4.062 n.m. 11.3. - 9.5.1995 22.11. - 1.3.1996

Místo úvodu trochu vzpomínek a historie. Dnes je 10. března 1996 a svatý Petr nás obšťastnil pořádnou sněhovou nadílkou. Na stole máme kalendář z roku 1913. Pohled do pranostik, které předkům nahradily zprávy o počasí, nás vůbec nepotěšil: „Když na den čtyřiceti mučedníků mrzne, mrzne ještě 40 nocí...".

Včera jsme vysvobodili Pasáta z ledového zajetí popické stodoly. Noční teploty klesly hluboce pod bod mrazu, v poledne se pod „jarním" sluníčkem oteplilo a my mohli konečně odstranit ledový krunýř. K večeru to vypadalo, že úkol dne - přestěhovat kontejnery stojící před stodolou, zvládneme. Za pomoci lanového zvedáku lidově zvaného hupcuk, se nám o den později podařil vytáhnout loď a přestěhovat ji k dalšímu vystrojení na dvorek ateliéru.

11.3.

Všechno je jinak. Sluníčko vystřídala ledová fujavice a další sněhová nadílka. Lodní palubu přikryla peřina sněhu. „Máme kliku", prohlásil Honza: „Zpozdit se, tak místo na Karibik poplujeme do pr...".

Termín posledního možného vyplutí na Karibské ostrovy se blíží. Pokud nevyplujeme počátkem dubna ze Španělska, nedostaneme se v květnu na Kanárské ostrovy. Na přeplavbu Atlantiku stačí měsíc. Pak se mezi ostrovy začnou prohánět uragány. Za pár dnů, které zbývají do konce března, se musíme vybavit zásobami a dopravit loď ze Znojma do Španělska.

V roce 1994 kupujeme od brněnských potápěčů z klubu Lachtan trup plachetnice Galatea. V letech 1966-68 ji postavil nestor moravského jachtingu Jaroslav Dřevo. Loď se stavěla souběžně s plachetnicemi „Horizont" a „Albatros", s kterými prostějovští jachtaři v r. 1967 poprvé v historii čsl. námořního jachtingu přepluli Atlantický oceán. Byl mezi nimi i znojemský rodák Dr. Ivan Klempa. Pluli ve stopách známého francouzské_ho lékaře Alaina Bombarda, který přeplul oceán na gumovém člunu Heretique (délka 4,60). Jeho jedinou potravou byly ryby a mořské řasy. Na rozdíl od něj ale byly tyto posádky vybaveny mnoha balíky potravin. Sportovnímu výkonu to rozhodně na cti neubralo. Nepřízni moře se lépe vzdoruje s dobrým pocitem plného žaludku.

Na „Galateu", která byla postavena profesionálním loďařem, jsme měli políčeno již dávno. Byl to poklad, který odpočíval v klubovní loděnici odstrojen od kování a takéláže. Pečlivost, s jakou byla postavena, je obdivuhodná. Silná jasanová žebra i obšívka dala lodi pevnost, které se nemůže rovnat žádná moderní skořápka z laminátu.

13.3.

Vše se daří. Ani ten sníh, který beznadějně zavalil znojemské ulice, nevadí. Jaro se blíží a první předzvěsti vidíme za okny fary U sv. Mikuláše. Něžné hlavičky sněženek koukají z oken na zasněženou Kraví horu. První jarní den bude za chvíli a my musíme počítat s tím, že „Ženská chuť, panská láska a dubnové počasí" jsou nestálé.

