přelom června a července 2017

24. 6. Příjezd

Týden před koncem června jsem dorazil do mariny Säbyviken poblíž Stockholmu. Z letiště mě přivezl Pavel Šulc, který je ochotným pomocníkem českých jachtařů, kteří se tu chtějí plavit. Brzo jsme našli Christera – majitele charterové společnosti. Christer mě dovedl na loď.

Měl jsem objednánu loď typu Albin Cirrus. Loni na podzim jsem měl možnost si na takové zaplachtit v Greifswaldské zátoce a jejím chováním v silném větru a krátkých vlnách jsem byl nadšen. Hned po příchodu na loď bylo vidět, že její údržba není dobrá. Zásadní věcí ovšem bylo, že není vybavena elektronickým autokormidlem. Pro zamýšlenou plavbu bylo nezbytné. Také jsem to hned při prvním emailovém kontaktu zdůraznil. Kdesi vznikl nějaký informační šum.

Christer chvíli přemýšlel, a pak řekl:

„Vadilo by ti mít větší loď?"
„A o kolik větší?"
„To přesně nevím, pojď se podívat."

Tak jsem se dostal na plachetnici typu Albin Ballad jménem Bamse. Oproti opouštěné lodi dlouhé 780 cm, tahle měří 914 cm. Při zběžném pohledu vypadala o dost lépe. A měla autokormidlo. Nebylo moc o čem uvažovat. Věci – včetně nakoupených potravin –, které jsem už nastěhoval na původní loď, jsem zase vyložil na ponton a přemístil na Bamse.

Večer mě Pavel pozval domů na výbornou večeři, kterou uvařila paní Lída. Pohovořili jsme – hlavně o jachtingu, samozřejmě –, Pavel mě upozornil na některá úskalí v okolí – zejména na neoznačenou mělčinu, která je v mapě chybně zakreslena, a pak mě vzal na jejich loď. Jmenuje se Juliana a je nádherná. Je na ní na první pohled znát péče a láska, se kterou se o ni starají.

25. 6. Plavba na ostrov Lidö

V neděli dopoledne jsem se seznamoval s lodí. S některými věcmi jsem nebyl spokojen. Zejména mě udivil fakt, že chybí některé základní věci. Z těch nejdůležitějších to byly vysílačka, záchranný ostrůvek, harnessy, hloubkoměr a windmetr. Christer mi na konci plavby vysvětlil, že velká většina lidí se s jeho loděmi pohybuje jen ve Stockholmském archipelagu, maximálně doplují na Ålandy a zpět. Tedy nic takového jako já. Něco na tom je, ale i tak...

Plout jsem ovšem chtěl, takže jsem loď připravil na odplutí, provedl navigační přípravu a kolem poledního vyrazil.

První dvě až tři míle jsem plul na motor – trasa se klikatila a v některých úzkých úsecích by ani nešlo křižovat. Velmi opatrně jsem se protáhl kolem neoznačené mělčiny a pokračoval směrem k hlavní plavební dráze. Tam jsem vyroloval 2/3 genoy a vypnul motor. Moje trasa vedla SV směrem; vítr foukal od západu silou od 3 do 5 stupňů Bft.

Mým cílem byl asi 37 mil vzdálený ostrov Lidö. Na jeho východní straně je krásně krytá zátoka vhodná ke kotvení – Lidö Österhamn. (Tady chci podotknout, že švédština používá spoustu přehlasovaných samohlásek [jakož i „a" s kroužkem – å]. Je dost pravděpodobné, že diakritiku občas nebudu mít správně. Případní švédsköznalci snad prominou.)

Poklidná plavba vedla bludištěm ostrovů, ostrůvků, skalisek a mělčin. Na hlavní trase je ovšem vše výborně značeno spoustou laterálních i kardinálních bójí, majáčků a dalších znaků. Provoz byl silný. Potkával jsem hodně plachetnic, motoráků a – v jednom úzkém místě – taky trajekt. Ty tady ovšem plují pomalu a vůči malým plavidlům ohleduplně. Během dne bylo dost zataženo, k večeru se obloha vybrala na 3/8.

