Pokračování plavby podél norského pobřeží. Vyplouvám z Tanangeru. 

Na ostrov Utsira

Počasí se konečně zlepšilo, už jsem se potřeboval posunout dál. Vzhledem k podstatné časové ztrátě jsem vypustil plavbu na Shetlandské ostrovy, o které jsem původně uvažoval. Na moři prostě neexistuje přesný jízdní řád. Zejména pro plachetnice a sólovou plavbu.
Po pěti mílích plavby na západ jsem se vymotal z bludiště ostrůvků a skalisek a mohl zamířit SZ směrem. Celkem slušně foukalo, takže jsem krásně plachtil. Protože počasí bylo pořád poněkud nejisté, připravil jsem si kromě trasy i možnost ukrýt se v přístavu Syrevågen.
Cestou jsem musel kousek uhnout TSS vedoucí od Stavangeru a nenarazit do jakéhosi výzkumného projektu pro využití větrné energie jménem HyWind Demo. Nejde tedy o obvyklý větrník – konstrukce vypadala poněkud jinak, než obvyklé větrníky krášlící v takovém množství německou krajinu.
V pozdním odpoledni vítr začal slábnout, takže plachty začaly protivně plácat, protože z oceánu přicházely nepříjemné mrtvé vlny. Nejdřív jsem zaroloval kosatku, několik mil od Utsiry jsem se rozhodl spustit hlavní plachtu. Nastartoval jsem, nastavil kurz proti větru a vyrazil ke stěžni. Celkem snadno jsem spustil a balil plachtu. V jednom okamžiku ovšem autopilot začal pískat a vydávat rachotivý zvuk. V malé rychlosti neudržel směr a loď se postavila bokem na vlny.
Dokončil jsem práci s plachtou a v kokpitu jsem autopilota vypnul. Když jsem jej zase zapnul, kurz ukazoval, při zmáčknutí tlačítka zapípal, ale řídit odmítal. Po dvou pokusech jsem pochopil, že jej nepřemluvím, a zasedl ke kormidlu. K ostrovu už to bylo jen pár mil, takže mě to nijak neotrávilo. Doufal jsem, že přístroj večer rozeberu a snad i opravím.
Velmi opatrně jsem proplouval přístupem do jižního přístavu. V některých místech je velmi úzký, v cestě jsou skaliska. Z moře přicházely vlny, které se o skaliska tříštily, ale proplout šlo při troše pozornosti dobře. V přístavu bylo trochu méně místa, než jsem čekal. Na mapě to vypadalo, že by uprostřed šlo kotvit na hloubce asi 3,5 metru. Nešlo. Při změně směru větru by se loď dostala na mělčinu.
Jedno vytipované molo bylo obsazené, u druhého místo bylo. Přistál jsem mezi asi 15metrovou ocelovou jachtu a malý otevřený rybářský člun. Tidal range je na Utsiře menší než jeden metr, ale i tak je nutné s ním počítat, aby člověk nezavěsil loď za vazáky. Vyvázal jsem loď dlouhými lany a prohlásil manévr za úspěšný. 


Patnáctimetrovka odplouvá

Na ostrově jsou dva přístavy – severní a jižní –, které spojuje silnice vedoucí centrálním údolím. Vydal jsem se do severního přístavu, abych zjistil, není-li tam bankomat (potřeboval jsem hotovost) a případně našel otevřenou vývařovnu. Výlet to byl hezký, ale neobjevil jsem ani jedno.
Večer jsem rozebral autopilota, abych zjistil, že jej neopravím. Jedna malá řemenička se uvolnila z hřídele a nešla připevnit bez pájení či lepení. Předpokládal jsem, že původně byla nalisovaná.

