Libštát 2015

Bylo nás pět z ČANY, kteří jsme přijížděli v sobotu 6. února do Libštátu, na výroční 45. setkání o půlhodiny později, díky rychlíku, který zamrznul před přistavením hned v Praze. Ráno bylo -10°C, za okny vláčku jiskřil sníh a po něm jsme přiklouzali do plného sálu kulturního domu právě na konec novinek Pepy Třešňáka (mluvil o legislativě – že lépe nebude a nepomůže nám ani svěcená voda ...). Jen z druhé ruky jsme se mohli dozvědět o zahájení následovaném minutou ticha za kamarády, kteří nás v minulém roce nenávratně opustili – Milana Parchomenka, Jardu Procházku a „Rozáru" Pepu Rosslera, bez kterého jsme si Libštátské setkání nikdy neuměli představit.

Následující bod programu patřil Davidu Křížkovi a tématu, které jsme s ním nikdy nespojovali – jachtingu na ledě. Historie tohoto sportu začala kdysi na kanálech v Dánsku a dnes je provozován na úrovni, na kterou David v této zimní sezóně vstoupil. Jedná se o vysoce sofistikovanou sportovní disciplínu, ve které lodě využívají specielní technologie (stěžeň z uhlíkových materiálů), konstrukční prvky jsou přizpůsobeny na míru závodníka, délky trati a charakteru ledu. Z nevšední přednášky vyplynula jak řada shodných prvků s běžným jachtingem, tak řada odlišností. David líčil, jak letos nastoupil rovnou a bez tréninku na mezinárodní závod na Lipně. Ladění lodě na závodníka trvalo den, z vlastního závodu pak promítnul videozáznam – led jako zrcadlo, otočky na bójkách v rychlosti kolem 85 km/hod. I když byl ve svém prvním závodě David poslední, na mistrovství ČR skončil už na 5. místě.

Petr Ondráček, který jinak celodenní program ve společenském sále moderoval, pak vystoupil se svou přednáškou o možnostech komunikace na moři, o kterou ho požádal Jarda Bernt a ve které čerpal ze zkušeností na osamělé plavbě i z profese odborníka v radiokomunikacích. Začal dotazem na přítomné – kolik z nich vlastní loď (zvedla se řada rukou) a kolik loď staví (v sále se rozpačitě zvedla jedna ruka) a navázal tím, jaký je cíl používání různých rádiových systémů na palubě plachetnice v dnešní době „mobilů" (bezpečnost, počasí, spojení s přístavy i domovem) a jak podle toho prakticky loď vybavit. Zmínil mj., jak není nutné ani vhodné všechnu komunikaci na palubě navěsit na počítač, v jakých oblastech a pod kterou sítí fungují EPIRB bóje, uvedl aktuální cenové relace jak různých rádiových zařízené i weather softwaru, zkušenosti s instalací antén a údržbou. Komunikace na moři je stále víc orientovaná na satelitní systémy (zmínil zkušenosti i ceny zařízení pro sítě Inmarsat, Thuraya, Iridium, doporučil např. Explorer 300 pro internetové satelitní spojení, když chybí mobilní síť) a ovládání se stále více sjednocuje do univerzálního rozhraní tabletů a chytrých telefonů, nicméně zůstává jistota, že moře zůstane mořem a plachty plachtami i v době supertechnologií.

Pak Petr Ondráček uvedl krátký medailonek, který jako vzpomínku na „Rozáru" - legendu námořního jachtingu, který připravil Zdeněk Žižka. Série fotografií se odvíjela od snímku malého kluka v ČYKu a z party vodních skautů. Když mu řeka začala být málo, tak - i když si vyzkoušel jižní moře, zamiloval si Rozára Balt a sever, kterému se upsal na celý život. Stavěl výhradně kovové lodě a měl vyhraněné názory na jejich konstrukci, řadu jeho myšlenek uplatnili i jiní. Že byl i turista, zdatný lyžař, špičkový vývojář elektroniky, už nevěděl každý. Řada fotografií připomněla stavbu Štíra I. i II, plavby včetně dosažení Nord Capu, jeho posádky, mezi které patřila řada známých jmen. Svou poslední plavbu kapitánoval ve svých 85 letech, když předtím dokázal během roku předělat Štír II. z ploutvokýlové na kýlovou loď.

