Dalšího dne dopoledne jsme Thyborøn opustili a vyrazili klikatým Limfjordem na východ. Viděli a fotili jsme spousty povalujících se tuleňů, propluli zvedacím mostem, u kterého kapitán opustil loď jako první – a taky jako jediný se krátce vykoupal, nasedli na dno u Sillerslev Marina, šikovným Martinovým manévrem se vzápětí vyprostili a přistáli u tankovacího mola. Pumpa ovšem nebyla v provozu a v maríně se nám nelíbilo, takže jsme pokračovali dalších asi devět mil do maríny v městečku Nykøbing Mors. Tady jsme natankovali a zůstali na noc. 



Hned vedle maríny byl veliký stan typu „Oktoberfest“, kde se pohybovala spousta lidí. Měl jsem obavy z jejich hlučnosti, tak jsem ostatní přesvědčil, abychom zaparkovali co nejdále. Pak jsme vyrazili zaplatit za stání a na pivo. V restauraci s výhledem na marínu měli výborné pivo Jacobsen, jen ta obsluha byla nějaká divná – rozuměj velice pomalá. Kolem se klátivou chůzí pohybovali sotva zletilí (nebo možná i nezletilí) návštěvníci pivního velestanu, ale výtržnosti netropili. To si zřejmě dánská omladina schovává na prázdniny v Praze. Noc byla klidná.
 
Druhý den dopoledne jsme odpluli z pohostinného Nykøbingu a vyrazili směrem k Aalborgu. Rozfoukalo se příhodným směrem, takže jsme si krásně zaplachtili. Já jsem překonal svoji nechuť ke slunci pražícímu způsobem „Palermo“ a krásně si zakormidloval v poměrně úzké plavební trase k dalšímu zvedacímu mostu. I se zarefovanými plachtami loď plula rychlostí mezi 6,5 a 7 uzly.
Před mostem jsme chvíli na motor kroužili, pak bez potíží propluli a pokračovali zase na plachty. To už jsem ovšem zase prchl do kajuty k zajímavé knížce.
Pár mil před Aalborgem – to už jsem zase vylezl – jsme potkali dvě tall ships, jak na motor plují opačným směrem. Míra při pohledu na ně poznamenal: „Podle toho, jak pečlivě mají sbalené plachty, je už asi dlouho nepoužili.“ Dali jsme mu za pravdu.
 

V Aalborgu jsme vybrali marínu nejblíže k centru města. Mapa sice ukazovala hloubky jen kolem 1,5 metru, ale uvnitř stály i větší plachetnice, takže jsme opatrně vpluli. První pokus o přistání se nám kvůli silnému bočnímu větru nevydařil. Jeden Dán nám z mola ukázal vhodnější místo a potom i s lany pomohl.
Po zaplacení – jako všude jinde v Dánsku se platí v automatu – jsme se vydali na nákup do blízké samoobsluhy. Poté se Tomáš uvolil, že bude za naší nepřítomnosti hájit pevnost – rozuměj, že se mu nechtělo na procházku do centra. My ostatní jsme tam vyrazili, abychom na závěr konstatovali, že Tomáš o nic nepřišel. Aalborg je dosti nezajímavý. Jedinou kuriozitou bylo množství striptýzových barů. Ale odolali jsme. Z nábřeží jsme viděli, jak jedním ze dvou zvedacích mostů rychle proplouvá velká nákladní loď, která byla skoro stejně široká jako průjezd. Za lodí plul malý lodivodský člun, takže to byla nejspíš přítomnost lodivoda, co umožnilo takovou rychlost. 
Po návratu jsme v jedné z restaurací v maríně ochutnávali dánská piva. Ze tří druhů, které jsem měl, jednoznačně zvítězil již zmíněný Jacobsen.
 
Ráno dalšího dne nás k našemu zármutku opustil Martin. Jeho vaření si nás podmanilo. Dopoledne nás po odplutí z maríny čekalo proplutí zmíněnými zvedacími mosty. My jsme lodivoda na palubě neměli, takže jsme zvolili nižší rychlost. Mezi mosty jsme museli čekat, protože nám (jakož ani ostatním malým plavidlům) oba mosty najednou neotevřeli.
 

