Plavba Eternity ze Stockholmu do Turku a zpět
(27.7. – 8.8.2009)
Úvodní poznámka pro čtenáře: Text psaný kurzivou jsou osobní komentáře. Je možné je při čtení přeskakovat a nebo dokonce vymazat.
Eternity připlula do Vasamariny ve Stockholmu v neděli 26.7. 2009 před polednem.
Můj manžel Luboš a já jsme se přivítali s kapitánem Stanislavem Bílkem a seznámili se s jeho rodinou, nechali si na lodi věci a věnovali jsme se dalšímu poznání Stockholmu.
Pozdě odpoledne jsme se definitivně nalodili. Dokoupili jsme s kapitánem zásoby a začalo večerní oťukávání. Moje noc byla plná otázek rušících spánek – Zvládneme to? Umíme vůbec něco? Jsou nám zkušenosti členů posádek v Chorvatsku a Řecku k něčemu? Nevím jak kdo, ale já jsem se v noci ve snu i topila…
27.7.2009
Osmá ráno je hodinou H – vyplouváme. Stanislav ježka ve Vasamarině opouští bez naší pomoci, proplouvá Stockholmem, bohužel, až na malou chvilku pokusu o pohon na plachty, jedeme na motor, nefouká. My se seznamujeme s lodí, stockholmským archipelagem, námořními mapami a systémem značení plavebních drah a navigačními znaky. Mně osobně partičky kardinálních znaků a slalomy z tyčí a bójí pěkně děsí, začínám studovat příručku kapitána (ačkoliv nemám kapitánské ambice). Po 35 uplutých námořních mílích v 17.15 házíme i záďovou kotvu a napínáme dvě příďová lana v překrásné zátoce Skarp – Asken (59º 38,3 N, 018º 50,4 E).
Hladina moře je klidná jako zrcadlo, vedle nás kotví celkem 3 další lodě. Koupeme se, prozkoumáme ostrůvek (nacpeme se borůvkami, kterých je všude plno, obrovské hřiby satany necháváme na místě) a se setměním usínáme tvrdým bezesným spánkem.
28.7. 2009
Těsně před osmou ráno a znova na motor vyrážíme. Vymotáváme se mezi ostrůvky a šutry do plavební dráhy směřující k Alandským ostrovům. Před devátou začíná foukat a hned vytahujeme genu. Síla větru kolísá a teprve v deset vypínáme motor. Od rána se střídáme ve dvouhodinových hlídkách v pořadí Stanislav, Luboš a já.
Těším se a bojím současně. Vždycky jsem na lodi byla ten, kdo vaří, vytahuje a uklízí fendry, chystá lana, běhá kolem geny a kosatek, tu něco podá a nebo podrží. Nikdy jsem nekormidlovala na plachty.
Luboš, který slouží přede mnou, se ještě v plavební dráze se potkává s velkým panelákovitým trajektem mířícím do Finska a dočkává se od něj zvukového signálu . Stanislav vybíhá z lodi do kokpitu a provádí úhybným manévrem. Pak už pokračuje plavba po „silnici z tyčí“ klidně. V poledne je síla větru 3-4, Stanislav zapíná větrného autopilota.
Mé obavy jsou zbytečné. Jen vykukuji za kočárkem a hlídám případné možné kolize. V uctivé vzdálenost nás míjí další velký trajekt, potkáváme jen pár plachetnic, učím jsem se číst mapu. Je zataženo a trochu zima, začaly se dělají nízké táhlé vlny. Vím jsem, že nemusím celou dobu stát nahoře, ale nedá mi to.
Stanislav vyměňuje švédskou vlajku za alandskou. Před čtvrtou vidíme větrné elektrárny na Nyhamnu, zadoboční vítr se mění na zaďák a slábne. Po páté jsme se chystáme na kotvení (Stanislav nás seznamuje se všemi typy kotvení ve Švédsku a Finsku, připravujeme lana, kotvu, fendry a bocmanský háček s karabinou) a druhá Lubošova kormidelní hlídka se mění ve slalom mezi bójemi a znaky. Obeplouváme jsme takřka celý ostrov Rödhamn a v 17.45 a po 46 uplutých Nm jsme už vyvázáni přídí k molu a zádí na bóji v hostitelském přístavu Rödhamn (59º 59,1 N, 020º 06,4 E , platili jsme 15 Eur) na Alandských ostrovech.
