Stěží rozluštitelný hlas z VHS zněl jako z plechovky:

„What sail boat, what sail boat, West of Sommers Island, this is Russian Coastguard, over"
„Ruská pobřežní stráž, tady plachetnice Wild Call na pozici západně od ostrova Sommer"
„Pod jakou vlajkou plujete a cílové místo plavby?"
„Loď pluje pod britskou vlajkou a směřujeme do Petrohradu"
„Vítáme vás v Rusku, přeji bezpečnou a příjemnou plavbu"

Určité napětí zmizelo z tváří posádky a tuším, že i z mé. Wild Call ve spěchu míjel odpudivě působící, opuštěnou ruskou předsunutou pozorovatelnu a další vojenská zařízení. Bezútěšný pohled. na Sommersův ostrov. Šeď pouze narušovala přetrvávající rudá hvězda na rezavějícím vraku lodě, která narazila před několika lety na útes Maly Sommers. Naši pozornost upoutal navíc černý mrak vyrůstající za zádí, který vystupňoval pochmurnost lokality.

Mezitím jsme překročili hranici a směřovali na východ Finského zálivu k Petrohradu. Necítili jsme se příliš optimisticky v neustálém proudu požadovaných hlášení o pohybech lodě. Není se proto ani čemu divit, že většina jachtařů toužících Rusko navštívit jsou finskými jachtaři varováni „ Já bych tam neplul ani s ozbrojeným doprovodem “

Jsme mezinárodní posádka. Já representoval UK, dva Poláci a Švýcar. Sylwia a Marcin byli vychováni v tradičním polském pohledu na svého východního obávaného souseda.

Já žil od roku 1990 v Rusku několik let, a tato léta byla spojena s mnoha nezapomenutelnými příjemnými zážitky a sympatiemi. Nehledě na to, že ulice Moskvy a Petrohradu mi připadají bezpečnější než ulice mnoha britských měst. Stefan jako Švýcar se tvářil neutrálně.

Nezapomenutelná byla předcházející část plavby mezi pobřežními ostrovy východně od Helsink až do Haaspari, kde byla poslední finská pohraniční a celní kontrola, kterou jsme absolvovali v perfektním počasí. Však se také pohraniční finská stráž našemu obdivu šklebila, “ Přijeďte sem v zimě “.

Po vyplutí z Haaspari se obloha zatáhla a zdvihl se vítr. Dramatická hradba mraků prosvětlovaná blesky slibovala další zhoršení, takže jsme plachty stáhli a ukryli se za ostrov, který jsme právě minuli. Byl nejvyšší čas, protože divoký poryv který udeřil a zdvihl vodu omezoval silně viditelnost.

O několik hodin později se vítr utišil a my opakovali vyplutí. Další poryv v nás však zanechal varování, že laskavější část plavby máme z sebou. Neustávající šestka a v poryvech sedmička od severu však s přibývajícím soumrakem výrazně pomohla progresivnímu posunu s plachtou na pravoboku a druhým refem. Rychlost dosahovala 7 až 8 uzlů. Pro odpočívající hlídku to nebyl v podpalubí žádný komfort, protože se cítila jako v bubnu pračky zásluhou skoků lodě ve tmě, surfujícíc jednou přes vlny, poté okolo nich s údery vln do levoboku.

