Na podzim roku 2010 jsme byli s manželkou a dcerou ve Stockholmu mimo jiné kvůli zajímavé lodičce z inzerátu. Na rozdíl od podobných dřívějších výletů jsme se s prodávajícím velmi rychle dohodli.

Typ Folk Dancer 27, postavená v roce 1968, výrobce Russell Marine Ltd. ( U.K., Essex), konstrukce F. R. Parker, laminát, LOA 8,23 m (27 ft.), LWL 6,00 m, šířka 2,29 m, ponor 1,21 m, výtlak 2,286 kg, balast 1,270 kg. Sloop, původně vrcholové oplachtění 27,48 m². Motor Vire 12.

Folkdancerů nebylo postaveno mnoho. Tvar trupu byl inspirován slavným skandinávským Folkboatem, ale Folkdancer je o něco větší, má těžší kýl a byl vybaven inboardem. K příbuzenstvu patří také mladší a komerčně uspěšnější Hurley ze 70-tých let (více na http://folkdancer27.blogspot.cz/).

Jméno „Waltzing Mathilda 3“ dal lodi její původní majitel, Švéd z města Järna. Ten upravil vrcholové oplachtění na redukované. Loď mu sloužila do konce života. Z pozůstalosti ji koupil rodák z Anglie žijící ve Stockholmu. Ten ji měl asi deset let, v té době už asi nebyla moc používaná. Když jsme ji od něj kupovali, chyběly už některé součástky z  takeláže. Loď jsme kupovali na vodě. V relaci ke kupní ceně by zdvižení z vody bylo drahé. Během v dubnu 2011 jsme připravili loď k plavbě a ještě před sezonou opustili klub v centru Stockholmu, kde do té doby stála. Cílem bylo levnější stání v Nyköpingu. Tam jsme dorazili asi po týdenní plavě. Pro moji manželku, to byla první plavba na plachetnici. Motor začal zlobit už první den a problémy s benzinovým dvoutaktem Vire se od té doby stále zhoršovaly. V Nyköpingu jsme loď měli do srpna 2012. Výhodou bylo letecké spojení s Ryanairem na letiště Skavsta kousek za městem. Tímto způsobem jsem loď navštěvoval s různými členy rodiny. V srpnu 2012 jsme s dcerou přepluli dál na jih do Västerviku. Ideálním cílem plavby mělo být Polsko, Västervik byl výsledkem počasí, technického stavu lodi, časového limitu a hlavně námořnické úrovně posádky. Následující poznámky jsou z další etapy, která byla pokračováním snahy doplout s Mathildou do Čech. Inboard byl v té době už trvale nefunkční. Syn Tomáš byl se mnou předtím v Nyköpinguasi týden v předchozím roce, ale ten jsme věnovali hlavně opravám a montáži držáku závěsného motoru a na moři jsme spolu byli asi jen dva dny. Do té doby to byla jeho jediná praktická zkušenost s jachtingem.

Červen 2013

Středa 5.6. Do Västerviku, kde jsem loď loni  v září zazimoval na dvorku plachtařské dílny kousek od místního  jachtařského klubu, jsme dorazili večer. Zatímco vloni vytažení a převoz lodi proběhl víceméně hladce, tentokrát bylo přemístění k vodě zásadní problém. Šlo o přetažení trajleru s lodí o cca 300m ze dvorka k jeřábu v klubu. Chyba byla, že po příjezdu jsem běžel nejdřív do klubu domluvit použití jeřábu a nepokusil se nejdříve odchytit traktoristu, kterého jsem cestou zahlédl v sousedním přístavu. „Harbourmastera“ jsem nesehnal a traktorista mezitím zmizel.

Čtvrtek 6.6. se ukázal být státním svátkem. Podle zpráv místních odjel traktorista na chatku na nějaký ostrůvek a vypnul mobil.