V některých úsecích vítr foukal zezadu, takže genoa přelétla na druhou stranu. Během etapy jsem ji přehazoval na druhou stranu jen asi třicetkrát.

Před zátoku jsem doplul v půl osmé. Nastartoval jsem a zaroloval genou. Zátoka byla dosti plná. Jedna loď stála u malého mola, šest až sedm stálo způsobem kotva – břeh a pět či šest pouze na kotvě. To jsem měl v úmyslu i já.

Vyhlédl jsem si nejvhodnější místo, proti slabému větru na ně doplul, přenesl na příď kotvu s řetězem a lanem (uff), připevnil konec lana na vazák a kotvu spustil. Uvolnil jsem odpovídající délku řetězu a lana a došel na záď, abych kotvu zatáhl. Nedržela – odtáhl jsem ji nejméně o deset metrů. Druhý pokus dopadl úplně stejně. Při třetím jsem najel na trochu jiné místo a vypustil o několik metrů lana víc. V tom místě je hloubka asi pět metrů, vypustil jsem asi 30 metrů řetězu a lana. Více jsem dávat nechtěl kvůli okolním lodím. Teď už se kotva chytla. Vyzkoušel jsem ji motorem a prohlásil manévr za úspěšně dokončený. Pro jistou jsem na pravobok dal fendry, protože na té straně stála nejbližší loď. Byla to taky plachetnice, ale za slabého větru se lodi točily každá jinak.

Po večeři jsem si se skleničkou rumu sedl do kokpitu a kochal se. Celou noc bylo světlo, že by se i bez umělého osvětlení dalo číst.

26. 6. Do Öregrundu

Ráno jsem při vytahování kotvy musel trochu zabrat – držela dobře. Byl na ní nános bahna a vodních rostlin. Z nejhoršího jsem ji opláchl, i s řetězem a lanem uložil do tašky a donesl do bakisty v kokpitu. Loď nemá kotevní studánku.

Pak jsem nejdřív na motor vyplul před zátoku, tam vyroloval kus genoy a vydal se mezi ostrovy na sever. Asi po osmi mílích jsem vyplul na volnější moře. Z východní strany ostrovy končily – nejbližší byly asi dvacet mil daleko – Ålandy. Na levoboku pokračovalo pobřeží, ale ustupovalo SZ směrem. Foukal slabý západní vítr.

Abych mohl plout na předoboční vítr, postavil jsem hlavní plachtu. Možná veden tušením věcí příštích, dal jsem hned první ref. Jiný jsem ani dát nemohl – na plachtě víc refovacích řad nebylo. Ani refování nebylo úplně standardní. Na ráhnu nebyl refovací hák. Přední i zadní oko jsem musel k ráhnu přivázat popruhem. Fungovalo to, ale nadšený jsem z toho nebyl.

Od západu přicházely jednotlivé velké kumuly, které se během jedné či dvou hodin změnily v ohromné kumulonimby. Ten první mě jen trochu osprchoval, takže nic hrozného. Další ovšem vypadal, že se na mě vyloženě těší. Vyvinula se z něj obrovská supercela, skrz jejíž srážky nebylo vidět. Když bylo jasné, že mě průjezd pod ní nemine, hodně jsem zaroloval genou. Zajímavé je, že mě vůbec nenapadlo otočit loď a nechat obludu přejít. Asi bych se dokázal vyhnout samotnému středu mraku, kde se dějí nejhorší nepravosti.

Déšť i vítr rychle sílily, viditelnost se prudce snížila. Když se přidaly i kroupy, už jsem trochu začínal tušit, že se něco děje. Ještě víc jsem zaroloval genou – nechal jsem ji venku maximálně z jedné pětiny. Na spuštění hlavní plachty jsem nepomýšlel, obával jsem se, jak by se neřízená loď chovala. Vypnul jsem autopilota a chopil se kormidelní páky.

