Popis plavby z Lofotských ostrovů na sever Norska a zpět na jih od polárního kruhu.


 

Příjezd

Do Norska jsem se dostal 6. července. Byl jsem nucen absolvovat všechny covidové tanečky, ale i tak to lze považovat za úspěch – v roce 2020 jsem byl vpuštěn až 23. července.
V Bergenu jsem bez větších potíží vstoupil do země a pokračoval domácími lety do Bodø a Svolværu. Na loď jsem dorazil ve ¾ na 11; byla v pořádku.
V dalších dnech jsem prováděl údržbu, vystrojoval loď, nakupoval potraviny a drobné vybavení.
Odplout jsem mohl v pátek 9. července. Vím, že námořníci věří, že zahajovat plavbu v pátek přináší smůlu. Konstatoval jsem, že nejsem pověrčivý, ale tradice je tradice. Vyplutí jsem odložil na sobotu. V sobotu ovšem dost pršelo a foukal nepříjemný vítr. Tak tedy v neděli.
 

Do zátoky Gullvika

V neděli už bylo dost hezky, natankoval jsem tedy naftu do dvou kanystrů a… vrátil se do stání. Přestal totiž fungovat mapový plotter. Multimetrem jsem proměřil napětí na přívodu elektřiny – vše v pořádku. Už jsem si začínal zoufat, když mě napadlo překontrolovat zapojení kabelu do plotteru. A ejhle, bajonetový spoj byl uvolněný; po jeho utažení plotter přestal stávkovat. Ufff.
Pak už jsem konečně mohl vyplout. Plavba byla krásná, ale vítr jsem měl celou dobu do nosu, takže jsem se rozhodl doplout jen do devět mil vzdálené zátoky Gullvika a zde zakotvit. Zátoka je výborně krytá – volné moře z ní vůbec není vidět – a dostatečně velká.
Zakotvil jsem přibližně na šesti metrech. K tomu je ovšem nutné přičíst asi dva metry „tidal range“ a počítat s tím při vypouštění řetězu či lana. Vypustil jsem téměř 40 metrů, kotvu zatáhl a vyzkoušel motorem na 2500 otáček. Držela výborně.
Prohlásil jsem kotevní manévr za úspěšný a odměnil se večeří a sklenkou vína. OK, dvěma sklenkami. Pak jsem plánoval další etapu a četl si. Neptun (či kdo tu má v referátu vítr a moře vůbec) měl ovšem jiné úmysly. Kolem půl jedenácté večer se dvojkový vítr (2 Bft) ze severu změnil na šestkový až sedmičkový s poryvy 8 Bft z jihu. Vlny byly malé, neb do zátoky se velké nedostaly.
Loď se pochopitelně okamžitě na kotvě otočila o 180°. Kotva se ovšem ani nehnula – kontroloval jsem to vizuálně i v mapové GPS. Pak jsem to několikrát prověřoval i v noci, vždy se stejným výsledkem. Koupě o stupeň těžší kotvy a silnějšího řetězu i lana se tedy vyplatila. Celá noc na kotvě byla klidná. Jen vítr byl trochu hlasitější.
 

Odkotvování a plavba Raftsundem

Ráno foukalo stejně svižně jako v noci. Kdybych stál v přístavu, asi bych nevyplouval. Další etapa ale vedla víceméně po větru, takže jsem se odhodlal vyplout.
Na lodi nemám kotevní vrátek, takže jsem loď ke kotvě začal přitahovat ručně. Kotvu do vody spouštím (a tedy i vytahuji) ze zádi, i když pak stojím klasicky – přídí ke kotvě. Po několika metrech jsem poznal, že bych měl víc cvičit – loď jsem proti větru neutáhl. Nezbylo než zařadit mírný chod vzad a lano přitahovat mírně z boku, aby se nemohlo dostat do propeleru.
Ještě když bylo ve vodě jen 8 metrů řetězu a tento vedl kolmo ke dnu, kotva držela. Teprve v okamžiku, kdy se záď dostala mírně přes kotvu, tato se uvolnila ze dna. Po vytažení k hladině byla ovšem špinavá od písku a olepená jílem. Neměl jsem moc času kotvu mýt – vítr mě snášel ke břehu. Kotvu jsem rychle vytáhl a položil do kokpitu. Odvděčila se mi tím, že kokpit zašpinila tak, že jsem ho myl další tři dny. Pak jsem vyplul ze zátoky, vyroloval kosatku a vyplul Raftsundem k severovýchodu. Foukal zadní vítr od 4 do 7 Bft, takže plavba byla svižná, ale ne moc pohodlná.
Raftsund je pověstný tím, že v nejužším místě mohou být silné proudy – jachtařský průvodce na to dosti důrazně upozorňuje. Já jsem tam zažil proud v protisměru, ale o rychlosti jen 1,25 uzlu. Tedy žádné drama.
Na konci fjordu jsem v šestkovém větru udělal (chtěnou) halzu a pokračoval do dalšího fjordu. Po jednatřiceti mílích – právě u města Sortland – se vítr odporoučel. Usoudil jsem, že pokračovat na motor není to pravé, sbalil jsem plachty a zamířil do maríny. Cestou jsem totiž vytáhl i zarefovanou hlavní plachtu.
V Sortlandu jsem pak strávil další den, kdy hodně pršelo a silně foukalo. 
 
