Vzpomínky, aneb o čem jsme v  deníku při plavbě s Pasátem II  přes oceán nepsali. 

K napsání vzpomínek nás vedla výzva Ing. Petra Ondráčka uveřejněná v roce 1999 ve zpravodaji CANY. Budeme psát o problémech, se kterými se můžete na mořích setkat. Pokud se o těch vašich nedočtete, přispějte i vy se svojí troškou do mlýna, ať ti, kteří přijdou po nás to mají o něco lehčí.

Na plavbu přes Atlantický oceán se každoročně vydává několik desítek lodí. Lidé vyměnili dům s pevnými základy za mokrou palubu pod nohama. Někteří plují jen na několik měsíců, pro jiné je plavba změnou životního stylu a loď plovoucím domovem.

Všichni mají hlavy plné snů o Karibském moři. Většina jachtařů, ale zvlášť ti, kteří se chystají přeplout Atlantik poprvé, vůbec nepokládá oceán za legraci. Dělají vše pro to, aby dopluli živí a zdraví. Ono lidově řečeno - "jde o hubu".

Teorie, že stačí uvázat kormidlo a do Ameriky doplujete, protože je tak dlouhá, že se nemůžete netrefit, se snad mohla potvrdit, ale mnoho lodí nedoplulo.

Pokud čerpáte informace z knížek, je třeba si uvědomit, že většinou vznikly po plavbě, kdy vítr je slabší a moře mírnější. To podstatné je třeba hledat mezi řádky. Zažijete překrásné chvíle s lodí klouzající po křížových vlnách, ale i noci, kdy Vám bude těžko.

Posádka katamaranu ze Slapské přehrady přijela za námi do Hnanic, kde jsme restaurovali překrásný gotický kostel a ptala se, zda jsme to s tím hrůzostrašným líčením nepřehnali. Naše zápisky vznikaly v průběhu plavby, zachytili jsme život na moři takový, jaký skutečně byl.

Každoročně přepluje Atlantik několik desítek lodí. Těch malých je poskrovnu. Je rozdíl přeplout na lodi s palubou metr nad mořem, nebo v lodičce, kde vás od mořské hladiny dělí jen několik desítek centimetrů. Italská jachtařka původem z Prahy se vydala přes oceán se svým zaměstnavatelem - majitelem reklamní agentury. Po cestě se modlila a při spatření Martiniku si zazpívala "Kde domov můj". Plula na sedmnáctimetrové jachtě...

V jachtařské příručce čteme: "Většina lodí po přeplutí oceánu zůstává v Karibiku až tři léta." O tom svědčí naplněné mariny. Lodě zůstávají a posádky se vrací domů letadlem. Každoročně pak tráví v Karibiku zimu a užívají sluníčka. Tři roky uplynou, něco se zapomene a hurá nazpět do Evropy. Příprava lodě na přeplavbu je velmi odpovědná a zamyšlené pohledy posádek nejsou jen z dojetí a z poslední skleničky na rozloučenou...

lodní kuchyně a špižírna

Začneme vzpomínkou na Zlatý roh. V jeho dobře vybavené kuchyni je mezi lodními okénky lakované prkénko s nápisem "Kde se dobře vaří, tam se dobře daří". Nápis je umístěn na kulatém bříšku pašíka se zakrouceným ocáskem. Je dobrou tradicí, že lodní kuchař patří mezi nej váženější členy posádek. Pohoda při plavbě a dobrá nálada záleží i na kvalitě stravy.

V roce 1968 plujeme s jachtou Pasát a s dalšími kamarády kolem Evropy. Hovězí na divoko, guláš a lečo, to byl hlavní obsah lodní špižírny. Bylo nám 24 let a jednotvárná strava připravovaná na petrolejovém vařiči Primus, který dnes koupíte ve starožitnictví, nevadila. Ke štěstí stačilo moře, modrá obloha a bohaté zážitky. Starší spoluplavci, potápěč Ing. Josef Dvořáček z Ostravy a redaktoři časopisu Signál, potřebovali ke spokojenosti trochu víc.

Po necelém měsíci plavby v maloasijském přístavu Bodrum, po návratu z Mauzolea, jednoho z divů světa, nás překvapili otázkou: "Kluci, opravdu si myslíte, že by nešlo vařit trochu jinak?" Pootevíráme tobolky se 100 US dolary, kterými nás vybavila Státní banka a kupujeme mimo nafty brambory i trochu koření a čerstvou zeleninu.

K líčení dalších událostí poslouží nejlépe zápis z lodního deníku z roku 1968: Po několikahodinovém stání u pruhovaného žluto černého mola s vlajkou řeckého jachtklubu vyplouváme z malebného přístavu. Kotvíme několik stovek metrů od přístavního vlnolamu se zakotvenými rybářskými loďkami. Po hodině potápění se Jarda Hála vrací k Pasátu se dvěma zubatci. Pepa Dvořáček se slovy: "Kluci, teď mě k tomu pusťte..." se ujímá role kuchaře. Jeho hodinová práce je korunována úspěchem. Posádce je předložen pokrm s názvem "Ryba s ďábelskou omáčkou". Pepa zájmově vaříval v jedné z ostravských restaurací. Má doma i osvědčení. Kuchař amatér se nám svěřil s tajemstvím svého receptu: "To vezmete očištěnou rybu, zabalíte ji do čistého plátna a necháte povařit. Ve zbývajícím čase, pokud se nemusíte zabývat pumpováním neposlušného čadícího Primusu, stvoříte omáčku. Trochu vývaru z ryby, prskneš tam kečup, pepř, sůl a další orientální koření. Výtvor se podává s chlebem a červeným vínem..."

