Letošní setkání jachtařů se přes komplikace, které přináší současný nezdravý čas, uskutečnilo, a to v plánovaném termínu, o druhé únorové sobotě 13. 2. 2021. Jak slíbil za organizátory Jarda Bernt v listopadu loňského roku, formu přizpůsobili okolnostem, a tak jsme připravený program mohli sledovat přes internet jako živý přenos ze studia Peak Level Academy.
Byl přitažlivý jako pokaždé – pro turisty, závodníky, konstruktéry lodí, pro milovníky lodí vůbec. Ten den jsme strávili u svých nejrůznějších zařízení s vědomím, že program sledujeme spolu s těmi, se kterými jsme se zpravidla v Libštátu setkávali. Koho a o čem jsme sledovali je naznačeno dále, s odkazy na případné weby a s několika snímky většinou z obrazovky počítače. Program byl ve znamení především severských plaveb a stavění lodí.

Zahájení bylo přesně v 10:05 a když se po drobných peripetiích připojení podařilo, právě začali líčit své plavby z Aljašky do Mexika Jirka Denk a Mirek Račan, moderoval Petr Ondráček.

Kvůli pandemii na plavbu Aljaškou vyrazili až koncem září. Překrásná panenská podzimní příroda je překvapila, a snažili se ji maximálně vychutnat. Mysticky znějí jména míst na trase plavby – Kodiak, přírodní park Kenai, hlavní město Aljašky Juneau, zátoka Prince Williama, Sitka, Petersburg, východisko Wrangell (těžce poznamenané neotevřenou sezonou), Ketchikan, pak již kanadský Princ Ruppert. Střídaly se kouzelné záběry malých přístavů, zářivé barvy lesů, moře a nebe, medvědi, velryby, tahy lososů, ledovce, deštné pralesy. Jirka plul v těsném sledu několika dní za Mirkem, v polovině října se muselo plout, když přálo počasí. Oba se setkali s problémem pro turisty uzavřené Kanady. Povolení proplout Britskou Kolumbií nedovolovalo nikde zastavovat pod pokutou milion dolarů nebo 3 roky vězení. Jirka Denk měl více štěstí a vstřícný hafenmaister, který věděl o jeho polárních plavbách, mu zařídil výjimečné povolení plout skoro volně, a tak z kanadského Princ Ruppert viděli zátoku Bishop Bay se spoustou velryb a několik dalších krásných míst. Plavba v té oblasti byla náročná především na sledování proudů, počasí bylo hodně proměnlivé jako předzvěst těžkých listopadových bouří. Většinou se plulo na motor. V Seatlu čekalo Mirka týdenní pokračování opravy převodovky. Následovala trasa do obdivovaného a teplého St. Francisca, pak San Diego a mexická Ensenada, kde se Sněhurka a Altego (už s dvěma dětskými členkami posádky), zase setkaly. Užívali si tepla, krásné pláže, turistické prázdno a přírodu, která byla se suchým prosluněným pobřežím zase jinak krásná. Pak oblast mysu Cabo San Lucas, plavání s velrybími žraloky v La Paz, dál podle východního pobřeží, Loreto a Guaymas, kde jejich plavba skončila. Jak říkali, Mexiko bylo krásné a přívětivé, všude dezinfekce, všechno otevřené, všichni všude nosili roušky, s ničím nebyl problém. Koncem února se oba jachtaři do Mexika vracejí a Mirek pokračuje v plavbě kolem světa (viz www.snehurka-yacht.cz , kde je mj. plavební deník a krásné snímky), přes Pacifik do Francouzské Polynésie, která však zůstává stále zavřená. Byl spokojený s tím, že za kovidový rok nakonec uplul 4500 NM. Další plán Jirky Denka je pokračovat na jih podél pobřeží Mexika a pokud možno s dětskou posádkou.  
Na 10 minut po upozornění ztmavla obrazovka (technická přestávka pro další promítání i přinesení si piva na straně diváků), pak v 12:25 uvedl Jarda Bernt Petra Kose.