Pátek 7.6. Hledaný traktorista si asi vzal volno i na pátek a svátek propojil s víkendem. Různé jiné pokusy se také nedařily. Počasí v ty dny bylo na plavbu stále ideální a dokonce snad foukalo i od severu. A loď byla pořád na dvorku. Jediný pokrok byla oprava kormidla- odstranění "vaklu", což jsme provedli v pátek během čekání na jiný sjednaný traktor, který ale nakonec vůbec nepřijel. Až  v pátek v podvečer jsme se v záchvatu  zoufalství dopracovali k náklaďáku silniční odtahové služby a ti za 1000 SEK opravdu přijeli a trajler s lodí popotáhli k jeřábu.  Vzhledem k trvalé nepřítomnosti kompetentního správce nebylo jednoduché ani použití jeřábu. Někteří členové sice měli klíč a sazba za použití jeřábu pro hosty byla v ceníku, ale podle pravidel, musí hostovi při použití jeřábu asistovat proškolená osoba, což není každý, kdo má od jeřábu klíč. Přesto se povedlo ještě večer dát loď na vodu. Radost ale byla předčasná a nemístná. Zatímco jsme se starali o vrácení prázdného trajleru a uklizení našich věcí ze dvora, do lodi uvázané u mola pod  jeřábem mezitím tiše a nepozorovaně proudila voda otevřeným ventilem přes hadici chlazení, kterou jsem navíc loni při zazimování odsponkoval od motoru (nasával jsem tudy do motoru nemrznoucí kapalinu). Skoro po hodině se Tomáš naštěstí podíval do lodi. Voda v kabině byla asi 40cm nad podlážkou. Štěstí, že ventil chlazení nemá větší průměr. Záchranné práce jsme končili za tmy.

Sobota 8.6. Druhý den následovaly problémy s jeřábem na stěžeň, takže vyplout jsme mohli až v neděli ráno.

Neděle 9.6.; Vyplutí po 6 hodině. Zálivem a ráno pak ještě mezi ostrůvky včetně proplutí malebnou úžinou mezi ostrůvky Grönö a Sparö. I na volném moři jen slabý jižní vítr, převážně na motor (závěsná Honda, 5 hp; benzinový inboard "Vire 12" je dlouhodbě nefunkční). Až pozdě odpoledne, v Kalmarském průlivu a s bouřkou v patách jsme pořádně plachtili. Stihli jsme to do malého přístavu  Sandvik na Ölandu (17:30). Příjemné a levné- asi 140 SEK, funční wifi, ICA pár kroků- ale otevřeno jen ve dne.

Pondělí 10.6. Ráno jsme odplovali brzo (po šesté), vítr zase jižní, střídavě na motor, plachty nebo obojí. Ve 13.30 jsme přistáli v Kalmaru s tím, že jen dokoupíme benzin a potraviny. Mezitím začalo pršet a když jsme znovu vypluli byl protivítr podstatně silnější a ubohý outboard naříkal při každém vynoření. Asi po půldruhé hodině jsme se rozhodli vrátit. Vraceli jsme se s plachtami. Před přístavem jsme sundali hlavní plachtu a chtěl jsem nastartovat motor. Startování se zaseklo. S genou (která zůstala ještě vytažená nebo jsme ji rychle vytáhli -už nevím) jsme se snažili vplout do přístavu a někde na kraji přistát. Do toho zrovna vplouval trajekt. Uhnul jsem mu doprava, ale v tu chvíli jsem už nebyl schopen bezpečně nastoupat proti větru k vyhlídnuté mezeře za velkou nákladní lodí vyvázanou na kraji přístavu. Vítr nás na nákladní loď natlačil, vanty se zachytávaly na nějaké násypce na její přídi; čekal jsem, kdy se něco urve a spadne stěžeň. Kupodivu jsme nic neutrhli. Vyvázali jsme se ve škvíře před přídí té velké lodi. Odtamtud, už s hlavní plachtou, jsme bez problému doplachtili přístavem na hostovská stání. Mathilda na samotmou genu není schopná spolehlivě stoupat, ale s hlavní plachtou je to dobré. Takže vedle všeho ostatního byla chyba to, že když nešel motor měla být vytažená hlavní plachta. Potom jsme se do tmy bavili pokusem o opravu startovacího mechanismu motoru a následně i snahou vrátit na místo potměšilou pružinu, která při první příležitosti vyskočila, aby podpořila stávku plastového ozubeného kola s ohnutými zuby. Oprava (probíhající na zábradlí nábřeží přístavu v reprezentativním srdci města) byla kupodivu úspěšná - ulomené plastové zuby odstraněny a deformace ostatních zubů ořezána nožem a vše sesazeno. Někteří Švédové jsou přátelští až družní - úměrně hladině alkoholu. Dozvěděli jsme se, že nejbližší servis motorů Honda marine  je v Karlskroně. Než jsme se do opravy pustili, zjistil jsem, že v blízkém servisu opravují různé motory, ale na Hondu tam nic nemají. Jak se později ukázalo i servisy, které zastoupení Hondy deklarují, žádné náhradní díly na Hondy nemají. Později nám v jednom autorizovaném Honda servisu řekli, že je to proto, že švédové tyhle motory nepoužívají. V každém servisu se ale dá náhradní díl objednat a do týdne by asi byl.

