John Apps zdůrazňuje důležitost dostatku spánku při sólových plavbách na velké vzdálenosti a vysvětluje, jak si dopřát krátká zdřímnutí bez zbytečného rizika.

Mezinárodní pravidla pro zabránění srážkám na moři (COLREG) zavazují posádky lodí ke konání nepřetržitých vizuálních i sluchových pozorování za všech okolností. Tento fakt způsobuje polemiky mezi sólovými plavci, kteří podnikají přeplavby delší než 24 hodin a v některých případech trvající týdny nebo měsíce. Odpůrci sólové plavby argumentují tím, že při sólové plavbě není možné po delší dobu dodržet požadavek nepřetržité hlídky.

Sir Francis Chichester měl ve zvyku vystavovat dvě červená světla označující „neovladatelné plavidlo“, když chtěl spát. Další sóloví plavci postavili loď do driftu nebo spustili plachty a rozsvítili kotevní světlo. Riziko takové situace představuje předpoklad, že ostatní lodi budou pozorně hlídkovat a vyhnou se vám.

Snaha zůstat dlouhou dobu vzhůru může způsobit zdravotní potíže – zejména vysoký krevní tlak. V krátkodobém horizontu je nápadnější způsob, jakým se mozek snaží vyrovnat s nedostatkem spánku.

Běžně se mohou dostavit halucinace. Sóloví plavci uvádějí, že během noci beze spánku jim připadalo, že se voda změnila v bahno, z moře rostly stromy nebo že se před nimi objevilo velké množství veslic. Jeden plavec mohl sledovat televizní program v oknech jeho sprayhoodu; je známo, že Joshua Slocum píše o kormidelníkovi Pinty, který opakovaně kormidloval Spray během špatného počasí.

Nejčastěji plavci slyší různé hlasy nebo hrající rádio, jak líčí Sir Robin Knox-Johnston. Podle mojí zkušenosti se halucinace omezují na noční hodiny a jako takové mohou být přehlíženy. Například, když jsem sólově přeplul Severní moře a plul proti proudu řeky Crouch, bahnité břehy zjevně tekly proti mně jako láva. Věděl jsem, že se to odehrává jen v mojí mysli a donutil se zkontrolovat hloubkoměr, abych se ujistil, že nepluji do bahna. (Někteří plavci mohou namítnout, že vody kolem východního pobřeží v podstatě jsou řídkým bahnem.)

Komplikace spočívá v tom, jak spát, když jsou kolem nás jiná plavidla nebo když terestrická navigace (pilotáž) vyžaduje časté změny kurzu. Jsou okamžiky, kdy není možné opustit kokpit nebo dokonce ani jen v kokpitu usnout.

Jak se vyspat

Z hlediska bezpečnosti je jednou z nejdůležitějších vlastností sólového plavce schopnost rozpoznat situace, kdy je možné spát.

Záleží na rychlosti lodi, ale obvykle se 15 minut bere jako přijatelná délka opuštění hlídky, aby člověk složil hlavu. Za 15 minut plachetnice upluje něco přes jednu míli, někdy i dvě. Takže pokud plujete rozlehlou vodní plochou, kde nejsou žádná statická rizika (mělčiny nebo pevnina), měli byste být v bezpečí. Problém samozřejmě představují ostatní plavidla.

Jako plachetnice musíte dát přednost některým plavidlům, nehledě na to, že jiná plavidla, která jsou povinna dát vám přednost, to nemusejí udělat.

Loď plující dvaceti uzly a plachetnice plující pěti uzly uplují za 15 minut více než pět mil. Otázka zní, zda uvidíme loď vzdálenou pět mil. Podle mé zkušenosti je to obvykle možné v noci, ale ne vždy ve dne. Naštěstí se rychlé lodi v rušných oblastech obvykle drží plavebních drah, takže je možné se jim vyhnout. Jednou oblastí, kde si často na čtvrt hodiny zdřímnu, je Lyme Bay mezi mysy Start Point a Portland Bill. Uprostřed noci tam bývá relativně málo rybářských lodí, všechny velké lodi se drží mimo zátoku uprostřed Kanálu a lodi příbřežní plavby, které využívají ITZ (inshore traffic zone), už dopluly do přístavu nebo ještě nevypluly.

V závislosti na přílivu může plavba přes Lyme Bay trvat do osmi hodin. To vám umožní slušné množství čtvrthodinových zdřímnutí za předpokladu, že jste se dostatečně vzdálili od pevniny a v dohledu nejsou žádné další lodi. Oproti tomu však plavba přes ústí Temže vyžaduje neustálou bdělost jak z důvodů pohyblivých písečných lavic, tak kvůli neustávajícímu provozu.

