Leo Goolden vyrazil na svoji první sólovou plavbu přes oceán ve dvacetičtyřstopém folkboatu. Vzal si s sebou kytaru, dobré víno, staré francouzské závodní kolo a sextant.

Bylo legrační, že jak jsem se vzdaloval severní Evropě, moje loď v marínách a kotvištích přitahovala více a více pozornosti. V Cornwallu si lidé mojí lodi s komínem sotva všimli. Ve Francii a Irsku se více zvědavých kolemjdoucích ptalo, odkud jsem připlul. V Maroku lidé nepoznali, kde má loď příd a kde záď, takže ani nic nekomentovali. Když jsem se dostal na Kanáry, kde můj příběh začíná, nemohl jsem z lodi ani vystrčit hlavu, aby mě lidé nebombardovali otázkami.
Nejčastěji se ptali: „Ty jsi sem připlul touhle věcí?“, což mě dost mátlo. Připadá mi to, jako bych sledoval někoho, kdo parkuje své auto, abych se ho pak nevěřícně zeptal, zda jím sem přijel.
Předpokládám, že to, jak je Lorema maličká, jednoduchost její takeláže a zjevný nedostatek přístrojů, ji činí výjimečnou. Také její krása – je to původní švédský folkboat ze čtyřicátých let 20. století – má svůj vliv. Ale já si to myslet musím – je to má loď.
Po Kanárských ostrovech jsem se potuloval několik měsíců. Stejnou měrou jsem si vychutnával opuštěná vulkanická kotviště i přívětivé přístavy, ale pak se přiblížil čas vyrazit na svou první vážnou sólovou plavbu přes oceán.
Moje přítelkyně, racionálně jako vždy, opustila tuhle „zoufalou“ loď a přemístila se na katamaran se záchodem, ledničkou a se všemi těmi nepostradatelnými moderními vymoženostmi.

 

Nezbytné haraburdí

Udělal jsem všechny nezbytné přípravy – stejně jako každý nervózní plavec. Naplnil jsem loď zásobami a náhradními díly. Pohled na vodorysku Loremy se zdál být vzdálenou vzpomínkou. Kromě množství jídla a vody jsem také vezl spoustu nezbytností, které najdete na každé lodi, která se chystá na dlouhou plavbu: Pár reproduktorů, kotoučovou pilu,  knihovnu plnou románů, pěkných pár krabic s vínem, několik nesmyslně velkých kusů dřeva a – pochopitelně – starý francouzský závodní bicykl. Vykoupil jsem místní železářství, zavolal rodičům a konečně byl připraven vyplout.
Zamával jsem přátelským sousedům a pomocí vesla opustil svoje stání v Las Palmas. Rychle jsem vytáhl plachty a před odplutím jsem obeplul kolečko kolem přístavu. Když jsem se proplétal mezi zakotvenými kontejnerovými loděmi, nepravidelný pobřežní vítr zesílil a mimo chráněné vody začalo přicházet středně silné oceánské vlnění.
S plachtou na druhý ref jsem jako zátka z lahve šampaňského riskantně proplul oblastí zesíleného větru jihovýchodně od ostrova Gran Canaria. Když ostrov zmizel z dohledu a přede mnou se otevřela nepředstavitelná rozloha Atlantiku, skutečně jsem si připadal jako maličký kus korku.
První noc jsem se moc nevyspal – vzrušení z odjezdu a lodní provoz mi umožnily tu a tam pár minut spánku. Když pluji poblíž pobřeží nebo lodních tras, dovolím si vždy jen 20 minut spánku; to v případě, že na horizontu nic není. Teoreticky je to méně, než by lodi na kolizním kurzu objevivší se na horizontu trvalo do mě narazit. Vypínač buzení představuje velké pokušení, se kterým je třeba tvrdě bojovat.
Dokázali jsem se vyhnout všem nepříjemnostem, takže vycházející slunce spatřilo Loremu vesele plující, což mi umožnilo zabývat se přípravou čaje a snídaně. Šálek dobrého čaje a trocha müsli dokáže s ospalou hlavou divy, takže jsem si uvědomil, že už jsem plul na jih dostatečně dlouho. Snažil jsem se nedostat do obrovského větrného stínu Gran Canarie, ale teď nastal čas zamířit na západ a vyhnout se tak vysokému swellu, který vzniká dost daleko od pobřeží Maroka.