Na přestávku na oběd, setkání a krátké popovídání s příteli, se kterými je možné se potkat právě jednou za rok v Libštátě, si musel udělat čas každý sám. Program pokračoval dál tím, co jsme všichni aspoň z povzdálí sledovali už více než rok. Byla to voroplavba Rudy Krautschaidera, o které přijela popovídat jeho manželka Jana Kmentová. Rudu jsme ale všichni uslyšeli, dovolali jsme se mu na mobil a tak mohl celý sál pozdravit z Portugalského Portimao, kde dokončuje ustrojení 12m voru a než pomine období hurikánů, podnikne se ještě plavbu na Balt, než se v červnu vrátí a s vorem EURICA vypluje na Atlantik.

Filmem, fotografiemi i slovem pak posluchače provedl Mirek Račan východním pobřežím středoamerických republik, kde je často relativně levně, ale nezřídka také dost nebezpečno. Přistání na jednotlivých místech využil k cestám do vnitrozemí, například ve Venezuele se připojil k turistickému traku na nejvyšší (987m) vodopád světa. Poutavé snímky krajiny, rostlin i živočichů i zajímavé zkušenosti měl pak i z dalších míst - Kolumbie, Panamy, Nikaraguy, Guatemaly. Cesta dlouhá 4685 Nm vedla přes 13 zemí a Mirek Račan na ni chce bezprostředně navázat další etapou na Bahamy a Floridu, kvůli které se již několik dní po Libštátě do Karibiku vrací.

Jako další vystoupil Jirka Denk se svými zážitky z plaveb v roce 2014. Ty se odehrávaly v exotickém prostředí Indonésie – Thajska, Andamanských ostrovů, včetně nejnavštěvovanějších míst, jako je ostrov Phuke, kde už je turistický průmysl silně masivní. Kromě cestovatelských zážitků měl i několik sympatických setkání – potkal v té oblasti Feru Standy Kubíčka, sesterskou loď Štíra II., která je v té oblasti podniká charterové plavby. Jeho další poutavé líčení se týkalo plavby kolem břehů Nového Zélandu, kde se setkal s Martinem Dolečkem a Pavlem Dostálem, a byli tak na vánoční svátky spolu čtyři Češi na druhém konci světa. Přátelskost, klid a pohoda místních lidí na ně hluboko zapůsobila a rozdíl s prostředím, které Jirka zažil po návratu do Česka, vnímal až jako šokující. Svou loď Altego teď prodává a pro plánovanou další cestu, která má být do Nové Kaledonie s posádkou rozrostlou o jeho malou dcerku pořizuje větší a vybavenější Altego II o délce 16m, šířce 4,5m, se 2 kýly a 2 motory. Své vystoupení zakončil oslovením a výzvou pro všechny „Mějte se hezky a vyrazte do světa!"

Martin Doleček se v Libštátu objevil po přestávce asi 3 let, kdy se svérázným parťákem – stopařem vyplul na Atlantik na lodi, kterou stále má a kterou získal darem jako dědictví po člověku, který ji stavěl 20 let a vyplout nestačil. Zaplavil nás spoustou zkušeností a dojmů z absolvované části své plavby kolem světa, po kterých promítnul film Pepy Prokopa, svého spoluplavce, kterého potkal na La Grace, o jejich plavbě přes Atlantik, která byla první částí jeho projektu obeplout svět a na kterou se vydali v lednu 2013 z Kanárských ostrovů. Film nás provedl těžkými chvílemi plavby, netypickou vysilující bouří provázenou větrem se slunečným počasím, než dopluli na Martinik, uplynuly 104 dny, z nich některé couvali, jiné se nehnuli z místa. Pepa se pak toulal po ostrově, Martin ale kvůli výměně motoru musel zůstat přes sezónu hurikánů, kterou mu pomohli přestát čeští přátelé – jejich prostřednictvím sehnal i práci a pro svou Alyu chráněné kotvení, než se vydal dál na Pacifik – přes Galapágy, Markézy, Francouzskou Polynésii na ostrovy Tonga, odkud vyplul na Nový Zéland, kam dorazil začátkem listopadu loňského roku. Ostatně všechno přesně a bezprostředně líčí na svých webových stránkách.

Současně s autory dalšího příspěvku, kterými byli Gundula a Thoralf Redlichovi nastoupil jako překladatel z němčiny Pepa Třešňák. Tak jsme mohli ve dvou jazycích naslouchat průvodnímu slovu k záběrům z plavby S/Y Wigwam kolem světa, která začala v Řeckých mořích a pokračovala k jižní Africe, na Madagaskar, ostrov Réunion a se zastávkami v oblasti Jávy, Bornea i do smogem věčně zamlžené Djakarty. Ve sledu krásných scenérií, přírody, zvířat jsme ztráceli následnost trasy a vnímali jen jednotlivá zastavení – ostrov Sv.Heleny, Brazílii, Francouzskou Guayanu s kosmodromem v Kourou, Karibské ostrovy a z nich již cestu zpět do Evropy, k břehům Portugalska, Anglie, Helgolandu.