Když jsme Sylwia a já vyšli z podpalubí na psí hlídku (v anglickém originálu graveyard), zdál se nám pohyb jachty zcela nekontrolovatelný.Až když jsme se usadili a roj Perseid nám předváděl své představení a nad hlavou se objevilo nebe plné hvězd, hned se nám ulevilo. Wild Call povzbuzen surfoval spíše přes vlny než aby se do nich bořil . Loď byla vyvážená a kormidlo nekladlo odpor. Horizont na pravoboku začal ukazovat světla rušného Petrohradu vydělující tak zbývající prostor od naší polohy na jihu.
Chráněné území
Svítání nás zastihlo v postavení mnohem blíže k cíli než stanovil plán cesty. Prodírali jsme se lesem zakotvených lodí čekajících na uvolnění vjezdu do Krondštadské obranné a dříve válečné zóny, která je legendární námořní základnou , kterou i proslavila antibolševická a krutě potlačenou rebelie námořníků.
Několik mil dlouhá hráz prodlužující ostrov má pouze jeden průjezd do Petrohradského mořského kanálu.Je to hluboký vodní příkop obklopený mělčinami a vede přímo do srdce Petrohradu.
Byrokratické pozůstalosti sovětské éry , kombinované se skutečností , že Krondštadská pevnostní zóna je stále důležitou komponentou ruského obranného systému znamená, že jachty a zvláště jachty cizí jsou předmětem regulace. Cizinci procházejí dvojitou pasovou kontrolou , první je v Kronštadtu, předběžná a potom hlavní, v Petrohradě.
Rusko získalo znovu odpuzující tvář. Jasná čistá a hvězdnatá obloha byla rázem smyta šedivými dešťovými mračny a moře získalo zlověstné nahnědlé stíny když jsme se proplétali nepopsatelným pohledem na rezavějícími zbytky po předcházející válečné námořní éře.
V 06.00 stojíme před stanovištěm první, tedy předběžné kontroly. Tam se udála nevídaná věc. Dveře kanceláře pasové kontroly byly hlídány dvěma nepřátelsky tvářícími se psy, při čemž jeden z nich měl o jednu nohu méně než předpisuje vojenská norma. Zdálo se, že to je součást testu, kterým prověřují návštěvníka. Testem neprošla pouze Sylvie reprezentující polskou stranu, když ruská strana prezentovaná třínohým psem jí zanechala na znamení tradičních vztahů obtisk zubů na noze.Následkem toho i odbavení a návrat z kanceláře trval o pár hodin déle.
Dosud roztřeseni z tohoto experimentu jsme spěšně přeplouvali k hlavnímu kontrolnímu místu staroslavného góroda. Protože v žádném jazyce jsme nenašli nápis, který by indikoval místo vyvázání, provedli jsme to na jediném volném, které jak jsme později poznali, bylo určeno pro ferry. Loď a my jsme se totiž dostali už za hranici k jejímuž překročení jsme dosud nedostali povolení pasové kontroly. Vyvázanou loď jsme ponechali na místě a drali se proti zástupu cestujících s ferry, kteří všichni na rozdíl od nás vystoupili na správné straně. To způsobilo zvednutí obočí imigračních důstojníků, kteří pobaveně sledovali naše počínání, s otázkou: „Jak jste se dostali do Ruska?“ odpověděl jsem jim s úšklebkem „Na raketě“.
Humor nás přešel po otázce důstojníka : „ Za jak dlouho dostanete loď (sem )zpátky?“ Bez rozmýšlení jsem snaživě vyhrkl : „Jsme schopni za 40 minut“. Vzápětí jsem zalitoval tento hazard.
„ Tu loď sem dopravíte od této chvíle počínaje do 30 minut, jinak vás budou čekat velké problémy. Začínám počítat“.,
Už pomalu vycepovaní, bez řečí jsme sprintovali dolů ulicí. Sylvie na své poničené noze poskakovala za námi.
Pomalu jsem se vzdával pokusu přesvědčovat Poláky, že Rusko je normální krajina. Zvládli jsme to za 35 minut. Na rozdíl od třínohého psa, štěkot úředníka byl horší než kousnutí psa. Žádné další potíže ale už nenastaly až na to, že jsme byli propuštěni až za pár hodin, zcela vyčerpaní.
