Neobyčejný příběh Franka Dye o přežití na moři 
Yachting World, červen 2017 
Tom Cunliffe představuje proslulý výňatek z knihy Ocean Crossing Wayfarer – příběh Franka Dye o jeho plavbách po otevřeném moři v jeho člunu Wayfarer. 



Když jsem v polovině šedesátých let studoval v Liverpoolu a plachtil na univerzitních člunech Firefly, místním hrdinou byl mladý muž jménem Bill Brockbank, píše Tom Cunliffe. Jeho sestra chodila na stejné přednášky jako já.
Bill doplul ze Skotska* do Norska se skvělým Frankem Dye v jeho šestnáctistopém otevřeném člunu bez balastu typu Wayfarer. Člun se jmenoval Wanderer. Detaily téhle pozoruhodné plavby jsem se dozvěděl, teprve když jsem objevil druhé vydání knihy Ocean Crossing Wayfarer, kterou vydal Adlard Coles.
* V článku je skutečně Skotsko, i když dále je zmiňována plavba z Faerských ostrovů.

Význam tohoto výňatku sahá daleko za samotný příběh o nezdolném duchu a přežití v protivenstvích – představuje to nejlepší z dobré námořní praxe**. Dye a Brockbank neobyčejně šikovně přiměli svoji loďku proplout severní bouří, která oficiálně dosáhla síly 9 Bft, ale ve skutečnosti byla za svého vrcholu mnohem silnější.
** Při vší úctě k výkonu jachtařů a autoritě Toma Cunliffa se neubráním poznámce, že plavba v otevřené loďce kratší pěti metrů v severním Atlantiku z Faerských ostrovů do Norska nesvědčí ani tolik o dobré námořní praxi, jako spíš o ochotě nepřiměřeně riskovat.

Jejich příběh je názornou lekcí správné přípravy, jasného uvažování pod obrovským tlakem, pochopení možností a – samozřejmě – zarputilého odmítání porážky.
Bouře je zasáhla při plavbě z Faerských ostrovů do Ålesundu. V následujících kapitolách, oba díky nepolevujícímu úsilí doplouvají živí a zdraví. Kniha, kterou Frank a jeho žena Margaret napsali, by neměla chybět v žádné jachtařské knihovně.
 

První převržení

V půl páté už foukala zatraceně silná osmička Beauforta. Navrhl jsem Billovi, že by se mohl podívat. Odpověděl mi rozhodným „Ne!“
To, co jsem viděl, na mě ohromilo – dlouhé, vysoké a strmé vlny, jejichž vršky se zalamovaly a padaly na čela vln, vodní třít byla všude. Seděl jsem na záďové bakistě, cítil silný respekt, ale dosti překvapivě jsem si užíval ten vzrušující pohled.
V půl šesté – v pohodlí pod zakrytím kokpitu – jsem začal psát deník. V tom okamžiku venku kvílela poctivá devítka Beauforta. Bylo mrazivě chladno a vítr člověka řezal do tváří jako nůž. Bill podřimoval, zatímco já jsem pokračoval v psaní deníku.
Lano úvazu vodní kotvy příšerně skřípalo. Škoda, že nám prodejci v Norwichi nemohli dodat jednotunové nylonové lano, které jsem chtěl. Nebyl jsem si jist, že půltunové terylenové lano je dostatečně dobré.
Wanderer téměř okamžitě vyrazila proti vodní kotvě. Podle toho, jak se loď točila, se lodní kotva musela roztrhnout. Z ničeho nic jsem se dusil proudem vodní tříště, zdálo se, že jsou jí tuny, byla tmavě zelená a pěnila, tlačila mě dolů. Zdálo se mi, že uplynuly celé hodiny, než jsem se vynořil.
Spolykal jsem spoustu vody a můj mozek kromě vody zaplavila i myšlenka: „Pokud takhle vypadá, když se člověk topí, tak se mi to nelíbí.“
Bill a já jsme stále byli v lodi, nyní oba na levoboku a stále pod zakrytím kokpitu, takže se Wanderer musela převrátit – možná že několikrát. Opěrka stěžně byla pryč, ale zdálo se, že to je vše.  Pořád jsem držel deník. Vylévali jsme vodu jako čerti, ale nebylo jí tolik, kolik jsem čekal – kryt kokpitu nejspíš hodně pomohl.
Stáhli jsme zbytky úvazu vodní kotvy a já jsem došel na příď, abych upevnil malý vodní padák. Byl to nevděčný úkol, ale v takových podmínkách to musí udělat skipper. 