 

Do Andenes

Počasí se sice zlepšilo (odpoledne i svítilo slunce), ale většinou nefoukalo. Téměř celých 46 mil jsem tedy plul na motor. Podél JV pobřeží ostrova Andøya proti mně plynul dosti silný proud, takže jsem občas plul jen třemi uzly.
Neúmyslně jsem proplul oblastí, kde se nesmělo kotvit, rybařit, potápět se, ale ani proplouvat. Oblast ovšem nebyla na moři nijak vyznačená a na mapě se objevila, až když člověk hodně vyzoomoval zobrazení. Na papírové mapě malého měřítka nebyla vůbec. Nikdo po mně ovšem nestřílel; konec konců jsem nerybařil, nepotápěl se, ani nekotvil.
Těsně před půlnocí jsem se vyvázal ve východním přístavu městečka Andenes.
 

Andenes

V Andenes jsem chtěl pobýt jeden den. Trochu si nakoupit a vyrazit na velrybí safari. Organizují tu totiž plavby za pozorováním velryb, které se na okraji pevninského šelfu krmí planktonem vystupujícím zde k hladině. Zaručují to, že člověk velryby uvidí. Kdyby ne, vezmou vás na safari znovu nebo vrátí peníze.
Měl jsem ovšem předpověď, která říkala, že tu pobudu déle. Také harbour master, když jsem mu platil, mi řekl, že bude několik dní „shitty weather“. HM mi také doporučil, abych se přemístil na lépe kryté místo. Už docela slušně foukalo, ale hned jsem se do toho pustil. Když jsem byl v nejlepším, posádka asi patnáctimetrové záchranářské lodi (SAR) si usmyslela, že odpluje od mola, poblíž kterého jsem se otáčel. Naznačil jsem svůj úmysl a oni vypluli správným směrem. Krásně jsme se vyhnuli, pak jsme si ještě přátelsky pokynuli. Tahle severská filosofie „žádný stress“ se mi líbí.
O něco později mi starší rybář poradil, abych příď raději vyvázal dvěma lany – odtud prý přijde bouře. Sám jsem to měl v úmyslu, takže mi jen potvrdil moudrost mého rozhodnutí. :-D
A bouře přišla. V Andenes jsem strávil tři dny. Jednou jsem sice viděl půlnoční slunce několik stupňů nad obzorem – mraky se na chvíli roztrhly –, ale jinak nebylo právě pěkně. I v dobře krytém přístavu foukala často devítka Beauforta.
 

Andenes – je půl druhé v noci letního času.
 

Atlantikem k ostrovu Senja

Po třech dnech předpověď konečně slibovala dobré počasí. Dotankoval jsem 22 litrů nafty a vyplul před přístav. Vzdálil jsem se asi 400 metrů od mělčiny a skalisek a vytáhl plné plachty. Foukal SZ vítr o síle 3 až 4 Bft – pro plavbu severovýchodním směrem ideální. Čekala mě 35 mil dlouhá etapa do vesnice Senjahopen na ostrově Senja. Chvílemi bylo zataženo, jindy vysvitlo slunce, jen asi dvakrát krátce sprchlo.
Rychlostí mezi čtyřmi a pěti a půl uzly jsem plul okrajem severního Atlantiku. Po levoboku jsem už neměl žádnou pevninu – nejbližší tím směrem bylo Grónsko. Vlny z Atlantiku byly nejvýše třičtvrtěmetrové, většinou menší. Konečně krásná plavba jen na plachty! Za celých sedm hodin plavby jsem nepotkal jedinou loď. Většina provozu probíhá fjordy z druhé strany ostrova Senja. Ani rybáři tu nelovili.
V jednom místě za půlkou etapy mě čekalo překvapení. Připlul jsem k rozhraní mezi úplně hladkým mořem a hladinou zčeřenou asi čtyřiceticentimetrovými velice špičatými vlnami. Voda nevytvářela žádné víry, loď rozhraním proplula úplně hladce. Posádka si ovšem mohla údivem hlavu ukroutit. Protože jsem neplul přes žádný zlom v hloubce, usoudil jsem, že jde o rozhraní proudů různého směru či rychlosti.
V podvečer jsem se přiblížil k vjezdu do Mefjordu, v jehož západní straně je zátoka Senjahopen. Přístav je výborně krytý, je tu návštěvnický ponton. Ještě mě ovšem čekaly asi čtyři nepříjemné míle fjordem. Rozfoukalo se v poryvech na sedmičku Beauforta, vítr v ústí se protivně točil. Raději jsem nastartoval a spustil plachty.
Do zátoky jsem vplul úzkou plavební dráhou, vyhnul se rybí farmě a v pohodě přistál u pontonu. Bylo před sedmou večer; během přistání začalo pršet.
Další den bylo zase deštivo a větrno, tak jsem raději zůstal v zátoce. Postupně jsem nabíral zpoždění. Ale tady – na prahu Arktidy – to tak prostě je.  