Je tu dost plno, jeden motorák se přesunuje a nechává nám místo u mola. Na ostrůvku z červené žuly, porostlém borovicemi, jalovcem, borůvčím, mechy a lišejníky, je jen několik domků. Maličké muzeum, recepce a hospoda zároveň (10 – 21 hod), klubovna místního jachtařského klubu, sauna za příplatek (ale na pořadník, takže jsme ji vynechali), suché záchody, tři domky pro obsluhu dřívějšího radiomajáku slouží jako ubytování. Zrovna tam byla partička studentů na sportovním pobytu. Procházíme s Lubošem celý ostrůvek, dlouho sedíme na břehu otevřeném na volné moře.
29.7. 2009
Ráno v půl páté mě probouzí sluneční paprsky pronikající oknem do příďové kajuty. Vyplouváme ráno v osm slalomem bójí a pak po plavební dráze pro lodě s menším ponorem a chceme doplout co nejblíže k Turku, stále na východ. Vítr chvílemi stávkuje a my zkoušíme snad skoro všechno (samotná gena, gena a kosatka na motýla, gena a hlavní plachta, gena a motor), abychom pak nakonec pokorně pluli jen na motor, protože si vítr vzal dovolenou. Plavba úzkou plavební drahou je pro mne navigačně docela obtížná, ale nádherná. Stanislav mne jistí dole u počítače a nebo u mapy, trpělivě vysvětluje, ukazuje, učí.
Mimo kormidelní službu sedím na přídi a nemůžu se vynadívat. Přede mnou se otevírají překrásná zákoutí. Ostrůvky s rákosím, placaté žulové kameny, borové a březové háje, v nich většinou bílé domky, loděničky a sauny, labutě, rackové, kormoráni a neustálý slalom tyčí. Žádné vlnění, jen od trajektů, které nás průběžně míjejí. Jako bychom celý den pluli po menším či větším rybníku. Ze všech stran jsme obklopeni ostrovy a kameny. Plachetnice před námi a za námi jako šňůrka korálků, způsobně se míjíme levobokem.
Po poledni se vítr vrací a my zase chvíli plujeme na genu, zanedlouho stejně musíme startovat motor. Další kombinace plachet už nezkoušíme, vítr chcípá. Za námi je naplutých dalších 41 Nm a v 18.15 jsme zakotveni na přední kotvu mezi ostrůvky Häplot a Volot, už ve Finsku (60º 10,97 N, 021º 26,4 E).
Domlouváme se, že vstaneme v půl páté, abychom byli v Turku brzy a měli čas na prohlídku města, uléháme ještě před setměním a doufáme, že nás komáři nechají klidně spát.
30.7. 2009
Komáři nás spát nechali, ale Lubošův mobil ne. Když zazvonil budíček, zdálo se mi, že je na půl pátou nějak málo světla, ale nechtělo se mi natahovat ruku po hodinkách. Stanislav zareagoval rychleji, vystřelil ze své kóje a ihned zjistil, že je půl čtvrté – SEČ. Lubošův chytrý mobil přeřídil čas na finský, tudíž ukazoval sice půl páté, ale v jiném časovém pásmu. Kapitán rozhodl, že tedy vyplujeme, když už jsme vzhůru, a zahnal Luboše ke kormidlu.
Vytahováním kotvy jsme probudili párek labutí s mladými a těsně poté nás takřka nehlučně míjí veliký trajekt, panelák rozsvícený jak lampion. Hladina je úplně klidná, před námi zpočátku nepřehledná změť tyčí a za nimi se v relativně úzkém plavebním koridoru šine potichu obrovská rozsvícená masa kovu. Do toho se pomalu rozednívá. Neskutečný obraz.
Luboš se propletl stezkou mezi tyčemi a zařadil se do plavební dráhy, mně kapitán poslal spát, ať v kokpitu nepřekážím. Čtu si. Plujeme na východ, slunce nám vychází přímo před přídí a barvy na bójích se dají špatně rozeznat. To má Luboš za to, že nás vzbudil tak brzy. Na konci své služby vplouvá ústím do řeky Aury. Od této chvíle nás čeká dlouhá „rovná“ plavba. Celý den plujeme na motor, od jednoho zeleného patníku k dalšímu. Kormidluji, ať si to pořádně užiju, i když mi Stanislav nabízí autopilota. V deset pak vplouváme do plavebního kanálu, který nás vede do centra někdejšího hlavního města Finska, Turku.