Příprava plavby probíhá bez přerušení. Nevyhýbáme se úkolům, které nás čekají při plánované opravě kamenných článků presbytáře farního chrámu sv. Mikuláše ve Znojmě. Stejného dne, kdy jsme zbavili loď sněhových závějí, snášíme za pomoci zvedací plošiny znojemských hasičů z výše třiceti metrů pozůstatky fiál opěrných pilířů chrámu. Kameník je vysekal kolem roku 1400. Dnes dílo z pískovce hrozí zřícením. Rozrušené kraby odlupujeme jako přezrálá jablka. Práce dala příležitost k otestování fotoaparátů a objektivů. Čtenář jistě pochopil, že naše dvě lásky - práce kamenosochaře restaurátora a práce jachtaře - se navzájem prolínají a velmi úzce souvisí. Při obou je zapotřebí zručnost, rychlé rozhodování a pečlivost. Nedbalost může přijít draho. Poškozená památka, nebo zmařené lidské životy.

 Včera jsme před rekonstruovanou kaplí sv. Václava potkali pane faráře Nováka. Vždy jsme obdivovali jeho elán při získávání finančních prostředků na opravu vzácné památky.

Při rekonstrukci kamenných prvků a sochařské výzdoby spolupracujeme se stavební hutí Jiřího Albrechta. Vidíte a zase moře. Jeho loď Libera vyplula v roce 1994 na plavbu kolem světa. Prodal podnik, starosti hodil za hlavu a vyplul...

Místnost, kde shromaždujeme zásoby a potřebné vybavení, se začíná nafukovat. Na regálech jsou potraviny, kování, navigační přístroje, plachty, svorníky, šekle, rolfoky, kotvy. Vše musíme pečlivě uskladnit do lodního trupu „Pasátu II". A co Pasát I.? Loď je spojena se sny mládí, se znojemským rodákem Františekem Špilarem, s brněnským jachtařem Dušanem Vaculkou i se začátky námořního jachtingu. Loď nechal postavit v roce 1947 v Praze prof. Murdych. Po válce se nestavělo snadno. Měděné nýty pocházely z Hamburku a dub ze skladu německých ponorek. Trup postavil, ale na další nestačily síly ani peníze. V roce 1956 zakoupil nedostavěnou loď Dušan Vaculka. S kamarády G. Morávkem, Fr. Spilarem, K. Haškem, J. Daisem a s J. Pelouškem v roce 1962 vypluli na Černé moře a o rok později kolem Balkánu. Mezi další majitele patřil i Znojmák Franta Spilar. Plavbu do Ameriky zakončil v roce 1964 v Barceloně.

15.3.

 Jsme stále na pevnině. Náš život je rozdělen mezi ateliér v Popicích a pracovnu v domě „U Rolanda" na Mikulášském náměstí ve Znojmě. Připravujeme, chystáme a studujeme trasu plavby. Píšeme lodní deník. Jsme promrzlí, máme mokro v botách. Oázou uvolnění, pohody a tepla je pro nás sauna v zimních lázních. Muži nepatří mezi drbny, ale v „Adamově rouše" se z mnohých stávají dobří společníci. Ke kousavým žertům dávají k dobru doslova sebevražedné příběhy svého života v bláznivé víře, že nebudou zneužity. Člověk se zde uvolní a má jistotu, že politický drb a vtip se již netrestá.

 29.3.

Přišel den odjezdu. Co jsme zapomněli naložit, to ukáže čas. V 03.00 stojíme na autostrádě mezi Lincem a Salzburgem. Oba Honzové, šofér i brácha, spí. Venku padá sníh, je pod nulou, sněží. Vyčasilo se před Insbruckem. Teprve pod průsmykem mizí sníh, stromy dostávají jasně zelenou barvu a na jívách rostou kočičky. S klesající nadmořskou výškou se z nich stávají kocouři a podél dálnice se objevují gejzíry zlatého deště.

 31. 3.