Protože jsem byl dost blízko břehu a protože jsem chtěl omezit náklony lodi, které začaly být dost značné, vypustil jsem otěže obou plachet a odpadl doprava, směrem od břehu. V téhle fázi už zásahy kroupami hnanými větrem do obličeje dost bolely. Odhaduji, že foukala osmička až devítka Beauforta.

Ve viditelnosti pod sto metrů jsem směřoval šikmo od břehu. Nevěděl jsem, zda budu pod centrem mraku čtvrt nebo půl hodiny, ale přál jsem si, aby čina brzo přešla. Neptun měl jiné úmysly. Vítr v poryvech ještě zesílil. Na lodi nebyl ani windmetr, takže mohu jen odhadovat, kolik foukalo. I s vědomím toho, že strach má velké oči, se domnívám, že pět až osm minut foukala desítka Beauforta. Celou dobu jsem racionálně uvažoval, co mám dělat, a hlavně, co dělat nemám. Protože jsem neměl harnessy, zavrhl jsem již dříve spuštění hlavní plachty. Vestu jsem sice měl, ale riskovat pád do studené vody bylo to poslední, co jsem si přál.

Po deseti až patnácti minutách od nástupu toho nejhoršího se vítr začal mírnit, déšť taky, viditelnost se zlepšila. Byl jsem na druhé straně supercely. Trochu jsem se vydýchal, znovu zapnul autopilota a došel do kajuty pro foťák. Alespoň jsem ji – mrchu – vyfotil.

Zase jsem zamířil ke břehu, k vjezdu mezi další ostrovy. Vítr mezi tím úplně ustal, takže jsem po krátkém čekání nastartoval a sbalil plachty. Vjezd byl navigačně snadný, takže měl dost času pozorovat další mraky. Moje až příliš důvěrně známá potvora mířila východním směrem, zhruba k Ålandským ostrovům. Později jsem se dočetl, že obvyklá životnost takových monster je několik desítek minut, ale rekordmanky mohou žít až deset hodin. Ve srážkách pod nimi může být ukryta vodní smršť (water spout) – menší obdoba tornáda. Toho jsem naštěstí byl ušetřen. Setkání s větrem o rychlosti až 250 km/h si většina lidí ráda odpustí. Já taky.

Všem radovánkám ale ještě nebyl konec. S neomylnou přesností na mě směřovala další supercela. Mezi ostrovy moc nebylo kam uhýbat. Plachty jsem měl spuštěné, byl jsem právě v trochu širším a hlubším místě, tak jsem prostě pokračoval. Naštěstí tohle byla trochu menší sestřička té předchozí megery.

Kroupy z ní nepadaly, i vítr byl trochu slabší. Nicméně pořád měla dost síly. V malých vlnách – mezi ostrovy se nemají kde rozeběhnout – jsem plul přímo proti větru. Za klidných podmínek motor na stejné otáčky loď rozjel na pět a půl až šest a čtvrt uzlu. Teď GPS ukazovala rychlost dva, maximálně dva a půl uzlu. Schovával jsem se za sprayhood a nechal kormidlovat autopilota. Tady mu to celkem šlo.

Když i tahle návštěva odtáhla, podmínky se zase zklidnily. Od některého mraku občas silně zafoukalo, ale zdaleka nic podobného dosavadním hrátkám. Doufal jsem, že na přistání bude klidněji. Mraky v okolí byly stále velké, ale protože se blížil večer, množství energie v nich postupně klesalo a situace se zlepšovala.

Relativně v klidu jsem doplul těsně před přístav a připravil loď na přistání. Při tom jsem musel jedním okem hlídat, zda mě vítr nesnáší na blízká skaliska. Podařilo se mi na nich neztroskotat, a tak jsem zamířil do mariny. Trochu mě vyvedla z míry bóje u vjezdu. Byla zelená a nacházela se na levé straně vjezdu, asi sedm metrů od skal. Protože prostor vpravo od ní byl mnohem širší, pomalu jsem zamířil tudy. Asi to bylo správně – do ničeho jsem nenarazil.