Úterý 10.6. Ráno odplouváme časně a večer v 18:30 končíme v Sandhamn (Thorhamn). Jako celou dobu převažoval protivítr. Levný venkovský přístav (s nabídkou chatiček pro české rybáře). K volnému použití jsou i bicykly - hromada kol uprostřed mola trochu připomíná šrotiště a použití tento dojem potvrzuje. Důležité je včas pochopit, že kolo, které nemá "torpédo", nemá žádnou funkční brzdu a je tedy třeba začít zastavovat dříve než před koncem mola. Na kole se dá dojet k benzince u přístavu Thorhamn na západní straně poloostrova, jenže tam benzin nemají. Podle vysvětlení správce přístavu, u venkovských benzinek mají běžně jenom naftu kvůli předpisu na technické zabezpečení výbušnějšího benzinu. Wifi tu funguje. Windfinder předpovídá zesilování jižního větru. Kvůli benzinu, kvůli předpovědi a také protože nechceme riskovat, že kvůli počasí uvízneme na některém ostrově (Tomáš se potřebuje kolem 17.6. dostat do Prahy kvůli zkoušce) opouštíme původní plán vyplout odtud na přeplavbu Utklipan - Christianso - Bornholm - Swinoujscie. Další cíl je tedy Karlskrona.

Středa 11.6. Přístav opouštíme v 5.45 a podle rady správce přístavu a věnované propagační turistické mapičky obeplouváme poloostrov; kousek nechráněným mořem a potom úzkými chráněnými průplavy s vybójkovanou dráhou, přes lanový přívoz, pak pod mostem a přes Östra fjärden do Karlskrony. V 9.40 přistáváme v městské marině (celkem nevlídné, možná protože zde probíhají stavební práce), doplňujeme benzin, potraviny a marně sháním servis s náhradním dílem k motoru. Ještě je prý nějaký asi 15 km ve vnitrozemí, ale tam už nejedu. Při pohledu z města na bílé hřebeny na zcela krytém zálivu Karlskrony se mě zmocňují silné pochybnosti o tom, zda je dobré dnes pokračovat. Internetové připojení v přístavu nefunguje a chytáme se až ve městě. Rozhodujeme se pokračovat až zítra.

