V pátek 30. března jsem půl hodiny před místní půlnocí dorazil na loď, která na mě spořádaně čekala v jedné z marín turistického městečka Gocek.
Orofino v zátoce ostrova Tersane
Sobota
V sobotu jsem hotově zaplatil za loď, nakoupil jídlo a pití a kolem půl druhé odpoledne vyplul na sedmimílovou etapu ve Fethiyské zátoce. Další tradicí je, že mi při vyplutí fouká velice slabý jižní vítr. Protože místa vhodná ke strávení první noci jsou vesměs jižně od Goceku, mám hned první den možnost vyzkoušet motor déle než jen po dobu nutnou pro vyplutí z maríny. Tentokrát to byly asi dvě hodiny plavby.
Tahle plavba měla ještě jednu výhodu. Jakýmsi podivným kotrmelcem mi z GPS i compu zmizely detaily všech map. Mohl jsem GPS používat, ale bylo to, jako když plujete podle velice špatné automapy. Loď byla naštěstí přezásobena papírovými mapami a piloty, takže jsem se mohl radovat z nezbytnosti praktikovat terestrickou navigaci. Oblast naštěstí není nijak navigačně záludná, takže jsem opravdu měl celkem radost.
Loď byla ve velice dobrém stavu – lepším, než jak jsem ji znal z dřívějška. Dříve se ovšem jmenovala jinak. Pod jménem Uranus jsem s ní plul z Turecka na Kypr a zpět. Nyní se jmenuje Orofino, což je prý jakýsi bájný kůň. Nezaznamenal jsem, že by přejmenování lodi uškodilo. Bylo prý vedeno nutností vyhovět turecké byrokracii, ale – jak mi později vysvětlil Hasan – taky šlo o ústupek anglicky mluvícím zákazníkům, jimž výslovnost připomíná výraz „your anus“. Asi se jim nechtělo hlásit se do vysílačky slovy: „Tady je tvůj konečník.“ :-D
První místo k nocování pro mě nebylo příliš šťastným. Nejdřív jsem okolním lodím předvedl, že lodi typu Aloa 27 SC opravdu, ale opravdu necouvají rovně. Naštěstí bylo klidno a já jsem do ničeho nenarazil. Sólové přistávání s vyvázáním na mooring není mojí oblíbenou disciplínou. Dalším příkořím byl fakt, že tu sice byla otevřená restaurace, ale personál si mě 20 minut nevšímal (jakož i většiny ostatních jídla a pití chtivých hostí). Pak jsem hrdě odkráčel na loď a uvařil si ze zásob. Taky to šlo.
Neděle
Ráno jsem vstával dost brzo, protože mě čekala nejdelší etapa dlouhá cca 40 mil. Trasa vedla téměř přesně na západ. Chtěl jsem do dalšího kotviště doplout před setměním, protože jsem tam nikdy nebyl. Taky jsem se tam chtěl ten den dostat, protože neděle byla jediným dnem, kdy měl podle předpovědi foukat východní, jihovýchodní až jižní vítr. Pak už jen západní až severozápadní. A téměř přesně se to vyplnilo.
Ráno ovšem nefoukalo, takže jsem zase asi dvě a půl hodiny plul na motor. Pak se začal zvedat JV vítr. To už jsem byl venku z Fethiyské zátoky. Okamžitě jsem vytáhl plné prádlo a radoval se, když se koník (vlastně loď) rozběhl rychlostí 4,5 až 5 uzlů.
Vítr během dne ještě trochu zesílil, takže Orofino plula rychlostí 5 až 5,5 uzlu. Přestal jsem se obávat, že bych přistával za tmy. Bylo krásné počasí, takže jsem si ani neoblékl jachtařské oblečení. Autopilot spolehlivě kormidloval, čili mi nezbývalo nic jiného, než se kochat. Prováděl jsem to svědomitě. Kromě kochání jsem taky měřil sextantem. Výsledek byl ucházející – chyba polohové čáry byla 5,3 míle. Hmm.
Před půl čtvrtou jsem se přiblížil k zátoce Ciftlik, která je hodně krytá ostrovem v jejím ústí. I tak ovšem jedním otevřeným místem do zátoky vnikal vítr a vlny. Až do zátoky jsem vplul na plachty a až tam nastartoval motor. Při balení hlavní plachty jsem ji bohužel trochu roztrhl.
Ze dvou mol na mě mávali lidé. Vybral jsem jedno z nich a přiblížil se. Chtěl jsem přistát bokem k molu. To se mi zdařilo bez problémů, dva lidé na molu mi pomohli s lany. Pak mi ale řekli, že by bylo lepší, kdybych se vyvázal na mooring. Vzhledem k větru a vlnám jsem jim dal zapravdu, ale vůbec se mi nechtělo do přeplouvání. Místní mi nabídli pomoc a po mém souhlasu jeden z nich nastoupil na palubu. Oznámil jsem jim, že loď není schopna couvat rovně. Vypadali, jako by mi nevěřili.