Za námi je Rakousko, Itálie, Francie. Moře vidíme u Nice. V Marseille se ochladilo a z kraje malíře Vincenta van Gogha profukoval chladný severní vítr. Stejně tomu je ve Španělsku v přístavu Ampuria Brava v Zálivu růží. Název rekreační středisko je příliš ubohý pro výstavné sídlo bohatých. Město postavené na zelené louce je obrovským jachtklubem s třiceti kilometry kotvišť. Před každým domem stojí jachta, a pokud máte 80.000 DM na kotviště a 350.000 DM na dům, máte o rodinnou rekreaci do konce života vystaráno. Jako bootsmakler - obchodník s loděmi - zde pracuje Patrik Adamovec. Ve Španělsku je jeho jméno těžko čitelné, a tak mu říkají Patrik. V sedmnácti letech se sestrou emigroval. Ona žije v Hamburku, on v Ampuri. O moře se začal zajímat ve zralém věku. Dnes mu je láskou i zaměstnáním.

 1.4.

Stočtyřicet koní pod kapotou Nissana Patrola nás spolehlivě veze k cíli suchozemské části cesty k jihu - do přístavu Estepona. Leží několik desítek námořních mil od Gibraltaru. Plán jsme upřesnili na doporučení Patrika. Je tu vše, co budeme potřebovat ke spuštění lodě na moře. Auto patří Honzovi Hotovcovi. Se svým krasavcem zvládá pozemské putování na výbornou. V Patrolu, kde pohled z okna na přední kapotu vozu je zážitkem, řeč nestojí. Honza je zkušený šoférem, má za sebou více jak dva miliony kilometrů. Je i dobrým vypravěčem . Pracoval v Lybii. Pořídil si auťák. Cestoval, navštěvoval zajímavé kulturní památky, naučil se arabsky a měl šanci stát se tlumočníkem. Na svých patnácti náklaďácích projel celou Evropu. Na Vranovské přehradě naše chaty sousedí...

Je počátek dubna, ale nad španělskou krajinou, začíná léto. V příkopech kvetou vlčí máky. Sady pomerančovníků a citroníků svádějí svými plody jako Stursova Pomona. Od „potěšení" nás dělí drátěný plot bariéry a provoz dálnice. Snad později...

Ve Španělsku je boj o vodu životní nutností. Koryta řek jsou prázdná. Dešťová voda je přiváděna z horských nádrží soustavou kanálů. Ne vždy je snaha o zajištění vláhy úspěšná. Uschlé stromy a "měsíční krajina" ukazují místa, kde člověk neuspěl. Dálnice se vyhýbá městům i vesnicím. Některé pohledy šokují. Paneláky a mrakodrapy hyzdí letoviska i nádhernou krajinu. Z českého paneláku odjet na dovolenou do paneláku španělského na pobřeží moře, není nejlepším řešením.

Stará zástavba z přírodního kamene je citlivá a do krajiny dokonale zapadá. Pokud nejsou zdi nabílené, mají usedlosti barvu okolních kopců. Slunce v "letním" deštíku namalovalo nad údolím duhu. Každé údolí je jiné. V jednom rostou pomeranče a citróny, v druhém rajská jablíčka, ve třetím se blýskají stovky hektarů foliovníků. Až koupíte doma rajská jablíčka, budou možná pocházet z "foliového" údolí u Almerie. Urychlovačů zeleniny je zde více než dost. Jsou všude. Na kopcích, na plážích u moře. Zdejší krajina je "skleníkem Evropy".

3.4. Estepona Španělsko

V Esteponě zdobí ulice místo sakur pomerančovníky a palmy. Nádherná městská pláž s tmavým pískem připomíná pláže u Neapole. Teplota na slunci 30° C. Moře 18 o C. Dnes mají Španělé svátek. Z kostelní věže zvoní zvony. U chrámu stojí mládenci v bílém s černou šerpou kolem boků. Kostel se široce otevřenými vraty je plný. Lidé se modlí k Panně Marii.. Je krásná, tmavá, španělská.