Čtvrtek 12. 6. Vyplouváme v 8.50. Vojenské cvičení, které nás provází už od Kalmarského průlivu pokračuje i tady: světlice, oheň u města, vojenské lodě a čluny, vrtulníky. Plujeme na západ, takže jižní vítr nám vyhovuje, navíc je většinou tlumen ostrůvky na jihu. U zvedacího mostu ( západně od města) čekáme sami. Za mostem pokračujeme ke „gasthamnenu“ Hallarna na ostrově Hasslö, který je sice jen „za humny“ Karlskrony, ale je plánovaný kvůli mým obavám z počasí na nekrytém moři. Místo očekávaného rekreačního přístaviště přistáváme v krásném malém rybářském přístavu na idylickém ostrůvku. Jestli jsme v plánovaném přístavu nebo jinde není podstatné, protože se rozhodujeme pokračovat přes nechráněné moře k Ronneby. Na volném moři to už to idyla není, ještě že už jsem pochopil, že s plachtami je všechno lepší, ale motor necháváme běžet, protože vítr už není boční, ale musíme plout ostře proti větru. Morálku nám pozvedl moment, kdy se ve vlnách současně potkáváme s protijedoucími Němci a s Poláky, kteří nás dohnali a plují trochu víc k jihu asi k ostrovu Hanö. Možná nás potěšilo i to, že to byly velikostí podobné lodě a že mávání bylo srdečnější než obvykle. Přitom zjevně nemávali o pomoc. Možná bylo uklidňující i to, že to ti Poláci mají otevřeným mořem podstatně dál než mi do Ronneby. Konečně se stáčíme k severu, do krytu ostrova a ve 14:20 se vyvazujeme v příjemném přístavu. Ukazuje se, že samotné město je asi 7 km daleko, náš přístav je v rekreační oblasti lázeňského Ronneby a ostrůvek Karön, který nás od jihu kryje, se chlubí historickými luxusními vilami a jinými rekreačními stavbami z 19. století. Přestože je přívoz na ostrůvek v ceně přístavního poplatku, nenašli jsme na exkurzi čas.. Večer jsme byly ve městě nakoupit; městečko je velmi pěkné, ale vzdálené.

Pátek 13.6. Dopoledne se snažíme vyčíst nějakou lepší předpověď, což se ale moc nedaří. Dopoledne hodně fouká od západu (tedy protivítr), ale odpoledne se vítr stáčí k jihu. Vzhledem k silnému větru chceme využít "small boat truck", která je v garminové Blue Chart v počítači, ale není nám jasné, jakou zaručuje hloubku. Mathilda má psaný ponor 127 cm, ale na lodi je asi trochu přeložená a bude to o něco víc. Odpoledne v 16 hodin přes pochybnosti vyplouváme na tuto trasu. Z počátku to vypadá velmi dobře, jen občas přeplouváme krátké otevřenější úseky ve vlnách. Pak se dostáváme do úzkého místa s vyznačeným nebezpečím uprostřed. Vypadá to spíše jako na Sázavě nebo na Berounce. Jihozápadní vítr, který úzkým průlivem profukuje, dotváří i dojem říčního proudu. Ještě než jsme u kamene uprostřed, zachytáváme o dno a zůstáváme viset. Naštěstí jsme pluli velmi pomalu. Lezu do vody a vystrkávám loď. Vracíme se do hlubší vody zálivu krytého ostrovem Saltärna a nafukujeme dingy, která jinak jenom překáží. Po prohlídce kritického úseku z nafukovačky ještě více pochybuji, že se tudy dá proplout. Sympatičtí manželé, kteří mají na ostrůvku chatu, jsou toho názoru, že "letos je hrozně málo vody, nejmíň co tu za desítky let pamatuji". Nevím, co si o tom mám myslet. Ale dáváme na jejich radu, abychom už průplav nezkoušeli, kousek se vrátili a pokračovali vnějškem, tedy mimo kryt ostrovů. Původní dnešní cíl Karlshamn upřesňujeme na Matvik, který je východněji a je lépe na trase. Po plavbě proti vlnám se konečně se za šera dostáváme do krytu a ve 22.45 se vyvazujeme v přístavišti v Matviku.

