Brzo po loňské plavbě ze Stockholmu do Vaasy a zpět jsem se rozhodl, že se jako správný pachatel vrátím na místo činu, abych v nepravostech pokračoval. Loni jsem sice nebyl příliš spokojen s údržbou lodi, ale plout se s ní dalo. Když Christer přislíbil, že na přípravu lodi dohlédne, neváhal jsem, protože mi Botnický záliv učaroval. A když se ještě podařilo domluvit a zorganizovat, že loď budu přebírat v Härnösandu, což je cca o 250 mil severněji, takže budu moci doplout až na sever Botnického zálivu, nebylo o čem přemýšlet. 

Loď tam měl dopravit Pepa Škoda s přítelkyní a kamarády. Já jsem hodlal pokračovat na sever a pak se vrátit do Stockholmu. Domluva s Pepou fungovala výborně a ani Christer nebyl proti. 

 

Cesta na sever začínala dost nepříjemně – na letišti jsem se dozvěděl, že letadlo má technické problémy, náhradní je menší a někteří pasažéři se do něj nevejdou. Přednost mají lidé, kteří se odbavili online, což jsem já nebyl. Když jsem argumentoval tím, že mi z letiště Arlanda jede vlak, na který už mám koupený lístek, poskok u překážky mi beze slova omluvy řekl, že můžu dostat 200 eur odškodnění. Kde a jak nárok uplatnit, jsem z něj musel vypáčit. Dal jsem najevo nespokojenost. Posléze mi řekl, že bych mohl letět přes Kodaň. Na dotaz, kdy budu ve Stockholmu, nejdřív nevěděl, pak dosti nejistě řekl, že snad v půl páté nebo v pět. Fakt, že mi vlak odjíždí v 16:20 ho nevzrušoval. Znovu jsem reagoval dost naštvaně. Asi aby se mě zbavil, poslal mě k odletové bráně, kde dostanu další informace. Některý odbavený pasažér se prý nemusí dostavit, takže jistá naděje existuje. Na závěr mě potěšil informací, že na takové místo už čeká 15 jiných „šťastlivců“. 

U odletové brány byla obrovská fronta. Čas odletu se blížil, do letadla se ale nenastupovalo – nebylo do čeho. Znovu jsem se zeptal a uslyšel totéž v trochu slušnějším podání. Zase jsem se zatvářil nasupeně. Po nekonečných dvaceti minutách čekání zavolali od brány pět jmen – moje bylo mezi nimi. U přepážky mi vydali letenku na onen „ohrožený“ let. Tak si říkám, zda nezabralo to, že jsem svoje pocity dával zřetelně najevo. 

Pak už bylo vše v pořádku, nepočítáme-li třičtvrtěhodinové zpoždění. To je ale asi u ČSA obvyklé. Protože jsem měl dostatečnou rezervu, na letišti ve Stockholmu jsem nejen v pohodě stihl vlak, ale taky jsem se stačil najíst a dát si pivo. Čtyřapůlhodinová cesta vlakem byla klidná a pohodlná, do Härnösandu jsme dorazili na minutu přesně. Na nádraží na mě čekal Pepa, aby mě dovedl k lodi.

Pepa lodí nebyl nadšen. Za jeho plavby se neprojevila žádná kritická závada, ale vyskytlo se hodně menších, které v součtu dovedou dost otrávit. Nejvýstižnější je napsat, že spousta věcí na lodi byla „zbastlená“. Nejsem řemeslník, ale hodně z nich bych udělal lépe. Pepa mi o lodi povyprávěl, ukázal potřebné a před půlnocí se vydal na vlak do Stockholmu. 

 

Další den – v pátek – jsem nikam nespěchal. Vybalil jsem a uklidil svoje věci, na několikrát jsem nakoupil potraviny a nápoje a seznámil se podrobněji s lodí. Původně jsem uvažoval, že vypluji a zakotvím v nějaké blízké zátoce, ale odpoledne se mi už nechtělo. 

 

V sobotu se to ukázalo býti prosíravým, neb i v marině foukala sedmička Beauforta. Kolem jdoucí a poplatek vybírající harbour master podotkl, že na volném moři fouká 18 m/s i více. Svojí pohodlností jsem si ušetřil plavbu nebo stání na kotvě v osmičce Beauforta. 