O dojmy z měsíce stráveného s Jardou Berntem na Sayonaře v oblasti Jižní Afriky se ve svém krátkém filmu podělil Zdeněk Žižka. Čtyřčlenná posádka plula kolem Mysu Dobré naděje na svatou Helenu, pobřeží Namibie bylo obsypané tisícovkami lachtanů. Záběry zachycovaly i momenty z noční plavby, kdy posádka v čelovkách obsluhuje silně se kolébající loď, film zachytil řadu detailů z obsluhy plachet a práci s lanovím, které je na Sayoaře doladěné k dokonalosti. Plánované spojení s Jardou Berntem se podařilo, Petr Ondráček ho pozdravil a ubezpečil, že i když na tomto výročním setkání chybí, vše běží tak, jak to připravil. A Jarda všem vzkázal: „Plujte, i proto, ať máme o čem vyprávět! Češi jsou na moři víc než řada přímořských národů".

Možná řada z nás během odskočení pro pivo – kávu – něco malého k jídlu, při setkání s kamarády promeškala zprávu o České námořní rallye, možná film z ní proběhnul jen v místním kině souběžně s programem v hlavním sále, jehož součástí byla i rozsáhlá přednáška Petra Schreiricha o historii navigace a astronavigace. Bylo to každoroční dilema volby mezi zajímavými souběžnými programy.

Závěr dne patřil ve velkém sále hostu letošního setkání, kterým byl Václav Pavel, vědec a ornitolog, který v minulých letech opakovaně pobýval v Antarktidě jako člen vědeckých expedic, na stanici Johana Gregora Mendela brněnské Masarykovy univerzity. Má zkušenosti snad se všemi možnými způsoby dopravy do Antarktidy - minulý rok byli členové expedice dovezeni jako přílož ve čtyřmotorovém letadle Hercules Argentinské armády, vraceli se pak na ledoborci, na kterém strávili na bouřlivém moři v oblasti Drakeova průlivu celých 8 místo plánovaných 3 dní. Na dva lidi si mohli vzít sebou jen 100 kg zavazadel na měsíc, včetně vybavení a jídla. Jejich cesta vedla částečně po trase, kterou driftovala při své záchraně Shackeltonova expedice. Jako základní dopravní prostředek pro cesty do terénu sloužil výzkumníkům člun Zodiac, ale šťastnou shodou okolností je vzala na palubu polská polární jachta Selma mistrovsky vedená kapitány Piotrem Kuźniarem a Krzysztofem Jasicou. S nimi se naši ornitologové dostali do oblasti Rossova moře, na místa, která by pro ně byla jinak nedostupná. Selma (http://www.selmaexpeditions.com/) je cruisingová loď, nabízí turistické plavby v polárních oblastech, měla 3 členy profesní posádky a 9 turistů.

Se zatajeným dechem jsme vychutnávali záběry z plavby mezi krami, setkání se skupinou velryb, které se svou délkou blížily 20 m délky lodi a předváděly se jako akvabely, záběry vzácných druhů tuleňů a samozřejmě tučňáků a nejrůznějších dalších ptáků. Film se s námi loučil divoce vybarvenými západy slunce nad blížící se Argentinskou pevninou, které snad přesvědčivě daly této oblasti název Ohňová země. Václav Pavel na závěr zmínil, že součástí úkolů výzkumného „polárního" grantu univerzity je dokončení 15 m dlouhé expediční lodi, která má být hotova v tomto roce a má sloužit pro výzkumné výpravy na sever.

Letošní setkání v Libštátě uzavřel Petr Ondráček s tím, že program splnil to, co od něj všichni očekávají – dát prostor k setkání, výměně zkušeností a nabídnul další inspiraci. Popřál všem přízeň Neptuna a dobrý vítr a poděkoval zástupkyni Jachtingu Libštát paní Janě Eichlerové za zázemí, které opět pro setkání zajistil. Ta krátce poděkovala organizátorům a než se s přítomnými rozloučila, vyřídila pozdrav od Richarda Konkolského, který se v současné době stěhuje zpět domů.

O.M., 18.2.2015

Fotografie z akce jsou zde ve fotogalerii.