Mimo službu z přídě pozoruji břehy řeky. Dřevěné skupiny domků ve světlých pastelových barvách, trávník sestříhány po anglicku až ke břehu, stavby jsou rozptýlené mezi borovicemi. Najednou vplouváme mezi loděnice, překladiště, přístaviště trajektů , jsme ve městě.
Upluli jsme 32 Nm a v jedenáct (finského času) už jsme vyvázáni zádí na kůlech a přídí na molu v městském hostitelském přístavu, gästhamnu, Turku – Abö (60º 26,4 N, 022º 14,7 E, za 25 Eur – elektřina, voda, záchody, sprchy, sauna, všechno vybudované v suterénu bývalé továrny na keramiku, v ceně je i připojení na internet).
Na prohlídku města máme hodně času, ale nakonec stihneme jen rozsáhlé námořní muzeum (expozice v bývalých docích a 4 zakotvené lodě, nijak převratné), nákup potravin a krátkou procházku před spaním. Hrad musíme nechat na příště.
Do Turku jsme připluli čtyři dny po odstartování další etapy Tall Ships Races Baltic 2009. Ze zpráv od posádky jediné české lodi v závodu jsme věděli, že o víkendu 25. a 26. 7. 2009 bylo v Turku 250 000 návštěvníků. V průvodci se psalo, že do mariny v Turku – Abö je třeba přijet brzy, protože je tu stále plno a město že je velmi oblíbeným cílem finských, švédských a alandských lodí. Kde všichni jsou? Že by byli na cestě do litevské Klajpedy stejně jako naše Hebe III. s kapitánem Jakubem Havelkou? Přístav je poloprázdný. Ani ve městě jsme moc lidí nepotkali, ani v námořním muzeu...
31.8.2009
Vyplouváme v 7.00 SEČ, který prohlašujeme za lodní, aby bylo jasno, podle kterých hodinek se řídíme. Ráno a část dopoledne prší. Vítr fouká proti a celý den musíme jet na motor. Krajina mi od kormidelní páky připadá i při mírném dešti zajímavá. Vracíme se po řece Auře zpět do plavebního kanálu, zkracujeme si cestu kolem ostrova Pikku-Pokki a pak zapínáme autopilota. Odpoledne už zase „miklíkujeme“ ručně podle mapy a vybíráme ke kotvení zátoku ostrova Marlot značenou v mapě jako marina. Vplouváme do ní ve 14.30, Stanislav si bere kormidlo, protože je tam hodně mělko (i 2m v mapě). Pomalu a opatrně se posunujeme po rybníku obklopeném rákosím a nakonec uvidíme vpravo marinu – 3 mola a jinak nic. Je tu dost lodí a dozvídáme se, že kotviště je soukromé. Přítomní jachtaři nás posílají do Verkanu na ostrově Korpö. Vracíme se tedy 4 Nm zpět a ve čtyři jsme po cestě dlouhé 32 Nm vyvázání na záďovou bóji a molo v gästhamnu Verkan (60º 10, 43 N, 021º 33,45E, za 18 Eur, sauna i internet jsou v ceně).
Jsme rádi, že nás sem poslali. Marina je vysloveně malebná, ze tří čtvrtin obklopená ostrůvky, není tu moc lodí a je tu jedna z nejlepších saun, které jsme potkali, s venkovní odpočívárnou na terase. Na ostrově právě probíhá týdenní jazzový festival a tak to máme i se živou – a dobrou! – hudbou bez placení vstupného. Večer sedíme na terase, chlapi popíjejí pivo, já víno, díváme se na moře, paráda. Chvíli ještě sedíme na lodi a poměrně pozdě, v jedenáct, jdeme na kutě. To už je všude klid. Ještě před saunováním navštěvujeme městečko Verkan. Na okraji je multifunkční centrum se školou, školkou, knihovnou a úřadem, běžecký lyžařský okruh, škvárové hřiště s atletickou drahou, tenisové kurty a tři dětská hřiště pro děti různého věku. Městečko je vystavěno v borovém lese, zástavba je hodně rozptýlená. V centru je jednolodní kamenný kostel se hřbitovem, samoobsluha a hospoda. Všude trávníky, lavičky, spousta prostoru. Na okraji poměrně velká farma s pastvinami zasahujícími do města. Mezi marinou, areálem a obcí je cyklostezka mimo silnici, oddělená travnatým pruhem.Všude poskakují krotké straky šedivky, vrabci a kosi. V kostele je rovněž koncert, ale už od pěti, je úplně plno, lidi stojí i venku. Klid a pohoda, jako by tu ani neběžel čas. Okolní les je hustý, na okrajích plný borůvek, malin a jahod. Ostrůvky mechu jsou nacucané vodou, všude jsou ploché nízké kusy žuly.