 

V neděli už bylo zase hezky, takže jsem dopoledne bez potíží vyplul, prokličkoval mezi ostrovy a asi po dvou hodinách vyplul na otevřené moře. Ještě chvíli jsem plul na motor, abych se trochu vzdálil od břehu, a pak vytáhl plachty. Foukal mírný předoboční vítr, plavba byla příjemná a klidná. Ještě jsem netušil, že se předobočního větru (až na pár výjimek) nezbavím po celou plavbu. 

Proplul jsem kolem majáku Högbonden a zamířil k vjezdu do úzkého fjordu mezi ostrovy Norra a Södra Ulvön. Podmínky byly příznivé, takže jsem se rozhodl, že si dopřeji jachtařskou chuťovku a propluji úžinou jen na hlavní plachtu. Dařilo se to dobře, ale když jsem zjistil, že budu proplouvat tři až pět metrů od mělčin nebo skal, pro jistotu jsem nastartoval motor. Použít jsem jej nemusel, ale byl jsem klidnější. 

V samotném přístavu Ulvöhamn je poměrně dlouhé dřevěné molo s bójemi. Stání bóje – molo jsem dostatečně nacvičil před rokem, problém ovšem byl s místem. Těch několik volných bylo označeno švédským nápisem, který dozajista znamenal, že místa jsou rezervovaná. Až na samém východním okraji mola bylo jedno volné a nerezervované místo. Radostně jsem tam zaparkoval. Dva lidé mi pomohli s lany, ale byl takový klid, že bych to bez problémů zvládl sám. 

Po úklidu lodi i sebe, převlečení a krátkém odpočinku jsem se vydal na procházku. Zamířil jsem po turistické cestě, která stoupala do vnitrozemí. Cestou jsem objevil dřevěnou sochu vlka, který tu dává dobrou noc. Na ostrovech je zřejmě nedostatek lišek. Čím hlouběji jsem se dostával do lesa, tím více komárů na mě útočilo. Bylo to ještě snesitelné, ale příjemné nikoli. 

Na jedné pasece jsem spatřil cosi, co jsem považoval za dřevěnou sochu losa. Objekt stál u cesty asi sto metrů ode mne. Pokračoval jsem v chůzi a losa sledoval. Ani se nehnul, hleděl mým směrem. Asi padesát metrů od něj sem se zastavil a vyndal foťák. Socha se shýbla a začala okusovat nějaké stromky. Ještě jsem se kousek přiblížil a začal fotografovat. Mám ultrazoom, takže je los na obrázcích docela dobře vidět. Lze tedy snadno poznat, že není dřevěný, ani stírací. 



Večer jsem se věnoval navigační přípravě další etapy, která mě měla zavést do plavebně náročné oblasti úzkého hrdla Kvarkenských ostrovů. Vede tudy dosti používaná lodní trasa do severní části Botnického zálivu, která je z obou stran lemována mělčinami, skalisky a ostrovy. Nechtěl jsem plout přímo trasou pro velké lodi, takže jsem si připravil trasu kousek stranou. Ne však moc daleko – tolik místa tu není. 

 

V pondělí bylo pěkně, takže jsem dopoledne s chutí vyplul. Předpověď zmiňovala severní, později dokonce SZ vítr, což by pro plavbu na SV nebylo špatné. Realita byla ovšem opět jiná. Nejčastěji foukal – no, spíš dýchal – SSV 1–2 Bft. Proti tomu jsem nechtěl do nekonečna téměř na místě křižovat, takže jsem plul na motor. Když se vítr trochu stočil k severu a zesílil na závratnou dvojku, okamžitě jsem tahal plachty, abych je za půl až 3/4 hodiny zase balil. 

Jak jsem se večer přibližoval k průjezdu uprostřed Kvarkenských ostrovů, provoz trochu zesílil. O žádnou tlačenici ovšem nešlo. Kol dokola jsem obvykle viděl dvě, tři nebo čtyři lodi. 

Kolem 3/4 na 11 zapadlo Slunce, ale protože bylo jasno, celou „noc“ bylo jasněji, než během dne, když je zataženo. Tenhle úkaz mě doprovázel celou cestu na sever a kus cesty zpět. Teprve, když jsem se na zpáteční cestě přiblížil šedesátému stupni severní šířky, v noci se viditelně setmělo. 

