Marina v Oulu je v těsném sousedství hlavního náměstí. Bohužel! Po ultrafialovém pekle za plavby jsem vplul do pekla zvukového. Z blízké hospody byl slyšet trápící se zpěvák, který trápil i své okolí, které jej – k mému úžasu – nekamenovalo. Jacísi dva týpci si ještě blíže k maríně přivezli dva reproduktory. Vypadalo to jako takové ty nákupní tašky na kolečkách. Nedbajíce kakofonie, kterou způsobovala směs jejich produkce a kvílení zpěváka, zřejmě se domnívali, že konají službu spoluobčanům v doslechu; alespoň se tak tvářili. Blbci!

Z povzdálí byla slyšet další reprodukovaná hudba. I pro mě, člověka hudebním sluchem políbeného jen velmi plaše, to bylo utrpení.

Když jsem se při přihlašování do maríny ptal, jaký že to mají finský svátek, dozvěděl jsem se, že žádný – jen se tak radují z léta a teplého počasí. Dalšího dne prý bude až 30 °C. Kam už mám himbajs plout, aby tam nebylo nechutné horko?

Milí Finové se, pravda trochu tišeji, radovali až do druhé hodiny ranní. 

Za tři noci v maríně jsem zaplatil 42 eura, opět vše v ceně, jen kvůli Wi-Fi se musí do blízké restaurace. Mají tu drahé, ale dobré pivo. A toho zpěváka – zoufalce. 

 

Náměstí je vlastně jedno velké tržiště se spoustou stánků. Prodávají tu hlavně místní výpěstky a úlovky. Několikrát jsem si koupil dobře ulovené třešně a hrachové lusky. Obojí se prodává na litry. Zajímalo by mě, jak prodávají třeba mléko – na metry čtvereční? 

Oulu je živé město s asi dvěma sty tisíci obyvatel. To znamená, že město oplývá civilizačními vymoženostmi, jako jsou obchody, restaurace, MHD, vlakové i autobusové nádraží, muzea atd. Muzeum severní Ostrobotnie, které má výbornou pověst, jsem bohužel nestihl navštívit. Vyhlášenou indickou restauraci ano. Prý je nejlepší v okruhu mnoha set kilometrů. Je fakt, že mi zde chutnalo. 

Stavil jsem se tu cestou z blízkého vlakového nádraží, kde jsem si na další den koupil zpáteční jízdenku do Rovaniemi. Asi sedm kilometrů od města totiž leží vesnička Santy Clause. Na toho dosti z vysoka…, ale vesnička leží přesně na polárním kruhu. A na ten neprdím. 

 

Dalšího dne jsem vyrazil brzo ráno.  Rovaniemi je asi 250 km vlakem severněji, od nádraží jede k Santovi autobus. Ve městě jsem chtěl navštívit také vyhlášené muzeum Arktikum. 

Když jsem na polární kruh dopoledne dorazil, teploměr ukazoval 33° C. Za ty zhruba dvě hodiny, které jsem v místě strávil, teplota vystoupila minimálně na 35 stupňů. Fuj! Za 5 eur jsem navštívil ohradu se soby. Jejich ošetřovatel o nich zajímavě vypravoval. I on konstatoval, že je nepříjemné vedro. Sobům by prý bylo daleko příjemnější, kdyby bylo mínus 35 stupňů. Ani chudáci nechtěli moc žrát. 

Já jsem hlad měl a restaurace byla klimatizovaná. Dal jsem si jedno z nejbizarnějších jídel – sobí kebab. Na svoji obhajobu dodávám, že kvůli mně nepřivedli žádného nešťastníka z ohrady. Jejich kamaráda už měli nějaký čas naporcovaného. Jídlo to nebylo špatné, ale žádný zázrak to také nebyl. 