Ten jezdil řadu let na Aljašku, nejdříve tam pracoval v servisech lodí, pak u českých rybářů – emigrantů ze 60. let, původně kajakářů, a získal zkušenosti s rybářskou lodí. Díky nim pak dostal k další práci na dřevěných lodích, které mu zůstaly už na vždycky blízké. V tom s Jardou Brentem souzněli - dřevěné lodě mají duši. Kolem 2005 se Petr rozhodnul takovou loď koupit, našel inzerát, velrybářská loď Anna byla levná a další nehledal. Loď je z doby Jacka Londona, z roku 1907! Byla na jihu od Tromso, kde žijí i potomci původních majitelů, a Petrovi se přihlásili i další pamětníci. Dostal řadu starých fotografií a dozvěděl se příběhy například o tom, jak Anna za 2. světové války zachránila z moře sestřelené britské piloty. Byl to skoro vrak a Petrovi začala náročná práce. To, co odhadoval na rok, se ale podařilo udělat za neuvěřitelné 3 měsíce. Nyní je Anna v Norsku, opravená a připravená k vyplutí. Neuvěřitelně drahou opravu převodovky (cena skoro 2 lodí!) vyřešil rozebráním a převozem v několika kufrech do Česka, kde už si s kamarády s problémem poradili. O tom všem promítnul film Anna se vrací na sever a odkázal na web www.sailboatanna.com , kde je historie Anny, dokumentovaná rekonstrukce, videa i nabídka plaveb pro 2021. Anna má kolem 42 t, je 15 m dlouhá, se zkušenostmi z plaveb na velkých rybářských lodích ji Petr zvládne i sám. Má manželku a 3 malé děti a chce plout s nimi, loni kvůli pandemii se za ním přijet podívat nemohli. Když ho Jarda Bernt požádal o vzkaz jachtařům, z pozice člověka, který je mladý a má sny i plány před sebou, Petr reagoval: „Není dobré moc tlačit na pilu, věci mají svůj čas, nezačít moc brzo ani moc pozdě, hlavně vydržet, pak se najednou vše rozjede pod rukama a jde to dál …“
Ve 13:30 představil Petr Ondráček dalšího hosta – byl jím námořní jachtař Pavel Roubal.

S jachtingem začal relativně pozdě, ve 36 letech, když se před tím věnoval řadě jiných sportů, ale už v dětství ho upoutala knížka Richarda Konkolského „Sólo přes Atlantik“.  V roce 2014 a 2015 jsme se s ním setkali na závodu ČANY - LANEX Offshore Cup (byl v posádkách, které se umístily na 1. a 2. místě), pak začal intenzivně trénovat a dokázal se kvalifikovat na svůj první závod Minitransat 2017. Byl třetí český účastník v historii tohoto závodu, před ním se zúčastnili Milan Koláček a Martin Křížek. Pavel promítnul video o lodní třídě 6.50 – jde o malé velmi rychlé lodě (sériová závodní jachta s konstrukcí speciálně pro závody sólových jachtařů přes Atlantik, tj. po větru, 6,5 m délka, maximální rychlost až 25 kt je srovnatelná s motorovým člunem). Třída má přesně vymezené vybavení – GPS, EPIRB, AIS, papírové mapy. Za rychlost lodi platí – bylo vidět, jak paluba je neustále zalévaná vodou. Při plavbě na takové lodi se obratem projeví každé zaváhání, každá chyba. Je to, jak Pavel Roubal řekl, „ostrá hračka“, na které se člověk učí velice rychle.

Daný závod se koná jednou za dva roky, první byl v roce 1977 (Mini Transat Race - Wikipedia). Pavel se ho zúčastnil dvakrát – v roce 2017 skončil na 31. místě z asi 80 lodí, přesto, že musel dvakrát zastavit na Kapverdách kvůli poruše elektroniky a ztratil 3 dny (je povolená zastávka na 72 hodin). V roce 2019 narazil u Portugalských břehů do plovoucího předmětu, který loď silně poškodil (ve 4 m vlnách vytrhl kus lodi u kormidla). Pavla evakuoval vrtulník a s Milanem Koláčkem pak zorganizovali záchranu lodi (ta je konstruovaná jako nepotopitelná, se silně vypěněným trupem a s vysílačem polohy). V proražené díře nafoukli joga-míč a odtáhli ji do Portugalska. Pavel pak promítnul snímky účelného vybavení lodi a přiblížil podmínky během plavby – délka spánku během závodu je kolem 20 minut, nejdéle spal asi 40 minut. Během 10 vteřin musí dokázat vylézt z lodi v případě havárie. Na startu dostávají synoptické mapy, na SSB každý den předpověď ve francouzštině a angličtině. Ukázce, kterou pustil, ale nebylo pro šum rozumět, a tak se závodníci hodně domlouvají mezi sebou, atmosféra je upřímná, kamarádská, navzájem si pomáhají. To vnímá jako rozdíl od jiných tříd, zde maraton plavby účastníci podnikají hlavně pro zážitky. Plavba trvá kolem 20 dní a na malé lodi je člověk blízce spojený s větrem, vodou, plachtami a cíl plavby je prostě doplout. „Jestli po Transatu vystoupíme na břeh stejní jako na začátku, tak jsme udělali něco špatně“ řekl Pavel na závěr.
Pak Jarda Bernt uvedl na obrazovku dalšího hosta. Byl jím Ruda Krautschneider (počítač, se kterým se nechtěl kamarádit, mu obsluhovala dcera Dominika).



