že se otočil příliv a voda vytéká z Inverness Firth přímo proti vlnám. Plavby je velmi nepohodlná – no, spíše nepříjemná. Vyrovnáváme se s tím různě – někdo lépe, někdo hůř. Situace se trochu zlepší, když se dostaneme na větší hloubku – nad dvaceti metry vody už to je lepší.
Pořád musíme křižovat a vpřed postupujeme pomalu. Vzhledem k situaci se rozhodujeme, že nepoplujeme do původně zamýšlené maríny v Lossiemouth, kde jsem předem emailem dohodl stání, ale že zamíříme do bližšího rybářského přístavu Burghead.
Opatrně sestupuji do kajuty a počítám výšku přílivu a tedy čas možného vplutí do Burgheadu. Za odlivu tam totiž vplout nelze, protože přímo před vjezdem vůbec není voda. Interpolace pro sekundární přístav dělám odhadem, abych se u navigačního stolku nezdržoval příliš dlouho. Pro jistotu proto dávám větší rezervu. Akce se obešla bez ztráty kytičky, jakož i zkonzumovaných potravin.
Pár mil před přístavem se vlny zmenšují, i vítr slábne. Na motor doplouváme před přístav a se slušnou rezervou proplouváme přes mělčinu. V přístavním bazénu chvíli kroužíme a vybíráme vhodné místo. Ani tady totiž nemůžeme stát kdekoli – na některých místech nebude za odlivu dost vody.
Nakonec se vyvazujeme na místě, kde jistě normálně stávají rybářské lodi. Před naší přídí je ještě dost místa, tak snad nebudeme muset měnit stání. Přijede se na nás podívat několik místních v autech, ale nic neříkají. K jednomu pánovi v autě vyrážím a ptám se, zda tam můžeme zůstat přes noc. Odpovídá, že se dojede zeptat a dá nám vědět. Jeho skotštině rozumím střídavě, ale chápu, co říká.
Za pár minut je zpět a říká, že v přístavu nemají harbour mastera, ale že až do zítřejších devíti hodin ráno můžeme stát, kde jsme. Pak se vrátí rybářské lodi a my budeme muset hned uvolnit místo. To mu slibuji. Orientačním výpočtem zjišťuji, že kolem deváté ráno bude nad mělčinou ve vjezdu zase dost vody.
Nějaký čas se bavíme, pak jdeme po náročném dni spát.
Ráno vstáváme kolem půl osmé. Brzo si všimneme, že před přístavem je několik rybářských lodí. Dojde nám, že čekají na to, až jim příliv umožní vplout. Připravujeme tedy loď, a když první loď vpluje a vyváže se před nás, odplouváme a vyvazujeme se k vnitřní straně vlnolamu. Odtud taky vidíme, že jeden nedočkavý rybář na mělčině nasedl na dno. Je slyšet, že je dost naštvaný. Po chvíli manévrování se uvolňuje a nějaký čas čeká, než přiteče více vody. On i ostatní postupně vplouvají do přístavu a vykládají úlovek. Připluje i jedna norská loď, která taky vyloží ryby.
Tomáš telefonicky vyřizuje cosi pracovního, takže u vlnolamu stojíme déle, než bychom potřebovali. Když odplouváme, máme pod kýlem spoustu vody.
Fouká slabě a přímo do nosu, takže nějaký čas plujeme na motor. Když vítr zesílí, postavíme plachty a začneme zase křižovat. Potřebujeme se vzdálit od pevniny, abychom pověstný Rattray Head obeplouvali v dostatečné vzdálenosti. V jeho blízkosti se totiž tvoří nepříjemné vlny a proudy, které by nás mohly dost brzdit.
Je jasno, takže slunce dost pálí. Schovávám se před ním, jak to jen jde. Plavba je podstatně klidnější než předchozího dne, takže už jsme všichni ve své kůži. Klidná plavba znamená i to, že Martin může vařit. Od té doby až do jeho odjezdu v Dánsku máme servis jako v hotelu. Vaří výborná čerstvá jídla z nakoupených surovin, nepamatuji si, že bychom jedli jakoukoli hotovku.
Nějaký čas bojuji se sluncem a svojí nechutí k patlání opalovacích (nebo dnes už spíš nespalovacích) prostředků na kůži, a pak zbaběle prchám do podpalubí s tím, že budu sloužit v noci. Tak se zrodil systém, který jsme po celou plavbu dodržovali. Přes den měli hlídky ostatní, kterým sluníčko tolik nevadilo, v noci pak já. Zejména Míra – ve svém improvizovaném kostýmu beduína – vypadal, jako by mu slunce vyhovovalo. Mně to umožnilo přes den spát nebo si číst, což v příďové kajutě občas byl akrobatický výkon, při kterém se mi jednou podařilo usnout, právě když jsem byl celý ve vzduchu. (Vymýšlím si, ale ne moc.) V noci jsem si pak mohl vychutnávat klid téměř sólové plavby, kochat se mořem, a protože bylo často jasno, taky měřit sextantem.