Zpátky ve městě jsem dorazil ke zmíněnému muzeu. To sídlí v rozsáhlé budově, která má část střechy prosklenou. To z centrální chodby dělalo velice efektivní skleník, kde bylo jistě kolem 50°. Obě expozice – přírodovědně-národopisní i arktická byly naštěstí klimatizovány. Zvláště v arktické byla nádherná zima. Obě byly velice zajímavé. Například světelná tabule zobrazující různě definovaná polární území – polární kruh se nabízí jako první, ale další jsou hranice permafrostu, hranice rozšíření stromů, hranice zamrzání moře atd. 

Taky video, které vám umožní pohlédnout do očí lednímu medvědovi, kterého od kamery dělily jen jednoduché okenní tabulky, zaujme opravdovostí. 

Do Oulu jsem se dostal bez problémů, Finsko patří k těm zemím, kde železnice funguje. V rozpálené lodi oblažován zvukovými projevy z náměstí jsem pak trávil večerní hodiny. Máte-li jen velmi, opravdu velmi teplé pivo, nic vás nemotivuje k jeho nadměrné konzumaci. V restauraci bylo pivo vychlazené a dobré, ale půllitr stál lehce přes 7 eur, takže jsem ta svá dvě pomalu usrkával, zatímco jsem si četl poštu, hledal předpovědi počasí a komunikoval přes atlas hub. 

 

Dopoledne dalšího dne mě čekalo tankování. Stojany v maríně byly, jistě hodnotné instrukce ve finštině a švédštině taky, co víc chtít? Připravil jsem spoustu kanystrů a přístup k hlavní nádrži. Ta má „velice prakticky“ plnicí otvor pod tzv. hundkójí, tedy pod tou, které se anglánsky říká quarter berth a která je celá zastrčená pod kokpit. 

Na displeji stojanu bylo naštěstí možné vybrat angličtinu. I tak se se mnou stojan na první pokus odmítl bavit. Na druhý už to bylo lepší, takže jsem dotankoval asi 80 litrů nafty. Před plavbou jsem požádal Christera, aby loď vybavil dostatečným množstvím záložních kanystrů. Hlavní nádrž má objem jen 50 litrů, což při delší plavbě a zdejších větrných podmínkách není mnoho. Objem kanystrů byl dalších 90 litrů. Odplouval jsem plně zásoben. 

Lagunou jsem se protáhl opatrně, tentokrát zcela bez potíží. Přístupovou trasu k Oulu jsem celou proplul na motor. V jednom místě mě dohonila nákladní loď Oslo Wave 4. Plul jsem při kraji plavební dráhy – to už jsem zkoušel, co dokážou plachty – místa bylo dost. Loď přesto krátce výstražně houkla, což by se dalo vykládat jako signál „měním směr na pravobok“. Právě tam jsem ovšem byl já a dosti blízko mělčina. Nastartoval jsem a začal mělčinu po jejím okraji kopírovat. Loď mě minula ve vzdálenosti cca 60 metrů. Protože plula pomalu, nedošlo k žádným nepříjemnostem. 

Krátce po třetí hodině, když jsem z dálky obeplouval Marjaniemi, se konečně rozfoukalo. Foukal SSZ 2 až 3 Bft, což lodi dalo rychlost kolem 3,5 uzlu. Mezi pátou a šestou hodinou asi 40 minut nefoukalo vůbec, pak se rozfoukal JV vítr. Následovalo asi 18 hodin nádherné plavby na bočák rychlostí od čtyř do pěti a půl uzlu. Vlny byly velmi nízké, plulo se velice příjemně. 

Radost mi zkazil objev toho, že bilge je plná vody a další přitéká z prostoru mezi motorem a zádí. Ochutnávat nebylo třeba, protože nádrž na pitnou vodu je v přídi. Na lodi je ruční i elektrická bilgová pumpa. Ani jedna však nefungovala. O ruční už Pepa říkal, že vůbec není připojená, elektrická po zapnutí sice vrčela a hýbala se, voda z bilge ale neubývala. 

