Když jsem  v prosinci 2021 doplul na Martinik, čekalo mne (jak jinak), řešení technických záležitostí a jako nejdůležitější bylo zprovoznit hloubkoměr. To se po nějaké době podařilo, stejně jako propojit plotr s VHF a staršími přístroji (autopilot + wind). Propojit NMEA 183 s NMEA 2000 tak aby to fungovalo, byl celkem problém a že jsem to pospojoval sám a funguje to považuji za osobní  úspěch. Neradoval jsem se ale dlouho, na začátku ledna se zastavil generátor a bez toho nejede odsolovač. Pokusy řešit problém svépomocí selhaly a ke slovu se dostal místní mechanik. Bylo to celkem rychlé, zkontroloval, jestli tam jde nafta (šla) a potom změřil kompresi. No a bylo jasno.

Demontovat z lodi v jednom zařízení, které váží  přes 60 kg nebylo jednoduché, musel jsem demontovat dveře od strojovny, sestrojit kladkostroj a zavěsit ho na ráhno hlavní plachty. Potom pomocí výtahu hl. plachty dostat generátor na palubu, ráhno vyklonit na bok a generátor spustit do člunu. Přeplout na molo servisu jsem ještě sám zvládnul, ale vyndat ho na molo už jsem se sám neodvážil, musel pomoci kamarád. Tak generátor v servisu a mám se zeptat za týden. Za týden informace že je špatná hlava a že byla odeslána specialistům na zabroušení ventilů. Pak 3 týdny dotazů, čekaní, dalších dotazů a na konec informace, že to nejde. Dobrá, kupte novou hlavu. Další čekání a po týdnu informace,  že by snad mohla být nová hlava někde v Evropě, zjistí kde. Další týden. Hlava není a nebude, výrobce prý zkrachoval. Nebudu to popisovat dál, ta jednání byla dost chaotická a výsledek byl nula. To už jsem začal hledat náhradní generátor a i jsem jeden, co by se mi hodil, našel. Jenom když jsem ověřoval rozměry, tak byl o 3 cm širší než rám dveří do strojovny. To už jsem se smiřoval s tím, že budu bez generátoru a pračka, odsolovač, šicí stroj, svářečka a další mašinky na 220V mi budou k ničemu. Tehdy se ale po jednom z dalších marných jednání v kanceláři přitočil mechanik co opravu prováděl a bokem tižeoznámil, že má jednu starší hlavu z centrály kde odešla el. část a že by to řešilo můj problém. Tak po dvou a půl měsících byl generátor funkční, mechanik si řekl o 600 euro hotově a celkem ta sranda vyšla na 2 260 euro.

Zatím co jsem se zabýval technikou, začala válka na Ukrajině, končila opatření okolo Covid, uvolňovaly se restrikce na jednotlivých ostrovech. Většinu času jsme s Evou trávili v St. Pierre, bývalém hlavním městě Martiniku. Na konci března končí Bulli platnost očkování proti vzteklině, tak ji nechávám v St. Pierre přeočkovat a

5.4. 2022 ráno vyplouváme na sever.  Mezi Martinikem a Dominicou nás to pěkně pohoupe, ale není to dlouhé a když se dostaneme do zavětří ostrova tak po hladké hladině pokračujeme až do 20.30 kdy kotvíme v zátoce před Portsmouth. Ráno v 07.45 jde kotva nahoru a ve 13.00 se vážeme na bóji v Iles des Saintes. Stání 11 euro/den. Po několika dnech věnovaných courání po ostrově přeplouváme do zátoky Anse Galete Rouge, je tady hezké šnorchlování.

13.4. se opět vracíme na bóji, vitr se stočil k severu a žene do zátoky vlny, stání se stává hodně nepohodlné. Pár lodí zkouší na kotvě zůstat, ale nakonec tam nevydržel nikdo. 

16.4.  přeplouváme na Guadaloupe, kotvíme před marinou Riviere Sens. Je to jediné místo na západní straně Guadaloupe, kde se dá natankovat, tak doplňuji kanystry. Nemohu toho vzít moc, začala mi rosit nadrž na levém boku, tak jsem z ní přečerpal cca 150 l do kanystrů a dalších 150 l jsem vzal u pumpy. To by na cestu do Evropy mělo stačit. Chodíme se psem na procházky na břeh a tak člun s motorem zůstává přes den uvázaný za lodí. Občas přijdou poryvy větru a jeden z nich otočí člun i s motorem dnem vzhůru. Tak že je po motoru.