Urazili jsme tři tisíce kilometrů. Rychlost, jakou jsme jeli z Malagy podél nedostavěné dálnice, byla příliš veliká. Několik hodin spíme na odpočívadle vedle benzínové pumpy. Ráno po prohlídce závěsu vleku jsme zděšeni. Drží na několika centimetrech sváru. Pokračovat v noci v cestě, skončila by loď rozbitá v příkopu silnice. Snad pomohla svěcená voda od znojemského sv. Mikuláše. Kdo ví? Patnáct kilometrů před cílem stojíme. Utržený závěs zpevňujeme ocelovými lany. V luxusní opravně máme smůlu. V zámečnické dílně šikovný mládenec roztržený závěs opravil.

5.4.

Prší. Končíme s úpravami lodě.Ťukání kapek do paluby připomíná stanování na Vranovské přehradě. Táta naložil ve Znojmě do trakaře krompáče a lopaty, máma vzala na záda baťoh. Jeli jsme stavět chatu. Byla to báječná škola praktického života, plná dobrodružství. Každé ráno byl mourovaný vojenský jehlan na podsadě z pokácených souší obklíčen hejnem hříbků a křemenáčů. Vonělo jehličí. A ta bramboračka s houbami, to byla pochoutka. Bylo to jako v krásné knize Oty Pavla "Jak jsem chytal ryby".

Co je štěstí? Pocit splněné touhy. Každému stačí něco jiného. Sauna, posezení s kamarády, pěkné pomilování. Naše štěstí nám dalo pořádně zabrat. Léta odříkání, utahování opasků. Pro nás je štěstím plout ve stopách starých mořeplavců. Být v neustálém kontaktu s přírodou. Ti, kteří cestu profrčí za několik hodin letadlem nadzvukovou rychlostí, jsou "našim pocitům štěstí" na hony vzdáleni.

6. 4. Gibraltar- Anglie

Po černých mracích zbyly na obloze rozfoukané šmouhy beránků. Moře je klidné. Z přídě kajuty na nás koukají moje děti, vnuci a malý dřevěný jezevčík. Nad globusem v rohu fotografie je napsáno: "Šťastnou plavbu". Kotvíme u přístavního mola Queensway quay Marini v Gibraltaru. Na pobřeží mezi palmami stojí výstavní anglický hotel postavený ve stylu koloniální architektury. Okna jsou zasazena do hlubokých balkónů v podloubí a v přízemí v sousedství starých kanónů jsou obchůdky. Po hojných deštích je zde tak čisto, že se bojíme hodit sirku do vody.

Večer. Obrovské jeviště zakončené horou s plachtícími racky je ozařováno v pravidelných intervalech světlem majáku. Z palubního magnetofonu zní Píseň otroků z Nabucca. K tomu láhev červeného šampaňského vína. Je to sen.

7.4.

Sezóna začíná v Gibraltaru v květnu. Na přírodě, která je již dávno v plném květu to nepoznáte. Pouze na peněžence. Kotvení v marině stojí za den 4,5 libry. To je polovina letní ceny. Obchůdky a kavárny ožívají večer. Město má dnes svátek, zítra jsou Velikonoce. Všichni spěchají do parku vysoko nad městem. Sportovci a chudí šplhají na 400 metrů vysokou skálu pěšky. Nahoru ale frčí i auta, taxíky a pokud by náhodou selhaly brzdy, jsou na nejprudších úsecích po padesáti metrech zabetonovány masívní železné kruhy. Vstupné do rezervace je 1.750 peset (pivo stojí 100 peset). S úsměvem tvrdíme, "jsme studenti". Paní v kase na to rovněž s úsměvem: "Stačí se sehnout pod okénko a projít". Ušetřené peníze po návratu projídáme a propíjíme v čínské restauraci. Po návratu na loď počítáme puchýře na nohách. Teprve koupel v moři a sprcha z nás smyla únavu.