Do zátoky Mølstrevåg

Další den – byla to neděle – jsem původně chtěl strávit na ostrově, protože skoro nefoukalo, ale když se kolem půl čtvrté odpoledne rozfoukalo správným směrem, změnil jsem názor a kolem půl páté vyplul na severovýchod. V průvodci jsem našel vhodnou zátoku vzdálenou asi 20 mil a zamířil tam.
Nejdřív jsem obeplul ostrov a pak asi 9 mil krásně plachtil. Kormidlo jsem vyvázal a zkoušel, jak to bude fungovat. Bylo to lepší, než celou dobu kormidlovat, ale dost často jsem musel nastavení měnit.
Asi po třech hodinách po odplutí se vítr odporoučel a začalo mrholit. Na motor jsem pokračoval k pevnině a pak vplul do zátoky Mølstrevåg. Jako obvykle se na přistání rozfoukalo, ale to mě (bohužel) neodradilo od přistání u kamenného mola s pneumatikami. Přistání se vydařilo, ale i přes pět použitých fendrů jsem ráno měl loď ošklivě špinavou.
Další vadou na kráse byl fakt, že na nejbližší budově byla cedule, na níž bylo napsáno, že molo je privátní a cosi o 300 NOK. Kolem ovšem bylo pusto prázdno, ani ráno se žádný výběrčí neobjevil.  

Do Østre Storebøvåg

Po odplutí od mola a vyplutí ze zátoky jsem zamířil na sever. Vplouval jsem do oblasti fjordů, abych se z nich do konce plavby už téměř nedostal na volné moře. Když je fjord široký, provoz v něm příliš nevadí. V úzkých a klikatých místech je to jiné. A veškeré nákladní lodi, trajekty a vyplouvající či vracející se rybáři ven z fjordů nevyplouvají, když nemusejí.
Foukalo málo, a jak už se stávalo tradicí, přímo do nosu. Bylo zataženo nízkou oblačností, brzo začalo pršet. Déšť snižoval viditelnost, někdy i značně. Byly chvíle, kdy nebylo vidět ani na jednu míli. V situaci, kdy kolem byl středně silný provoz, to nebylo příjemné. Obzvlášť, když jsem potkal menší nákladní loď, která si zatáčku trasy zkracovala v protisměru. V tu chvíli sice byla dohlednost lepší – kolem tří mil, ale představa, že na mě vybafne z hustšího deště na vzdálenost třeba půl míle, mi způsobovala zježení tělesného porostu.
Později déšť ustal, takže se zlepšila viditelnost. Proplul jsem pod vysokým mostem a pokračoval zhruba k severu. Tady si neodpustím jednu poznámku: V dokumentech o lodi nebyla výška stěžně nad hladinou uvedena. Podle její délky jsem počítal zhruba s 12 metry. Většina mostů cestou bylo podstatně vyšších, ale občas byla rezerva jen několik metrů. Jaké bylo moje překvapení, když jsem později na internetu našel, že Albin Alpha má výšku stěžně 14,5 metru. Pravda, podjízdné výšky se uvádějí od MHWS, ale při dosavadním tidal range kolem jednoho metru to není příliš velká rezerva. Pokud si vzpomínám, nejnižší most, který jsem podplouval, byl v mapě označen jako sedmnáctimetrový. Neměl jsem pocit, že je to těsné.
Ve fjordech jsou občas rybí farmy. Není jich tolik, aby vysloveně vadily, ale počítat se s nimi musí. Když jsem se blížil k jedné z nich, zdálo se, že od ní mým směrem odplouvá loď. Trochu víc jsem se přiblížil ke břehu, abych jí nechal dost místa na volné vodě. Loď ale vytrvale setrvávala blízko břehu. Odplul jsem tedy blíže ke středu fjordu, aby měla dost místa. Teprve pak jsem si všiml, že nejde o loď, ale o jakousi obslužnou budovu rybí farmy. Usoudil jsem, že rozhodnutí dát jí přednost bylo moudré.
Když jsem obeplouval samotnou dost rozsáhlou farmu, rozfoukal se velice silný vítr. Jak jinak, přímo do nosu. Postup se velice zpomalil – plul jsem na motor asi dvěma uzly. Už jsem se blížil k cíli etapy, takže jsem z takového větru na přistání vůbec neměl radost.
Když jsem odbočoval z hlavní trasy do zátoky, měl jsem plout kolmo na vítr. Směřovat jsem ale musel jen asi 45° od směru větru, abych dostatečně vylučoval snos. Vítr byl síly 7 až 8 Bft. V zátoce byl sice trochu slabší, ale i tak dostatečně nepříjemný. Teprve samý konec zátoky byl dobře krytý, u pontonů byl téměř klid – zázrak.
Místo jsem našel v jachtařském průvodci, ale na pohled nevypadalo, že by nadšeně čekali na hosty. Zpět do silného větru se mi vůbec nechtělo, tak jsem přistál. O kus dál jakýsi muž něco kutil na malém motoráku. Došel jsem k němu a zeptal jsem se, zda tam můžu přes noc zůstat. Utrousil „Yes“ a víc si mě nevšímal. Moc vřelé to nebylo, ale alespoň to. Připojil jsem se na elektřinu a začal se vzpamatovávat z boje s větrem. Čekal jsem, že někdo přijde a zkasíruje mě.
K večeru kdosi přišel, ale mě si nevšímal. Posadil se na konec mola a začal chytat ryby. Když začal telefonovat, až do lodi jsem slyšel nezaměnitelný tón ruštiny. Asi za dvě hodiny se odporoučel. Jaký měl úlovek – měl-li vůbec jaký – nevím.