Během první noci na moři taky přišla první mlha, takže jsme začali používat radar, který naštěstí na lodi je. Mlha byla totiž hustá a provoz v těch místech byl. Když si kluci odešli lehnout, rozhostil se klid rušený jen pípáním tlačítek plotteru, jak jsem přepínal rozsahy a režimy radaru.
Když jsem ve vysílačce zachytil hlášení pobřežní stráže o tom, že se ve východní části Moray Firth, kde jsme právě pluli, pohybují tři pracovní lodi, a když jsem to porovnal s obrazem na displeji, zjistil jsem, že se pohybujeme uprostřed trojúhelníku, který tyhle lodi vytvářejí. V hlášení bylo, aby se ostatní lodi nepřibližovaly na méně než 500 metrů. Radar krásně umožňuje změřit vzdálenosti, takže jsem věděl, že nejblíže jsme se k jedné z lodí dostali na tři míle.
Když se rozednilo, předal jsem po necelých pěti hodinách službu a šel se vyspat. Zjistil jsem však, že jsem vlastně nesloužil sám, protože Tomáš nemohl usnout a celou dobu byl ve střehu. To já jsem usnul skoro hned. Asi proto, že mě netížila taková zodpovědnost.
Během spánku a později čtení jsem zaznamenával, že kluci stále křižují a snaží se dostat za mys Rattray Head. To ovšem šlo pomaleji, než bychom si přáli.
Večer jsem zase opustil příďovou kajutu a pohledem na mapu zjistil, že před sebou pořád máme celé Severní moře. Vítr foukal pořád od východu s občasným odklonem k VSV. Právě jsme se dostávali do oblasti plné ropných plošin.
Události několika dalších dní (nebo spíše nocí) mi tvoří řetěz, jehož jednotlivé články nedokážu časově zařadit s úplnou přesností.
Na plavbu v mlze a kličkování mezi plošinami za pomoci radaru jsme si zvykli docela brzo. Ono nám konec konců ani nic jiného nezbývalo. Když se ovšem za mé noční služby začaly na radaru objevovat podivné plošné cíle, z počátku jsem poněkud znejistěl. Nevypadalo to jako nic, co jsem dosud na displeji viděl. První cíl nebyl celistvý – šlo o jakýsi chumel mnoha odrazů. Po chvíli jsem usoudil, že jde o dešťovou přeháňku.
Za ním se ovšem po přepnutí na větší rozsah objevila linie velkých „hustých“ cílů. Pohled tím směrem mi řekl vše. Z toho směru se začalo blýskat. Šlo tedy o bouřkovou linii, z jejíž mraků hustě pršelo. Nějaký čas jsem vyhodnocoval směr jejího pohybu, doufaje, že nás mine. Když jsem si zvykl na fakt, že radar zobrazuje relativní pohyb, bylo mi jasné, že doufám marně. Protože jsem několikrát na moři bouřku zažil, usoudil jsem, že takovou zkušenost opakovat nemusím.
Zavolal jsem Tomáše, abychom udělali obrat a bouřce se tak vyhnuli. Podařilo se nám to právě včas, takže jsme obepluli jádro bouře. Lízla nás jen svým okrajem – trochu jsme zmokli. Blýskalo se tak dvě nebo tři míle od nás. Ufff.
Pak jsem ještě nějaký čas pokračoval ve službě. Bylo zajímavé, že před bouřkou byla mlha a vítr byl celkem stálý. Chvíli před setkáním začal vítr hodně kolísat jak ve směru, tak v rychlosti. Proto jsem trochu zarefoval kosatku. Vítr rozfoukal mlhu, takže během bouřky bylo vidět dobře. Krátce po jejím přechodu se vítr ustálil a mlha se vrátila. Je třeba podotknout, že vítr od bouřky nebyl příliš silný. Myslím, že nepřesáhl 6 Bft.
Když se rozednilo, zase jsem předal službu a po odsloužených šesti hodinách vděčně upadl do kóje. Ne však na dlouho. Ráno mě kluci vzbudili, abych šel k vysílačce, že nás volá nějaká loď. Asi proto, že jsem občas rozuměl i skotsky, jmenovali mě důstojníkem pro styk. Pohříchu se téměř veškerý odehrával vysílačkou a z druhé strany se obvykle ozýval velmi neromantický mužský chraplák.