 

Nad ránem jsem kličkoval mezi plavební trasou velkých lodí a blízkými mělčinami. Stále bylo krásně vidět, takže navigace nebyla náročná. I v tuhle hodinu kolem pluly nákladní lodi. Držel jsem se alespoň dvě či tři míle od nich, plul jsem souběžně s jejich trasou. 

Teprve v časném odpoledni se trochu rozfoukalo a teprve, když jsem se přibližoval k Jakobstadu, můj kurz se stočil tak, že šlo dobře plout na plachty. Radostně jsem tak učinil. Radost mě trochu přešla, když jsem vplul do úzké přístupové trasy k samotnému městu. Vítr totiž zesílil na poctivou pětku s šestkovými poryvy. V jiné situaci by to nebyl problém, ale tady je trasa dost úzká a celkem klikatá, vyznačená spoustou kardinálních i laterálních bójí. V úzkých místech se mi příliš nechtělo spouštět hlavní plachtu. Lola nemá lana vyvedená do kokpitu, takže úkon znamenal výlet ke stěžni, počkání na klidnější chvíli, rychlé spuštění a provizorní svázání plachty. To vše za bdělého pozorování polohy lodi – nasednout na mělčinu by tu bylo velmi snadné. V nejlepších okamžicích kolem mě propluly dva motoráky, aby mě ještě trochu pohoupaly. Myslím, že jejich řidiči nechtějí vědět, co jsem na jejich adresu říkal. Nutno ovšem dodat, že většinou motoráky nejezdily příliš blízko. 

Velmi opatrně jsem se doplazil před marínu, kde bylo třeba na správném místě, t. j. hned za asi již třicátým párem laterálních bójí, po správné trase doplout blízko k pontonům, kde jedině byla bezpečná hloubka. Tady jsem způsobem skok na palubu, skok do kokpitu připravil čtyři vyvazovací lana, pro jistotu i hák na chytání bóje, a pověsil všech šest fendrů. V maríně se dá stát buď mezi prsty nebo způsobem bóje – ponton. Místa s prsty byla lépe krytá, takže jsem zvolil jedno takové. Prsty jsou ovšem spolehlivě kratší, než je délka lodi, což je při vyvazování nutné zohlednit. Také se člověk musí podívat, jak je místo označeno. Modrá cedulka znamená „sem můžeš“, červená „ať tě ani nenapadne!“. Našel jsem jedno sympaticky modré stání a bez potíží přistál. 

Po obvyklých úkonech jsem se šel přiznat – vlastně přihlásit. Za tři noci jsem zaplatil 45 €, kterážto částka zahrnuje samotné stání, elektřinu, vodu, použití sprch a toalet a Wi-Fi. Jen za saunu by člověk musel znovu sáhnout do slamníku a najít tam dalších 10 €. Protože už bylo velké horko, měl jsem saunu v lodi zdarma, takže jsem slamník nemusel znovu párat. Prosíravě jsem si ovšem stoupl přídí proti větru, takže když jsem otevřel příďovou luknu a ve správné poloze ji podložil krabicí od ruční vysílačky, lodí příjemně profukovalo. 

Marína je v jakémsi parku asi 1,5 km od centra města. Když opadl nejhorší hic, rozvážnou chůzí jsem se tam vydal. Žádné velké plány jsem neměl, jen jsem si v samoobsluze koupil dvě nebo tři piva přímo z lednice. 

Na lodi sice lednička je, ale už v téhle fázi odmítala spolupracovat. Po připojení dobíjecího kabelu jsem ji zapnul, ale ta mrcha se po chvíli sama vypnula a už s ní nic nehnulo. Na vypnutí a opětovné zapnutí reagovala tak, že asi pět vteřin běžela, a pak se zase rozhodla, že práce pro ni není. V tomhle postoji zcela konzistentně setrvala až do konce plavby. Zkazilo se mi dost jídla. 

 

Dalšího dne jsem se vydal na průzkum centra města. Je tu docela hezká pěší zóna. Také jsem zašel do supermarketu, abych se podíval po redukci z normální „domovní“ zástrčky na tříkolíkovou „eurozástrčku“. Na lodi nebyla, ale dobíjet jsem potřeboval. Po chvíli pátrání jsem ji našel a za 16 eur zakoupil. Pak jsem ji ještě potřeboval v dalších dvou přístavech. 