1.8. 2009
V 8.00 vyrážíme na jih slalomem bójí, proplétáme se mezi drobnými ostrůvky. Na moři ani vlnka, obloha je ocelově šedá. Když chvilkami vysvitne slunce, vytváří na moři stříbrné proužky. Je teplo, vítr nikde, takže zase motor. V 9.50 jsme na plavební dráze (právě nás míjí Viking Line a Silja Line, držíme se v uctivé vzdálenosti) a míříme na západ. Celý den plujeme od patníku k patníku, na značení jsme si už celkem zvykli, takže je to bez zádrhelů a zmatků na kormidle. Čas rychle utíká, odpoledne přichází jedna drobná přeprška, pořád je na co se dívat. Stanislav vyměňuje finskou vlajku za alandskou.V pět odpoledne se vyvazujeme na záďovou bóji a molo na ostrově Töglö v gästhamnu Föglö (60º 01,8N, 020º 22,9 E, za 20 Eur – elektřina, WC, sprcha, sauna, bez internetu) ve městečku Degerby.
Sociálky jsou součástí někdejšího plaveckého bazénu, který je přebudováván na hospodu. Sauna je poněkud zvetšelá – alespoň její část pro dámy, venku se dá odpočívat jen vestoje, nejsou tu lavičky. Skoro nikdo tu není a dokonce ani v recepci. V restauraci vedle plavecké haly získáváme přístupový kód na sociálky a informaci, že nás určitě někdo skásne. Což se nakonec stane až další den ráno. Vyrážíme s Lubošem prozkoumat obec Degerby. Působí hodně víkendovým dojmem. Na jednom okraji je soustava starých hospodářských stavení přebudovaná na „chatičky“ s hospodou, takový menší kemp. Součástí je i větrný mlýn. Zástavba ve středu obce je zase dost rozptýlená, domky často stojí mezi ovocnými stromy a jsou u nich malé květinové zahrádky, často jsou tu keře stolistých růží. Mezi keři a dalšími rostlinami jsou sestříhané trávníky, je tu i pár „několika domků“. Většina domů je dřevěných a často mají zvenku únikový požární žebřík natřený stejnou barvou jako dům. Směrem k druhému kraji obce zástavba ještě více řídne a přechází v borový les s chatkami a víkendovými domky. U jednoho domku stojí runový kámen, nepochybně falešný. Víkendová část obce obklopuje malou zátoku se dvěma kardinálními znaky, která z našeho kotviště vůbec není vidět, i když je vlastně blízko. Dá se odtud přejít kratší cestou zpět do mariny. Večer je lodní kino – Čínská čtvrť na DVD.
2. 8. 2009
V sedm nás budí místo budíku výběrčí ťukáním na trup lodi. Vyplouváme v osm, Stanislav kličkuje mezi tyčemi a kardinálními znaky a pak mi předává kormidlo a učí mě navigovat. Střídavě prší, zpočátku dost hustě, potupně déšť řídne. Hledáme společně cestu v mapě a plujeme bez mapového plotteru, i když opět na motor. Střídavě nefouká vůbec a nebo mírně proti. Celé dopoledne se pohybujeme na okraji přecházející fronty a většina deště spadla daleko od nás. Postupně se začíná vyjasňovat. Kolem desáté začínáme rozeznávat Rödhamn a větrné elektrárny na Nyhamnu, v 10.15 je necháváme za zádí. Kolem poledne už je zase vedro a neprší.V 11.30 vplouváme na plavební dráhu, kterou připlouvají do hlavního města Aland Mariehamnu i velké trajekty. Za chvíli už vidíme dnes muzejní loď Pommern a blíží se k nám Viking Line a Silja Line. Zdá se nám, že všechno je v pohodě. Jsme na kraji plavební dráhy. Minou nás a my přeplouváme pomalu plavební dráhu na druhou stranu, kam potřebujeme, ale větší z trajektů, který nás minul později, se otáčí, aby mohl nacouvat k terminálu. Přehrazuje celou plavební dráhu, houká na nás a my se uklízíme až za kardinální znaky. Míjí nás zádí a nemůžu se zbavit pocitu, že dost těsně. Ve 12.45 se vyvazujeme přídí k molu a zádí na bóji v gästhamnu v Mariehamnu ( 60º 05,9 N, 019º 55,4 E, za 25 Eur sociálky se saunou, elektřina, voda, pračka) na ostrově Jomala.