Obdiv k živlům

Vlny byly ohromné, vzpínaly se 30 stop nad námi, vrchol každé z nich se zalomil. Vytáhl jsem batoh, abych z něj vyrobil provizorní vodní kotvu, Bill vyprázdnil další ruksak, vyřízl do něj díry a oba navlékl na tyč lodního háčku.
Dokončili jsme to právě včas, protože malý vodní padák se odporoučel. Bill vypustil náš výrobek, který nás měl držet přídí proti vlnám. Na chvíli jsem všeho nechal a obdivoval divokou scenérii. Pak jsme se rozhodli, že potřebujeme větší vodní kotvu a že ji potřebujeme rychle.
Hlavní plachta byla naštěstí pořád namotaná na ráhnu – mohli bychom ji použít jako vodní kotvu, kdybychom ji upevnili tak, aby se ve vodě rozevřela a vytvořila kužel, který bychom táhli vodou. Bill navrhl, abychom zdvojili upevňovací lana. Výborný nápad – kéž bychom to udělali už dřív!
Při práci pod zakrytím kokpitu jsem se bál – kdybychom se zase převrhli, nejspíš bych se utopil! Odvázali jsme konec uvazovacího lana, zdvojili jej a připevnili k hlavní plachtě, kterou jsem bezpečně připevnil k ráhnu. Byli jsme připraveni.
Dostat se na příď a provléci lana průvlaky bylo riskantní. Naše vodní kotva z hlavní plachty ale fungovala. Bill ji připevnil a já jsem se znovu vydal na příď, abych přinesl batohy. Pokud by mě z přídě smetla vlny, neměl jsem nejmenší šanci.
Váha tyče způsobila, že se batohy potopily příliš hluboko, což táhlo naši příď do zalamujících se vln. Vytáhl jsem kotvu na loď, odstranil tyč háčku, dírami protáhl krátký řetěz a připevnil jej šekly, na šestistopé lanko přivázal prázdnou plechovku od oleje jako bójku. Jakmile jsme kotvu zase vypustili, fungovala výborně.
Začali jsme praktikovat systém patnáctiminutových hlídek, abychom správně najeli do každé zalamující se vlny, která vypadala nebezpečně. Byla to velice těžká a velice mokrá práce.
Bill během své hlídky vybral kbelíkem všechnu vodu až k podlážce kokpitu a já jsem zalezl pod kryt kokpitu a vypumpoval zbytek.
Kolem čtvrt na devět večer, za Billovy služby, bylo moře velice rozbouřené – vlny dosahovaly přes 30 stop. Jedna z nich se na nás náhle s mohutným burácením vrhla z levoboku. Narazila do nás a převrhla nás. V letmé vzpomínce vidím, jak letím ze zádi do vody, Bill mě následuje a pak na mě padá loď.
Padal jsem do zelených hlubin a hrozná váha mě táhla hloub a hloub. Panika – dolů!, dolů! Potřebuji se nadechnout! Dusím se! Topím se!
Oba jsme se vynořili vedle lodi a lan, i když Billovi vedl úvaz vodní kotvy přes hlavu a ramena. Přes záď vylezl do lodi, já jsem zahákl ruku a nohu za bort a jak se Wanderer naklonila na moji stranu, nakulil jsem se dovnitř. Loď byla úplně plná vody. Bill protáhl úvazy příďovými průvlaky a začal je povolovat.
Bylo bezpodmínečně nutné, aby zůstal ve formě. Kdyby teď dostal mořskou nemoc, ztratil by sílu a odhodlání, což byly jediné věci, které jej v těchhle podmínkách mohly udržet naživu. Vyléval jsem kbelíkem vodu a cítil se hrozně.
Přišli jsme o stěžeň – jeho střední část byla v délce asi pěti stop roztříštěná, horní část bouchala do boku lodi, držely ji jen výtahy plachet a dřevěné třísky. Hodlal jsem vršek odříznout tak, že přeříznu upínačky, a odhodit do moře, když Bill navrhl, abychom si jej nechali: „Zítra by se nám mohl hodit,“ prohlásil suše.
V tom okamžiku jsem se více zabýval tím, jak se dostat z bouře. Nicméně jsem odpojil upínačky a celou tu motanici zastrčil pod kryt kokpitu. 
 