Došel jsem se podívat na autobusové nádraží, abych zjistil, že do blízké vesnice Faboda nic nejezdí. Chtěl jsem tam navštívit „Polární“ muzeum Nanoq (což znamená lední medvěd). 

Dokoupil jsem další poživatiny a zbytek dne odpočíval. 

 

Následujícího dne jsem si v brzkém odpoledni půjčil kolo. Půjčení stálo 8 eur na 24 hodin. Původně jsem chtěl kolo vrátit týž den večer, ale mladík z půjčovny zdůraznil, že tak můžu učinit až další den kolem poledne. Když mi kolo předával, zavadil pohledem o můj břich a řekl: „Raději kolo dofoukneme.“ Nezdvořák. 

Poté jsem vyrazil do zmíněné Fabody vzdálené asi 8 kilometrů. Cesta vedla po nepříliš frekventované silnici, mírně zvlněným terénem. Řidiči jsou tu k cyklistům ohleduplní – nikdo z nich o můj mladý krásný život neusiloval. 

S mým příjezdem do muzea/skanzenu se mírně rozpršelo; po předchozím vedru to bylo osvěžující. Prohlédl jsem si exponáty ve vstupní budově. Nejvíce mě zaujala vycpaná mladá lední medvědice stojící na zadních. I bez soklu byla mnohem větší než já. Prý vážila 300 až 400 kilo. Živou bych ji potkat nechtěl. Hlavní atrakcí je skanzen sestávající z eskymácké vesnice a dalších severských domků a chatek. Ani v tom vedru eskymácká obydlí neroztála, protože – oproti vžité představě – eskymáci nepoužívají iglú jako stálá obydlí. Některá stavení sem byla přenesena z různých arktických lokalit, jiná postavil zakladatel muzea Pentti Kronqvist ze dřeva z obšívky poblíž ztroskotavší lodi. Skanzen je velice působivý.

Po návratu do Jakobstadu jsem se rozhodl dokoupit jachtařské potřeby v poněkud odlehlém obchodě s výmluvným názvem Alko. Kolo se k tomu výborně hodilo. Pak jsem dojel do maríny a šlapohyb zaparkoval na molu hned vedle lodi. 

Večer jsem věnoval kontrole kvality některých zakoupených pomůcek. 

 

Dopoledne dalšího dne jsem dojel do města, vrátil kolo a nakoupil zásoby. Odplutí jsem odložil, protože se hnaly nepěkné bouřkové mraky. Situace se zlepšila až odpoledne. Kolem třetí hodiny jsem vyplul, protože mě stejně čekala etapa s noční plavbou. Když jsem se vzdálil od maríny asi tři míle, zjistil jsem, že na třech čtvrtinách obzoru jsou rozprostřeny bouřkové mraky a jeden vydatný se žene přímo na mě. Vůbec jsem nezaváhal, otočil loď a upaloval zpět do bezpečí maríny. Vyvázal jsem se na stejném místě a teprve potom zjistil, že modrá cedulka za tu hodinu a trochu podezřele zčervenala.



Šel jsem zaplatit a zeptat se, zda tam můžu jednu noc stát. Slečna v recepci mi řekla, že raději ne, případně, že když připluje loď, která na místo patří, musím se hned přemístit. Protože se mi nechtělo přeplouvat třeba pozdě večer, změnil jsem stání hned. 

 

Ráno už nebyly mraky kolem tak hrozivé, takže jsem během dopoledne vyplul na etapu do přístavu Marjanimi na západním konci ostrova Hailuoto poblíž Oulu. Předpověď počasí říkala, že bude foukat jižní až jihovýchodní vítr asi 2 a 3 Bft. To by pro plavbu na sever až severovýchod nebylo špatné. Až do pozdního odpoledne ale foukalo od západu maximální silou 2 Bft. Na plachty Lola skotačila rychlostí kolem 2,5 uzlu, když vítr zeslábl ještě víc, nastartoval jsem. 

Po krátkém bezvětří se večer rozfoukalo od jihu. No, rozfoukalo – 1 až 2 Bft, motor to jistil. 

 

Těsně po půlnoci mě asi chtěl Neptun odměnit za trpělivost. Poslal vítr od východu, který z původní síly 2 až 3 Bft postupně sílil až na 5, takže jsem si kolem páté ráno mohl dovolit luxus refování. Přesněji řečeno jsem zcela zaroloval genou, aby plavba byla pohodlnější a autopilot si s ní poradil. Dostával jsem se do mělčích vod, takže vlny povyrostly, nešlo ale o nic hrozného. Jen to nebylo příliš pohodlné. 