 

Náročná plavba do Tromsø

O den později bylo o trochu lépe, takže jsem se vydal na etapu do hlavního města norského severu – téměř osmdesátitisícového Tromsø. Pořád foukala pětka až šestka Beuforta, z oceánu se valily vysoké vlny. Obvykle dvoumetrové, občas přišla třímetrová. Proti tomuhle jsem plul na motor, abych se vůbec dostal z fjordu.
I když jsem motor moc nešetřil – cca 2500 otáček za minutu –, průměrná rychlost se pohybovala kolem dvou a půl uzlu. Za necelé dvě hodiny jsem vyplul z fjordu, mohl jsem vyrolovat asi půlku kosatky a ve větru NW 6–7 vyrazit podél mnoha mysů severního pobřeží ostrova směrem k východu. Musel jsem dávat pozor na mělčiny a skaliska, kterých je u severního pobřeží spousta. I jen na půlku kosatky Alfa plula čtyřmi až šesti uzly.
Starost mi dělala pasáž u ostrova Hekkingen, mezi nímž a ostrovem Senja probíhá hřbet tvořený řadou ostrůvků, mezi kterými je moře hluboké obvykle jen dva až tři metry, v jednom dvacet metrů širokém místě hloubka činí pět metrů. To zajisté stačí pro proplutí s lodí, která má ponor 1,7 metru. Ovšem dvoumetrové až třímetrové oceánské vlny přicházející sem ze severozápadu by z místa mohly udělat oblast vhodnou k surfování, nikoli však k poklidné rekreační plavbě kajutové plachetnice.
Jak jsem se k místu blížil, zaznamenal jsem, že se vlny pomalu zmenšují. Začaly se projevovat mělčiny, které vybíhaly dále na moře. Za nimi byla hladina klidnější. Ještě jsem si všiml asi patnáctimetrové rybářské lodi těžce se probíjející o kus dál opačným směrem a už se soustředil jen na to, abych včas odhalil, zda se nad hřbetem vlny zalamují a mohl zvolit jinou trasu. Pro jistotu jsem nastartoval motor a nechal jej běžet na volnoběh.
Vlny se nezalamovaly. V onom místě byly vlny vysoké půl, maximálně třičtvrtě metru. Proplutí bylo snadné a hezké. Tak jsem vplul do fjordu Malangen. V něm jsem se chvíli „přetlačoval“ s trajektem, který zarputile pokračoval v kolizním kurzu, i když jsem plul jen na plachtu a on měl všude kolem místa dost. Nakonec jakoby neochotně trochu přidal a proplul mi asi 70 metrů před přídí.  
Zahnul jsem do Straumsfjorden a pod dešťovými mraky přicházejícími z oceánu plul přibližně k východu. Pod mrakem vždy silně pršelo a také hodně foukalo, viditelnost klesala na jednu míli. Mezi mraky pak foukalo méně. Stále jen na část kosatky jsem se propracovával k další atrakci – ostrovu Ryøya.
Šest až sedm mil jihozápadně od Tromsø je ve Straumsfjordu pověsté místo. Fjord se tu zužuje a v nejužším místě větší část šířky zabírá ostrov Ryøya. Pak stačí „tidal range“ kolem dvou metrů a dějí se tu věci. Jachtařský průvodce na to dosti důrazně upozorňuje.
Když jsem se k místu blížil, neměl jsem informace o přílivu v místě samém, ale jen údaje pro Tromsø. Stále jsem provozoval líný jachting – plavbu jen s vyrolovanou kosatkou. Proti vodě jsem teď plul rychlostí 3,5 až 3,75 uzlu.
Když jsem vplouval do nejužšího úseku, prosvištěl kolem mě superrychlý trajekt, proplul ale v bezpečné vzdálenosti. V protisměru pluly za sebou dvě velké nákladní lodi. Nejužší místo je splavné asi v šířce 400 metrů, nákladní lodi se držely ve své polovině fjordu, takže žádné drama.
Hladina byla mírně zvlněná, některé stojaté vlny byly špičaté, u břehu se tvořily vracáky. Pozoruhodný byl taky pohled na plotter, který mimo jiné udává rychlost proti dnu: 3,5 uzlu – 4 – 5 – 6 – 7 – 7,5… Nejvíc jsem viděl rychlost 8,0 uzlu.
Po proplutí se rychlost zase snížila, jen voda občas tekla jiným směrem, než by člověk čekal. Asi za hodinu a půl jsem dorazil do maríny v Tromsø.
Když jsem se tudy později vracel na jih, před etapou jsem se pustil do detektivní práce, která nakonec přinesla plody. Našel jsem přesné údaje o proudech u ostrova Ryøya. (Údaje poskytuje norský meteorologický server yr.no na záložce Coast; ta se pochopitelně zobrazuje jen pro místa u moře. Těch je ovšem v Norsku většina.)
Mimo jiné jsem zjistil, že za skočného přílivu zde může být proud až 6,4 uzlu. Proti tomu jsem opravdu nechtěl plout. Raději jsem si přivstal, abych v místě byl určitě před tím, než voda začne téct v protisměru. Podařilo se – dorazil jsem během tzv. „slack water“, tedy v době, kdy voda neteče ani tam, ani zpět. I v té době byla voda dost zprohýbaná.
 