Mokrá plavby na Kapverdské ostrovy

Vítr i swell byly stále silné, takže jsem si uvědomil, že mě čeká mokrá plavba. Folkboaty se nepyšní tím, že by šlo o suché lodi, a moje kormidelní stanoviště je vystavené živlům vinou překrytí kokpitu. Naštěstí moje podomácku vyráběné větrné kormidlo si s kormidlováním poradilo obdivuhodně, takže jsem se mohl ukrývat v kajutě. Ovšem kdykoli bylo třeba cokoli upravit, dostal jsem svoji dávku vody.
Aby toho nebylo málo, do lodi zatékalo kolem stěžně a hlavním vstupem. Hlavní lukna, i když vypadá krásně, je v udržování vln venku užitečná asi jako cedník. Malá oblast pod luknou neslouží jen jako kuchyně, ale je to taky jediné místo, kde můžete po ránu usednout na kbelík. Obzvláště obtížné je chtít si v takové (kbelíkové) situaci ještě číst, když se loď naklání o 45° všemi směry a vy sedíte pod malým vodopádem. Ještě těžší je udržet si jakous takous důstojnost.
Pokračoval jsem v plavbě a podle spolehlivého logu jsem odpočítával míle, které zbývají na Kapverdské ostrovy. Stále bylo částečně zataženo, ale vždy se mi povedlo změřit výšku Slunce, abych znal svoji polohu. Mám plastový sextant EBBCO, který je vybaven starým 35mm filmem jakožto slunečním filtrem. Můj přítel Nick Skeates, který mě k přeplavbám přivedl, jej koupil za cenu nižší, než činí cena jednoho dobrého jídla, a daroval mi ho. Sextant mě nikdy nezklamal, takže jsem mohl denně zaznamenávat pozici a kurz. Musle jsem jen vynaložit značné úsilí, aby udržel v suchu svoje mapy a astronavigační tabulky. Moje značky v mapě se posouvaly k jihu, rovnoběžně s nebezpečným africkým pobřežím.
Po osm mokrých dní bylo počasí nepohodlné a únavné. Ani jednou jsem nevytáhl celou hlavní plachtu, ale téměř stále jsem měl zadní vítr, takže jsem byl velice spokojen s tím, jak plavba ubíhá. Nakonec, po 900 mil, jsem se v ideální denní době přiblížil ke Kapverdským ostrovům – těsně před východem slunce.
Navigační světla nebyla k nalezení, ale svojí pozicí jsem si byl jist, takže jsem sledoval objevivší se Mindelo do kanálu mezi São Vincente a Santo Antão. Když jsem se přiblížil k ostrovům, slunce se vynořilo zpoza sopečných štítů a osvětlilo prehistorickou scénu obřích kamenných pařátů vzpínajících se všude kolem k nebi.
Měl jsem radost a cítil se fajn, že jsem doplul a zakotvil, ale byl jsem tak unavený a tak se těšil na břeh, že jsem nemohl usnout. Když jsem tam dovesloval a uspokojil úředního šimla, vydal jsem se na toulku Mindelem, nasával jsem jeho kulturu a barvy a cítil se lehký jako vánek.