Zakotvili jsme blízko jachetního klubu vojenských námořníků. Byla to optimální poloha ve středu Petrohradu, proto tam kotvilo i několik zahraničních plachetnic. Přímo proti byl Říční jachetní klub, lépe vybavený. V námořnickém klubu nebyly sprchy, toalety vyžadovaly silný žaludek. Pontony ale mají zásuvky na el.proud a hadice pro přívod vody; vše je levné a přední činovníci klubu jsou k posádkám návštěvníků velmi přátelští. Sousední jachta byla výcviková, s krásnými liniemi, s nerusky znějícím názvem „Adventure“, dar to prince Charlese Ruské válečné flotile.
Zapadli jsme do svých kójí a nepřetržitě spali několik hodin až do půlnoci. S novými silami vycházíme do centra. Obdivujeme překrásně osvětlené nábřeží odrážející se v řece Něvě. V Petrohradě jsem byl kdysi už několikrát, ale navštívit ho „pod vlastní parou“, je úplně nová zkušenost. Zážitky se zdesetinásobí. Sylvie projevovala nadšení uznáním a povzdechy…. :“jako Paříž
Návrat do hustého vzduchu kajuty a absence sprch nám vnukla nápad navštívit blízké sauny nebo veřejné lázně. Po vstupu nám první pohled připomínal představu o Dantovu peklu. Protivně vlhký pach vyplňoval síť komor párou a tam nahá, bledá a ochablá těla, která byla jednou rukou mrskána březovými větvemi, zatím co druhá ruka svírala láhev vodky nebo piva. Na stěnách řada hadic, modrá barva značila ledovou vodu a červená vodu horkou. Z nich proudily střídavě proudy vody, jednou z té, podruhé z druhé, ale nic mezi tím. My chňapli mýdla a hlavice hadic s neomezeným přítokem vody a s pocitem blaženosti odstraňovali několikadenní pot a špínu.
Moskevský expres
Sylwia a já jsme využili příležitosti zaskočit nočním vlakem do Moskvy. Vlak byl velmi pohodlný a levný, brzy ráno jsme dorazili do Moskvy, a strávili tam užitečný a příjemný den a přitom ušetřili peníze a čas za hledání hotelu.
Po týdnu prohlídek pamětihodností Petrohradu a okolí byl čas k návratu.Webové stránky Ray Glaisterś, které jsou užitečným zdrojem informací pro návštěvníky Ruska radí: plavba směrem na západ se nedoporučuje, jestliže protivítr přesahuje 5 Bf, který ohrožuje plavbu. Klesal jsem na mysli, když internet ukazoval extrémní tlakovou níži, usazenou nad Baltikem. Předpověď větru, neustávající západní, otravný , bouřlivý vítr a jeho skončení v nedohlednu.
Problém byl v tom, že jakmile jednou překročíme ruské hranice nebudeme moci zastavit dříve než po 100 mílích ve Finsku, ani se nebudeme moci případně do Ruska vrátit, protože naše víza byla jednorázová. A nikde nebude přístav, který by umožnil úkryt. Platnost našich viz vyprší do deseti dnů a Štefan a Marcin se musí vrátit do práce. Nemohl jsem proto přečkávat bouřku v Petrohradě. Naše jediná možnost byla, odplout. Stupnice větru se zvýšila v poryvech na 7 Bf. Budeme se muset probít, bude to kruté, ale ne nemožné. Na mapě jsme vyhledali blízko pevniny ostrovy Berezoovy, které dávali naději na jakýsi úkryt, kdyby počasí se ještě zhoršilo. Mělo to jenom jednu vadu, že k ostrovům se nesmělo přiblížit ze strany od pevniny. Ruský jachtař nás povzbudil tvrzením, že v extrémním případě nám nebude pobřežní stráž bránit, pokud jim prostřednictvím VHF vysvětlíme naši situaci.
Bez dlouhého váhání nad situací jak budeme komunikovat s Rusy pomocí VHS v bouři, připravili jsme odplutí. Odbavení na kontrolním stanovišti bylo opětně bolestně dlouhé. Snaha o urychlení vzhledem k počasí, úředníci zdvořile odmítli.