Večer jdeme na bohoslužbu do gibraltarské katedrály. Ve městě potkáváme spousty ortodoxních židů. Na poloostrov přišli v letech maurské okupace. Židé dodržovali dle sbírky zákonů Mišnah zákony místní vlády. Islám byl přísnější než křesťanství, ale zákony nebyly přísně dodržovány a Maurové dovedli přimhouřit oko. Židé pak asimilovali lásku k filosofii, vědě a k básnictví. Nikdy nebyli pro svoji šikovnost a obchodnický talent z města vyhnáni Jako pozůstatek okupace, která skončila v roce 1462 zůstalo jméno města Džebel al Tárik (Tárikova hora).

Angličané panují nad městem od července 1704. Admirál Rook zde vysadil 1800 vojáků a pod velením prince Jiřího Hessen - Darmstadského pevnost dobyl. Po několika neúspěšných pokusech Španělů o získání ztraceného území Versaillský mír znovu zajistil Gibraltar pro Anglii.

8.4. Tarifa Španělsko

Doma, i ve španělské Tarife jsou Velikonoce. Křesťanský svět je slaví všude. Pouze intenzita oslav je různá. Zde se nechodí po mrskačkách - vajíčka se nedávají. Lidé chodí na procházky a do kostelů modlit se ke svým krásným snědým Madonám.

Tarifa stojí na hraně Španělska. Pod pyšným hradem se stýkají vody Středomoří a Atlantského oceánu. Historické město je sevřeno hradbami. Ulice jsou úzké, přeplněné balkóny trčícími z vápnem nabílených domů. Ani zde turistická sezóna dosud nezačala. Nádherné pláže na straně oceánu jsou opuštěné. Na dlouhých vlnách se prohání několik surfařů.

Svědky historie a kontakt mezi světadíly vidíte na každém kroku. Ve 13. století za nadvlády Maurů se toho Spanělé moc naučili. Sancho IV. v roce 1292 nad Maury zvítězil a rozhodl o dalším osudu Španělska. To dobré z maurské nadvlády zůstalo v architektuře, ve vědě i v myšlení lidí.

10. 4.

Silný vítr, který nahnal strachu i rybářům, zeslábl. Vyplouváme na oceán. Moře se zlobí. Vítr fouká proti silnému proudu a zvedá vysoké krátké vlny. Jsme spokojeni. Loď se chová skvěle. Pod zkasanými plachtami plujeme rychlostí pěti uzlů.Tvrdí to log, elektronický měřič rychlosti. GPS - satelitový navigační přístroj udává rychlost o jeden uzel nižší. Má pravdu. Osm družic odečetlo i rychlost proudu.

Za výběžkem africké pevniny prožíváme jachtařskou pohádku. Jsme kryti proti vlnám. Fouká zadní vítr a loď s kosatkou na spinakrovém pni uhání na dlouhých vlnách podél pobřeží Maroka. Radost z pěkné jízdy nám kazí rybáři. Jejich trawlery jsou všude. Ti, kteří plují rovnoběžně s pobřežím, nejsou pro nás se svými sítěmi dlouhými i několik námořních mil nebezpeční. Špatné je, když odbočí směrem k moři, nebo k pobřeží. Pak musí plachty dolů. Čekáme, až sítě zmizí.

11.4.

Nočním manévrováním se dostáváme daleko od pobřeží. Ráno předáváme řízení třetímu na palubě. Kormidluje automat. Malé elektronické zařízení chlapa nenahradí, ale umožní posádce krátký odpočinek.

V patnáct hodin je na obzoru Massa Tower. Tečka na mapě je bílým městem s hradem a přístavem. Maroko je pravlast Maurů. Mnoha kilometry nádherných pláží toho má jistě turistům a milovníkům pamětihodností co říci. K naší škodě víme jen to, že maurská kultura pomáhala formovat i kulturu evropskou. Casablanca na obzoru. Je 22.00 hodin. Plujeme po oceáně zbrázděném dlouhými vlnami. Pohladí boky lodě, poponesou ji několik metrů a odběhnou k pobřeží. Jsou mrtvé, lodím neublíží.