Kamarádi v Mindelu

V Mindelu jsem pobyl jen chvíli, během níž jsem provedl opravy kormidla, plachet a pevné takeláže. Utěsnil jsem některá místa průsaku vody a – což bylo nejdůležitější – vyrobil jsem kryt hlavní lukny. Taky jsem si tu našel kamarády. Zejména posádku lodi Sea Shepherd, která tu má stanoviště. Je jsem šokoval svými plány „zdecimovat“ akry tropického pralesa, abych si v Jižní Americe postavil loď.
Taky jsem potkal mladý španělský jachtařský pár, který jsem zasypal mrkví – v Las Palmas jsem koupil zásobu, která by vystačila pro armádu. Na lodi plné laskavých Turků mě opakovaně nakrmili a mysleli si, že jsem totální cvok.
Všechny opravy byly hotové a já byl připraven zmizet. Ale ne bez noci s hudbou v místním baru. Inspirován atmosférou města, vzal jsem kytaru a nesměle začal hrát na rohu. Brzo jsem si vzpomněl, jaká zábava to je. Dostanete zadarmo napít, brzo se objeví další muzikanti, zpíváte s nimi skvělé songy, uzavíráte s nimi přátelsví až za hrob a věříte, že děláte něco magického. Což je v podstatě pravda.
Takže jsem – oproti všem mým předchozím předsevzetím – zase vyplouval s kocovinou. Protože jsem se styděl, že jsem navštívil jen jeden ostrov, zamířil jsem do závětří Santo Antão. Silný vítr brzo ustoupil větrnému stínu a já jsem se během pár stop dostal z větru, ve kterém jsem plul na třetí ref, do téměř úplného bezvětří. nakonec jsem se dostal do vesničky Tarrafal usazené v údolíčku pod ohromnými horskými útesy.
U téhle ospalé vesničky jsem strávil dvě noci na kotvě, potuloval se po skalnatých kopcích a vychutnával si pocit pevné půdy pod nohama. Večery jsem trávil jídlem a pitím se štědrým párem, který sem před patnácti lety připlul jachtou a otevřel si tu penzion. Moc jsem tu chtěl zůstat déle, ale Karibik lákal, a taky jsem věděl, že čím déle zůstanu, tím bude odjezd těžší.

 

Přes Atlantik

Jednoho rána jsem proto zdvihl kotvu, vytáhl plachty a znovu se ocitl na cestě. Ohlížel jsem se za mizející pevninou a věděl, že další několik týdnů neuvidím. Byl jsem vzrušený a vystrašený, plný očekávání a strachu.
Nicméně počasí bylo dobré, vítr silný, ale pohodlný a barometr stabilní. Prvních pár dní jsem neviděl žádné lodi, takže se můj spánkový režim uvolnil a já vypnul budík. Moje tělo si zvyklo na pohyby a zvuky lodi a i malá změna podmínek mě probudila.
Jedl jsem výborně; na svém petrolejovém vařiči jsem pekl chlebové placky, spolykal jsem spoustu sušenek, které jsem před sebou nedokázal schovat. Pokoušel jsem se probojovat horou čerstvého ovoce a zeleniny dříve, než shnije. Takhle vznikla různá zajímavá jídla.
Po třech dnech začalo množství mořské trávy ve vodě vzrůstat. Tráva mi znemožnila rybaření a začala se chytat na pomocné kormidlo větrného pilota, což způsobilo, že Lorema nedržela kurz. Strávil jsem den nebezpečně vykloněný přes bok lodi a snažil se lodním háčkem trávu odstranit. Se vzrůstajícím množstvím trávy se to stávalo opravdovým problémem. Nakonec jsem pomocné kormidlo odstranil a připevnil otěž kosatky ke kormidlu. Po experimentech s gumicuky, kladkami a různě velkými kosatkami jsem dokázal Loremu přimět, aby se za plavby po větru řídila výborně sama.
Navigace se stala úhelným kamenem každého dne – dávala mu cíl a řád. Tři měření výšky Slunce mi poskytly moji polední polohu, za nějaký čas jsem se naučil určovat polohu pomocí hvězd a planet. K tomu vaření několika jídel denně, pivo při západu slunce, poslech hudby a čtení – měl jsem bohatý program.
Měl jsem obavy z infekce v koleni, která se objevila krátce po odplutí z Kapverd. Jak koleno otékalo a bolelo, táhly mi hlavou myšlenky na vlastnoruční amputaci. Naštěstí infekce za použití léků zmizela.
Potýkal jsem se i s dalšími problémy – s rozbitým výtahem plachty, prudkými nárazy větru, velkými vlnami – ale s ničím, s čím bych si neporadil. Strávil jsem hodiny sněním a plánováním, brouzdáním ve vzpomínkách a možnostech. Občas jsem myslel, že se z pohybů lodi zblázním.