Nastoupit musela neselhávající metoda kbelík – malá nádobka – houbička a ruce, hlavně ty ruce. Každé dvě hodiny jsem z bilge vybral asi kbelík a čtvrt, tedy 12 nebo 13 litrů. Otravné, nikoli však nebezpečné. Problém byl v tom, že se mi nepodařilo najít místo průsaku, tudíž jsem ani netušil, může-li se problém zhoršovat. 

 

V poledne druhého dne vítr odumřel, aby se ho už nepodařilo až do konce plavby oživit – nefoukalo opravdu nic, musel jsem tedy zase nastartovat. Postupně jsem přišel na to, že největší průnik vody je při plavbě na motor, menší za plavby na plachty při zařazeném neutrálu, ještě menší při zařazené zpátečce, nulový při stání v přístavu. Zdálo se, že průsak souvisí s vibracemi propeleru. 

Večer jsem se přiblížil k cíli etapy – ostrůvku a vesničce Ratan. Ostrůvek přiléhá k pevnině a vytváří tak výborně chráněné kotviště. Na straně pevniny je dlouhé dřevěné molo. Do přístavu lze vplout ze severu i z jihu. Severní vjezd je ale dosti mělký – mapa na dvou místech ukazuje hloubku 1,7 metru. S ponorem Loly 1,5 metru a v situaci, kdy nebyly téměř žádné vlny, jsem zvolil bližší severní vjezd. V mělkých místech jsem se opět táhl jako med. Hloubkoměr si zase zašpásoval tím, že zobrazil nulu, ale k uvíznutí nebo nasednutí zase nedošlo. 

Molo je nezvykle vysoké, takže se z lodi leze nahoru. Jachtaři z lodi asi o 15 metrů dál mi nabídli pomoc. Abych nemusel poskakovat jako kamzík, s poděkováním jsem jim podal lana. Byl ovšem téměř úplný klid, jakožto bývalý horolezec bych molo jistě zdolal. Přistál jsem těsně před devátou večer. 

 

Dopoledne jsem kontaktoval Christera a taky Pavla Šulce. Christer i Pavel navrhovali ke kontrole různá místa, kudy by do lodi mohlo zatékat. Namátkou to byly: hadice odvádějící vodu z kokpitu, chladicí systém, upevnění kormidla, jakýkoli kohout prostupu trupem atd. Vylučovací metodou jsem většinu navrhovaných míst vyřadil. Do kokpitu jsem nalil dva kýble vody a zkontroloval hadice – byly suché. Chladicí systém jsem vyloučil, protože voda přitékala i po několika hodinách plavby pouze na plachty. Upevnění kormidla bylo pod hladinou stále, ale při stání v přístavu voda vůbec nepřitékala. Kohouty záchodu, umývadla a další (s výjimkou chladicí vody pochopitelně) důsledně zavírám, i když je moře klidné. 

Stále jasněji mi vycházelo, že voda prosakuje těsněním saildrivu. Dávalo by to smysl – k průsaku docházelo, když se propeler hýbal, případně, když byl za plavby na plachty zastavený, ale pod náporem proudící vody. Svoji domněnku jsem ale nemohl ověřit, protože těsnění bylo pod vodou nahromaděnou v motorovém prostoru. Taky nebylo celé vidět – pohled na část saildrivu byl zakrytý motorem. 

Že se průsaku nezbavím, mi bylo jasné, šlo mi o to, aby se situace nezhoršovala. Výměna těsnění prý vyžaduje demontáž/odsunutí motoru a vytažení celého saildrivu. K tomu jsem rozhodně neměl technické prostředky. A taky jsem neměl nové těsnění. 