Sobota 15.6. Vyplouváme po sedmé hodině. Na břehu jsme nebyli. Vítr se zmírnil, plujeme už více na jih tak nám západní vítr už fouká trochu zprava. Přeplouváme Pukaviksbukten, proplouváme mezi pevninou a ostrovem Hanö a pak přes záliv Hanöbukten směřujeme na Kivik. Když jsme v pozdním odpoledni byli před Kivikem, Tomáš navrhl, abychom pokračovali do Simrishamenu. Vůbec se mi to nelíbilo, vítr během odpoledne zesílil a úměrně tomu narostly vlny. Vítr se stočil na jižní. Ke Smirishamenu je nutné plout víc na otevřené moře a proti větru, do Kiviku už by to bylo pěkně šikmo vlnami na předoboční vítr zleva. Už jsem vzal kurz na Kivik (a ztratil něco z těžce nastoupaného kurzu), ale pak Tomáš a Smirishamnen nějak vyhrál, mimo jiné proto, že je to větší město, kde bude pro Mathildu benzin a pro Tomáše lepší spojení do Prahy. Připlouváme tam v 18 hodin. V přístavu naštěstí funguje wifi (jako všude je ale použitelný signál jenom blízko u budky"hamenkontoru").

Neděle 16.6. Ráno Tomáš odjíždí z nádraží do Trelleborgu a já si užívám odpočinkový den, je neděle a také hodně fouká (JZ).

Pondělí 17.6. V 5 ráno vyplouvám s nejasnými úmysly. Třeba na Rujanu nebo alespoň víc na západ. Vítr JZ; pro mě dost silný. Kolem půl deváté opouštím kryt pevniny, která mě od jihozápadu chránila a vlny výrazně narůstají. Otáčím. Cesta nazpátek s větrem v zádech je rychlá a pohodlná. Abych úplně neztratil, co jsem ráno naplul, přistávám v 10 hodin ve Skillinge, asi 5 Nm jižně od Simrishamenu. Oba přístavy vlastní a spravuje municipalita Simrisahmn. Skillinge je mnohem menší, o něco levnější. Horší je to s nákupy a benzinem myslím, že tam není wifi. Místo budovy turistického centra, je ve Skillinge na nábřeží dřevěná bedna se smělým nápisem „Turistbüro“, ve které je volně k dispozici několik prospektů, ale také knížky, které zde zanechali předchozí návštěvníci bedny a které jsou určeny na výměnu. Odpoledne jsem uklidil po neúspěšné plavbě a majitel sousední lodi mi po krátkém rozhovoru věnoval záchrannou vestu kombinovanou s harnessem. Za chvilku vytáhl ještě další s tím, že ta druhá je lepší, ale ať si nechám obě. Nic za ně nechtěl, prý má pro sebe nové. Když jsme se pak náhodou potkali v kanceláři přístavu a viděl jsem, že má potíže s hotovostí (eura nechtěli, a jeho platební karty nebyly kompatibilní) byl jsem rád, že mu mohu pomoc oplatit. 