Do Bergenu

Před šestou hodinou ranní jsem zase uslyšel ruštinu. Tentokrát byli rybáři dva a celou dobu kafrali. Těžko jim ovšem něco říkat, když jsem tam byl hostem. A konec konců zdarma – až do mého dopoledního odjezdu nikdo vybírat nepřišel.
Venku foukalo už podstatně méně než předchozího dne – tak 4 až 5 Bft. Směr jistě uhodnete. Blížil jsem se k Bergenu, takže provoz houstl. Jedna z nákladních lodí mě dojížděla ve zužujícím se místě. Přeplul jsem na protější stranu fjordu, kde byly lepší podmínky. Nebyly tu mělčiny a skály. Nákladní loď postupně zpomalovala, až se usadila asi 200 metrů za mojí zádí a nepředjížděla mě. Místa na přejetí měla dost. Stále jsem se ohlížel, aby mě loď nepřekvapila velkým přiblížením. Už jsem uvažoval o tom, že na chvíli zastavím a nechám ji přejet. Na lodi asi pochopili moji nervozitu, tak přidali asi o dva uzly a velmi pomalu mě předjeli. Pak zase zpomalili, takže si jejich přítomnosti užíval jiný jachtař asi 300 metrů přede mnou. Zhruba po další míli loď odbočila do jiné části fjordu.
Prokličkoval jsem dalším úzkým místem a blížil se k mělčině označené majáčkem. Proti mně se zpoza rohu vynořil velký trajekt, začal jsem uhýbat, nakonec jsem vykroužil kolečko, abych nebyl blízko mělčiny, když se s trajektem potkám. Trajekt ovšem škrtl můj rozpočet tím, že odbočil do jiného fjordu, jehož ústí nebylo z míst u mělčiny vidět.
Pak už jsem zamířil k vybrané maríně poblíž Bergenu. Od maríny do centra jezdil autobus, spojení by tedy bylo dobré. Zátoka vypadala jako zatopený lom s prokopaným vjezdem. Přistál jsem u jednoho pontonu a šel se porozhlédnout. Nikde nikdo, místo vypadalo velmi privátně. Rozhodl jsem se odplout na místo asi o dvě a půl míle dál, taky s dobrým spojením do Bergenu. Tam jsem totiž potřeboval jet. Chtěl jsem se pokusit koupit nového autopilota.
O 40 minut později jsem přistál v maríně ve vesnici Florvåg asi čtyři míle od Bergenu. Místo je nádherně kryté. Do zátoky se vplouvá asi dvacet metrů širokým vjezdem. Přistál jsem bokem k vnější straně pontonu na místě, které nevypadalo, jako že někomu patří. I tuhle marínu průvodce zmiňuje, i ona však je soukromá. Nakonec jsem tu ale mohl zůstat.