Na ponton přišla nějaká paní a začala cvičit jakousi sólovou spartakiádu. Později jsem odkoukal, že paní harbour masteryně takhle každému ukazuje, kde může zaparkovat. Když jsem se ocitl na doslech, vše mi vysvětlila. Moc jsem to ale neocenil – podle vlajky usoudila, že jsem Švéd, což – pokud mi rodiče něco podstatného nezatajili – nejsem. Po mém ujištění, že švédsky si nepoklábosíme, přešla do anglánštiny. Řekla, že můžu přistát tam, kde stojí, ale že je tam krátké mooringové lano. Další místo je těsně vedle nábřeží, stát můžu taky z venkovní strany pontonu. Začínal jsem chápat její tělocvičnou produkci.

Nejbližší místo se mi líbilo, tak jsem tam zamířil s tím, že zkusím délku lana. Kolem stály delší lodi, takže já možná... Ani omylem – i pro devítimetrovou loď bylo lano krátké. Přejel jsem k místu vedle nábřeží. Bylo výborně kryté a lano bylo dostatečně dlouhé. Později jsem přišel na to, že taky není ideální. Rampa spojující ponton s nábřežím při každé vlně úděsně skřípala.

Paní HM mi pomohla s vyvazovacími lany a přivítala mě v Öregrundu. Na dotaz, do kdy je otevřená kancelář, mě uklidnila: „Do not stress, it's OK." Zařídil jsem se podle toho. Přišel jsem zaplatit kolem čtvrt na deset – ještě bylo otevřeno.
Prošel jsem se po pěkném nábřeží a vyfotil přístav ve slunečním svitu. V půl jedenácté bylo slunce stále ještě nad obzorem.

27. 6. Öregrund

Oproti původnímu plánu dokoupit zásoby a odpoledne odplout jsem se rozhodl, že si po prožité lekci praktické meteorologie dám den odpočinku.

Zásoby jsem dokoupil, našel výborně zásobený obchod „System bolaged" a dokoupil plavební pomůcky – zejména pivo a víno.

Podnikl jsem několik krátkých procházek v okolí přístavu a v podvečer zamířil do jedné z restaurací v přístavu. K mému zklamání neměli ryby. Dal jsem si tedy místní krevety. Nebyly sice špatné, ale jedl jsem už lepší. Zapíjel jsem je vynikajícím francouzským bílým vínem. Bohužel jsem si nezapamatoval jeho jméno. Sklenka sice stála tolik, co v Česku lahev velmi slušného vína, ale kdo by na dovolené počítal každou korunu?

28. 6. Na ostrov Fäliskäret (1)

Marinu v Öregrundu jsem opustil po desáté hodině. Nejdřív jsem se asi jednu míli vrátil a v marině pro místní natankoval naftu. Doplnil jsem nádrž a vzal naftu do jednoho desetilitrového kanystru. Cca 25 litrů za 400 SEK.

Pak už jsem se vydal na sever. Nejdřív asi tři hodiny na motor, protože trasa mezi pevninou a ostrovem Gräsö není jednoduchá a foukalo mi zase přímo do nosu. Po jedné odpoledne, když se úžina otevřela, jsem vytáhl hlavní plachtu s jedním refem a asi 2/3 genoy. Vítr se začal stáčet přes sever k severovýchodu. Stále jsem sice neplul potřebným směrem, ale vypadalo to, že stáčení bude pokračovat, což se později stalo. Na vítr o síle 3 až 4 Bft se loď rozeběhla rychlostí i přes pět uzlů, takže jsem byl spokojen.

Později se vítr sice stočil k východu, ale zároveň začal slábnout, takže jsem rozrefoval hlavní plachtu a genou rozroloval na 4/5.