Úterý 18.6. Vyplutí v 5 hodin. Vlny z nedělního větru se už uklidnili, takže jsem obeplul jihovýchodní cíp pobřeží, minul Käsebergu a Smygehamn. Západním kurzem jsem moc vjel do zálivu a pracně jsem pak musel stoupat v jihozápadním větru trochu jižněji, abych mohl bezpečně najet do přístavu Smygehamn. V nejjižnějším Švédském přístavu jsem přistál po 16 hodině. Když jsem tam konečně zaplul, pochopil jsem, že jsem v onom smrdutém místě, o kterém včera mluvil můj soused Paul ze Skilinge. Zmiňoval se, že byl v nějakém přístavu, kde to smrdělo jako v chlívě a stejně tam vybírali plný přístavní poplatek.  Záměna nebyl možná, hladina byla pokryta hnědými bochany, mezi kterými se občas vyvalily bubliny smradu. Když mi při vyvazování spadlo z paluby lano, vůbec se nenamočilo. Tak tuhá byla hladina toho hnoje. Na přesun jinam jsem už neměl a navíc byl jsem v tom nejlepším místě pro přeplavbu na Rujanu. Brzo se objevil výběrčí, aby řádně vybral poplatek, jak mu uložilo město Trelleborg, kterému přístav patří. Než jsem zaplatil, tak moc hovorný nebyl, asi mívá potíže. Řekl jen, že to opravdu není "very pleasant place", ale po zaplacení se rozpovídal a bylo mi ho líto. Podle všeho jde o roky trvající situaci a je lépe se tomuto místu se vyhnout. Podle sdělení správce jde o „seagrass“, který se v přístavu hromadí. Příčinou je prý nevhodné technické řešení přístavu. (Podle dodatečných informací z internetu jde o druh Zostera marina, označovaný také jako Eelgrass- jediný druh seagrass, který v Baltu roste. Seagrass tvoří „mořské louky“ a všechny druhy jsou považovány za důležitou součást mořského prostředí). Večer jsem ještě autobusem cestoval k nejbližší benzince hodné toho jména a v noci jsem pak asi půl hodiny hledal sprchy, které jsou v buňce schované v křoví. V přístavu jsem byl jediný host, ostatní lodě patřily místním. Vzhledem k mizerné předpovědi a vědomí, že i mě už tlačí čas, jsem šel spát s tím, že přeplavba nebude a že zítra budu řešit kde loď nechat a jak se dostat ze Švédska domů.

Středa 19.6. Ráno jsem vstal neobvykle pozdě a další čas jsem ztratil neplodnými úvahami o tom, zda by ještě nešlo dostat se na jih kolem dánského pobřeží. Pak jsem ale zjistil, že se významně změnila předpověď počasí; původně předpovídaný vítr přes 12 m/s pozměnili na 6 m/s nebo jen trochu víc. Také jsem si uvědomil, že plavba na Rujanu je orientačně i z hlediska křížení lodních tras jednodušší než Dánsko. Rozhodující asi byla předpověď a také to, že jsem se konečně vyspal. Vyplul jsem asi v 10 hodin. Motor jsem použil jenom na vyplutí z přístavu (i tak se ucpal hnijící mořskou trávou a byl jsem dvojnásob rád, že jsem se z přístavu dostal). Navigaci, kterou mám v notebooku, jsem při přeplavbě vůbec nezapínal. Tím jsem vyloučil hlavní starosti, totiž, že se rozbije motor, dojde benzin, dojde elektrika pro navigaci, notebook se namočí nebo navigace selže z jiného důvodu. Navíc bych stejně nemohl běhat do kabiny do počítače koukat. Protože na lodi není palubní kompas, k orientaci při přeplavbě jsem používal náměrový kompas; je to nepohodlné. Pro hrubou kontrolu a lepší pocit jsem měl v kapse půjčený turistický Garmim Oregon, ve kterém sice není žádná námořní mapa, ale jenom základní mapa s obrysem Evropy. I tak bylo příjemné se na něj odpoledne podívat a vidět, že jsem víceméně tam, kde mám být. Boční vítr byl skoro ideální a přesto, že jsem měl jen maximálně zrefovanou hlavní plachtu, jsem plul dost rychle. Kousek za kovovou konstrukcí "Arkona", která čouhá vprostřed moře, jsem zahlédl stěžeň plachetnice, která mířila také na Německo. Potkával jsem také hodně dopravních lodí. Rujana se, víceméně záměrně, objevila na levoboku. Vyhovovalo mi schovat se za ní před východním větrem a vlnami. Nejdřív vypadala spíš jako několik ostrovů. Plachetnice přede mnou asi směřovala na Rostock, tak jsem ji přestal sledovat a konečně zapnul počítač s navigací. Bylo 17.45 a byl jsem na úrovni vjezdu do Hiddensee. S majákem Kloster na pravoboku jsem po sedmé hodině vplul do úzkých uliček bójí v mělkých vnitřních vodách ostrova. Drobné vybočení z dráhy 50 m před molem ve Vitte a uvíznutí v měkkém dně s následnou nutnou koupelí už bylo jen veselou tečkou. V devět jsme konečně byli u mola.