Cestou do Bergenu


Autopilot :-)

Bergen

Další den dopoledne dorazil harbour master. Řekl mi, že místo je něčí a zeptal se, jsem-li s majitelem domluven. Také konstatoval, správně, že už dobíjím baterie. Další domluva byla následující:
„A smím tady dvě nebo tři noci zůstat? Zaplatím.“
„Ano, smíš. Dělá to 200 korun.“
„Dá se zaplatit kartou?“
„Ne.“
„Je ve vsi bankomat?“
„Ne.“
„Budete tady večer? Já teď pojedu do Bergenu a vyberu hotovost.“
„Nebudu. Ale hoď peníze do poštovní schránky u vjezdu do maríny.“
„Dobře, děkuji.“
Podle ceny to vypadá, že mi počítal jen elektřinu.
Když jsem dorazil autobusem do Bergenu, pochopil jsem, proč v průvodci psali, že Bergen je nejdeštivější místo Norska. Nepršelo sice pořád, ale často – asi tak dvacetkrát.
Mladého muže v turistických informacích jsem vyvedl z míry dotazem na jachtařskou prodejnu. Když si potvrdil, že mi nejde o jachtařské oblečení, jak se googlit. Nakonec byl úspěšný. Poradil mi i číslo autobusu, který tam jezdí.
Sotva jsem si na stanici koupil jízdenku, autobus si to přihasil. Nepřejet výstupní stanici bylo lehké – informátor poradil, že je to první stanice za mostem. Pak prý budu muset bohužel jít kus pěšky. Ta hrozná vzdálenost činila asi 450 metrů.
V prodejně by se dalo smysluplně utratit několik miliónů (českých) korun. Autopiloty jsem nikde neviděl, tak jsem se zeptal obsluhy.
„Takové autopiloty prodáváme, ale právě není žádný skladem. Kdy to potřebuješ, včera, viď?“
„Dnes by stačilo, i zítřek bych bral.“
„Bohužel, byl by tak do týdne.“
„Hmm, to je pozdě. To už musím být někde úplně jinde.“
Smířil jsem se s tím, že dál popluji bez autopilota. Cestou už nebylo žádné místo, kde by byla byť malá naděje, že by se tam dal koupit. Když už jsem konverzoval, zeptal jsem se, kolik by stál, kdyby byl. Cena byla o dost nižší, než jsem čekal – 4990 NOK, tedy asi 12,5 tisíce Kč.
Na prohlížení památek nebylo počasí, tak jsem jen dokoupil dvě krabice. Obsah těch ze Stavangeru se někam ztratil.
Protože už jsem čtyři nebo pět dní neměl přístup k wi-fi, konzultoval jsem telefonicky předpověď počasí s kamarády. Dostalo se mi velmi podrobného (a přesného) rozboru na další dva dny.

