Jednou, asi před rokem, jsme s kamarády seděli v restauraci a přišli jsme na „úžasný“ nápad – půjčíme si od Davida Křížka Pogo 2 Atlantik FT a zúčastníme se Nordseewoche 2010. Když on zvládl skvěle Atlantik, my zvládneme Nordseewoche. S přibývající náladou jsme ale zjistili, že výrazně lepší nápad bude vzít naše vlastní lodičky a jet na nich. No a tak vznikla myšlenka, že naší VIVU (polskou loď Sasanka 700) odvezeme do Hamburku a vyrazíme. Na jachtařském večírku Colins Yacht Clubu na podzim jsme tímto nápadem nadchli devět lodí z Orlíku a Slap. Nakonec jsme ale zůstali sami, tedy jen jedna loď. Ale nevadilo nám to…jediné, co zbývalo k realizaci, bylo tedy přihlásit se a začít se těšit.

Po přihlášení mezi prvními na Hanseeboot 2009 v Hamburku, jsme jednak vyfasovali od pořadatelů láhev dobrého šampaňského, ale hlavně na nás začali tlačit ohledně vybavení lodě, bezpečnosti a podobně, a nějak měli od začátku problém, že nemáme pevný kýl, ale jen zasouvací ploutev. Takže jsme přes zimu museli provést ještě dodatečný „tunning“ naší lodě - nechali jsme instalovat kompas, rychloměr, hloubkoměr, poziční světla, opravit dno, nechali ušít druhý ref na hlavní plachtě… no zkrátka dali jsme loď do kupy. Také jsme investovali do mapových a navigačních podkladů, z internetu získali přílivy a odlivy a ještě těsně před odjezdem nás pořadatel donutil obstarat číslo na plachty - „CZE 917“ – jak by nás prý jinak identifikovali při průjezdu cílem?

S blížícím se termínem startu jsme náš nápad rozkecali tolika kamarádům, že už nebyla jiná možnost, než se skutečně zúčastnit. Naše ambice byly velmi skromné, zúčastnit se regaty, dojet z Cuxhavenu na Helgoland a dostat se bezpečně zpátky. A hlavně celá posádka, tedy Jana a Roman, byla srozuměna s tím, že když nebude příznivé počasí, tak sedíme v hospodě a nikam se nejede!
Přípravy mohly začít.

V neděli 16.5. jsme na Slapech vytáhli Vivu na přívěs a převezli do Prahy. Do Hamburku jsme vyrazili ve středu 19.5. okolo desáté večer. Cesta byla v pohodě, jen courat se s přívěsem 700 km rychlostí 100km/hod není nic moc. Nad čtvrtečním ránem jsme dospali v Hamburku a v AWN dokoupili poslední nezbytnosti jako signální rakety a radarový odražeč (jako bychom už tušili, že kolem Helgolandu bude mlha jako mléko). Pak už jsme se rychle přesunuli do městečka Glückstadt, kde jsem měl utkvělou představu, že je sjezd do vody. Nebyl tam, asi se mi o něm jenom zdálo… Možnost dostat se do vody místním jeřábem jsme zavrhli velmi rychle. Za spuštění na vodu si počítali 120 € a naštěstí byl plný až do dopoledne druhého dne.

V nedalekém letovisku Kollmar jsme objevili sjezd. A za pouhých 8 € jsme vyfasovali klíč od řetězu na celý den.
Takže…Honem na vodu! Byli jsme už opravdu hodně natěšení, odbilo poledne a nechtěli jsme zahálet. Naštěstí jsme si těsně před spouštěním všimli cedule „Konec sjezdu do vody“, která už byla cca metr na suchu. A dál už jen bahno, bahno, bahno… Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že začal odliv a voda opravdu mizela před očima. Jako bychom to nevěděli No nic. Rázem jsme měli 6 hodin na relaxaci a nicnedělání. A tak jsme pomalu připravili co se dalo na lodi, na přívěsu a padlo rozhodnutí nocovat v Kollmaru. Asi v půl šesté odpoledne jsme se dočkali vody a slavnostně spustili Vivu na Labe. Během následující hodinky jsme postavili stěžeň, nastěhovali zavazadla a vyrazili na zaslouženou večeři. Po dalších šesti hodinách přišel opět odliv a tady se ukázala velká výhoda vytahovací ploutve. Prostě jsme zůstali vyvázáni u mola a loď ležela dnem v blátě.