Čtvrtek 20.6. Po návštěvě bankomatu a pokusu o nákup (v samoobsluze rekreačního Hiddensee je dráž než ve Švédsku) jsem se odvázal z kůlů přístavu o půl dvanácté. Cílem bylo proplout mezi pevninou a ostrovem, omezením byl čas otevření mostu ve Stralsundu v 17.20. Poklidná plavba, zpočátku uličkou skoro bez větru, pak s líným plachtěním před Stralsundem. I tak jsem u mostu musel čekal. Optimistickým cílem mělo být Penemünde, ale kousek za Stralsundem, když přestalo foukat se startování zase zaseklo. Kousíček jsem se vrátil a doplachtil do mariny Neuhof.

Pátek 21.6. Místo další opravy jsem ráno jen odmontoval vnitřní kryt motoru a s uspokojivým výsledkem jsem vyzkoušel nouzové startování odkrytého motoru namotaným provázkem. Telefonicky jsem si domluvil stání u Greifswaldu, kde měla být levnější možnost dlouhodobějšího stání a před polednem jsem vyplul. Věděl jsem, že bude foukat, ale úsek se mi zdál krátký a relativně krytý, takže jsem výjimečně předpovědi nevěnoval valnou pozornost. Už v širších místech úžiny u Stahlbrode bylo jasné, že fouká hodně a že na otevřenějším Greifswalden Bodden, kde budu muset ve správnou chvíli odbočit proti větru na jih, to bude zajímavé. Bylo. Na použití navigace nebylo pomyšlení a ve vlnách byly vidět jen bóje vedoucí na východ k Penemünde, takže jsem nevěděl, kdy mám otočit k jihu. Trasa se zdála před vyplutím jasná, ale vzdálenosti byly ve skutečnosti větší a bóje do Greifswaldu nebylo vidět. Plachetnice přede mnou stále jeli na východ. Nakonec jsem přece jenom na jihovýchodě uviděl nějaký stěžeň a začal k němu pozvolna stáčet. Pak už jsem uviděl i bóje ke Greifswaldu. Křižoval jsem proti větru s hlavní plachtou na druhém refu a pomáhal jsem si i motorem, který statečně brumlal i ve vlnách, protože kdybych ho vypnul, těžko bych ho startoval. Jak se volná plocha zálivu přede mnou zmenšovala vítr už nebyl tak silný a měl jsem čas žasnout nad surfařem, který létal u okraje zálivu po hladině neuvěřitelnou rychlostí a později se objevilo i hejno kitesurfařů, ze kterých byli vidět jen draci a občas rozstříknutá vlna pod nimi. Ve vjezdu do kanálu jsem se trefil do času zdvižení mostu a v 18.45 jsem byl vyvázán v marině v Greifswaldu. Překvapením byl hudební festival ve městě a zajímavý byl i večerní vrávorající jachtař, který mi na mole nejprve pošlapal plachtu, kterou jsem tam skládal, ale pak mě pak odzbrojil svým úžasem, že v této marině a v tomto století, mezi gigantickými jachtami Hanze a jinými výdobytky moderní doby, vidí takovou malou, skromnou, jednoduchou a starou lodička. Pod vlivem vyvolaných vzpomínek z mládí a alkoholu, vyznal Matihildě své rozjitřené city. Až jsem si pak říkal, proč si tu svou malou milovanou loďku z mládí nenechal a kdo ho nutil, aby si kupoval velejachtu, když to vlastně není ono.

Celkem z Västerviku upluto 383 Nm (710 km).