Do zátoky Vikingevåg

Při plavbě z Bergenu na sever existuje několik možností. Každá má nějakou nevýhodu. Jedním fjordem pluje veškerá velká plavba, v jiném se výrazně projevuje příliv, je tu tedy silný proud, v dalším je obtížná navigace – fjord je velice členitý a je v něm spousta mělčin a skalisek atd.
Vybral jsem Radfjord, který měl z mého pohledu nejméně chyb. Od Bergenu se do něj vplouvá úžinou s mostem, trasa pak pokračuje kolem další maríny, poté krásnou zalesněnou krajinou. Když se fjord rozšíří, může jachtař potkat místní trajekt. Označení by mohlo svádět k myšlence, že půjde o malé plavidlo dlouhé několik málo desítek metrů. Nebylo to tak (nebo do fjordu možná „zabloudil“ některý dálkový trajekt). Potkal jsem se s ním – jak jinak – v místě, kde fjord zahýbá a je zúžen ostrovem. Trajekt mířil přímo na mě, ale na správnou vzdálenost dal zvukový signál, že hodlá uhnout na pravobok – jedno krátké houknutí. To se mi hodilo, takže jsem držel kurz. Minuli jsme se výborně.
Když jsem pak vyplul na hlavní plavební trasu, vítr od přídě zesílil na šestku Bft. Vlny se měly kde rozeběhnout, takže tak činily. Trochu mi asi škodil i proud. Chvílemi jsem se proti dnu pohyboval rychlostí 1,5 uzlu. Trochu pomohlo, když jsem zvýšil otáčky na 2300 za minutu, později i na 2500 za minutu.
Ještě později jsem zahnul mezi ostrůvky a vplul do fjordu, který vedl východo-západním směrem. Tady jsem konečně mohl asi čtyři míle plachtit.
Po obeplutí výběžku dalšího ostrova a rybí farmy jsem velice opatrně vplul do zátoky Vikingevåg, kde jsem hodlal kotvit. V nejužším místě je splavná voda široká bondovských 0,007 míle, tedy necelých 13 metrů. Při možné nepřesnosti v mapě či posunutí mapového podkladu je opatrnost namístě. Plul jsem proto dvěma uzly, takže ani případné nasednutí by nebylo nic hrozného. Proplul jsem bez kontaktu se dnem.
Zátoka má dvě části větší vnější a menší vnitřní. Průvodce tvrdí, že ve vnitřní části dobře drží kotva. Stála tu jedna švýcarská plachetnice, místa tu bylo s opatrností na jednu další loď. Švýcaři byli svědky toho, jak nejdřív nesu na příď kotvu, řetěz a lano (v příďové studánce je velká lahev s plynem), pomalu připlouvám na vhodné místo, svižně se přesouvám na příď ke kotvě a spouštím ji. Uvolňuji řetěz a lano, toto upevňuji na vazák a vracím se do kokpitu, abych motorem kotvu zatáhl a vyzkoušel. Pak to viděli podruhé, potřetí a počtvrté. Teprve na čtvrtý pokus se vychvalovaná kotva Rocna, určitě dostatečně velká, s osmi metry silného řetězu a maximem lana, aby záď nebyla nebezpečně blízko skal, chytla a držela. Pro jistotu jsem ze zádi ještě spustil druhou kotvu, aby se loď příliš netočila. Místo to bylo krásné, ale trochu těsné.
Noc byla klidná – vítr se úplně utišil. 
 Švýcaři v zátoce Vikingevåg 


Zátoka Vikingevåg

Do Florø

Další etapa byla dlouhá 54 mil, tak jsem radši vyplouval relativně brzo ráno – před osmou hodinou. Dlouhá etapa znamenala spoustu kličkování mezi ostrovy a plavbu moha fjordy.
Mezi zaznamenáníhodné události patří fakt, že jsem překřížil Sognefjord – největší a nejhlubší norský fjord dlouhý asi 110 mil, na pobřeží poprvé viděl zasněžené hory a před cílovým přístavem předjížděl remorkér vlekoucí jakousi podivnou konstrukci. Některá místa, kudy jsem plul, byla zcela otevřená do Norského moře, tedy do severního Atlantiku. Počasí ovšem bylo dobré, takže plavba byla klidná.
Několik mil před Florø jsem doplul tažnou sestavu, kterou už jsem jednou zahlédl. Remorkér táhl něco, co vypadalo jako obrovský lodní můstek naložený na pontonu. Nejdříve jsem uhýbal s tím, že nechám sestavu předjet a popluji za ní, ale sestava se mezi ostrovy pohybovala pomalu. Asi nebylo vůbec snadné vykroužit zatáčky, kterých bylo cestou hodně. Rozhodl jsem se tedy sestavu předjet. V jednom vhodném místě jsem nasadil k trháku – zvýšil jsem otáčky na 2500 za minutu a vyvinul tak rychlost téměř o dva uzly vyšší než sestava. Vycházelo to dobře až do chvíle, kdy se zezadu přihnal velký trajekt a začal nás předjíždět oba. Uklidil jsem se trochu stranou, a když obluda zmizela, předjíždění jsem dokončil.
Pak už jsem doplul do zátoky, kde je Florø. Je to dost živý přístav s příjemnou marínou. Zde bylo dost místa na přistání bokem, což jsem ochotně učinil. Méně ochotně jsem zaplatil v automatu poplatek za noc, který činil 250 NOK. 
 Plachtit nebo lyžovat?