V pátek ráno 8:00 na motor přesun do Cuxhavenu, cca 30nm. Míjely nás velké „náklaďáky“ plné kontejnerů a různé tankery. Viva vypadala ve srovnání s nimi jako trpaslík. Cestou jsme zjistili, že při opravách ploutve nebyl zatmelený stolek a mezerou nám docela dost zatéká do lodě. Tedy „jenom“ na vlnách a při náklonu – což bylo vlastně skoro pořád.. A to jsme byli pořád „jen“ na řece. Tedy důležitý úkol na večer v Cuxhavenu - koupit tmel a opravit.
Okolo 15.hodiny jsme dorazili do přístavu a šli se registrovat. Velký problém měl ředitel regaty, protože nebyl schopen pro nás vymyslet hendikep pro přepočet výsledků. Trochu se zděsil, že opravdu nemáme kýl ale jen ploutev. Nicméně, když viděl naše rozzářené tváře a odhodlání – nemohl nás do regaty nepřijmout. Po dlouhých debatách a ujišťování, že jsme si skutečně jistí, že to zvládneme (a o tom jsme opravdu nepochybovali), nám přisoudil magické číslo hendikepu 118. Z lodě se stává velký závoďák – samolepky na přídi, vlajky a hlavně úžasně natěšená posádka Jana a Roman (a Petr – autor článku - jakožto kapitán).

Je sobota ráno, přípravy vrcholí. Byl nás navštívit na lodi i Jakub Havelka, Hebe III, který se zúčastňuje pravidelně. V 10:00 start. Docela se povedl, v naší kategorii Familly Cruisers Cup, která jako nejpomalejší startovala první, jsme vyrazili asi v polovině závodního pole. Poté s časovým odstupem, vždy po 10 minutách, za námi ostatní závoďáky z dalších kategorií, celkem cca 180 lodí.

Na Helgoland je to přímo 33 nm, ale fouká NW, cca 5 Bf. Stoupačka celou cestu. Pořadatelé vyznačili pomocí plavebních bójí několik hranic a bran, které jsme museli objet a díky tomu se neplést do plavební dráhy velkým nákladním lodím. Máváme Hebe III a postupně se propadáme do samoty pomalých rodinných lodí. Zjišťujeme, že v kajutě je opět voda. Teče revizním otvorem na ploutvové skříni. Jana utěsňuje stříbrňačkou. Snad to bude ve zvyšujících se vlnách a sílícím větru držet. Jachting je holt vodní sport. Jediná loď, se kterou ještě chvíli závodíme, je Baria 32, ale i ta se nám po čase začíná vzdalovat.

Asi po devíti hodinách tvrdé stoupačky a křižování, loď hodně nakloněná, ale od určitého náklonu docela stabilní, vlny asi 1,5m, vítr 6 Bf, padá mlha s viditelností 2nm… Zajímavé bylo, že ačkoli byla mlha, tak stále docela dost foukalo. Bojujeme další dvě hodiny a křižováním se přibližujeme k tomu ztracenému šutru v moři (Helgolandu), který není vůbec vidět, a začínáme mít pocit, že jezdíme kolem dokola. Až při posledním pořádném nadjetí se z mlhy vynořuje obrys ostrova – duna. Na chvíli se rozjasnilo a my zjišťujeme, že jsme pro změnu moc vysoko nad bójí, kterou je potřeba točit do cíle. Odpadnout, otočit a zase stoupačka do cíle. Přesně ve 21:12:38 projíždí VIVA cílem a vzorně se hlásíme do VHF. Nic, ticho…žádná reakce. Přeci jenom jsme byli trochu zklamaní, že na nás už nikdo nečekal… Vyvázali jsme se jako šestá loď bokem v balíčku a bouchnuli jsme na oslavu šampiko z Hamburku. Spát jsme šli sice hodně unavení, ale šťastní a s pocitem, že jsme pokořili vodní živly!

V neděli ráno v osm budíček!!! Zvoní telefon. Ředitel závodu se ptá, kde že jsme, jestli jsme dojeli a hlavně jestli jsme projeli cílem. Zjevně byl rád, že jsme v pořádku. Nahlásili jsme čas 11:12:38 hod. Výsledek: 12. místo z 15 startujících, tři lodě nedojely. Odstup od 11.místa, na kterém se umístila Bavaria 32, byl 1 hod 33 minut - po přepočtu hendikepem pouhých 15 minut. Škoda křižování v mlze… Za tuto etapu z Cuxhavenu na Helgoland jsme upluli 53 nm.