Od mola jsem odplul dobře, ale pak začala nejméně desetiminutová – možná delší – taškařice, během které pomocníci pochopili, že jsem si nevymýšlel. Nakonec se vše v dobré vyzvrátilo, zase jsem (jsme) do ničeho nenarazil(i). Jen jsem jednou musel trochu důraznějším hlasem pomocníkovi na molu říci, aby tolik nepřitahoval mooringové lano, které jsem už-už viděl namotané na hřídeli.
Pomocníci mě ujistili, že ve sloupcích na molu je voda i elektřina, vše zdarma. (Nakonec jsem toho nevyužil.) Více mě potěšila informace, že restaurace je otevřená. Po úklidu lodi, umytí a převlečení jsem tam vyrazil.
Byl jsem jediným hostem. Na můj dotaz, za mají ryby, odpověděli kladně a dali mi vybrat. Nejoduševnělejší výraz měla správně veliká doráda, takže výběr nebyl těžký. Jako předkrm tzatziki, bílé víno z Pamukkale na zapití. Vše bylo vynikající. Pravda, ne moc levné, ale během večera jsem si uvědomil, že mám právě narozeniny…
Čekání na jídlo jsem si krátil hovorem s číšníkem nebo možná majitelem. Pochválil jsem krásnou zátoku a vyjádřil názor, že v sezóně tam není takový klid. Dozvěděl jsem se, že v létě je někdy v zátoce až sto lodí najednou. Dotyčný řekl, že toho někdy má opravdu nad hlavu. Výklad doprovodil výmluvným gestem.
Trochu jsem se obával, jak se po vratké lávce dostanu ve vlnách na loď, ale drama se nekonalo. Nejdřív jsem nějaký čas pozoroval, podle jakého vzorce vlny přicházejí, a pak vychytrale počkal na chvilkové zklidnění a rychle přešel na loď.
Pondělí
Další etapa byla dlouhá jen asi 20 mil, takže jsem nemusel pospíchat. Zašel jsem si do restaurace na dobrou snídani a během dopoledne vyplul. Mimo zátoku skutečně foukal slibovaný západní až severozápadní vítr, takže jsem zase mohl krásně plachtit. Abych šetřil hlavní plachtu, celý den jsem plul jen na genou, ale i tak plavby docela odsýpala.
Poklidnou plavbu oživilo několik událostí. Nedříve jsem viděl, jak z Marmarisu podél pobřeží pluje několik plachetnic směrem k Fethiyské zátoce. Protože jsem se při placení lodi dozvěděl, že Hasan a další jsou v Marmarisu s loděmi na jakési studentské regatě, která měla v neděli končit, usoudil jsem, že se vracejí domů. Později mi Hasan řekl, že to opravdu byli oni.
Odpoledne jsem zachytil volání Mayday Relay vysílané stanicí Türk Radio, což je jakási komunikační odnož turecké Coast Guard. Hlášení vysílali střídavě v anglánštině a turečtině. Skočil jsem ke stolku a začal zapisovat důležité údaje. Šlo o potápějící se loď se sedmi lidmi na palubě. Pozici jsem zachytil také. Tu sice později trochu opravili, ale to nic neměnilo na faktu, že šlo o místo vzdálené 35 mil od mojí současné polohy. Za větru, který foukal, bych tam plul nejméně sedm hodin. Podle dalšího vysílání bylo jasné, že se ozývají nějaké další lodi. Jejich zprávy jsem však neslyšel – velká vysílačka nefungovala, používal jsem ruční. Türk Radio má antény na vysokých kopcích, takže jsem je chytal jasně a hlasitě.
Po deseti minutách až čtvrthodině poblíž velice rychle proplula menší ozbrojená loď. Směřovala k místu nehody. Doufám, že všechny zachránili. Nevím to však jistě, protože další komunikace už byla vedena jen turecky.
Když se situace v éteru uklidnila, zase jsem uchopil sextant a jal se měřit výšku Slunce nad obzorem. Chyba polohové čáry byla nepatrně lepší – těsně pod pět mil.
Mým cílem byla zátoka u místa jménem Ekincik. Když jsem do zátoky vplouval, vítr zesílil a nepříjemně se stáčel o skalnatý výběžek na západní straně vjezdu. I v hloubi zátoky dost foukalo. Až v samém závěru vítr ustal, aby pak začal menší silou foukat od severu.
Směřoval jsem k vlnolamu, který sliboval, že za ním bude molo s dostatečnou hloubkou. No, nebylo. Další možností bylo kotvení. Zátoka poskytuje hodně prostoru s hloubkou kolem šesti metrů, což je pro kotvení výborné. Pilot ovšem poznamenává, že zde kotva často nedrží. Protože na lodi byla pluhová kotva, ke které nemám důvěru, zamířil jsem na třetí možné místo – jmenuje se My Marina a je to – překvapivě – marína.
Po již obvyklém mooringově-vyvazovacím tanečku, při kterém mi asistoval jeden místní, jsem zase bez poškození čehokoli kromě svého ega červotočivě přistál.
Marina ještě nebyla v provozu, takže nikdo nic nechtěl; zavřená ovšem byla i restaurace, takže jsem nic nedostal. Zásob jsem ale měl ještě dost, takže jsem si zase něco uvařil. To něco jsem pak zalil dvěma pivy.
