Eternity opět pluje!

4.10. 2014, tedy po pěti letech a patnácti dnech S/Y Eternity opět připlula do svého domovského přístavu v belgickém Nieuwpoortu. Za těch pět let se toho dost změnilo a tak se dění těch pěti let pokusím trochu shrnout.

První kapitolou by mohla být plavba z Belgie přes Polsko do Čech. Cesta Severním mořem byla pestrá na silné zážitky, ty nejsilnější jsem na webu ČANY už popsal (viz Přeplavba z Belgie do Polska ...). V polském Štětíně jsem demontoval takeláž, vše naložil na palubu a cestou přes Odru, berlínská jezera a kanály doplul do Magdeburgu. Ve vleku jsme překonali Labe po plavební komoru Střekov a potom opět vlastní silou do Týnce nad Labem. Následoval první pokus o zvednutí z vody, potom úspěšný druhý pokus a doprava na dvorek do Rohozce. Tady jsem s pomocí kamarádů snesl stěžně a vše ostatní z paluby do stodoly a začal jsem vyklízet vše co se v lodi od roku 1980, kdy byla spuštěna na vodu, podařilo předchozím majitelům nashromáždit. Některé konzervy byly skutečně raritní kousky, o porůznu založeném spodním prádle a ponožkách ani nemluvě. Vše se zdálo být na dobré cestě, když zasáhl osud a moje manželka Eva těžce onemocněla.

Následovaly dva roky, kdy na loď nebylo ani pomyšlení a vše se upínalo k léčbě. Ta byla nakonec úspěšná a tak nastal čas opět začít opravovat a vylepšovat. To nám zabralo další tři roky, kdy jsme silami vlastními i za pomoci mnoha kamarádů připravili loď na opětovný návrat na moře. Nakládání doprava a spuštění (video http://youtu.be/9L_hOK3x2Xg). Ani cesta zpět na moře nebyla bez komplikací, jedno z největších protivenství byl vodní stav Labe. Měsíční táboření nad plavební komorou Střekov a čekání na vodní stav, který by dovolil překonat prahy mezi Střekovem a česko-německou hranicí, se zdálo být nekonečné a musím poděkovat kamarádovi Vítkovi na lodi Iris, kteří mi dělali během čekání společnost. Potom přišel den D, propluli jsme komorou a vydali se na cestu.

Kapitolou druhou bylo splutí Labe do Magdeburgu. Vodní stav byl těsně na hranici našeho ponoru a tak byl vypnut hloubkoměr. Plavba, při které vám hloubkoměr každou chvíli ukazuje, že jste 5-10 cm nade dnem je infarktová a stejně se s tím nedá nic dělat. Hloubkoměr je ve středu lodi a měří co je pod lodí, ne co je před ní, a při rychlosti kolem 12 km/hod stejně nestačíte nic udělat. A tak mne čeká brzy nový nátěr kýlu, protože tam párkrát nějaká písečná duna prostě byla. Další nepříjemností je na Labi zastavení na noc. Prostě se nikam nevejdu a zaplout někam do bůny se mi při tomto vodním stavu nechtělo. Nakonec jsme stáli jednu noc na larsenové stěně, která zbyla po zrušeném přívozu, a druhou noc v ochranném přístavu. Připluli jsme skoro za tmy a ráno za svítání jsme odpluli, velké lodě tam nebyly (málo vody) a tak jsme snad nikomu nevadili. Potom už přišel Magdeburg a následné proplavení na kanalizované vodní cesty. Podrobnosti vynechám, celou oblast a možné cesty popsal skvělým způsobem David na jachtinginfo.cz. Jenom ve zkratce: první noc v Burgu, druhá noc Brandenburg, třetí noc Oranienburg, poslední noc před Štětínem Stolpe. Vše jsem plul s Evou a v pohodě jsme to zvládli.