Vstávali jsme do mlhavého vlezlého rána, teplota asi tak 10°C. V přístavu zmatek, lodě odjížděly na start další rozjížďky. My jsme usoudili, že bude pro nás i loď lepší, dát si volný den. Po chvíli se z vysílačky začaly ozývat hlášky typu „nevíte někdo, kde je start? Nejsou nějaké změny v trase?“ Bylo jasné, že v mlze nikdo nic nevidí a ani moc netuší. Asi za dvě hodiny pořadatelé rozjížďku zrušili. Ještě že jsme se zbytečně neplašili. Užili jsme si krásný, i když mlhavý den na Helgolandu, dali si matjesy, eiergrog, viděli jsme skupinku tuleňů. No a večer jsme si s posádkou Hebe III udělali v race village soukromý český večírek - promítání hokeje a užili si finále v přímém přenosu. Je pěkné, jak čeští jachtaři drží pohromadě, když jsou někde menšinou…a samozřejmě nejenom když jsou menšinou.

V pondělí jsme se chystali na etapu „Osmička kolem ostrova“. Byla stále mlha, foukalo docela příjemně – 3 až 4 Bf. S ohledem na předpověď počasí, která slibovala zesílení větru v následujících dnech, jsme se však rozhodli rozjížďky nezúčastnit a vyrazit zpět do Cuxhavenu. Až později jsme zjistili, že z naší kategorie Family Cruiser Cup, kde bylo přihlášeno původně 29 lodí, startovalo jen 9…
Vracíme se na Labe. V první fázi plavby jsme jeli po větru na motor v mlze. Díky za radarový odražeč - neviděli jsme víc jak 2 nm před sebe. Snad ostatní viděli alespoň nás. Postupem dne se rozjasnilo a začalo přifukovat. A zvedly se vlny, cca 1,5 až 2m. A zezadu… Přívěsný motor byl chvílemi ve vzduchu a řval jak blázen na prázdno, chvílemi byl téměř celý pod vodou. Trochu jsem se bál, co to s ním udělá. Naštěstí pracoval spolehlivě – asi dostatečný trénink ze Slap. Se zesílením větru jsme stabilizovali loď alespoň kostakou a po čase jsme přidali i druhý ref hlavní plachty. Mazali jsme jako o život – skluzy z vln 6 až 7 kn… Když jsme se přiblížili ke Cuxhavenu, vlny malinko ustaly a mohli jsme vytáhnout celou hlavní plachtu. Maximální rychlost jsme proti dnu dosáhli 9,2 kn. Přísahám! Viděli jsme to všichni tři a nebyli jsme pod vlivem alkoholu ani jiných omamných látek. To v těchto podmínkách opravdu nešlo.

V úterý odjel Roman z Cuxhavenu přes Hamburk do Prahy.
Ve středu jsme už vyrazili jenom ve dvou zpět do Glückstadtu. Zpočátku nefoukalo, polojasno, časem jsme vytáhli plachty a docela pěkně jsme se svezli. Po příjemně prožitém dni a večeru jsme se rozhodli, že pojedeme domů už ve čtvrtek. Tentokrát jsme už počítali s přílivem, takže jsme na nic nemuseli čekat a bez větších problémů jsme Vivu vytáhli v Kollmaru na přívěs, zašli na večeři a vyrazili do Prahy. Cesta bez problémů.
V pátek 28.5. jsme pokračovali na Slapy, aby Viva nebyla dlouho na suchu. Loď má plavat… Paradoxně, díky dopravě, nám cesta z Prahy na Slapy trvala téměř polovinu času, který jsme potřebovali z Hamburku do Prahy. A ve 20:00 Viva konečně pluje na domovské hladině Slapské přehrady.

A závěrem? Poděkování posádce za skvělý výkon a trpělivost, úžasný závod, úžasná zkušenost. Celkově jsme upluli 156 nm, z toho 115 nm na plachty. Možná někdy zase na moře… Ať žije Viva CZE 917.
Další fotografie najdete ve fotogalerii "Nordseewoche"