Abych si od problému odpočinul, vydal jsem se na procházku. Zejména mi šlo o to, najít nějakou vývařovnu a nálevnu. Po několika stech metrů jsem cosi podobajícího se restauraci našel a zamířil dovnitř. V jedné části byl jakýsi výdejní pult, vitrína se zákusky a paní, která poněkud netečně hleděla do prostoru. Na můj dotaz, zda mají nějaké jídlo, odpověděla, že už není doba oběda a  ještě není doba večeře. Nehodlal jsem se s tím smířit a zeptal se, zda mohu dostat k jídlu cokoli kromě zákusků. Odvětila, že něco lehčího ano. Informace z ní lezly jak z chlupaté deky. Pokračoval jsem tedy ve výslechu: „Co lehčího například?“ „Třeba krevetový sendvič.“ „Tak prosím jeden. A jedno pivo, támhleto.“ V chladicím boxu za ní totiž mimo jiné byly lahve s českým Budvarem. 

Tahle hyperaktivní osoba mírným pokývnutím hlavy přijala objednávku, chvíli počítala a pak mi sdělila výslednou sumu – 160 švédských korun. Pak cosi řekla švédsky. Předpokládal jsem, že komusi neviditelnému předala objednávku. Pak mi podala otevřené pivo a sklenku. Oznámil jsem jí, že si sednu ve vedlejší místnosti. Zase jen kývla. 

Po nějakém čase jiná paní přinesla talíř s obloženým chlebem zasypaný hromadou krevet. Bylo jich hodně a byly vynikající! V restauraci byla k dispozici Wi-Fi, takže jsem pomalu upíjel pivo a brouzdal po internetu. Kontakt s kamarády a známými byl příjemný, předpověď počasí už příliš ne – na celý další den dávali Angláni bouřky. 

 

V neděli ráno začalo hřmít už před devátou hodinou. Bylo zataženo, nad pevninou byly rozprostřeny tmavé bouřkové mraky. Rozhodně jsem nehodlal vyplouvat. Časovou rezervu jsem měl, takže jsem celkem v poklidu sledoval, jak se bouřka vyvíjí. Držela se na místě a během dopoledne i odpoledne stále rámusila. Občas pršelo. 

Vybral jsem vodu, podlážku v kajutě do sucha vytřel a uklidil. Po příjemné sprše jsem se rozhodl dát si repete ohledně mořských potvor a piva. Krevety byly stále vynikající, pivo také. I to druhé. V pozdním odpoledni bouřka konečně ustoupila.

Jachtaři z okolních lodí měli zajímavou úchylku. Ať už s lodí stáli kdekoli, přišli na molo hned vedle mojí lodi a začali se tu bavit. Příliš hlasití nebyli, ale kafrali, kafrali a kafrali. Kdybych seděl v kokpitu, bylo by jasné, že je přilákala moje krása a oduševnělost, ale když jsem ležel v kajutě? Že by moje charizma vyzařovalo i přes laminát? No, možné to je…

 

V pondělí mi nezbývalo nic jiného, než se vydat k jihu. Foukal docela silný vítr přibližně rovnoběžný s molem. Jak se okolní lodi obměňovaly, vyvazovaly se stále blíž a blíž. Stáli jsme bokem k molu, před přídí i za zádí jsem měl méně než metr volného prostoru. Odvázal jsem springy, nastartoval motor a dumal nad tím, jak vyplout a do ničeho nenarazit. Stále mi vycházelo, že v okamžiku odhození záďového lana (od zádi foukalo), mě vítr snese na loď před přídí dříve, než bych mohl stačit odklonit příď od mola a tedy i od hrozící kolize. Varianta se zařazením zpátečky a opřením lodi do příďového lana narážela na fakt, že než bych po odvázání příďového lana doběhl do kokpitu, dostal bych se do kontaktu s lodí za zádí. Prostě málo místa. 

Mého problému si všiml jachtař z lodi za zádí a nabídl mi, že mě za vyvazovací lano vytáhne dozadu podél boku vlastní lodi. S díky jsem souhlasil. Skutečně mě povytáhl nejméně o polovinu délky lodi a pak mi hodil vyvazovací lano. To jsem rychle vtáhl do kokpitu, abych ho nenamotal, a bez potíží odplul od mola. Ufff. 