Přišel jsem na to, že můžu snadno plout tři dny, během kterých si desetkrát za každých 24 hodin zdřímnu na 15 minut. Deset čtvrthodinových zdřímnutí může být stejně osvěžujících jako celonoční spánek. Může ovšem být obtížné posoudit, zda člověk opravdu 15 minut spí, nebo se jen snaží usnout. Pokud budík zazvoní neočekávaně – tedy pokud se nepřevaluji a nečekám na jeho zvonění – předpokládám, že jsem spal.

Podstatnou věcí je neobávat se, že během patnácti minut neusnete. Dokonce, i když jen čtvrt hodinky ležíte, je to úžasně osvěžující.

Když jsem začal se sólovými plavbami na dlouhé vzdálenosti, používal jsem pro svá čtvrthodinová zdřímnutí nepromokavou matraci umístěnou v kokpitu. Domníval jsem se, že je bezpečnější spát v kokpitu, než sejít do kajuty. Teď věřím tomu, že když vstanu a dojdu do kokpitu, rozhlédnu se pozorněji, než když jsem v kokpitu a jenom zvednu hlavu.

Většina sólových plavců, kteří se plaví na dlouhé vzdálenosti, používají jedny nebo více kuchyňských hodin na vaření (tzv. minutky), aby je budily po požadovaném čase. Kuchyňské minutky mají svoje výhody. Například pootočením nastavovacího mechanizmu o čtvrtinu (90°) se tyto nastaví na doporučených 15 minut. Takové nastavení vyžaduje jen velmi malé duševní úsilí, a tudíž zmenšuje možnost chyb. Unavený člověk, který má nastavit elektronický budík nebo dokonce mobilní telefon, může nastavit chybný interval, aniž by si to uvědomil.

Při plavbách trvajících týdny nebo měsíce se nabízí další otázka: Je možné spát déle než 15 minut? Každý sólový plavec se musí sám posoudit míru rizika při spánku delším než je doba, za kterou k němu dopluje něco zpoza horizontu. Existují pomůcky – jako radar a AIS –, které vám umožní dohlédnout za horizont. Mají však svá omezení.

Radar

Radar je dobrý v tom, že zobrazuje pevninu a plavidla, která poskytují dostatečný radarový odraz. Ne všechna plavidla představují dobrý radarový cíl. Všeobecně se ví, že laminátové jachty jsou špatným cílem, i když se většina snaží zesílit radarový podpis pomocí odražeče.

Účinnost radaru snižuje hustý déšť, který může zakrýt mnohem nebezpečnější objekty. Pro věci, kterých se sóloví plavci obávají nejvíce – nákladní lodi a rybářská plavidla, – je  radar nesmírně užitečný. Avšak ne všechny jachty vydávající se na dlouhé plavby mají k dispozici tolik energie, aby uspokojily vysoké nároky radaru.

AIS

Všechny (velké) lodi dnes musejí mít automatický identifikační systém. Většina menších lodí, jako například rybářská plavidla, používají odpovídač AIS. V současnosti je zřídkavým zjevem, že jachty vydávající se na oceán odpovídač nemají.

Je možné argumentovat tím, že pro sólového plavce je bezpečnější, když má jen přijímač AIS a ne odpovídač. Pokud máte jen přijímač, nutí vás to osobně se starat o svoje bezpečí a nespoléhat na pozornost někoho jiného.

Mám AIS zabudovaný ve vysílačce (VHF) a obvykle ji zapínám každé dvě hodiny, abych zjistil, zda do 50 mil ode mě nejsou nějaké cíle. Protože AIS a VHF mají společnou anténu na vršku stěžně, běžně se mi stává, že zachytím cíle vzdálené i mnohem více než 300 mil. Ve velmi odlehlých částech oceánu, když po týdny nespatřím jiné lodi a AIS nezobrazuje žádné cíle, provádím kontrolu pomocí AIS za delší dobu, než jsou dvě hodiny.

Na sólové plavbě z Velikonočního ostrova na Tahiti (dlouhé 2500 mil) jsem nezaregistroval žádné lodi vizuálně ani pomocí AIS, kromě malé nákladní lodi zakotvené u Velikonočního ostrova a trajektu z Moorey na Tahiti, když jsem v noci stál před Papeete a čekal na rozbřesk, abych proplul mezi útesy.

Závěrem

Konání nepřetržitých vizuálních i sluchových pozorování je rozhodující pro bezpečnou plavbu. Stejně rozhodující je být odpočatý a svěží, být tedy schopen vyrovnat se s problémy, které se objeví.

Sóloví plavci musí spát, pokud se plaví déle než 30 hodin, a je na každém z nich, aby našel správnou rovnováhu mezi spánkem a bělostí.

O autorovi

John Apps se plaví od svých sedmi let, ale k oceánskému jachtingu se dostal v roce 2005, když ho přítel požádal o pomoc s přepravou plachetnice z Floridy na východní pobřeží Anglie. Od té doby se dvakrát zúčastnil sólového závodu Jeseter Challenge do USA a dvakrát závodu Jeseter Azores Challenge ve své lodi Glayva typu UFO27.

Z PBO přeložil Petr Hejduk