Kouřící voda

Tou dobou bylo nemožné dívat se proti větru. Vítr s jekotem trhal vrcholy vln a odfoukával je pryč. V rámci našeho omezeného dohledu moře vypadalo, že se z něj kouří. Všechny vlny se zalamovaly, čímž se z nich s hrozným řevem stávaly masivní vodní stěny.
Kolem deváté večer nás potkalo nevyhnutelné. Měl jsem sotva čas zakřičet na Billa. Oba jsme jako šílení táhli za úvazy vodní kotvy v pokusu protáhnout Wanderer vrškem vlny. Statečně se drala vzhůru, ale byla v úplně nemožné pozici – zdálo se, že stoupá pod úhlem 60°, nad námi vířil vršek vlny vysoký 15 stop.
Pak na nás vršek spadl, ocitli jsme se zcela pod ním. Moje uši sténaly pod hrozným tlakem, polykal jsem spoustu vody. Probojoval jsem se na hladinu, abych zjistil, že Wanderer leží dnem vzhůru. Představoval jsem si, že tomu tak bude. Pokud jsme měli přežít, museli jsme si s tím rychle poradit.
Nacházel jsem se u zádi, vytáhl jsem se na stejnou stranu lodi jako Bill, pak jsme oba vylezli na loď. S šaty nasáklými vodou a s plnými botami to bylo dost obtížné, nejdřív nám pomohl postranní kýl, pak jsme dokázali vstrčit prsty do ploutvové štěrbiny. Za pomoci další vlny jsme Wanderer převrátili. Vlezli jsme dovnitř a zjistili, že je plná vody – byla na hranici svojí plovatelnosti –, a začali vylévat vodu, kterou nám vlny stále doplňovaly.
Třikrát se vlny zalomily přímo nad námi a zase naplnily loď, takže jakmile jsme obnovili plavbyschopnost, zase jsme o ni přišli. Slyšel jsem, jak křičím: „Bože! Dej nám šanci, ještě jsme neskončili!“ Dal nám ji, a my jsme ji využili. Bill přitáhl úvazy vodní kotvy tak, aby Wanderer otočil přídí proti vlnám a nás aby chránil kryt kokpitu. Já jsem vybral všechnu vodu.
Ve 23:45 jsem zakřičel: „Bille, loď je úplně suchá, vážně mě naštve, jestli ji zase naplníš.“ Neměl jsem to říkat, protože vzápětí přišla z levoboku vlna, která Wanderer zase převrátila.
Znovu jsem vypadl z lodi, Bill spadl pode mě a trup lodi nás přikryl. Zase jsme zažili to hrozné potopení do tmavě zelené vody. Cítil jsem hroznou tíhu a napůl utopený jsem se snažil dostat na hladinu. Wanderer tentokrát ležela na boku. Vlezli jsme dovnitř a našli tam jen tři palce vody. Velice pozoruhodné! Wanderer se musela převrátit velice rychle.
Byli jsme velice unavení, obzvlášť duševně. Zažívali jsme neustálý hluk, bodání vodní tříště a napětí při odhadování každé vlny. Od severu se pomalu začalo vyjasňovat, ale vítr byl stále silný jako předtím. Pokud by se vítr neutišil před úplným setměním, byli bychom ve velkých potížích, protože bychom neviděli zalamující se vlny a nebyli schopni loď nasměrovat přídí proti nim!
Ve středu půl hodiny po půlnoci byla úplná tma. Měli jsme velký hlad, ale nenašli žádné jídlo. Začalo pršet, ale musela by přijít průtrž mračen, aby utišila vlny. V půl druhé už bylo trochu vidět a zdálo se, že vítr poněkud slábne – foukala osmička Beauforta s občasnými poryvy síly devět.
Byla nám taková zima, že jsme se museli soustředit, abychom poznali rozdíl v síle větru, ale začal jsem věřit tomu, že bychom mohli přežít. Udivovala mě Billova výdrž. Nevypadalo to, že by měl selhat, byl v lepší formě, než před pár dny.
Na severu se oblačnost začala rozpadávat, což ale nemuselo znamenat, že bouře je u konce. Za svítání foukala osmička Beauforta a vítr určitě slábl. Za pár hodin by se vlny mohly začít zmenšovat. Pořád bylo příliš nebezpečné nechat Wanderer samu sobě, pokračovali jsme v natáčení lodi přídí k vlnám pomocí úvazů vodní kotvy. Byla strašná zima, oba jsme se silně třásli. Bylo mi špatně z množství slané vody, kterou jsem spolykal, a když mi Bill podal nádobu s vodou, zhluboka jsem se napil.
V půl páté se úplně rozednilo. Moře bylo pořád stejné, vítr foukal sedmičkou Beauforta. Pořád jsme potkávali ohromné vlny, ale naštěstí nás už žádná nepřevrhla. Pořád jsem si nemohl odpočinout, byl jsem zoufale unavený. O hodinu později bylo moře pořád stejné, ale vítr zeslábl na šestku.
Bill pořád pracoval jako stroj, jeho síla ho neopouštěla. Najednou jsem si uvědomil, že nejhorší máme za sebou, cítil jsem se zmateně a otupěle. Zoufale jsme potřebovali jídlo. 

 

Přeložil