Jižním vjezdem jsem vyplul na moře a ještě chvíli pokračoval na motor. Foukal JJZ vítr 4 až 5 Bft. Potřeboval jsem se dostat do úžiny mezi pevninou a ostrovem Holmön, která byla právě JZ směrem. Mohl jsem sice plout venkem, ale tam bych se zase připletl do plavební dráhy lodí plujících úzkým hrdlem v souostroví Kvarken. 

Protože vypadalo, že vítr bude sílit, postavil jsem hlavní plachtu na první ref a vyroloval kus genoy. Křižování k úžině bylo dosti neúčinné, tak jsem nastartoval a dvě nebo tři míle jsem plul na plachty i na motor. Loď hned stoupala lépe.

Protáhl jsem se kolem pěkného přístavu Byviken a konečně vplul do úžiny. Tady jsem vypnul motor a znovu začal křižovat. Celkem to šlo, i když úhel mezi protilehlými rameny nebyl 90°, nebyl ani 100°, bohužel ani 110°. V nejlepším případě to bylo 120°. 

Úžina se k jihu rozšiřuje, na severu je mělká. Její západní část není splavná dokonce ani pro relativně malé plachetnice. Vítr v tomhle trychtýři sílil, vlny se nad mělčinou zvětšovaly. Lola si i ve slabší šestce vedla dobře, ne tak některé vybavení. Autopilot sám o sobě plavbu ve vlnách chvílemi vyšších než dva metry celkem zvládal. Ovšem připevnění spojovací lišty ke kormidelní páce by udělali lépe i Pat a Mat. Dotyčný člověk předvrtal otvory pro upevňovací vruty s větší roztečí, než jakou mají otvory v liště, a vyvrtal je příliš velké. Následkem toho byl jeden vrut zašroubován kolmo, ale nešel úplně dotáhnout – stále se protáčel. Druhý vrut směřoval do dřeva pod úhlem cca 30° od kolmice a pořádně dotáhnout tudíž taky nešel. Už jednou během předchozí etapy z otvoru vypadl. Tenkrát jsem oba vruty dotáhl jak jen to šlo a oba „zajistil“ černou elektrikářskou páskou, která měla zabránit jejich vypadnutí. 

Teď pro jistotu upadla celá spojovací lišta. Ani několikrát omotaná páska nepomohla. Rychle jsem se chopil kormidla a uložil lištu a vruty pro další pokus o opravu zbastleného uchycení. Nejdřív jsem nějaký čas kormidloval. Plavba ve vlnách byla zajímavá a celkem příjemná, jen postup vpřed nebyl tak rychlý, jak bych si přál. Zavzpomínal jsem na svoje jachtařské doby „předautopilotní“ a začal konat. Našel jsem vhodný kus lana, jeho konce připevnil ke sloupkům záďového koše a lodní smyčku uvázanou uprostřed navlékl na konec kormidelní páky. Trochu jsem vytrimoval plachty, doladil vzdálenost lodní smyčky od návětrného boku lodi a… Lola sama velmi obstojně stoupala proti větru a držela na vítr stejný úhel. Po obratech jsem musel zase chvíli hledat správnou polohu kormidla, ale to nebylo těžké. 

Z úžiny mezi ostrovem a pevninou jsem se dostal až večer asi po třiceti mílích křižování. To už se vítr zmírnil na trojku Bft a postupně slábl dál. Pokusil jsem se znovu připevnit lištu autokormidla. Do příliš velkých otvorů pro vruty jsem nastrkal kousky elektrikářské pásky, vruty co nejvíce dotáhl a znovu je i s pákou omotal páskou. Ve slabém větru to drželo, v silnějším se lišta viklala, což mátlo autopilota. Když opravil odchylku od kurzu, lišta se vrátila do středové polohy a kormidlo se zase pohnulo. Loď zase trochu zatočila. Dělal chudák, co mohl. Když foukal předobok, raději jsem používal fixaci kormidla lanem, za bezvětří si autopilot jakž takž poradil. 