Zjistili jsme, že jsme potkali dvě plavidla – jedno byla jakási pracovní loď, druhé loď doprovodná. Protože nám z počátku nebylo jasné, jakou práci první loď provádí, nevěděli jsme, jak a kam uhýbat. Stále jsme pluli dost ostře na vítr a hodilo by se nám plout za záď pracovní lodi. Tam nás ale zjevně nechtěli pustit. Nejdřív jsme se domnívali, že loď vleče ropnou plošinu nebo její část – jednu takovou jsme potkali už v Moray Firth –, ale nakonec jsme přišli na to, že loď klade kabel.
Doprovodná loď nás vytrvale vyháněla daleko od pracovní lodi. Zeptal jsem se jich, co by si přáli, abychom udělali, že směřujeme na východ, ale křižujeme proti větru. Doporučili nám severní až severovýchodní kurz, ale po nějakém čase nás doprovodná loď začala odhánět ještě dál. Loď kladoucí kabel začala manévrovat.
Oznámil jsem vysílačkou, že než se situace vyjasní, uhneme směrem na západ. Zjistili jsme, že pracovní loď se obrací směrem na sever, ale pak pokračuje v obratu k západu. Sice jsme nechápali, proč kabelem na dně vytváří smyčku, ale otočili jsme směrem k severu a lodi se ve velké vzdálenosti vyhnuli. Doprovodná loď ještě nějaký čas jistila, abychom se moc nepřiblížili, potom spokojeně odplula. My jsme taky „spokojeně“ pokračovali v křižování.
Protože se vítr začal stáčet k VJV, museli jsme pravoboční rameno stočit k jihu a začali uvažovat o tom, že nepoplujeme do Skagenu, ale buď proplujeme dánským Limfjordem nebo dokonce zamíříme k ústí Labe do Cuxhavenu. Do plavby ústím Labe se nám moc nechtělo. Tahle oblast, která je pověstná silným provozem a navigačními obtížemi, nás nelákala. Kdyby ovšem nešlo jinak…
Při své další noční službě jsem zjistil, že se vítr dál stáčí a náš kurz vede do English Channel, který nejspíš znáte pod názvem kanál La Manche. To se mi vůbec nelíbilo, takže jsem udělal obrat na zhruba východní kurz. Už jsme byli jižněji, takže do Skagenu to nevycházelo, ale Limfjord byl přímo před přídí – ovšem ještě dost daleko.
Pak Neptun úplně vypnul vítr, takže bylo nutné nastartovat motor. Krátce potom přišla zase mlha. Ještě jsme měli minout poslední dvě ropné plošiny, takže jsem zapnul radar. Plošiny na radaru nebyly vidět při žádném rozsahu. Vidět ovšem měly být. Rozhodl jsem se proplout podle plotteru, s dostatečnou rezervou vzdálenosti. Podle toho jsem upravil kurz.
Vzdálenější z plošin se občas na displeji radaru objevila, ta bližší však nikoli. Na vzdálenost čtyř mil od té bližší najednou radar přestal stávkovat a obě plošiny zobrazoval. Znovu jsem trochu upravil kurz – kolem té bližší jsme propluli na vzdálenost necelých dvou mil. Po rozednění jsem opět předal službu.
V pátečním odpoledni už bylo jasně vidět dánské pobřeží. Bohužel jsme celou dobu od obratu na Limfjord museli plout na motor, protože skoro vůbec nefoukalo. Vpluli jsme do ústí Limfjordu a zamířili do přístavu Thyborøn. Prokličkovali jsme rybářským přístavem, zjistili, že u pumpy nenatankujeme, protože nefunguje, a vyvázali se v nejsevernější části přístavu, kde je marína. Po zaplacení jsme si dopřáli sprchu, najedli se a něco popili. Ostatním se nikam nechtělo, tak jsem za nočním životem vyrazil sám.
Našel jsem bar, kde hrál a zpíval kytarista. Na úvod jsem se zeptal, zda je ještě otevřená kuchyně – rád bych si dal rybu. Dostalo se mi informace: „My žádnou kuchyň nenáme.“ No co, tři dobře vychlazené tuborgy taky nebyly špatné. Kytaristův repertoár byl hodně široký, hrál velice dobře, zpíval trochu mečivě. Ale šlo to snést. A když zahrál Deep Purple a pak skupinu Metallica – Nothing else matters, byl jsem spokojen. Na loď jsem dorazil před půlnocí.
Poznámka: Na mapě je vynesen pouze generální kurz – křižování jsme nezaznamenávali.
Pokračování bude…
Plavil se a zaznamenal
Comments powered by CComment