Kolem půl osmé večer jsem vyzkoušel bilgovou pumpu. Žádná voda netekla. Odstranil jsem tedy koberce v salonu a otevřel bilge. Trocha vody tam byla – pumpa by ji měla brát. Situace nebyla kritická, tak jsem to nechal být. Nic jiného mi taky nezbývalo. Rozebírat pumpu mi nepřišlo jako dobrý nápad.

Kolem ¾ na devět jsem minul maják Finngrundet, který označuje poslední mělčinu na trase směrem na sever. Pak se bohužel odporoučel vítr. Teď už velice slabě foukal z jihovýchodu. Nestačilo to ani na to, aby plachty na vlnách neplácaly. Spustil jsem hlavní plachtu a ještě přes dvě hodiny pokračoval jen na genou. Rychlost klesla na 2,8 uzlu.

Před půl dvanáctou už nefoukalo ani to. Nastartoval jsem motor a genou sbalil. Do půlnoci jsem uplul 55 mil, z toho 43 na plachty.

29. 6. Na ostrov Fäliskäret (2)

Po druhé hodině jsem motor vypnul a v úplném bezvětří driftoval. Protože bylo jasno, stále bylo úplně normálně vidět. Odpočíval jsem a vždy asi za 20 až 30 minut kontroloval provoz. Občas nějaké loď plula v dohledu, ale připadalo mi, že se mi ohleduplně obloukem vyhýbají.

Kolem páté hodiny začalo trochu foukat, ovšem zase ze severovýchodu, tedy přímo ze směru, kam jsem plul. Vítr během dne postupně sílil z původní dvojky Bft až na šestku před půlnocí.

Po poledni jsem sextantem změřil výšku Slunce a Měsíce a hned měření zpracoval. Vyšla mi poloha s chybou oproti GPS 7 mil. Vzhledem k tomu, že nebyl pořádně vidět ani horní ani dolní okraj Měsíce, není výsledek vůbec špatný. Úzký srpek byl nakloněn tak, že jsem musel okraj jen odhadovat. Taky úhel mezi azimuty těles nebyl právě příznivý.

Úspěšné měření pro mě bylo trochu útěchou (i když ne velkou), protože jsem během dne vyplul z oblasti, pro kterou byly v plotteru nahrané mapy. Dál na sever nic. Protože i papírové mapy končily severně od Ålandských ostrovů, byl jsem odkázán jen na mapy ve své ruční GPS. To mě dost znejisťovalo – stačilo, aby mi vypadla do vody, přestala fungovat nebo jen aby došly baterie.

Před půl čtvrtou jsem udělal obrat na magnetický kurz 072°, abych se dostal dál od břehu.

Ve čtvrt na devět jsem zjistil, že bilge je plná vody. Do ochutnávání se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlal. Připadalo mi, že voda je sladká. Protože pumpa nefungovala, začal jsem ji vybírat houbou. To bych asi dělal ještě dnes. Uřízl jsem proto hrdlo prázdné PET lahve a vybíral bilge do kbelíku, který jsem vyléval do kokpitu. Dost jsem při tom sakroval. Podařilo se mi vybrat všechnu vodu, kromě několika posledních centimetrů.
Před devátou jsem udělal obrat zpět na kurz 325° M. Po jedenácté už foukalo dost silně, takže jsem zarefoval hlavní plachtu a zaroloval genou na ¼.

Do půlnoci jsem uplul 91 mil, z toho 80 na plachty.

30. 6. Na ostrov Fäliskäret (3)

Celý den se nesl v křižování k SV ve větru mezi čtyřkou a šestkou; šestka foukala častěji. Dvakrát jsem před obratem k východu zahlédl na západě pobřeží. V těch místech je ve Švédsku pobřeží vysoké, takže je daleko vidět. Také se jmenuje Höga Kusten, což znamená právě Vysoké pobřeží.

Odpoledne, když už jsem se dostal relativně blízko ostrovům před Vaasou, foukalo už tak, že hlavní plachta na první ref byla moc velká. Spustil jsem ji tedy úplně. Loď však jen na malý kus genoy nechtěla stoupat. Křižoval jsem více méně na místě a čekal, jak se počasí vyvine. Vlny byly vysoké kolem metru a půl, což není nic hrozného, ale byly velmi krátké, takže po vyjetí na první se příď lodi zabořila do další vlny, což loď zabrzdilo. Plavba to nebyla vůbec příjemná.