Vítr ovšem postupně slábl asi na trojku. Lola i tak plula rychlostí mezi 3,5 a 4 uzly, takže jsem genou už nevytáhl. Blížil jsem se k přístavu Marjaniemi, kde jsem hodlal strávit zbytek dne a noc. Pár mil před přístavem jsem překročil 65° severní šířky, což bylo jením z mých cílů na téhle plavbě. V přístavu bylo dost místa, takže jsem mohl přistát luxusně bokem k molu. 

Cedule na molech upozorňovaly, že zaplatit za stání lze v blízkém občerstvení. Když jsem tak činil, všiml jsem si, že připravují ryby. Nejdřív jsem se ale vydal na procházku podél břehu písečnými dunami a nízkým lesem. V písečných pasážích vedl dřevěný chodník, takže se šlo příjemně. Po návratu jsem neotálel, aby mi nezavřeli nebo rybky nevyprodali, a zamířil ke zdroji vůně grilovaných ryb. Vyptal jsem se, jsou-li ryby čerstvé, a o jaké že se jedná. Dostalo se mi informace, že ryby ještě brzo ráno dováděly v moři a že se anglánsky jmenují bass. Vzpomněl jsem si, že v Turecku jsem vícekrát jedl rybu sea bass. Většinou byla velmi dobrá. Tady nebyla na talíři celá, ale jen filety, což jsem ovšem ocenil – ušetřilo mi to pracnou pitvu. S bramborem a místním pivem byla ryba velice dobrá. Konečně! 

Večer jsem strávil odpočinkem a plánováním etapy do Oulu. Oněch asi 33 mil vede navigačně náročnější oblastí se spoustou mělčin, skalisek a ostrovů. Trasa je ovšem velmi dobře značená, velmi dobře by ji šlo uplout pouze s papírovou mapou. Triedr by byl výhodou. Na lodi jeden byl, ale bez něj člověk viděl lépe. 

 

Téměř celou cestu do Oulu jsem plul pouze na motor, i když genou jsem párkrát zkoušel. Nejsilnější „vítr“ ovšem byl W 1–2. Směr dobrý, síla nikoli. Do Oulu se vplouvá skrz nákladní přístav. Bylo tu dost lodí, ale žádná se neměla k odplutí. Za přístavem je jakási velice mělká laguna, skrz kterou jsou vyznačeny dvě cesty do centra města. Protože ani u jedné není v elektronické mapě uvedena zaručená hloubka (a papírové mapy jsem pro „daleký sever“ na lodi neměl), vybral jsem namátkou jednu z nich. 

Začátek byl dobrý, pokud ovšem člověka neznervóznil fakt, že hloubkoměr občas ukazuje nulu. Z pro mě prapodivného důvodu jsou na některých charterových plachetnicích hloubkoměry nastaveny, aby ukazovaly hloubku pod kýlem. Fakt by lidé neuměli odečíst (tomhle případě) metr a půl? Pořád jsem plul kolem vyvázaných plachetnic, u kterých se dal předpokládat větší ponor, takže jsem „mělčinnou“ rychlostí cca 2,3 uzlu pokračoval. Když jsem minul malou marínu a zamířil do správného ramene, loď se měkce zastavila. Couvl jsem a zkusil to trochu jinudy. Zastavila se zas. Další nápovědu už jsem nepotřeboval a vrátil se asi půl míle k místu, kde se trasy dělily. I tady hloubkoměr občas tvrdil, že táhnu kýl po dně, ale nic nebrzdilo, tak jsem opatrně pokračoval. Když jsem pak těsně před marínou úspěšně minul bójí označené nepříjemně se tvářící skalisko, všechna úskalí – ať už skalnatá nebo blátivá – jsem měl za sebou. 

V maríně se stojí způsobem bóje – molo, což je způsob, který mám nacvičený, takže jsem bez problémů přistál. Byl jsem v nejvzdálenějším bodě plavby – odtud se už budu jen vracet. Cestou sem jsem se dostal na nové nejsevernější místo – 65° 08' N.



Pak jsem se sice ještě dostal s loďkou za polární kruh, ale o tom příště – zde. 

Plavil se a sepsal