Vplouvání do neznámého přístavu v noci je plné napětí. Z miliardy světel musíte vybrat to pravé červené a zelené označující přístavní hráz. Pomohou barevné bóje na rejdě. Směrem k přístavu snižují svoji číselnou hodnotu. Podrobné námořní mapy jsou jenom dobrou pomůckou.

Poslední zaburácení vln o přístavní vlnolam. Po pravoboku míjíme zelenou bóji č.l. "Jsme v Casablance". Ve tři hodiny ráno vyvazujeme Pasáta po boku švédské lodě "One and only". (Jedna a jediná).

12.4. Casablanca Maroco

Původní osadu Anafu srovnali Portugalci se zemí. Na jejím místě vybudovali koncem XV. Století opevněnou tvrz Bílý dům - Casa Blanca. Moderní Casa jak nazývají Francouzi toto město vyrostla z krve francouzských a španělských dělníků, kteří zde v roce 1918 vybudovali dnes jeden z nevětších přístavů na tomto pobřeží Afriky. Při práci byli mnohokrát přepadeni Arabi a vyvražděni. Francouzi po několika šarvátkách obsadili město a odešli až když Maroko získalo samostatnost. V roce 1938 byl v Casablance i Československý konzulát.

Vítáme se s posádkou "One and only". Připomíná Zlatý roh. Jsou to manželé Andersenovi. On je restaurátor dřeva, ona v domácnosti - lodní. Prodali vše. Žijí na čtrnáctimetrové laminátové replice jachty norského lodního stavitele Colina Archera. Žili v Brazílii, vrátili se do Švédska. Plují stejně jako my na Kanárské ostrovy. Jejich přítel, usměvavý Marokánec Othmarr Cadmeri pomohl i nám. Dovezl benzin do lodního motoru. Pasátu věnoval marockou vlajku. Mimo svoji mateřštinu hovoří anglicky, francouzsky, trochu německy. Je dobrou duší všech jachtařů.

Přístavní úřady v Casablance neberou své povinnosti formálně. Jsou slušní, korektní. Pracovník celní služby při vchodu do malé kabiny zouvá boty a své úkoly plní v ponožkách. Nemáme marocká víza. Zapomněli jsme na ně. Nikdo na nás nekřičel, nikdo nenadával. Uvidíme zítra.

13.4.

Koncem 60. let připlul do Casablanky z cesty kolem světa na lodi Opty polský novinář Leonid Teliga. Byl prvním Slovanem, který na malé plachetnici v letech 1967 - 1969 obeplul svět. O své cestě napsal knihu "Na Opty kolem světa". Do slovenštiny ji přeložil námořní kapitán z Bratislavy Jaromír Coplák. Pohled slavného mořeplavce na město s krásným jménem arabsky Dár-al-Bajdá a s šesti miliony obyvatel byl lepší. Dnes je nad přelidněným průmyslovým centrem oblak smogu. Kouř při večerním osvětlení připomíná roztrhaná netopýří křídla. Snad "hrůzný obraz světa po roce 2.500".

Protější strana přístavu připomíná mravenčí hemžení. Na malé rybářské lodi je 30 - 40 členů posádky. Všichni potřebují jíst, bydlet a pracovat. Obrovská populační exploze přinese Maroku demografické problémy.

Nejkrásnější budovou v Casablance je mešita dokončená před čtyřmi léty. Před obrovskou, sto metrů vysokou stavbou z mramoru, žuly a bronzu může Aja Sophia v Istanbulu blednout závistí. Nám zůstává v duši pocit tísně nad bohatstvím a nevšímavostí k chudobě, nad přepychem a bídou. Na otázku, kolik stavba mešity stála, průvodce Othmarr odpověděl: "Top secret" (přísně tajné). Večer zveme sousedy z "One and only" na party s "Kobylkovou slivovicí". Zlatistý nápoj z roku 1994 nám věnoval kamarád Josef Kobylka z Oblekovic na uvítání "Nového světa" - nevydržel. Slivovička se stala lékem na Rudolfův bolavý žaludek.