Florø

Městečko samo je hezké, i když trochu ospalé. V maríně byla wi-fi, ale nepodařilo se mi k ní připojit. Později jsem zjistil, že v místním obchodním středisku je hot spot, takže jsem internetoval tam.
Ve zdejší samoobsluze mě zaskočila slečna, která pracovala v pokladně. Součástí mého nákupu byla i tři piva. Slečna řekla cosi o věkovém limitu, nerozuměl jsem jí vše. S údivem jsem se jí zeptal, jestli vypadám jako člověk pod 18 let. Pak mi vysvětlila, že ne já, ale ona je tam člověk pod 18 let, a tudíž mi nemůže prodat alkohol. Ale už prý zavolala kolegyni. Ta skutečně hned dorazila a pivo namarkovala. Pivo jsem tedy dostal, ale odcházel jsem zklamán, že už nevypadám mladistvě.
Florø je taky pověstné tím, že jednou za rok pořádají slavnost, při které sestaví nejdelší jídelní stůl na světě. Prý dlouhý několik set metrů. Stůl je zaplněn jídly z ryb a plodů moře a pro návštěvníky je vše zdarma. Bohužel jsem netrefil termín.

Do Måløy

Etapa do městečka Måløy byla jen 29 mil dlouhá, takže jsem nemusel spěchat. Odplouval jsem v pozdním dopoledni. Již tradičně začal foukat silný až velmi silný vítr do nosu. Již tradičně jsem proti němu plul chvílemi rychlostí jen kolem dvou uzlů. Vlny nebyly příjemné.
Později se vítr zmírnil. To jsem se blížil k východnímu rohu ostrova Bremangerlandet, kde se tyčí téměř 900 metrů vysoká hora Hornelen, kterou průvodce nazývá „squall breeder“ tedy jakýsi „krmič poryvů“. A opravdu, z kterékoli jeho strany jsem plul (jih, východ, sever), na tu stranu z hory přicházely poryvy.
 
Poblíž „krmiče poryvů“

Když jsem se od hory pár mil vzdálil, poryvy na mě nedosáhly, plavba se uklidnila. Byl jsem asi pět mil od Måløy, už jsem se těšil na klidné přistání. Marně. Po chvíli se rozfoukalo tak, že loď s pevně zarolovanou kosatkou a sbalenou a persenikem zakrytou hlavní plachtou se nakláněla o 30°, možná i víc. Sílu větru jsem odhadoval na devítku Bft. Cestou do přístavu jsem mnoho slušných slov neřekl.
Proplul jsem pod dalším vysokým mostem a zamířil k maríně. Tady vítr mírně zeslábl, ale pořád byl hodně nepříjemný. Do úzké maríny s krátkými prsty, u kterých bych musel přistávat s bočním větrem, jsem se neodvážil. Přistál jsem tedy bokem k venkovní straně pontonu. Loď jsem dobře vyvázal a hodně ofendroval.
Jeden jachtař mi nabídl, že mi s přistáním uvnitř pomůže, ale po chvíli zvažování jsem přeci jen odmítl. Odplouvat od pontonu se mi už nechtělo, tak jsem se připravil na živou noc. Nakonec to ale nebylo tak hrozné.