Zatímco jdu s Lubošem do námořního muzea na lodi Pommern, Stanislav ladí motor, protože se mu jeho chod nezdá. Z muzea přicházíme nadšení s reálnou představou o plavbě velké nákladní plachetnice trvající více než sto dní. Kamennou budovu námořního muzea už jsme nestihli kvůli krátké otvíračce. Proto volíme procházku po městě. Mariehamn je vlastně nové město. Postavili ho až Rusové v 19.století. Ulice jsou pravoúhlé, hlavní bulvár rozděluje město na dvě části oddělené širokou alejí. Město se hodně rozrůstá i v současnosti. Uprostřed je centrální pěší zóna, narazili jsme i na paneláky – ale se špičatými střechami, nízké a ukryté mezi borovicemi. Na velkých trávnících jsou moderní skulptury, některé i vtipné, je tu i dost starších pomníků. Po večeři s námi jde i Stanislav a ukazuje nám to, co jsme v centru sami nenašli. Pak sauna a druhé lodní kino – Invaze barbarů.
3. 8. 2009
Neplánovaný den klidu. Vzhledem k předpovědi (vítr o síle 5-7 proti) nevhodné pro chystané přeplutí do stockholmské šérové zahrady zůstáváme v Mariehamnu. Času máme dost, takže to nevadí.
Dopoledne doplňujeme zásoby jídla a odpoledne jsem dál poznáváme město. Objevujeme městskou pláž se zooparkem a dětskými hřišti, druhý gästhamn ve městě (my jsme v tom lepším), procházíme velkým kempem s minigolfovým hřištěm na okraji města. Vracíme se novější čtvrtí při okraji města. Většina novostaveb dodržuje styl starší architektury a kombinace trávníků s květinovými zahradami.
4. 8. 2009
Vstáváme v sedm a nejdříve tankujeme (50,8l nafty za 56, 45 E, tj. 1,11 E za 1litr), v 7.45 odplouváme. Podle předpovědi má vát severní vítr o síle 3. Míříme plavební drahou ven z Mariehamnu. Nefouká, čili zase na motor. V 8.50 míjíme pravobokem červenočerný maják Marhällan a krátce poté kormidluje autopilot kurzem 230º. Brzy se objevuje před námi těsně u hladiny prapodivná nízká oblačnost. Táhlé houkání mlhových rohů nám potvrzuje, že je to opravdu mlha. Stanislav zapíná radar. Ve dvanáct je dohlednost 2Nm, překračujeme hranici mezi Finskem a Švédskem, Stanislav mění vlajku Aland za Švédskou. Ve 12.05 je viditelnost 1,5 Nm a Stanislav visí očima na radaru a hlásí nahoru jak daleko a kterým směrem od lodi je která houkající velká loď. Viditelnost se zhoršuje, ve 13.30 už vidíme jen na 200m. Blížíme se k majáku Tjaerven, míjíme ho levobokem a měníme kurs na 210º, mezi Oesterskaer a Remmargrund. Ve 13.55 se rozsvítila červená kontrolka motoru. Stanislav jej vypíná, vytahujeme genu. Skoro nefouká, takže se pomalu pohybujeme vpřed. Stanislav do 14.40 kutá v motoru, pečlivě hledá, kde se co děje. 14.40 znova zapínáme motor, ten chladí, všechno se zdá být v pořádku. Kolem třetí se objevují první navigační znaky, vplouváme do šérové zahrady. Ve čtyři zase svítí červená. Stanislav se noří k motoru, Luboš mu podává a hledá nářadí, já driftuju. Za necelé tři hodiny, během kterých jsme se doplácali o něco přes 2 míle vpřed, Stanislav našel závadu, která vlastně nebyla jedna, improvizuje, vyrábí na koleně potřebné součástky a nachází to nejdůležitější – zkorodovaný olejový chladič. Profukuje snad všechny hadice patřící k motoru, všechno znovu spojuje dohromady a startujeme. Zbývá nám už jen kousek na kotviště v zátoce ostrova Rödlöga (59º 35,8N, 019º 19,9 E). V 18.50 se tam vyvazujeme přídí ke břehu.