Úterý
Odplouvání z mooringu mi jde, takže jsem dopoledne vyrazil bez potíží. Čekala mě asi pětatřicetimílová etapa. Měl stále foukat západní až severozápadní vítr. Ten zpočátku opravdu foukal. Kolem jednoho mysu až moc – v poryvech až silou 7 Bft. Stále jsem chtěl šetřit hlavní plachtu, tak jsem plul jen na genou. Poblíž onoho mysu jsem ji zaroloval asi na jednu čtvrtinu plochy – jinak byl náklon lodi moc velký.
Po minutí mysu vítr slábl, až ustal úplně. Zanedlouho ale začalo dýchat od jihu. Tak 2 až 3 Bft. Díra nedíra, vytáhl jsem hlavní plachtu, vyroloval celou genou a natíral to směrem k východu rychlostí nejdříve 3,5 uzlu, později kolem čtyř a čtvrt, což celkem šlo. To byl správný okamžik pro další měření sextantem. Tentokrát byla chyba nižší – do tří mil.
V okolí Fethijské zátoky bylo vidět několik plachetnic, některé ovšem pluly potupně na motor. Za plavby jsem hlavní plachtu prohlížel ze všech stran, ale trhlinu jsem neviděl. Až jsem si říkal, zda se mi o roztržení jen nezdálo. Nezdálo – při balení plachty jsem nejen trhlinu objevil, ale vyrobil ještě jednu menší. Pachta byla hodně vetchá.
Po vplutí do zátoky vítr zase zeslábl, takže plachty plácaly. Hlavní totiž zastiňovala genou. Genou jsem tedy zaroloval a pokračoval mezi ostrovy závratnou rychlostí až dvou uzlů. Bylo krásně, času jsem měl dost a autopilot kormidloval dobře i při rychlostech kolem 1,5 uzlu, takže jsem se zase kochal.
Před zátokou u ostrova Tersane jsem vše sbalil, připravil fendry a lana a vydal se k molu. Tady bylo místo pro přistání bokem – to jsem si vyloženě vychutnal a vymazlil. Zdejší restaurace bohužel byla v rekonstrukci, takže jsem zase vařil.
Klidným večerem tu a tam proplula malá rybářská loď. Jedna ovšem byla rybářsko-pastevecká, protože přepravovala kromě tří lidí i asi osmihlavé stádečko koz. Každý má prostě o jachtingu svoji představu.
Středa
Dopoledne mě čekala poslední krátká etapa zpět do Goceku. Abych celkově uplul více než sto mil, volil jsem trochu delší trasu. Proplétal jsem se mezi ostrůvky, vplouval do zátok a opět se kochal. Když se v druhé půli rozfoukalo, opět jsem vyroloval genou a vypnul motor.
V brzkém odpoledni jsem před Gocekem nastartoval a připravil loď na přistání. Vlastně na dvě – nejdřív jsem chtěl dotankovat. V domovské maríně není pumpa, musel jsem do vedlejší. Vzhledem k necelým deseti motohodinám jsem očekával, že budu brát asi 15 litrů. Když jsem nádrž úplně dotankoval, obsluha oznámila, že to bylo 9,5 litru. Je fakt, že jsem motor nijak nehonil, ale byl jsem docela překvapen nízkou spotřebou.
V domovské maríně jsem se ohlásil vysílačkou a podotkl, že bych ocenil asistenci s přistáním. Tipněte si, jak se tu stojí. Asistenti přijeli na gumáku a věci znale pomohli.
Došel je si na drahé ale vynikající jehněčí – s červeným vínem bylo velmi vkusné.
Večer jsem se sešel s Hasanem, poreferoval mu o plavbě, řekl o roztržené plachtě a dotankované nádrži. Nad plachtou mávl rukou. Řekl mi, že to je hodně stará plachta – nové vzali na regatu. Nijak jsem se nezlobil. Lodi, které jsem viděl, byli opravdu oni.
Předal jsem mu dárek – lahev dvanáctiletého Johnnie Walkera – Black Label. Na můj dotaz, zda to pro něj není problém, se usmál a řekl, že vyznává Atatürkův přístup. Ten byl také muslim, ale alkohol pil.
(Atatürk – otec všech Turků – vlastním jménem Mustafa Kemal – byl zakladatelem moderního Turecka. To se stalo v roce 1923. Atatürk, jako první demokratický prezident, provedl důslednou sekularizaci a nasměroval Turecko správným směrem. Dnešní turecký prezident – Erdoğan – směřuje Turecko opačným směrem.)
Čtvrtek
Protože moje letadlo odlétalo dosti brzo, na šestou hodinu ranní jsem si objednal taxi. Za deset minut šest už vůz stál u pontonu, kde stála loď. I další cesta domů proběhla dobře.
Celkem jsem uplul 103 míle, tři dny mi krásně foukalo, takže 76 mil šlo plout na plachty. Chvílemi mohlo být tepleji, jindy ale bylo už dost horko. Pro delší plavbu bych si asi vybral termín od půlky dubna.
Trasa plavby
Plavil se a článek sepsal
Comments powered by CComment