Na úvod pustil krásnou píseň „… na moři rozkvétá plachetnice… přivezu ti tisíc bouří, když Neptun dovolí …“. Promítal staré i novější fotky míst kam plul a lidí, které potkával. Vyprávěl o lodích, které stavěl – bylo jich celkem 13, ta poslední, teď dokončovaná, je nejmenší ze všech. Jmenuje se EURICA, je dlouhá 3,3 m, má 10 m2 plachet, 2 kóje dlouhé 2 m a 145 cm ponor (píše o ní na www.moreplavecruda.cz ). Sám stavěl 3 měsíce konstrukci, pak pomohli kamarádi -  skvělý interiér udělal Jarda Bernt a elektroniku Martin Doleček. Ruda mluvil o lidech, kteří stále ještě u nás staví lodě (přitom vidí, jak na světě je vlastně více lodí než lidí!), mluvil i o dětech z domovů, na které se po skončení pandemie zase těší a chybí mu. Je mu jen líto, že ze svého nejmladšího dvouletého syna už námořníka vychovat nestačí. Vzpomínal na jachtaře z Polska, které k moři přivedl (známí mu říkají „Ty jsi lidi na moře vyštval …“). Zmínil i polskou jachtařku Joannu „Ašku“ Pajowskou, která v roce 2019 na druhý pokus ve svých 60 letech sama obeplula svět, když poprvé musela jen jedinkrát přistát ( www.asiapajkowska.pl ) a dal ji za příklad: “Dámy, teď je váš čas, už nemusíte čekat na chlapa, který vás na loď vezme, plujte samy!“ Vystoupení Ruda uzavřel ve svém duchu „…abys mohl mít na chvíli pocit, že jsi porozuměl moři, musíš mu zasvětit celý život“ a rozloučil se krátkým filmem, ve kterém jsme se dívali na rozhoupanou záď, kolíbající se obzor, nekonečné ubíhání vln a kde se mihnul Ruda za kormidlem Polárky, ještě černovlasý. Přitom si pískal k písni „ …já se vrátím a se mnou moře proud …“. V duchu jsme se přidali k poděkování a přání Jardy Bernta – Rudo, ať se Ti všechno podaří!
Po krátké technické pauze hned po 15 h program pokračoval.

Petr Ondráček přivítal Michala Krystu, bývalého okruhového závodníka a závodníka na divoké vodě, který v rámci své cestovní agentury uplatnil i další svoje sporty – paraglajding, horolezectví, vysokohorskou turistiku.



Ten poděkoval za pozvání, kterého si velmi váží, a přešel tématu, které ho momentálně plně zaměstnává. Svou loď Beneteau First 30 má v Řecku, plachtil v tamějších i severních vodách, plánoval sólovou plavbu přes Atlantik. Situace, když je jeho firma díky kovidu bez práce, ho přivedla k projektu postavit si vlastní loď pro plavbu přes Atlantik. Na jaře loňského roku byla vyhlášena nová třída Glass Globe 5.80 inspirovaná amatérsky stavěnými nízkonákladovými plachetnicemi Setka polského konstruktéra Janusze Maderskieho (www.classglobe580.com podrobně popisuje konstrukci).