Kotvíme na překrásném místě, obklopeni ze všech stran ostrůvky, ani není vidět, kudy jsme připluli. Je tu hodně lodí, takže máme trochu obtížnější výstup na břeh. Máme za sebou 43 Nm a jsme rádi, že jsme tu. Na plachty bychom se sem asi nedostali. Na našem levoboku kotví německá plachetnice s modrým pruhem, která se stala svědkem našeho uhýbání trajektu v Mariehamnu. Celá posádka (dva asi dvacetiletí kluci) nás zdraví jako známé. Jsme událostmi dne unavení, zalézáme do lodi a do setmění si povídáme. Ještě ale stihneme na břehu objevit suché čisté záchody s kanystrem vody na opláchnutí rukou a místo na odpadky. Paráda.
5.8. 2009
Ráno nespěcháme. Máme na návrat dost času. Vstáváme kolem osmé, Stanislav zalézá k motoru vyměnit zkorodovaný olejový filtr za nový a nás posílá na procházku na ostrov. Ani nás nemusí přemlouvat, pomoci mu neumíme.
Ostrov Rödlöga je maličký, obejdeme ho za necelou půlhodinu kolem dokola. Usedáme na kamenu nedaleko jediné přístupové cesty k ostrovu, díváme se na lodě, které odplouvají, z dálky slyšíme z volného moře mlhové rohy, tady ale svítí slunce. Působí to poněkud bizarně. Odplouvají naši němečtí známí, mávám jim a oni odpovídají. Slunce už pálí docela neseversky a silně voní vratič. Blíží se desátá a vracíme se k lodi. Slyšíme zvuk právě nastartovaného motoru.
V 10.10 vyplouváme, mírně fouká N (konečně!), v plavební dráze vytahujeme genu a vypínáme motor, míříme na jih. Plujeme rychlostí 2-3 uzle a cíl není daleko. Já a Luboš hledíme do mapy, Stanislav nás hlídá pro jistotu přes plotter. Občas se zdola ozve něco jako „Vy nevidíte tu zelenou bóji, na kterou máte plout? Jste mimo ni.“ Má pravdu. Zelená je totiž vidět mnohem hůř než červená. Takže si najdeme na mapě, co máme vidět, pak to hledáme tam, kde by to mělo být a zelené bóje většinou objevíme jako poslední. Plachtění v šérách si užíváme se vším všudy, i s mírným navigačním zmatkem. Na kormidle je Luboš, Stanislav několikrát navrhuje zapnout motor, jsme pomalí. Luboš chce kormidlovat na plachty do konce své hlídky. Nakonec se domlouvají na kompromisu. Jakmile klesne rychlost pod 2 Kt (čili na 1,99!) startujeme. To nastává deset minut před dvanáctou, jinak deset minut před výměnou kormidelníka. Podezřívám Stanislava, že několikrát schválně přehlédl rychlost 1,8 Kt, aby Lubošovi udělal radost. Shazujeme genu a startujeme motor. Vzápětí svítí červená a motor nechladí, čili nečůrá ven. Nahazujeme genu a plachtíme dál, Stanislav znova rozebírá a čistí všechny hadičky. Tedy, pardon, chladící okruh motoru. Vítr chcípá. Od dvanácti miklíkuju já a plujeme tak pomalu, že mám potíže udržet se v potřebném kurzu.
Vítr se stáčí a nepatrně přifukuje, akorát ne naším směrem. Takže to chvilku pustím na vítr, abychom popojeli a pak srovnávám kurz. Moc lodí kolem nás není a velké trajekty tady nejezdí, jinak bych si netroufla takhle šněrovat plavební dráhu.
Zatímco si já hodinu takhle hraju při rychlosti kolem 1Kt, Stanislav nachází poslední rezavé svinstvo v hadici, všechno profoukne (popáté?), smontuje a nastartuje motor. Je nádherně, přibývají lodě, vyhýbám se podle pravidel. Motor sladce přede. Před třetí Stanislav, který mne střídá, odbočuje z plavební dráhy a míří mezi ostrovy Bockö a Lökaön a ve tři kotvíme na záďovou kotvu a příď vyvazujeme přímo proti přírodním schůdkům ve Stanislavově oblíbené zátoce na ostrově Bockö (59º 23,4 N, 018º 56,2 E). Upluli jsme 15 Nm.