Dozvídáme se další zajímavosti o životě mladého manželského páru. Ona je Norka Elin Andersenová z Osla, on Rudolf Mayer z Vídně. Manželskou řečí je angličtina. Svatební obřad proběhl na lodi. Vydali se za teplem k jihu. Zimovali v Portugalsku, kde v letošním roce tři měsíce pršelo. Letošní plavbu končí na Tenerife. Na Kanárských ostrovech budou přestavovat interiér: Elin, vnučka námořního kapitána, ví přesně, co chce, a Rudolf, stolař, to nebude mít lehké. Po hezkém večeru v nás zůstal dojem, že Ruda pomáhá realizovat plány své milované ženy - "Kapitánky".

14.4.

S celníky to dopadlo dobře, Pasát nebyl vyhoštěn. Doplňujeme zásoby. Dnes vyplouváme. Othmarr přinesl pasy a lodní dokumenty uschované na "immigration offíce". Arabsky zprava doleva píše do lodního deníku svoji adresu. Je šťastný, může lidem pomáhat. Má rád svoji rodinu, žije lépe než mnoho jiných.

Nashledanou Casablanco, nashledanou přátelé!

Moře je zbrázděno dlouhými vlnami, které doráží na betonové hráze přístavu. Za zelenou bójí otáčíme vlevo. Vytahujeme plachty a v bezpečné vzdálenosti od pobřeží Maroka plujeme na Kanárské ostrovy. Kolem poledne vítr změnil směr na severozápadní. Popohání Pasáta rychlostí 4-5 uzlů k cíli. K večeru zesílil. V nárazech dosahuje rychlosti 25 metrů za sekundu. To už je slušná vichřice. Je chladno. Oblékáme zimní jachtařské nepromokavé obleky. Záchranné opasky zapínáme k zábradlí. Toho chlapského je trochu moc. Vlny dosahují čtyřmetrové výšky. Některé mají bílé čepice. Hučí jako lokomotivy. Na velkých plachetnicích měli kormidelníci při "vysokém" moři zákaz dívat se za záď. Bylo to dobré nařízení. Hlídky u kormidla držíme po dvou hodinách. K ránu rychlost větru klesla na 15 m/sec. Moře zůstalo rozbouřené. Oceánský jachting není projížďka mezi ostrovy Jadranu.

17.4.

Čtyři dny plavby na Tenerife byly perné. Nejhorší noc z neděle na pondělí je za námi. Ráno sundáváme vratiplachtu, plujeme se dvěma kosatkami. "Život" začíná po poledni. Dopoledne spíme a držíme službu u kormidla. Štíhlíme. Několik týdnů takové plavby, a mladá děvčata se v přístavech začnou ohlížet po zachovalých "čtyřicátnících".

Ani služba v kuchyni to ve špatném počasí nemá jednoduché. Na vařiči zavěšeném v kyvném závěsu, odporně začuzujícím naše krásné hrnce vaříme makaróny. Mají úspěch. I na rozbouřeném moři drží na vidličce a vaří se pouze pět minut. Pak "dochází", bez vaření pod pokličkou.

Večer vítr zesílil na 20 m/sec. "Utíkáme" po větru správným směrem. Kosatky na přídi připomínají rogalo. Táhnou jak zběsilé. Pasát opět dosahuje rychlosti 6,5 uzlů. Pro loď robustní konstrukce je to výkon výjimečný. Plavba je suchá, náklony dosahují maximálně dvacet stupňů. Kolem půlnoci zapínáme automatického kormidelníka. Gyrokompas nepotřebuje oči a okamžitě reaguje na každou změnu kurzu lodě. "Umí".

Sedíme schovaní za krycími plachtami na zábradlí v kokpitu. Pokud je obzor čistý a v dohledu nejsou plující lodě, můžeme zamhouřit oči. Pasát pluje jako raketa. Ráno zbývá na Kanárské ostrovy 90 námořních mil...