Marc Jones vzpomíná na svoji pohnutou seznamovací přeplavbu ve své právě koupené sedmadvacetstopé lodi typu Cutlass. Jde o příběh, který mohl velice snadno skončit velice nepříjemným překvapením.

Všechno začalo, když jsme na eBay našli inzerát ohledně prodeje lodi. Do té doby jsme měli dvacetistopou kýlovou plachetnici Vivacity a chtěli jsme něco trochu většího. Dávali jsme přednost lodi s dlouhým kýlem. Tak jsme našli Prime Suspect, 8,2 metru dlouhou plachetnici typu Cutlass vybavenou pro offshorovou plavbu. Poté, co jsme si ji v Southamptonu prohlédli, jsme se rozhodli.

Mathew, chlapík, který ji prodával, byl výborný. Vzal nás na zkušební plavbu, předvedl nám ovládání a dokonce doplnil nádrž před naší plavbou na sever. Měli jsme dva týdny volna a plánovali jsme plavbu ze Southamptonu kolem mysu Land’s End do Abersochu v severním Walesu, kde jsme chtěli mít základnu.

První nepříjemnost nastala, když jsem nedokázal správně nastavit budík. Potřebovali jsme odplout z Emsworthu v pět hodin ráno, abychom se za dostatečné výše přílivu dostali ven. Bohužel jsme se probudili až v osm hodin, ale domnívali se, že můžeme odplout i tak.

Není třeba zdůrazňovat, že to nemohlo dopadnout dobře. Uvízli jsme ve vjezdu, zatímco pod námi z přístavu odtékala voda. Za mohutného túrování motoru, klení a naklánění lodi jsme se dokázali uvolnit a vrátit se k molu.

Pak jsme vymysleli plán B, který spočíval v odplutí s dalším přílivem v jednu hodinu po poledni a noční plavbě do přístavu Portland, kam jsme měli dorazit někdy v neděli.

Tentokrát jsme se dokázali dostat do ústí řeky a pak zažili nádhernou plavbu na zadoboční vítr směrem k ostrovu Wight. Za šedého větrného rána jsme připluli do Portlandu netušíce, že tam nějaký čas pobudeme – během následujícího týdne přišlo několik jihozápadních bouří, takže jsme tam uvízli.

Konečně se podmínky dostatečně zlepšily, takže jsme mohli obeplout Portland Bill a ostře proti větru deštěm plout k Brixhamu, kam jsme dopluli po setmění o 12 hodin později.

Opět vstávajíce s kuropěním jsme vyrazili do Fowey. Dopadlo to tak, že jsme většinu cesty pluli na motor, protože vítr odmítl spolupracovat. Do tohohle nádherného přístavu jsme připlouvali za západu slunce, což bylo krásné.

Na další etapu jsme vyplouvali zase časně, plachtili, když to šlo, pluli na motor po zbytek času. Bez problémů jsme minuli mys Lizard a za svitu slunce spatřili Penzance. Za večerního mrholení jsme doplnili naftu a navečeřeli se pod plachtou hozenou přes ráhno.

S mírnými obavami jsme se připojili k několika jachtám, které se chystaly obeplout mys Land’s End. Plavba k jihu byla snadná, ale věděli jsme, že předpověď mluví o stáčení větru k severozápadu, což je po týdnu jihozápadního větru typické.

Když jsme opustili závětří poloostrova, podmínky byly daleko náročnější. Prali jsme se se severním protivětrem i proudem, abychom se dostali kolem ostrůvků Longships. Přílivový proud pomalu slábl, takže jsme začali prodírat k severu. Se změnou směru proudu taky vzrostly vlny, takže jsme postupovali pomalu.

Když jsme minuli Newquay, všimli jsme si jachty plující stejným směrem jako my, která se tlačila ke břehu. Ve větru síly 4 až 5 Bft jsme poskakovali ve značně velkých vlnách. Mysleli jsme si, že jachtaři na druhé lodi to tu znají, nebylo těžké se domnívat, že vědí něco, co my ne.

Kolem mysu Trevose Head vlny ještě vzrostly, poslední část do Padstow byla obzvlášť špatná. Naše plavba byla drsná, ale druhá loď plula dokonce v ještě větších vlnách, protože plula mnohem blíže ke břehu – jen několik set yardů od pobřeží –, zatímco my asi míli.

K tomu všemu se mi ještě nedařilo spojit se s harbour masterem v Padstow, takže jsem nezjistil přesný čas, kdy bude zavírat vjezd. Spojení se podařilo, až když jsme pluli přístupovým kanálem. Do přístavu jsme se dostali těsně po setmění asi s dvacetiminutovou rezervou.

V přístavu se taky vyjasnilo tajemství oné druhé lodi. Skupina mladíků právě převzala jim neznámou pětatřicetistopou loď Westerly Corsair. Jen jeden z nich měl předchozí zkušenost s jachtingem; navigovali pomocí Google Maps v telefonu. Při plavbě kolem Land’s End poškodili kosatku, další den jsme je viděli, jak ji odřezávají. Všichni byli otřesení a stejně šťastní jako my, že jsou v bezpečném přístavu.