Tromsø

V Tromsø jsem zamířil do městské maríny v samém centru města. Další dva dny jsem strávil procházkami po městě, návštěvou krásného a zajímavého Polárního muzea, konzumací „mořských“ jídel (fish and chips počínaje, mísou krevet konče), ochutnávkou piva vařeného právě zde (drahé, ale velmi dobré) a návštěvami veřejné knihovny, kam jsem chodil na wi-fi.
S wi-fi se pojí i jeden způsob placení za marínu, o čemž pojednám v další kapitole.  
 

Vpravo je krásné a zajímavé Polární muzeum v Tromsø. 

 

Alfa v Tromsø 
 

Jak platit za marínu

Způsobů, jak v Norsku zaplatit za marínu, je několik; můžete zaplatit:

• harbour masterovi – celkem jednoduchý způsob, jehož úskalím je to, že musíte mít hotovost. Je to ovšem metoda velmi zřídkavě používaná – za tři sezóny v Norsku jsem potkal HM jen asi na pěti místech,
• jiné osobě v okolí – obvykle jde o obsluhu v blízké restauraci či obchodě, nebo osobu v recepci hotelu. Ani tohle není příliš rozšířené,
• pomocí platebního terminálu – obvykle bezproblémový způsob, který vás nenutí mít s sebou hodně hotovosti,
• do tzv. honesty boxu – donedávna velice rozšířený způsob. V maríně je jakási nástěnka, kde jsou pokyny a je na ní připevněná poštovní (nebo podobná) schránka, ve které jsou obálky s údaji o placení (kolik za jak dlouhou loď, kolik za elektřinu, pokud není v ceně stání atd.). Obálku s příslušnou částkou pak vsunete do štěrbiny v uzamčené části schránky. Pokud postupně navštívíte několik marín, kde se takhle platí, zcela jistě vám dojde hotovost. A buďte si jisti, že v naprosté většině takových míst není bankomat. Jednou jsem v nouzi příslušnou částku složil z norských korun, eur a dánských korun. Tyhle „schránky cti“ ale postupně ubývají – nahrazuje je
• aplikace GoMarina – jde o uživatelsky přívětivou aplikaci, kterou si stáhnete, definujete platební kartu a můžete platit. Na mapě vyhledáte marínu či přístav (pokud je v systému GoMarina), zobrazíte si ceny a další informace, vyberete, za co a na jak dlouho, a zaplatíte. V některých marínách – jako třeba právě v Tromsø – jinak zaplatit nelze a nástěnka v maríně vás mile informuje, že máte zaplatit nejpozději 30 minut po připlutí. Protože vlastním „stupidphone“ a můj iPad potřebuje wi-fi, v Tromsø jsem zaplatil už asi po patnácti hodinách po připlutí. Druhý den jsem totiž došel do městské knihovny, stáhl si aplikaci a použil ji. Nikdo mi nepřišel vynadat.

 
Pokračování – Do norské Arktidy – 2. část.

Plul a napsal