Život na palubě

Když se snažíte udělat něco tak jednoduchého, jako je příprava šálku čaje a vlny vás nekompromisně hodí na opačnou stranu kajuty, rozlijí vařící vodu, rozházejí vám jídlo, nasměrují vaše kolena, lokty a hlavu na ostré rohy a hrany, občas to berete jako osobní útok. Ale časem se naučíte pohybovat jinak a fungovat s menším množstvím čaje.
Ve velkých vlnách je i spaní obtížnější. Každá neobvyklá vlna vás probudí, nutí vás zkontrolovat, zda je vše v pořádku, a vyhlížet přibližující se poryv větru. Takové atlantické poryvy někdy přicházejí mnohokrát denně, jindy vůbec ne. Někdy přinesou skučící vítr, jindy krátký ale prudký liják. Nejde to odhadnout předem, takže je nutné vždy zarefovat plachty před příchodem poryvu. Ty nejsilnější mohou být až zuřivé a nemají slitování s bláznem, který v malé loďce, který pluje na celou hlavní plachtu.
Celkově ale foukalo ideálně, možná trochu silněji, než bylo nutné, takže jsem strávil dny a noci v okouzlení a zamyšlení, pozoroval okolní moře, fascinovaný rozměrem vesmíru a velikostí oceánu; myslel jsem na maličkou lodičku uprostřed toho všeho. Moje pocity se pohybovaly mezi zranitelností, volností, silou a obavami.
Po dvaceti dnech se mi ve tmě zjevil Martinique; když jsem ostrov obeplul, právě vycházelo slunce. Pevnina vypadala falešně, jako divadelní scéna s plochými kulisami postavenými jedna za druhou, aby vzbuzovaly iluzi prostoru. Barvy byly absurdně intenzivní, země voněla zdravě – po půdě a dřevu. Zamířil jsem do přístavu – cítil jsem se při tom divně –, spustil kotvu a dovesloval na břeh.
Zarostlý, spálený, prosolený a unavený – dopotácel jsem se do všudypřítomného fast-foodu, abych se připojil k wi-fi a dal rodičům a přátelům vědět, že jsem to dokázal. V restauraci byla klimatizace a já se málem nahlas smál té ironii: plul jsem tisíce mil, abych se dostal někam, kde je teplo a krásně, a přitom tady, v Karibiku, mrznu u McDonalda!
Dopsal jsem emaily a utekl. Naplnil jsem si plíce teplým karibským vzduchem, potěšil oči živými barvami a potuloval se kolem hledaje studené pivo.

O Loremě

Loremu jsem koupil o tři roky dříve. Byla ve velmi špatném stavu. Hniloba se na ní hodně podepsala, ale i tak se v přístavu vyjímala jako něco zvláštního. Postavili ji ve Švédsku v roce 1947 – jde o Nordic Folkboat bez motoru. Na jedné z mých prvních plaveb se úchyt vantu uvolnil z paluby a stěžeň spadl.
Náhodou jsem skončil ve Gweeku v Cornwallu, kde jsem ji mohl díky úžasné velkorysosti a dobrým radám velice levně zrekonstruovat a o deset měsíců později zase vyplout. Vyměnil jsem, co se dalo a vybavil ji neobvyklým překrytím kokpitu, což jsem dělal, abych získal úložné prostory a zlepšil její vlastnosti na volném moři.
Pojmenoval jsem ji Lorema – po své babičce, úžasné a inspirující ženě. Po opětovném spuštění na vodu jsem strávil léto plachtěním v Irsku a následující zimu prací na stavbách několika lodí v Cornwallu. Na jih jsem vyrazil v květnu 2014.
Teď je Lorema na ostrově Antigua v Západní Indii.

Přeložil