V první půli noci vítr zase ustal, takže jsem odlehčoval zásoby nafty. 

 

Během druhé půli noci jsem se přiblížil hlavní lodní trase vedoucí Botnickým zálivem na sever a jih. Abych nemusel být stále ve střehu, odklonil jsem kurz asi o deset stupňů na západ a trase se pomalu vzdaloval. Vítr se vrátil až před polednem. Foukal JJV kolem trojky Bft, což Lole umožnilo celkem slušnou rychlost mezi 3,5 a 4,5 uzly. Dostal jsem se do jakési prázdné části moře – od časného rána až do půlnoci jsem nezahlédl jedinou loď. Klid plavby narušilo večer jen další odpadnutí lišty autopilota. Už jsem to bral celkem stoicky, když to šlo, plul jsem s přivázaným kormidlem. Další nepříjemnosti se dostavily o něco později. Displej mapového plotteru začal chaoticky blikat, pak ztmavl, pak se plotter úplně odporoučel. Nejdřív jsem se domníval, že jde o poruchu přístroje, ale když zoufale zapípal právě pracující autopilot a na protest proti špatnému přísunu potravy se také vypnul, měl jsem jasno. Baterie byly vybité. Domníval jsem se, že na motor pluji dost často, abych dostatečně dobíjel, ale asi tomu  tak nebylo. Pro jistotu jsem hned nastartoval, i když to nebylo právě nutné. Startovací baterie byla v pořádku.

Večer jsem zažil další z krásných západů Slunce. Na rozdíl od východů mě neomrzelo tuhle podívanou sledovat a fotit. Ráno jsem obvykle byl dost ospalý, což tlumilo můj entuziasmus. Před samotným západem se projevil jev zvaný nepravé Slunce. Je to takzvaný halový jev, kdy Slunce má po obou stranách zářící skvrny. Tento jev vzniká tehdy, když dojde k lomu paprsků ze Slunce blízko horizontu v ledových krystalcích v atmosféře.

Už se jasně projevoval fakt, že od slunovratu uplynula nějaká doba a že se dostávám více na jih. Slunce zapadalo dříve a vycházelo později. Oproti západům Slunce na začátku plavby, kdy se tak dělo například ve 22:37 SELČ, teď byl čas západu třeba 22:03. 

 

Další den se nesl v poklidném duchu střídající se plavby na plachty a motor, větru mezi JJZ a JJV, zpočátku o síle 2 až 3. Odpoledne vítr zesílil na čtyřku, chvílemi i pětku Beauforta. Protože jsem cestou dost plul na motor, dolil jsem raději do hlavní nádrže naftu. Vešlo se asi 22 litrů. 

Pořád jsem se pohyboval málo frekventovanou oblastí. Lodi jsem začal potkávat až večer, když jsem se přibližoval k pevnině. Původně jsem doufal, že do Öregrundu dopluji pozdě večer, ale nepostupoval jsem dost rychle. 

 

Brzo po půlnoci se odporoučela i poziční světla, což mě docela znervóznilo, protože jsem občas potkával nákladní lodi. Nikoli na krátkou vzdálenost, ale přece. Oddychl jsem si, až když se noční šero změnilo v nádherné ale bezvětrné ráno. 

To už jsem vplouval do oblasti ostrovů u města Öregrund. Kolem čtvrté ráno – už za slunečního svitu – jsem potkal jinou plachetnici. Plula pod holandskou vlajkou; s jejím kormidelníkem jsme si přátelsky pokynuli. 