Måløy

Loď sice dost poskakovala, ale dalo se to snést. Po obvyklých úkonech jsem šel spát. Asi v půl šesté ráno jsem se probudil a připadalo mi, že vítr je slabší. Odvázal jsem loď a vplul do maríny. Na přistání mezi prsty to stále nebylo, ale v noci se uvolnilo jedno místo pro stání bokem. Když jsem tam přistál a chystal se s lany v ruce vykročit na ponton, všiml jsem si cedulky na zdi. Byla sice v norštině, ale význam byl jasný – za odlivu je tam hloubka jeden metr. Je fakt, že před tím tam stál motorák. Zklamaně jsem odplul.
Všiml jsem si, že před vjezdem do maríny je hezké velké místo u nábřeží. Ani nechutnost v podobě pneumatik coby fendrů tady nebyla – boční stěna nábřeží byla z hladkých dřevěných trámů. Jedinou komplikací byl fakt, že v Måløy je tidal range kolem 1,25 metru. Loď je tedy nutné vyvázat s ohledem na pohyb hladiny. Tady to znamenalo, že délka lana mezi vazákem a pacholetem na břehu musela být nejméně 6 metrů. To jsem dodržel u všech čtyř lan (vyvazovací a springy). Pak jsem šel zase spát.
Vzbudil jsem se kolem půl desáté a poznal, že je odliv. Bez pomoci lanové smyčky uvázané tak, abych do ní mohl vsunout nohu a použít ji jako schůdek, bych se na molo asi nedostal. Stál-li jsem na bortu, hrana nábřeží byla výš, než moje hlava.
V maríně se uvolnilo další místo. Tentokrát u prstu, ke kterému se přistávalo přímo proti větru. To jde podstatně lépe. Několikrát jsem se vysápal na molo, abych lana převázal tak, aby šla stáhnout z paluby. Při přistání k prstu stačilo vyvázat příď k velkému vazáku na pontonu, zbytek zařídil vítr. Pod jeho tlakem se loď opřela do vyvazovacího lana a zůstala stát na místě. Když jsem instaloval i ostatní lana, prohlásil jsem i třetí přistání v Måløy za úspěšné. I zde se platilo v automatu, a sice uživatelsky nepřívětivých 260 NOK (cca 700 Kč).
V Måløy jsem zůstal další dva dny. Čekalo mě obeplutí nechvalně proslulého mysu Stattlandet, kterému se přezdívá mys Hrůzy nebo taky norský mys Horn. Za špatného počasí je to prý jachtařsky nejnebezpečnější místo v Norsku. I tady organizují doprovod malých lodí. Z těchto důvodů jsem chtěl počkat na dobré počasí.
Måløy je dosti nezajímavé městečko, takže jsem čekání trávil četbou a nákupy. Koupil jsem trychtýř na dolévání paliva, 20 litrů nafty do kanystru, potraviny a na této plavbě poslední třílitrové krabice.

Kolem mysu Stattlandet

Počasí se umoudřilo a já jsem už nemohl čekat o mnoho déle, pokud jsem chtěl stihnout letadlo domů. Což jsem fakt chtěl. Dopoledne jsem tedy vyplul. Prvních šest mil je ještě chráněných, pak se vypluje na volné moře. V okolí mysu Stattlandet je hodně skalisek a mělčin, příprava trasy je podstatná. Mys má podobu palice namířené širší částí SZ směrem. V samé „hlavě“ palice je zátoka a přístav Honningsvåg, který je však při silném západním nebo SZ větru (a odpovídajících vlnách) velice nebezpečný. Ne nadarmo se říká, že i drsní Vikingové za špatného počasí raději přetahovali lodi přes šíji poloostrova. Norsko už několik desetiletí má a každou chvíli oprašuje plán na vybudování tunelu pro lodi.
Když jsem minul jižní bóji, kde začíná nejexponovanější úsek a kde jsem se v případě horšího počasí hodlal rozhodnout, zda pokračovat nebo se vrátit, podmínky byly dobré. Severní vítr asi 3 Bft, vlny odpovídající, mírný proud. Jak jsem se blížil k hlavě mysu, proud zesílil. Plynul proti vlnám, takže i v těchhle jinak dobrých podmínkách byly vlny nepříjemně špičaté a velmi krátké. Loď ještě pořádně nesjela z první a příď už se zařízla do druhé. Když k tomu přidám fakt, že jsem měl téměř prázdnou nádrž na pitnou vodu (která je v přídi), znamená to, že loď ve vlnách nepříjemně poskakovala. Několik mil bylo velmi nepohodlných. Cestou k hlavě mysu mě doplula jiná plachetnice, která však plula blíže ke břehu. Rozeznal jsem švýcarskou vlajku, takže to byli moji známí, které už jsem dvakrát či třikrát na různých místech potkal. I v protisměru se objevilo několik jachet, i když měly zadní vítr, většina plula na motor.
Po obeplutí mysu se plavba zase stala pohodlnější. Všiml jsem si, že Švýcaři zamířili do přístavu Honningsvåg, já jsem však pokračoval. Jednak jsem chtěl doplout blíž Ålesundu, krom toho předpověď počasí nebyla úplně skvělá, tak jsem raději upaloval z tohohle nejistého místa. 
 Stattlandet ukazuje přívětivou tvář