Kapitolou třetí byla příprava lodě na moře. Přijeli na pomoc kamarádi z Čech, Martin Blagoev, Mirek Jaroš a Jarda Böhm. Stěžně jsme stavěli v marině Goclaw, změnil se tady majitel a vše začalo fungovat (na rozdíl od sundávání před 5 lety) jako v Evropě a ne jako někde na Balkáně. Ceny za služby jsou jasně deklarovány, neplatí se žádné dodatečné položky (sprcha, elektrika, voda). Týdenní stání za loď 12m stálo 12€/den, postavení stěžně 28€. Když jsem slušně upozornil, že mám stěžně dva, přešel to hafenmaister (polsky bosman portu) mávnutím ruky. Počasí se také povedlo a tak vše probíhalo bez větších problémů a jediné s čím jsem bojoval, byla moje paměť. Vzpomenout si na některé detaily, které se zdály být při demontáži zcela jasné, byl po pěti letech problém, ale nakonec vše bylo tak jak má být a loď byla připravená na vyplutí. Kamarádi s Evou se vrátili do Čech, zůstal Jarda Böhm a s ním jsem vyplul z Goclawi. Cestou jsme se zastavili v Třeběži a u stánku si dali čerstvého smaženého candáta, potom jsme poplachtili přes Štětínský záliv a s večerem jsme připluli do mariny ve Swinoustí.
Kotvíme v marině ve Swinoustí. Předpověď na druhý den byla vítr 3Bf od východu a tak jsme plánovali vyplout směrem na Bornholm. Plán se zdál být reálný a tak když jsme po dopoledním nákupu potravin vypluli z maríny, začali jsme ještě pod ochranou dlouhého vlnolamu připravovat plachty. Vyndali jsme „plné prádlo“, ale už po půl hodině plavby bylo jasné, že to Bornholm nebude. Vítr do 25 uzlů a ne východ, ale severovýchod. Plánuji v podpalubí náhradní trasu a to nezůstane bez následků. Odevzdávám oběd rybám, ale Jarda vše zvládá a tak se blížíme k náhradnímu cíli, který je v Sassnitz. V silném větru a za tmy balíme před vjezdem plachty a zvolna se blížíme ke vjezdu za přístavní vlnolam.

Po levé straně je řada červených svítících bójí a na pravé straně je na konci vlnolamu bílé světlo. Když se přiblížíme před vjezd, zaznamenáme, že ve vjezdu nám někdo dává znamení kroužením bílého světla. Co se to děje? Držíme se u červených bójí na levé straně a pomalu plujeme pod ochranu vlnolamu. Ve tmě nejsme schopni nic rozeznat, ale když se dostaneme za vlnolam a loď přestane tancovat na vlnách, rozeznáváme kardinální znak. Při dlouhém rozsvícení tvořilo světlo ve vlnách dokonalou iluzi světelného kruhu. Nyní úsměvná záležitost, ale v daný okamžik to příjemné nebylo. Na cca 5 roků starých mapách tento kardinální znak zakreslen nebyl. Přistání bokem na betonovou zeď už byla rutinní záležitost, potom pivo a doušek něčeho ostřejšího a v klidu spát.

Druhý den vítr ještě zesílil a tak jsme se věnovali prohlídce tohoto vyhlášeného letoviska. Další den už ale bylo potřeba plout dál a tak vyrážíme. Vítr zeslábl a stočil se k severu a tak nejprve na motor, potom zkoušíme plachty, ale ty plácají a loď téměř nejede. Tak nastává čas na plachtu, kterou jsem zatím nepoužil – genakr. Chvíli nám trvá, než se podaří vše uspořádat tak, aby to bylo správně, ale nakonec je plachta nahoře a loď pluje ve slabém větru kolem 4 uzlů. Plachtíme až do půlnoci, tehdy se směr větru mění a genakr musí dolu, jinak bychom se nevešli mezi TSS a park větrných elektráren vedle Rujány. Startujeme tedy motor a autopilota a v 5:00 jsme v přístavu Kühlungsborn, odkud se startuje ČANY-LANEX OFF SHORE CUP.

Tady přesedá Jarda na jednu ze závodících lodí a já čekám na novou posádku, se kterou popluji dál. Posádka ve složení Jindra Egner a Mirek Jaroš dorazí v sobotu 27.9.2014 po obědě, do večera ještě stačíme nakoupit jídlo a v neděli před polednem po dotankování nafty vyplouváme. Vítr není silný, ale při plném oplachtění nás pohání směrem k ostrovu Fehrman. Tady nás na vodě kontroluje loď pobřežní hlídky, jsme shledáni plavby způsobilí a tak pokračujeme pod fehrmanský most. Tady balíme plachty, vítr lehl, a na motor pokračujeme do Kielu před plavební komory Kielského kanálu, který spojuje Balt a Severní moře. Dorazíme sem ve 3:00 a tak se vážeme na stěnu vpravo před komorami a jdeme si lehnout.