Téměř katastrofa

V Padstow jsme strávili několik dní, během nichž jsme potkali otce se synem, kteří nám poradili ohledně naší zamýšlené plavby k ostrovu Lundy. Rada zněla počkat před vyplutím na vhodný příliv a po dosažení ostrova kotvit a ne se vyvázat k návštěvnickým bójím. Při zpětném pohledu musím říci, že pokud se na ostrov ještě dostaneme, určitě budeme stát na bóji.

Vypluli jsme v časném odpoledni, foukal silný severní vítr. Za setmění jsme byli stále jen několik mil od přístavu. Před odplutím jsem nezjistil z mapy, jak je to s kotvením, což byla chyba. Udělal jsem to až na místě, za černočerné tmy.

Blízko skal je police s mělkou vodou, kam jsme se pokoušeli dostat. První pokus o zakotvení málem skončil katastrofou, protože jsme táhli kotvu, čehož jsem si nevšiml, protože jsem rozmotával zamotané lano. Dozvěděl jsem se o tom, když Carolyn začala křičet, že nás přejede trajekt.

„Proč nezastaví?“ To je výkřik, který si budu ještě dlouho pamatovat. Dostali jsme se k sobě na vzdálenost třiceti stop, než se mi podařilo nastartovat motor a pokusit se znovu zakotvit. Vzhledem ke swellu, který vnikal do zátoky, ani jeden z nás nespal moc dobře. Ani obava z dalšího tažení kotvy nám na klidu nepřidala.

Ráno jsme zjistili, že se výtah hlavní plachty zachytil za radarový odražeč. Trvalo více než hodinu, než se podařilo výtah pomocí rybářského prutu za balancování na kymácející se lodi uvolnit. To nás zdrželo, takže jsme nestihli období klidné vody, které jsem hodlal využít k proplutí nebezpečně bouřlivou oblastí kolem ostrova Lundy.

Byl pátek a v pondělí jsme oba museli být v práci. Předpověď mluvila o větru síly 4 až 5, občas 6, ze severu; byli jsme den či dva od skočného přílivu. Při zpětném pohledu jsme se měli vrátit do Padstow, ale byli jsme tady a předpověď na dalších pár dní byla ještě horší.

Na mapě jsem našel „mezeru“ mezi dvěma značkami pro nebezpečná místa. Zabralo nám půl hodiny, než jsme se tam dostali. Během té doby se vlny stále zvětšovaly. Když jsme se dostali na místo, vlny byly vysoké dvacet stop a začínaly se zalamovat. Nebyla mezi nimi žádná „mezera“. Zvažovali jsme, že se otočíme, ale nepovažovali jsme to za praktické, protože bychom riskovali, že nám vlny budou prudce narážet do zádi. Taky jsem si uvědomil, že až se vzdálíme od ostrova, dostaneme se z nejhoršího.

Když se nám to podařilo, vlny se nezmírnily. Teprve když se příliv o nějakých pět hodin později otočil, dostalo se nám oddychu. Rozhodli jsme se oznámit pobřežní stráži, že jsme na cestě. Požádali nás, abychom se jim každou půlhodinu hlásili, což bylo velmi uklidňující.

Nakonec jsme ve dvě hodiny v noci dosáhli klidných vod zátoky Milford Haven a vyvázali se k pontonu v Dale.  Jak blízko průšvihu jsme byli, se ukázalo další den. Když jsem si v kajutě obouval boty, spatřil jsem na podlaze svůj obraz odrážející se ve vodě. Bližší ohledání odhalilo, že voda téměř dosahovala ke svorkám baterií. Loď má pod motorem čtyřstopou blige a baterie jsou téměř v úrovni podlážky kajuty. Později se ukázalo, že šrouby držící ucpávku hřídele byly volné. Automatické zapínání bilgové pumpy nefungovalo.

A konečně, u tankovacího mola jsme dotankovali 63 litry nafty. Vzhledem k objemu nádrže 40 litrů a záložního kanystru 20 litrů jsme byli v podstatě na dně.

Poučení

• Vyhraďte si dost času na plánování plavby. Vyrazili jsme k ostrovu Lundy s vědomím, že tam loď nebudeme moci nechat, takže jsme byli nuceni pokračovat do Milford Haven (nebo se vrátit do Padstow) bez ohledu na předpověď.
• Na dlouhých etapách pravidelně kontrolujte bilge, obzvlášť nemáte-li automatickou pumpu.
• Když vytahujete nebo spouštíte hlavní plachtu, udržujte výtah plachty napnutý. Když se zamotá, neuvolňuje se snadno.
• Nainstaloval jsem měřák motohodin, takže mám vodítko pro odhad množství paliva v nádrži.

Z PBO přeložil Lynx