18.4. přeplouváme do Anse Sable, je to tady celkem chráněné, se člunem mohu na vesla dojet na malou pláž a tady člun nechat. Na pravé straně pláže je trochu zdevastovaný přístřešek s termálním pramenem. Hodně místních si sem jezdi pro vodu do kanystrů a další za osobní hygienou v teplé vodě, která je zadarmo. Navštěvuje mne tady krátce kamarád Pavel, známější  jako Myšák, kterému dávám svůj zatopený motor, pokusí se ho rozchodit.

23.4. přeplouváme do Deshaies, vážeme se na boji, 22 euro/den.

26.4. odléta Eva do ČR. Pes má nateklou přední nohu, nechce si na ni nechat šáhnout, teče ji z toho krvavý hnis. Veterinář tady nikde v okolí není a do taxi mne se psem nevezmou, tak se rozhoduji změnit plány a místo do Evropy se vracím na Martinik. Končím v St. Pierre u známého veterináře. Bulli má horečku, je malátná a tak antibiotika, kortikoidy a packa v antiseptickém obvazu. Ten musím několikrát denně obnovovat, pořad si ho chce strhnout. Léčba nakonec  trvala 2 měsíce a bylo jasné že na plavbu do Evropy je pozdě. Tak se courám mezi St. Pierre a Le Marin. V Le Marin dělám pro kamaráda nějaké opravy plachet, potom opět problém s generátore, běží ale nedává napětí. Studuji manuály a nakonec demontuji kondenzátor a jdu do servisu pro nový. Jak jinak, nový není, tak mi prodají použity za 30 euro, v Čechách je za 200 Kč, ale hlavně že generátor dává. Potloukám se po západním pobřeží Martiniku, na konci července když kotvím v Saint Pierre to tady trochu lízne hurikán, vítr jde proti břehu, ale dal jsem víc řetězu, kotva zmizela ve dně pod pískem a drží, nepříjemné jsou vlny. Tři dny jsem na lodi, na pláži kde jsem přistával s člunem se pro vlny nedá přistát. Na začátku října se vracím do Le Marin, musím koupit nový solární panel, tomu starému uhnili kontakty.  Také musím řešit odsolovač, manometr podle kterého nastavuji tlak vody co jde do membrán začal ukazovat menší tlak než kolik tam skutečně bylo. Tak opět kamarád, tentokrát Martin Blagoev, kupuje v ČR nový a Eva která přiletí v listopadu mi ho přiveze. Veze sebou taky Nautical Almanach pro rok 2023, v místních námořních obchodech to ani neznají. Protože mívám dlouhou chvíli, tak hodně často měřím, přes den slunce, za soumraku hvězdy. Jenom to omezení na západní horizont je limitující, měřím pořád to samé.

8.11. přiletěla Eva a po dvou dnech věnovaných doplnění jídla a nákupu granulí pro Bulli opouštíme Le Marin. Nejprve kotvíme před St. Anne, ale chodí se tu špatně na břeh. Z neznámých důvodu nechala místní radnice odřezat vázací lana, která byla po délce na dinghydocku a ponechala jen několik vázacích míst u kterých je stále přeplněno. Někdy je nutné vystupovat nebo nastupovat přes vyvázané dinghy a to se psem který má 23 kg a držíte ho v náručí dost dobře nejde.

23.11. se proto s jednodenní zastávkou v Petit Arlet přesouváme do Saint Pierre. Tady v klidu strávíme konec roku a začátek nového. Je tady celkem klid, jedině v úterky a čtvrtky bývají někdy trochu nepříjemné. V úterý zde kotví chartraři co směřují na sever, ve čtvrtek ti co se ze severu vracejí. Během noci, když přestane foukat bríza, se začnou lodě točit. Je tady proud, který se s přílivem a odlivem mění a k tomu se každá loď točí jinak, záleží na tvaru trupu, kýlu atd. Někdy mi připadá, že to ty kapitáni na katamaránech mají tak že kdo zakotví co nejblíž u pláže je největší borec. Potom spustí dinghy s 15-25 koňovým motorem a začnou se přepravovat mezi takto zakotvenými loděmi na městské molo. To že jsou tam plavci, kteří plavou z pláže jim nevadí. O nočních návratech mnohačetných posádek (10 až 12 lidí) řádně posílených konzumací alkoholu, nočním koupání s hlasitým sdělováním dojmů, diskotékách na zadní palubě katamaránu atd. asi netřeba psát. Ráno ale odplují poznávat Karibik a je opět klid a mír. Měli jsme tady také několik návštěv, nejprve se zastavil na jednu noc Jarek Bohm z Ostravy, potom pří cestě na sever Miloš Křížek s Waltrem a dvěma kamarády, ti se zastavili i na cestě zpět. Párkrát se stavil Pavel “Myšák“.

Na začátku dubna se Eva vrací do ČR a já se chystám na cestu na Kanárské ostrovy

Konec první části.