Ráno od sedmi kroužíme před komorami a náš počet stále roste. Staré komory jsou mimo provoz a tak plujeme přes komory nové. Obsluha nás namačká vedle velké obchodní lodě a také za ní. Obchoďák drží loď u boku komory na motor a tak je to za ním trochu rodeo. Nestojí se přímo na zdi, ale asi na jeden metr širokých dřevěných plovoucích molech, která jsou zakotvena na silných řetězech a ty jim umožňují vertikální pohyb. Fendry tak nejsou potřeba, co jsem viděl, tak všem stejně vyskákaly (ta mola sahají cca 10-15 cm nad hladinu). Po najetí všech lodí do komory (všichni jsme se stejně nevešli) se čeká, než všichni zaplatí manipulační poplatek. Potom bez jakékoliv změny úrovně hladiny se otevřou vrata na druhé straně a lodě vyplouvají z komory ven. Za námi stojí v komoře Němci, před námi Švédi. Švédská loď vyplouvá na nízké otáčky a velmi pomalu, my se přizpůsobíme, ale německá posádka to nějak těžce snáší a hvízdáním a výmluvnou gestikulací si chce vynutit rychlejší postup. Švéd je zcela ignoruje (možná je ani neslyší) a my nemůžeme dělat nic jiného než plout pomalu z komory za ním.

Jakmile se ale po výjezdu z komory kanál rozšíří, vyráží německá loď na plný plyn vpřed a přezíravě nás i švédskou loď nechává za zády. My plujeme rychlostí okolo 5,5 uzle, předjíždíme švédskou loď, která pluje o hodně pomaleji, a v pohodovém tempu se těšíme na marínu v Cuxhafenu, kde jsme rozhodnuti strávit dnešní noc. Po uplutí cca 15 km je před námi německá loď, která nás předjela za komorou, a tentokrát se k nim zezadu blížíme rychle my. Když připlujeme na jejich úroveň, požádají nás o vlek se slovy „mašina kaput“. No, co naděláš, musíme si pomáhat a tak bereme jejich lana a vlečeme je něco přes 20 km do opravny. To nám ale nabourá časový plán a je jasné, že do soumraku u komory do Labe nebudeme. Končíme 20 km před koncem kanálu přivázáni na dřevěných dalbách. Je to jediné místo na kanále, kde se dá stát zadarmo, ale je potřeba počítat s vlněním od proplouvajících velkých lodí, které plují 24 hodin denně.

Ráno nespěcháme, spočítali jsme si, že se míjíme s odlivem a že nás čeká cesta proti přílivu. To se také stalo a cestou do Cuxhafenu klesá naše rychlost na 2 uzly. Když se k tomu přičte čekání dvě hodiny na proplavení komorami, tak ve výsledku jsme před zvedacím mostem do městské maríny v 18:30. Potom už jenom vyvázání a posádka odchází dokoupit chybějící potraviny a já kontroluji motor. V marině už nikdo není a tak v přilehlé restauraci platíme 5€ a dostáváme přístupovou kartu na sociální zařízení. Karta funguje také jako kredit na sprchu. Je zajímavé, že za stejnou částku (1€) mají muži 6 minut, ale ženy 8 minut teplé sprchy. To by mělo zajímat některou organizaci zabývající se zrovnoprávněním mužů, spatřuji v tom jasnou diskriminaci. U kontejneru, kde má sídlo hafenmaister, jsou obálky s letákem, který vyplňujeme a do obálky vkládáme odpovídající částku (15€ za stání minus 2€ za nevyčerpaný kredit) a kartu, na které zbyl nevyčerpaný kredit. To všechno ráno hodíme do schránky na dveřích a v 7:30 nám zvednou most a vyplouváme.

Ať bylo očekávání podzimního Severního moře jakékoliv, to co nás potkalo, nečekal nikdo z nás. Po té, co za námi zůstala poslední labská bóje, zapínám autopilota a nastavuji kurz. Střídáme se po dvou hodinách, ale je to stále to samé, vítr se někam ztratil a tak stále dál na motor. Jediné vzrušení přináší pole nově budovaných větrných elektráren, které nejsou v žádných mapách. No a tak se stalo že je 4.10.2014 a já a Eternity jsme v přístavu, kde to před 5 lety začalo. Co bude dál nevím, ale pokud to půjde, dám vám vědět.

Trasu Eternity můžete sledovat na winlinku.

Jenom pro jistotu dodávám, že volací značka je OK4ETE.

Ahoj Standa


.