Zatímco já se s Lubošem rozkoukávám (a je tu opravdu nádherně, je tu dost lodí, ale některé navečer odplouvají a my kotvíme až na konci zátoky v soukromí, přímo vedle nás není žádná loď), Stanislav se vydává na ryby. Na břehu objevujeme opět čisté suché záchody a skladiště tříděného odpadu, získáváme brožurku o Stockholmském archipelagu v angličtině, která je připravena ve zvláštní dřevěné schránce u toalet. V 16.30 se Stanislav vrací s velkou štikou. Porcuje ji na dva kusy, které koření a vkládá do alobalu. Vynášíme na kámen jednoduchý grill, mrkvový chleba (což byl jediný druh slaného chleba, který jsme koupili v Mariehamnu), piva a pro mne víno a vodu, talíře a příbory. Pomůžeme Stanislavovi vše připravit, on hlídá grill a posílá nás na hodinovou procházku k vnitřním šérám, kam chodí rybařit. Pěšinkou mezi kameny v borovém lese přijdeme k nádhernému vnitřnímu jezírku. Posadíme se na nejzašší skalnatý výběžek nad vodou a díváme se na načervenalou vodu a okolní břehy s jeřabinami, které začínají červenat, fialovým vřesem a borovicemi. Je úplné ticho, občas ho přeruší výkřik racka. Vracíme se. Štika už je hotová, Stanislav ji opatrně vybaluje z alobalu. Usazujeme se na kamenech a hostina začíná. Jíme pomalu a užíváme si to. Část štiky musíme nechat rackům, protože ji celou nezvládneme, i když je výborná. Po jídle sedíme na vyhřátých kamenech dokud slunce nezapadne. Zalézáme do spacáků, právě když naši loď objevují komáři.
6. 8. 2009
Vstáváme kolem osmé, ale Stanislav stanovuje čas odplutí na desátou. Jdeme se vykoupat do jezírka s krásným přístupem do vody. Tlaková výše nad Skandinávií je stacionární, už ráno je v lodi 30º, je jasno a na vítr můžeme klidně zapomenout. Dnešní den je krátký, chystáme se naplout jen 10 Nm , ale cesta, kterou Stanislav zvolil, stojí za to. V 10.10 vyplouváme ze zátoky, přetínáme plavební dráhu trajektů a míříme do uzounkého kanálu mezi ostrovy Möja a Södermöja k jihu. Na motor, jak jinak.
Po obou stranách jsou víkendové domky s loděnicemi a saunami, otevírají se nám na maličké ostrůvky, zátoky s rákosím, trávník je často sestříhaný až k mořskému břehu.
Zatímco Luboš kormidluje v poměrně úzkém kanálu, já už vplouvám do plavební dráhy, kterou chvilku mířím od červené k červené a pak uhýbám na západ. Stanislav naviguje. Ve 12.45 už jsme vyvázáni na bóji v hostitelské marině Ingmarsö (59º 27,9 N, 018º 45,4 E, za 180 SEK neuvěřitelně luxusní suchý záchod vyzdobený obrázky s mořskými motivy namalovanými přímo na zdi, takže vlastně freskami, sauna za poplatek 50SEK na osobu a hodinu, elektřina. Bez vody, ale té máme dost.).
Zapisujeme se do pořadníku na saunu a vydáváme se na obhlídku. K marině patří 5 malých veslic, na jedné z nich přeplujeme zátoku k samoobsluze a na zmrzlinu. Odpoledne se vyhříváme na kamenech na břehu a několikrát se koupeme. Pak se vydáváme na procházku po Ingmarsö, potkáváme srnu na polní cestě, objevíme bývalou veřejnou a dnes už soukromou marinu a zastávku malého trajektu, borovým lesem s víkendovými domky po stranách cesty se vracíme zpět. Den uzavíráme saunou s možností ochlazení v moři. Zapomínáme přikládat a málem nám vyhasnou kamna, ale Stanislav zachraňuje situaci, ačkoliv chybí třísky a nemůžeme najít sirky. Po saunování sedíme na lavičce zabalení v ručnících, dokud nás komáři nevyštípou do lodi.