Kolem půl deváté vítr zeslábl asi na čtyřku, vlny se ale pořád držely. Už mě to moc nebavilo, takže jsem nastartoval a zaroloval zbytek genoy. Vyrazil jsem přímo k vjezdu mezi ostrovy. Do půlnoci jsem uplul 99 mil, z toho 86 na plachty.

1. 7. Ostrov Fäliskäret a plavba do Vaasy

Ještě další hodinu a ¾ jsem plul k ostrovu Fäliskäret [felišér]. Plavba byla příjemnější – vlny se zmenšovaly – a zajímavá. Krom značného počtu bójí se v jednom úseku plulo taky na světelný náměrník. Překvapilo mě, jak malá odchylka od správného kurzu se už projeví na vzhledu náměrníku. Ve čtvrt na tři jsem – už za slunečního svitu – přistál v malé marině. Jedná se o jediné molo, kde se stojí způsobem bóje – ponton. V tuto pohanskou hodinu mi – kupodivu – nikdo pomoc s lany nenabídl.

Přistání jsem oslavil skleničkou rumu a šel spát. Etapa trvala 64 hodiny.

Z mdloby jsem se probral asi v půl desáté. Poněkud mátožně jsem se začal resuscitovat. Po opatrné hygieně a vydatné snídani jsem se cítil natolik dobře, že jsem se vydal na procházku po ostrově. Nebyl to však žádný velký výkon, protože ostrov je dlouhý asi 900 metrů a největší převýšení tvoří výstup na vyhlídkový ochoz, ze kterého je krásný rozhled po okolních ostrovech. Vidět jsou ovšem i zubaté skály trčící téměř všude kolem. Takový pohled jachtařovi na náladě nepřidá.

Lákalo mě pomyšlení, že bych na ostrově zůstal ještě další noc. Disciplinovaně jsem ale pokračoval v plavbě. Bohužel zase foukalo do nosu. Na motor jsem proplouval mezi tu řidšími, tu hustšími skalisky. Plavební trasa byla dobře značena bójemi, takže jsem mohl na některých úsecích vypínat GPS. Hrozilo totiž, že mi ještě před Vaasou dojdou baterie. Vzhledem k nepřítomnosti papírových map jsem to nechtěl riskovat. Provoz tu nebyl velký – potkal jsem jeden trajekt a několik jachtařů.

Teprve osm mil před Vaasou, kde se mění směr plavební dráhy, jsem mohl vypnout motor a na větší část genoy v krásné pohodě pokračovat k Vaase. Z dáli je vidět velká uhelná elektrárna, kolem které se pak pluje k centru města. Tady jsem zase zapnul GPS, protože průjezd není úplně jasný.

Ve Vaase je několik marin. První, ke které jsem doplul, byla pouze pro motoráky a rozkládala se vedle rušné komunikace. Opatrně jsem proplul k dalším marinám a našel ponton pro hosty. Procvakl jsem hákem bóji a zamířil do mezery mezi jachtami. I tady se našli dva ochotní lidé, kteří mi pomohli s lany.
GPS stále ještě fungovala – do Vaasy jsem doplul s posledním miliampérem ve vemeni. Bylo půl deváté večer.

V kanceláři jsem zaplatil stání na tři noci (celkem 60 €) a vydal se na procházku do centra města. Došel jsem na nábřeží blízko centra, kde seděly stovky lidí a pozorovaly Slunce klonící se k západu. Vzhledem k tomu, že bylo půl desáté a že jsem byl na 63° severní šířky, Slunce se klonilo ještě nejméně dvě hodiny.

Sečtu-li etapy na Fäliskäret i do Vaasy, uplul jsem 282 míle.

Odkaz na galerii

Pokračování...