Tyto lodě jsou klasické dřevěné olaminované konstrukce, hrubá stavba stojí kolem asi 600 tisíc Kč. Michal s ní chce hlavně plout a zúčastnit se podzimního závod Transat, takže do konce října musí loď postavit a závod je v listopadu. Na vodě loď doladí na Nových Mlýnech, kam má z Týnce u Břeclavi blízko. Loď staví v hale v Libčicích nad Vltavou, kam jezdí obytnou dodávkou. Materiál je většinou modřín, jinak borovice, stavba je hodně ruční práce, plachty a řadu dalších věcí ještě neřeší, měly by být od výrobce one-design. Kování aj. součástky koupil ne moc výhodně z Číny, ale jiným by teď radil radši je vyrobit. Pomáhá mu řada lidí, přátel, známých. Na pozadí promítal a komentoval záběry ze stavby lodi - úsporně vybavený interiér pro 1 člověka, jen vařič a palanda, podle upřesnění, která případně přijdou, udělá změny a doplnění. Vybavení pro navigaci a komunikaci je přesně předepsané a je jen to nejzákladnější, co se při plavbě potřebuje (jednoduchá GPS, tablet, pro větrné kormidlo jsou předepsané určité typy, možná bude povolené autokormidlo, napájení z klasických solárů 80 W). V diskusi se pak probíraly otázky kolem antifoulingu, teoretické přípravy plavby, zkušeností jiných jachtařů. Vše o projektu je průběžně na www.acrossthehorizon.cz . Na otázku plánů do budoucna Michal zmínil následující závody této kategorie: v 2023 další Transat a v roce 2024 Mini Globe Race západním směrem kolem světa. S Petrem Ondráčkem si spolu chválili užitečnost zkušeností slalomářů – umějí číst divokou vodu, a to je veliká výhoda.
V dalším bodu programu představil svou novou loď Jirka Zindulka, v pořadí je asi osmá, kterou má.

 

Je to 16 m dlouhá hliníková plachetnice, speciální konstrukce pro maximálně bezpečnou plavbu v plavbu v těžkých podmínkách (Plachetnice Boomerang - jirizindulka.com ) . Přejmenoval ji na Boomerang , její osud byl složitý – stavba začala v 1994 a psychicky vyčerpala dva majitele, než k ní Jirka Zindulka přišel. Čekal od dubna 2019 do února 2020, aby ji mohl v Děčíně spustit na vodu a odplout přes Cuxhaven do Svinoústí, kde je teď (dříve bylo řešením dát loď na „nějakou vanu s pískem“ – ale teď nic nepluje!¨). Je bytelná, má 21,5 m hliníkový stěžeň, nádrže na 1500 l vody a dva kýly (je to výhoda pro stání za odlivu, nevýhodou je menší stabilita a běžně plavba s náklonem 30º).



Konstrukcí se podobá Altegu II. Jirky Denka a je pohodlná pro posádku 7 lidí. Určitý komfotr (pračka, sušička) vyžaduje odpovídající elektrické vybavení, které bylo poddimenzované. Loď je poměrně komplikovaná, s alternujícím kapitánem ji umějí jen sami dva. Jirka s ní chce plout kolem světa a jak říká, co nejvíce s rodinou (sám si už plaveb užil dost). Začít chce Arktidou, pak severovýchodní cestou do Pacifiku. Otázkou zůstává, jak se nynější situace vyvine, bylo by škoda na krásných pevninách nezastavit. Na závěrečnou otázku Petra Ondráčka, co mu jachting v životě dal, odpověděl jednoduše: rovnováhu.
K Libštátskému setkání vždy patřil i námořní jachting, a tak tomu bylo i tentokrát. Krátký profesionální film o 24. České námořní rallye, která se uskutečnila díky benevolentním předpisům Chorvatů, měl název „Závod za času korony“. Provedl nás jednotlivými dny, kdy začátek byl hodně větrný a chladný, vítr až 30 kt ukončil první dvě rozjížďky. Počasí se střídalo a podmínky se měnily skoro každý den, závod byl hodně vyrovnaný, a nakonec se poslední rozhodující rozjížďka pro bezvětří nekonala. Přesto byli závodníci i pořadatelé spokojení, že se tento ročník nejstarší české námořní regaty vůbec uskutečnil (výsledky i filmy jsou na www.ceskanamornirallye.cz ).
Do polárních oblastí nás pak vrátili Zdeněk Žižka s Petrem Ondráčkem.



