podle Yachting Monthly, březen 2018
Phil van der Mespel vždycky snil o dlouhé sólové přeplavbě. Když ho postihla nepředvídatelná pohroma, byl zachráněn během několika hodin díky pečlivé přípravě na nejhorší možný scénář.
O dlouhé sólové přeplavbě jsem snil třicet let. V roce 1987 jsem se jako člen posádky poprvé vydal na jachtě z Nového Zélandu na Vanuatu. Pak jsem potkal Jenny, vzali jsme se, založili rodinu, vybudovali kariéru a postavili dům. Ale ten sen mě neopustil.
Když mi bylo padesát, tchán mi dal doklad, kde stálo, že nám přenechává svoji jachtu. Byla typu Townson 32, jmenovala se Waimanu. Nebyla sice ideální pro plavbu přes oceán, ale jiní to dokázali.
Pět let jsem strávil pečlivou kontrolou každého jejího detailu, abych ji připravil na plavbu v jižním Pacifiku. Součástí prací byla výměna stěžně, takeláže a plachet.
S přítelem jsme se vypravili na cvičnou plavbu kolem Severního ostrova (Nového Zélandu) dlouhou 2000 mil. V Nelsonu přítele zastihl telefonát, po kterém musel odjet. Tasmanovým mořem domů jsem plul sám a moc se mi to líbilo.
Po letní závodní sezóně jsme loď vytáhli z vody a uvízli na břehu. Absolvoval jsem kurz první pomoci pro pokročilé, trénink v záchranném ostrůvku, koupil vybavení, abych dosáhl bezpečnostního standardu Category1, který musejí splňovat jachty registrované na Novém Zélandu, pokud chtějí plout na otevřené moře (offshore).
Pak se počasí zhoršilo, takže jsem odletěl do Argentiny, abych si trochu odpočinul.
Perfektní start
S Waimanu jsem se odbavil v Marsden Cove. Bylo to velice snadné – naložit potřebné v Sandspit Marina, den plachtit podél pobřeží, odbavit se a vyplout.
Přímo u mysu Wangarei Heads mě zasáhl prudký poryv větru wiliwaw o síle přes 50 uzlů. Rychlost lodi vyšplhala nad 11 uzlů. Moje podomácku vyrobené větrné kormidlo se nějak zaseklo a vítr jej přetížil. Jen s hlavní plachtou jsem plul v ostrých vlnách, které způsobil vítr vanoucí proti proudu. Poopravil jsem větrné kormidlo a znovu se vydal na cestu. Zbytek plavby byl snadný – foukal dobrý zadoboční vítr.
Uplul jsem 800 mil s jedním obratem. Největším problémem bylo donutit satelitní telefon, aby posílal domů textové zprávy s mojí polohou. Nakonec se i to zdařilo.
Přesně po osmi stech mil jsem udělal obrat po větru a ukončil tak část etapy do Port Vila pluté na jednom boku. Poslední den jsem zrychlil, abych se do přístavu dostal za světla. Kouzlil jsem s kormidlem a vytáhl rychlost na 12,8 uzlu. Skočil jsem se trochu vyspat, a když jsem vstal, zjistil jsem, že mě větrné kormidlo trumflo – dokázalo i 13,2 uzlu. Uplul jsem 164 mil za 24 hodin, což není na loď dlouhou 27 stop na vodorysce vůbec špatné.
O den či dva později za mnou přiletěla Jenny, spolu jsme se pak měli skvěle. Nacházeli jsme odlehlá kotviště, která dokonce nebyla ani v mapách ani jachtařských průvodcích. Následující čtyři měsíce byly prostě nezapomenutelné. Na týden za námi přiletěla naše dcera a užívala si jachtingu s námi. Všechno to snění a tvrdá práce se rozhodně vyplatily.
Poté, co jsme navštívili aktivní sopku a seznámili se se spoustou domorodců, Jenny odlétla 9. listopadu domů. Dovezl jsem ji na letiště na ostrově Tanna a začal se připravovat na sólovou plavbu zpět.
Plachty Waimanu jsem vytáhl za svítání 12. listopadu; bylo zataženo a poprchávalo, ale plulo se dobře. Pak se vyjasnilo, ale vítr zesílil. Během dalších několika dní jsem stále víc a víc refoval. Loď plula výborně.
Druhý den po vyplutí se mi podařilo připravit výbornou omeletu, což bylo moje jediné teplé jídlo za týden. Špatné počasí a nechuť vařit způsobily, že se zásoba burákového másla chýlila ke konci.
Nevítaný objev
Ke konci prvního dne jsem objevil vodu na podlážce kajuty. V noci jsem přišel na to, že ve vodě je hodně nafty. Celou noc jsem každých 20 minut vyléval vodu. Palivová nádrž určitě praskla. Vypočítal jsem, že přitéká asi 25 litrů za hodinu, což nebylo dobré. Všechno bylo kluzké a páchlo naftou.
Protože voda stále přitékala, vynesl jsem do mapy kurz do Nouméy na Nové Kaledonii. Velkou část dne jsem strávil přesouváním věcí a zvedáním podlážek.
Nafta došla, ale voda stále přitékala. A pak… heuréka! Našel jsem to. Vpravo nahoře u příďové přepážky tekl pramének, jako když čůrá malý kluk. Evidentně šlo o ucpaný otvor po kabelu starého snímače, který byl před lety odstraněn. Vyrobil jsem malou dřevěnou zátku a zarazil ji dovnitř. Vyřešeno.
V noci jsem (vysílačkou) mluvil s (jinou) lodí a od 4:15 jsem musel spravovat větrné kormidlo – část ho upadla. Strávil jsem pár hodin jeho rozebíráním, opravou a skládáním. Kormidlo pak zase fungovalo, z čehož jsem měl radost.
Plul jsem na hodně zarefovanou hlavní plachtu a kosatkou č. 3 několikrát narolovanou. Nějaký čas jsem strávil v kajutě, poslouchal jsem vysílání. Pozdě v noci jsem si všiml lodi a začal svítit jasnou baterkou na hlavní plachtu. Vítr poněkud zeslábl, obvykle bylo nejklidněji po setmění.
Pouze o několik hodin později jsem měl silně zarefovanou hlavní plachtu a vpředu bouřkovou kosatku. Počítal jsem s tím, že pokud vítr příliš zesílí, vypustím plovoucí kotvu, kterou jsem používal v sedmdesátiuzlovém větru v Tasmanově moři.
Pokračování bude.
Přeložil
Comments powered by CComment