Ve tři čtvrtě na šest jsem přistál v maríně Öregrund. Velmi netypicky jsou tu mooringová lana. V tak brzké hodině se nikdo po pontonu neprocházel, ale podmínky byly dobré, tak jsem bez problémů přistál sám. Z okolních lodí ani nikdo nevystrčil hlavu, takže nic nezaregistrovali. 

Po stručné hygieně jsem šel spát. Etapa trvala 69 hodin, dlouhá byla 260 mil. 

Kolem poledního jsem se probral z mdloby, došel zaplatit stání v maríně (200 SEK za noc) a vydal se do víru velkoměsta. V blízké restauraci jsem posnídal fish and chips se sklenkou bílého vína. Nebylo to špatné, ale ryba před přípravou určitě spala na mrazáku – čerstvá byla, ale tak před týdnem či měsícem. Víno bylo výborné. 

Prošel jsem se po nábřeží a pak zamířil k jednomu z místních supermarketů. Cestou zpět jsem se zastavil v obchodě System bolaged, který Švédům pomáhá udržet si životní optimizmus. Jak jsem již zmínil, jednou z nefungujících věcí byla lednička. Na teplé pivo ani víno jsem se netěšil, takže jsem nakupoval dosti střídmě. 

 

Další den byl podobně odpočinkový jako předchozí. Jen jedna věc byla jiná. Teprve při zpětném pohledu jsem si uvědomil, že mi mělo být nápadné, že v maríně ubývá plachetnic. Během odpoledne a večera se do přístavu začaly sjíždět motorové lodi. Ne pět nebo deset, odhaduji, že jich nakonec bylo 50 až 60. Bohužel měl zhruba každý třetí majitel lodi potřebu dát svému okolí jasně najevo, že je blb s malým pinďourem. Po příjezdu pořádně protúroval motor, který pak nechal běžet déle, než bylo nutné. Večer na nábřeží pro tyhle … propukla jakási estráda, která však naštěstí neměla dlouhého trvání. 

Spousta kamnářů a jejich posádek korzovala po molech a pontonech, což mělo za následek, že mi počítač několikrát ohlásil, že mu dochází energie, i když byl připojený k síti. Ti blbové několikrát stoupli na kabel tak, že jej rozpojili. To se může stát, ale člověk musí být pořádný vořech, aby kabel nechal ležet nezapojený. 

 

Ráno jsem vstal relativně brzo, abych tohle spiknutí hlupců opustil co nejdříve. V maríně jsem musel prokličkovat dalšími připlouvajícími motoráky, jejichž „piloti“ nijak nehleděli na to, že by měli umožnit průjezd. Před marínou jsem sklidil lana a fendry a myslel si, že už budu mít klid. Prd!

Po pár mílích jsem se ohlédl, a viděl, že celé „startovní pole“ motoráků se žene směrem, kterým jsem dosud s několika jinými plachetnicemi plul. Bylo jich tak čtyřicet, někteří pluli fakt rychle. Pečlivě jsem sledoval, zda se některý z nich nechystá na taran Loly. Nevím ovšem, co bych dělal, kdyby ano. Naštěstí jen nadělali vlny, jak to mají ve zvyku. Někteří se vyžívali v tom, aby propluli dostatečně blízko. Z dálky by totiž okolí mohlo zkresleně vnímat jak velcí jsou to blbci. Modlil jsem se, abych už je nepotkal. Neptun, nebo kdo to slyšel, mi vyhověl. 

Pokračoval jsem mezi ostrovy a pak vyplul na poslední úsek otevřeného moře. To byl ten, kde jsem loni potkal onu supercelu, která mi nadělila kroupy a vítr o síle 10 Bft. Letos se nic takového nekonalo. Jediným „obveselením“ bylo docela nepříjemné vlnění přicházející od JV. Když jsem asi po 20 mílích – u ostrova Arholma – vplul znovu mezi ostrovy, oddychl jsem si. 