Nikde nepadlo ani slovo o dalším odbavení v Krondštatu, tak jsme se rozhodli přijmout pro nás přijatelnější variantu, Krondšdtat minout. Ovšem jak jsme se kradli kolem zaskřehotalo z VHF : „Veeled kar, Veeled kar.. “a následoval proud slov, něco mezi angličtinou a ruštinou. Zatočili jsme zpět přímo ke člunu pobřežní stráže, kde vidouc, že se vracíme, otočili a vraceli se rovněž.
Poslední překážka před domovem
Na rozdíl od naší předchozí návštěvy byl třínohý pes uvázán na řetězu, ale o to větší byl hněv úředníků, že pasport dámy (rozuměj polské) se chtěl obejít bez důležitého rituálu razítek.
Konečně jsme ve Finském zálivu, směr západ. Čím více jsme se blížili k západu, tím více vítr sílil, ale my přesto uplouváme slušnou vzdálenost. Jak jsme se blížili do finských vod, síla větru opět přitvrdila. Plachty Wild Call byly na posledním refu , vlny krátké a ostré, kratší loď by zastavily. Posledních několik hodin bylo vzrušujících , mokrých a rychlých. Po vplutí do finských vod , nás vítá finská hlídková loď obalená pěnou a deštěm.
Návrat se povedl i bez zkušebního testu na Bereozových ostrovech.
Co potřebujete znát pro návštěvu Ruska
Ruské úřady obvykle nabízejí cizím návštěvníkům (placeného?) agenta, který pomáhá při vyplnění přihlašovacích formulářů. I když se může zdát, že to není zcela legální požadavek – jeho využití může být výhodné. Co však je bezpodmínečně nutné je platný pas a vízum pro každého člena posádky a obvyklé ostatní lodní dokumenty.
I když jsme nevyužili možnost najmout agenta vzhledem k mé znalosti ruského jazyka , nepochybně nám to zvýšilo čas a stres při odbavování.
Před odjezdem se přesvědčte, že máte správné osvědčení o registraci lodě a kapitánskou licenci.
Vyhnete se tak obtížím.
Celní a pasová kontrola vyžaduje sdělit přístav nebo klub vašeho pobytu.
Klubům je toto v předstihu oznámeno agentem a ony jsou připraveny na vaše přijetí. Naše neoznámené připlutí způsobilo zbytečný zmatek, přestože to vedení elegantně vyřešilo
Povolení proplouvat pod Petrohradskými mosty nebo cestování do vnitrozemí není obvyklé.Specielní povolení bez pomoci agenta je možné, ale obtížné.
Doporučené : http:// home.clara.net/rayglaiter
Překlad : V.Švec
Poznámka překladatele
Autor článku z listopadovém čísla Practical Boat Owner je Skot z Loch Earn. Plachtí od školních let. Spolu se svou polskou ženou Sylvií se věnují profesionální fotografii. Jejich jachta Wild Call je Contessa 32.
V některých popisovaným situacích podezřívám autora, aniž bych ho odsuzoval, že chtěl vyprávění dodat trochu „šťávy“, když po nautické stránce zkušeného , 30 let plachtícího jachtaře nic nemohlo rozházet.
Tak na příklad scénka s třínohým psem se mi nezdá dost pravděpodobná. Nebo návštěva lázní, : v jedné ruce břízu a v druhé vodku. Pravověrný Rus nepije vodku nikdy z butylky. Jedině, že by se Simon Croft dostal do zájezdové skupiny „Střediska Naděje“českých vandráků. Zažil jsem na Rusi i Ukrajině mnoho situací od skrývání „igristoe“ pod stolem za dob Gorbačova, nebo jízdu v Gaziku po stepi, kde náš doprovod zootechnik sovchozu, se odmítl beze slov napít z butylky „pšeničné“ dokud jsme po 50 km nezastavili ve vesnici a v magazínu nekoupil tři skleněné stakany, (šoféra vynechal).
A záchody, to bylo a je asi dosud jejich prokletí. Ale Rusko je zemí protikladů. V Moskvě jsem jezdíval nejlepším metrem na světě s hrdým názvem :Metropolitel imeni V.I.Lenina nagražďon ordenom imeni V.I. Lenina pod mauzoleum výše uvedeného, kde byly zřejmě jediné kachlíkové toalety na úrovni. V podstatě se tam dalo dostat z kterékoliv části mnohamiliónového města během půl, maximálně tři čtvrtě hodiny.