Shrnuli své zkušenosti zejména z posledních dvou plaveb směřujících do Země Františka Josefa. Obě podnikli na spartánsky vybavené 10 m dlouhé lodi Bagatela. První pokus v roce 2018 nebyl úspěšný pro neoblomné byrokratické formality na straně ruských úřadů - pro vplutí do výsostných vod u cílového souostroví chyběla „bumážka“, pro kterou by se museli vrátit do Murmansku, což bylo nemožné stačit v rámci platnosti víz. Taková je problematika plaveb v této přitažlivé oblasti, která je všeobecně známá jako významné strategické ruské zázemí pro operování vojenských jaderných prostředků zejména ponorek s balistickými střelami. V následujícím roce už byla expedice Bagately, i díky předešlým administrativním zkušenostem, úspěšnější. Po přeplavbě Tromsø – Vardø - Murmansk zakotvili u muzeálního atomového ledoborce Lenin, blízko školního čtyřstěžníku Sedov a 18 m polární expediční jachty Alter Ego (alteregoyacht.ru/en ). Murmansk dýchal prostředím strategické ponorkové základny s řadou památníků - i na vojáky spojeneckých armád, i na tragické potopení jaderné ponorky Kursk v Barentsově moři před 20 lety (její pomník je vyrobený z části vyzdvižené věže a paluby). O obou expedicích promítli krátké filmy provázené komentářem. Záběry z pobřeží ZFJ byly poetické – led, moře, rodinky ledních medvědů, kvůli kterým nebylo dobré chodit ven bez pušky. Drobné domky staré ale fungující polární stanice se tým přívětivých polárníků snažil během 3 měsíců především zakonzervovat jako kulturní dědictví. Druhá, úspěšná expedice Bagately (v pětičlenné posádce byli dále Pavel Elstner, Jaroslav Bican a Miroslav Štěpán) byla náročnější o to, že ji prakticky celou absolvovala jen na plachty, motor už za Murmanskem po vyplutí definitivně vypověděl službu, a to posádka pocítila i výpadkem topení po celou dobu plavby. Bagatela se stala první českou lodí, které se podařilo překročit 80º s. š. a která na ZFJ přistála. Zpět do Murmansku dokázala doplout v poslední den platnosti víz. Obě expedice jsou hojně zmiňovány na řadě webů, např. na www.krasajachtingu.cz , www.yacht.cz , lodninoviny.cz , www.cany.cz .



Posledním bodem programu byl film Petra Panače o plavbě kolem Islandu, kterou podniknul se svou stálou posádkou (filmy viz youtube: Iceland Circumnavigation 2018). Absolvovali spolu už řadu plaveb i v teplých oblastech, lodě si půjčují. V roce 2017 je okouzlila Arktida, Norsko, a v následujícím roce se rozhodli pro Island.



Řadu informací směřoval Petr Panač ke kapitánům, kteří by tam chtěli plout – Island byl představený jako krásný, dosažitelný, s možností charteru (4 Bavarie 42) od května do září. Lodě jsou kompletně vybavené, doporučil mít neopren, hlavně pro kormidelníka. Ostrov se dá velice dobře obeplout, důležitý je příjem počasí, výskyty ledovců hlásí coastguard. Při taktice obeplutí se musí brát v úvahu směr a síla proudů a Petr doporučil nechat si na konec nejhezčí část – severozápad, i když se za to zaplatí předcházejícími pracnými partiemi plavby proti proudu.



Po celé části severního pobřeží je provázely velryby. Celkově hodnotí Island jako náročnější než severní Norsko. Během plavby se střídaly po 4 hodinách dvě vachty, a i když měli jídlo vlastní, jedli většinou čerstvé ryby, lovili hlavně tresky na hloubce kolem 100 m. Velice dobře jim posloužil Arctic and Northern Waters Pilot.
Před 18h Jarda Bernt program uzavřel s omluvou organizátorů za nedostatky, které byly opravdu jen drobné. Během dne naopak přicházely nadšené ohlasy, jak se virtuální setkání podařilo. Další, 52. Libštátské setkání bylo oficiálně ohlášeno na 12. února 2022 a snad se na něm už setkáme i fyzicky v Libštátě. Než jsme vypnuli obrazovky (průběžně se nás dívalo až 180), oslovilo nás na obrazovkách závěrečné „Štěstí je cesta, ne cíl … Kdo nemá pro co žít, nenajde cestu, natož cíl …“ a do vlídných vln se nořící příď Sayonary.
(Možná bude stream z programu koncem března dostupný na www.peaklevelacademy.cz/libstat-online ).