Novopečený lodní kuchař byl odměněn všeobecnou chválou. Na návrh, že by mohl redaktora Safika vystřídat v lodní kuchyni, odpověděl k všeobecnému zděšení zamítavě.

Po celých 5422 n. m. a 143 dnech plavby kolem Evropy nám muselo stačit těch několik druhů konzerv doplněných 145 kilometry špaget a sušenou bramborovou kaší. O čerstvé zelenině a dobrém pivu jsme si mohli vzhledem k valutovému vybavení, nechat jen zdát. Úbytek váhy členů posádky Pasáta dělal 50 kg.

Při plavbách se Zlatým rohem v létech 1981 - 1988 se situace v lodní kuchyni i ve špižírně radikálně změnila. Dospíváme do věku našich kamarádů a výběr do funkce lodního kuchaře provádíme velmi svědomitě. Kuchař musí mít nejenom talent, ale i výdrž. Nakrmit někdy i deset chlapů není maličkost. Zatím

nedostižného vrcholu v této lodní hodnosti dosáhl Štěpán Kosek z Brna. Doprovázel Zlatý roh v letech 1986 - 88 při plavbách ve Středozemním a v Černém moři.

Kotvíme v Halikarnasu. Zátoka se od roku 1968 proměnila v komfortně vybavený přístav se stovkami zakotvených lodí. Změnilo se i pobřeží. Pod amfiteátrem vede dálnice. Olivový hájek zmizel a na jeho místě se z obrovské jámy vyloupla zřícenina Mauzolea ověnčená muzejními expozicemi. Stejně jako před devatenácti léty se vracíme z prohlídky divu světa. Tentokrát místo amatérů nastupuje do lodní kuchyně profesionál. To, co Štěpán předváděl při svých kuchařských exhibicích, to nepoznal snad ani manžel té nejlepší kuchařky. Fantastická jídla předkládá s fortelem číšníka z hotelu Imperiál. Jíme příborem a pomalu. Necinkáme. Chováme se slušně a posloucháme kuchařovo poučení: "Jídlo se nežere, ale vychutnává!".

Kuchař vyžaduje při očekávání dobrých výkonů stejně jako manželka pomoc a něžné zacházení. Pomoc spočívá v mytí nádobí a ve škrábání brambor. Službu u kormidla dostává jen v nejlepším počasí. V noci spí. Vstává hodinu před budíčkem. Do nového dne vítá posádku cinknutím zvonečku a zvoláním: "Hoši, snídaně". To už nejméně půl hodiny sledujeme jeho práci a s rozkoší vnímáme vůni palačinek a černé kávy.

Proviantní přípravu plaveb s přibývajícím věkem a zkušenostmi přestáváme podceňovat. V roce 1996 při plavbě přes Atlantický oceán je vodoryska Pasáta hluboce ponořena pod vodní hladinu. Mezi hlavní zásoby patří masové konzervy z Krahulčí - Jičínské maso, Hovězí maso, Vepřové maso a Luncheonmeat. Dvě stě kilogramů zásob koupených za laciný peníz v roce 1990 čekalo na svoji příležitost 6 let v lisovně vinného sklepa v Popicích. Záruční doba prošla. V jihlavské laboratoři Výzkumného ústavu potravinářského necháváme testovat vzorky. Prošly bez závad. Dostáváme jednoduchý recept na kontrolu: "Pokud konzerva nesmrdí a je řádně tepelně upravená, je vše v pořádku."

Zásoby sloužily k přípravě vařených jídel. Pokud dostáváme chuť na chleba s vepřovkou a s cibulí, používáme Prantlovy masové konzervy z Zirovnice. Firma je dodává v čtvrtkilovém balení. Při výběru zásob testujeme vzorky. Nejde většinou o chuť, ale o skladbu. Někteří výrobci, ve snaze o snížení nákladů, dohání váhu tukem a šťávou. Hotová jídla bereme střídměji. Je zde více tekutin. Přidáním masové konzervy můžeme zjednodušit přípravu jídla v nepříznivém počasí. Dobré zkušenosti máme s konzervami zhotovenými na objednávku u profesionálního řezníka. Pan Konečný z Tasovic u Znojma nám zavařil klobásy a domácí škvarky. Tyto pochoutky přiváděly naše hosty do kulinářského nadšení. Pokud šije představíte v kombinaci s bramborovými knedlíky s kyselím zelím, není se co divit. Za 24 měsíců se na moři nic nezkazilo. Ve světě koupíte téměř vše, ale o dobré konzervy a zejména "za ty prachy" nezavadíte.