O několik mil dál leží ostrov Lido, v jehož východní zátoce jsem loni strávil příjemnou noc na kotvě. Teď ovšem foukal docela silný vítr z východu, který by kotviště učinil nepohodlným. Zkusil jsem nakouknout do menší západní zátoky, ale tam bylo plno. Zamířil jsem tedy do blízkého přístavu Graddö, kde je i marína. Měl jsem štěstí – zbylo na mě poslední volné místečko. Stál jsem mezi bójí a hlavou dřevěného mola. Bóji jsem odlovil sám, s příďovými lany mi pomohli jiní jachtaři. Na žádný výlet se mi nechtělo, zůstal jsem tedy na lodi. 

 

Ráno jsem zjistil, že v předpovědi zase jsou bouřky. Konzultoval jsem situaci s Pavlem Šulcem, ten mi řekl, že by to mělo být v pořádku. Taky jsme se domluvili, že se poblíž cílové maríny setkáme a strávíme noc na kotvě v nedaleké zátoce. 

Trasa byla frekventovaná a výborně značená. To bylo dobře, protože plotter stávkoval, v mojí ruční GPS byla tahle oblast velice málo podrobná a v papírových mapách chyběl list. Stejně se mi nechtělo plout takhle naslepo, tak jsem zkusil zapnout plotter. Kupodivu naskočil a skoro vůbec neblikal. 

Cestou jsem potkal dva obří trajekty, dva přívozy a spousty plachetnic a motoráků. 

V brzkém odpoledni se objevily výrazné bouřkové mraky. Obzvlášť jeden z nich byl fakt hodně tmavý. Ujížděl jsem od něj, co to šlo. Překvapovalo mě, že dost Švédů plulo v opačné směru, tedy do toho konce světa. V mraku se hodně blýskalo, ozývalo se časté hřmění, pod ním velice silně pršelo. Mě mrak lízl okrajem, takže jsem jen zmokl. Další – trochu méně hrozivý – mrak jsem potkal o něco později. 

Pavel mi poslal esemeskou souřadnice zátoky, takže jsem ji snadno našel. Po přivítání jsem se vyvázal k jejich lodi – kotvit jsem nemusel. I když jsem jejich loď už loni viděl, zase jsem na ní mohl oči nechat. Šulcovi mě pohostili jídlem i pitím – po delší době jsem zase měl studené pivo. Večer jsme v příjemném poklidu zátoky strávili povídáním – jak jinak, hlavně o jachtingu. 

 

Dopoledne jsme se rozloučili a já doplul poslední tři míle do maríny Säbyviken. Trochu jsem si pohrál s přistáním mezi prsty při bočním větru – až třetí pokus byl ten správný. Vždy jsem raději včas vycouval, než bych do něčeho narazil. 

Pavel mi ještě na dálku pomohl objednat taxi – mně se souboj se švédsky hovořícím automatem nepodařilo vyhrát. 

 

Posledního dne dopoledne dorazil Christer. Jeho počáteční úsměv mu postupně z tváře smazával dosti dlouhý výčet nedostatků lodi. Rozešli jsme se však v dobrém. 

Cesta do Prahy byla v pořádku, asi půlhodinové zpoždění letadla ČSA snad už nikoho nemůže překvapit. 

 

Celkově jsem uplul 787 mil, z toho bohužel více než půlku na motor. Doplul jsem nad 65. stupeň severní šířky, proplul jsem celou trasu, jak jsem plánoval. (Což se mi ne vždy povede.) Navštívil jsem některá krásná a zajímavá místa. 

Loni Pavel Šulc žertoval, jak že se mi líbila podzimní plavba. Bylo prý trochu chladněji, než obvykle bývá. Mně to tenkrát nepřišlo. Zato letos mi chvílemi dávala zabrat plavba tropická.

Záporem byl jednoznačně špatný stav lodi. Od Christerových lodí si teď určitě na nějaký čas odpočinu. Ovšem Lola plula a doplula, takže konec dobrý, (skoro) všechno dobré. 

Plavil se a sepsal