Původně jsem měl v plánu plout do přístavu Sandshamn na ostrově Sandsøya, ale změnil jsem názor. Raději jsem zamířil do přístavu městečka Fosnavåg, který je asi o šest mil blíž k Ålesundu. K přístavu se proplouvá pod mostem, pod kterým vede vybagrovaný kanál. V přístavu měl podle průvodce být vpravo od vjezdu ponton pro hosty. Mohl jsem si hlavu ukroutit, ale žádný takový jsem neviděl. Přistál jsem tedy vlevo od vjezdu mezi prsty pontonu, u kterého stály jachty i menší rybářské lodi.
Několik rybářů mě vidělo, ale nikdo nic neřekl, nikdo nic nechtěl. Já jsem nedobíjel – jednak jsem to nepotřeboval, krom toho jsem měl málo hotovosti, takže při případné platbě by zase mohl nastat problém. Večer jsem ani nikam nešel.

Do Ålesundu

Poslední etapa se nesla v poklidném duchu, nic mimořádného se na posledních dvaceti mílích nestalo. Vítr nefoukal, provoz byl přiměřený, bylo zataženo.
Marínu jsem našel snadno, ne tak stání, které jsem měl rezervované. Z uličky nebylo vidět žádné označení. Přistál jsem tedy u hlavy pontonu a došel se podívat. Stání byla označena kovovým štítkem velkým asi jako nálepka krabičky od sirek, štítky směřovaly vzhůru. Pak už jsem bez potíží přistál.
S harbour masterem, který byl na plavbě na jihu, jsem byl domluven, kde mi nechá vstupní kartu; ta tam také byla. I sprchy jsem našel snadno, jen k wi-fi jsem se nemohl připojit.

Ålesund

Další den – ve čtvrtek – bylo krásné počasí, takže se mi dobře připravovalo loď na delší stání. Asi třicet kilometrů vzdálené hory ve slunečním svitu krásně zářily. Pohled na ně je působivý, bližší z nich jsou téměř stejně vysoké jako Sněžka, ty vzdálenější jsou i 2000 metrů vysoké. 
 Výhled z ålesundské maríny

Návrat domů proběhl dobře, jediným zpestřením byl fakt, že všem, kdož přestupovali v Amsterdamu, někde zašantročili zavazadla. To moje mi po čtyřech dnech dovezli domů. Stát se to na začátku dovolené, dost by mi to zkazilo náladu – jednou už mě to postihlo. Takhle mi to nevadilo – zavazadlo bylo v pořádku.
Celá plavba byla 554 míle dlouhá, více než polovinu jsem plul na motor. Vzhledem k převládajícímu severnímu směru větru to ani jinak nemohlo být. Plavba představuje velkou zkušenost ohledně rozdílu mezi charterem a plavbou s vlastní lodí. Podstatný byl taky rozdíl mezi plavbami v Botnickém zálivu a na „opravdovém severu“. Botnický záliv mi v porovnání s Norskem připadal jako velké jezero. Počasí je faktor, který na atlantické straně hraje daleko větší roli a v časovém plánu se s tím musí počítat.

Plavil se a sepsal