7. 8. 2009
Ráno v osm zjišťujeme totéž co večer – tlaková výše stále sedí nad Skandinávií, pořád bude 30º C a vítr zůstává mrtev nadále. Motor, motor, motor... Pomalu snídáme, naposledy se koupeme a v deset vyplouváme. Kanálem míříme na západ, naše dráha se klikatí mezi ostrovy, kříží se s dalšími drahami, přibývá lodí. Je nádherně, objevují se malé motoráky a vyrábí vlny. Náš kanál je většinou poměrně úzký a několikrát se dramaticky zužuje. Já a Luboš se střídáme na kormidle, Stanislav zdola naviguje od plotteru.
Pak se pouští do vaření oběda a přeje si nehoupat. Já se vyhýbat vlnám moc neumím a tak když jsou větší, vrážím kormidelní páku Lubošovi. Postupně se nakonec pokouším házení vlnami zvládnout, ale mám pocit, že se mi moc nedaří.
V nejužším místě kanálu mi pak Stanislav stojí za zády a kormidlování zvládnu i za poměrně silného provozu a vyhýbání se lodím. Přesto si docela oddychnu, když si těsně před gästhamnem Vaxholm bere kormidlo a zaplouvá do mariny. Kotvíme na ježka. Upluli jsme 15 mil, je 13.30 a Vaxholm (59º 24,0 N, 018º 21,1E, za 260 SEK voda, elektřina, sociálky bez sauny, internet v ceně) je náš.
Míříme na přívoz a do muzea v pevnosti Vaxholm, kde se dovídáme o švédské obraně před nepřáteli od středověku do současnosti. Muzeum je plné figurin dělostřelců a dnešních vojáků, modelů minových zátarasů, velínů a pevnostní obrany. Zajímavé. Jako obvykle setrváváme v muzeu takřka do zavíračky, vracíme se do mariny a po večeři procházíme město Vaxholm. Podle mapy z infocentra míříme ke zbytkům pobřežní baterie chránící pevnost na ostrůvku, ke staré hasičské zbrojnici a kostelu z roku 1893 se hřbitovem a mezi nejstaršími domky ve městě se vracíme zpátky na loď. Rádi přijímáme celí ušlí její pohostinnost.
8. 8. 2009
Do konce naší plavby zbývá posledních 11 mil do Stockholmu. V 9.45 opouštíme Vaxholm. Cesta je jasná – pořád po zelené. Vedro, žádný vítr, motor a neuvěřitelné množství nejrůznějších lodí. Plachetnice, motoráky všech velikostí, výletní lodě. Na kormidle je Luboš, plavba je obtížná kvůli neustálým různě velikým a roztříštěným vlnám. Luboš se snaží stavět kolmo k vlnám, ale vždycky to nejde. Nejhorší potvory jsou výletní lodě, ty vlní nejvíc. Mezi tím vším provozem řádí vodní skútry.
Já sedím na přídi a vštěpuji si do paměti vše, co vidím, ke kormidlu se nehrnu. Bojím se, že si s tolika vlnami dobře neporadím. Stockholm se k nám rychle blíží. Nejdřív rafinerie nebo co to bylo, pak první vysoké paneláky na okrajích města před námi a v dálce na levoboku.
Asi tři míle před marinou naposledy (a podruhé) bereme naftu (21,2 litru). Začíná mírně foukat proti... Pak už míjíme vodotrysk s mladíkem, cihlový starobinec podobný trochu hradu, kotviště velkých trajektů (Viking ani Silja se tentokrát nedostavují), minuli jsme zábavní park s horskou dráhou a jsme před Vasamarinou ( 59º 19,6 N, 018º 21,1 E, za 240 SEK sociálky bez sauny, voda, elektřina, internet) . Hledáme prázdné místo na ježku a ve 12.45 jsme vyvázáni.
Vaříme poslední společné jídlo, po něm míříme ještě do muzea Vasa na volně přístupnou expozici přímo proti marině, kterou nám Stanislav doporučuje. Má pravdu, stojí to za to. Obzvláště loď, se kterou jeden Švéd přeplul Atlantik, a nejstarší dochované motorové dřevěné čluny či lodi s parním kotlem. Výstavní hala je dvoupodlažní, nejzajímavější lodě jsou v patře. Po večeři poslední procházka Stockholmem a balení. Ráno odlétáme do Čech, Stanislav zůstává ve Stockolmu a do úterka bude čekat na Petra M., který se k němu připojí nakonec na plavbu ze Stockholmu do Štětína.
My jsme upluli s Eternity celkem 348 Nm, z toho jen pouhých 68 na plachty.
Tak šťastnou další plavbu, Eternity! Příznivý vítr do plachet a alespoň stopu vody po kýlem.
Iva