Dál jsme proplouvali nevábnou krajinou doků, elektráren a dalších průmyslových zařízení. Až v samém ústí Limfjordu do Kattegatu se situace výrazně změnila. Na severní straně je krásné městečko Hals s marínou. Před přístavem stály dvě stejné velké lodi, o kterých jsme se shodli, že jde o ledoborce.
 

Pak jsme ještě nějakou dobu pluli bagrovaným kanálem. Jako výstraha, že není radno zkracovati si trasu přes mělčinu, po pravoboku trčí z vody stěžeň nějaké nebohé lodi. 
 

V Kattegatu jsme se museli vyhnout ohromnému poli větrných elektráren. To už se dělo zase za tmy, tedy za mojí služby. Proplouvali jsme jižně od ostrova Anholt, ale jeho návštěvu jsme neměli v úmyslu. Za elektrárnami vede několik frekventovaných lodních tras, i rybáři se ukázali. Chtěl jsem si situaci zjednodušit pomocí radaru, ale ten po zapnutí a zahřátí žádné cíle neukazoval. Zklamaně jsem ho zase vypnul. Musel jsem tedy spoléhat na oči, brýle a triedr. I tak to celkem dobře šlo. K žádnému nepříjemnému přiblížení nedošlo.
 
Nad ránem, když už jsme trasy překřížili, jsem si na nebi všiml jakési podivné čáry. Vypadala jako kouřová stopa balistické rakety. Bylo mi divné, že by ji po někom stříleli Švédové, ale na první pohled to tak vypadalo. Po dalším zkoumání jsem došel k názoru, že jde o kondenzační stopu letadla, která vypadá divně, protože je nasvícena z velice nezvyklého směru – Sluncem, které je ještě pod obzorem. Protože se v dalších dnech nikde kolem nezačalo válčit, asi to fakt bylo letadlo.
Když jsem po východu Slunce předával službu, byl už vidět poloostrov Kullen ve vjezdu do Orosundu.
Vstal jsem, až když jsem slyšel, že je vidět Hamletův hrad Kronborg v Helsingøru. 
 

Hrad jsme obdivovali a fotili ze všech úhlů, ale pokračovali jsme o pár mil dál na ostrov Ven, jehož návštěvu jsem si vymínil. Působil tady totiž Tycho Brahe, známý astronom, astrolog a alchymista středověku.
Přistáli jsme v krásném přístávku Kyrkbacken na západě ostrova.
 

V restauraci jsme nepochodili – před naším příchodem jim prý došly suroviny. Hmmm. Tomáš se zase uvolil zůstat na lodi, já s Mírou jsme vyrazili k Uranienborgu – Tychonově observatoři a muzeu. Otevřeno ještě měli, ale maličká observatoř byla na celý den rezervována. Na dotaz, kdy zítra otevírají, slečna v recepci řekla, že v jedenáct. To už jsme chtěli být pryč. Pochopili jsme, že z astronomických orgií nic nebude. Abychom si trochu narovnali protáhlé dršťky, dali jsme si v blízké restauraci krevetový salát a pivo. Bylo to hodně drahé, ale krevety byly vynikající.
Po návratu na loď jsme se rozhodli pokračovat do maríny v Dragøru poblíž Kodaně. Po necelých dvaceti mílích jsme tam večer přistáli. Dokonce jsme našli místo v severní – atraktivnější části, která prý je vždy plná.
Restaurace na molu – asi osm metrů od přídi lodi – právě zavírala, takže jsme obsluhu přemluvili jen k načepování tří piv do kelímků. Míra se s tím spokojil, my s Tomášem jsme vyrazili do víru noci. O pár set metrů dál nám ještě nalili a měli naše nejoblíbenější pivo Jacobsen. Příjemný večer.
 
Dopoledne jsme vyrazili na poslední velkou etapu. Nejdřív jsme se vydali ke kanálu Falsterbo, ke kterému jsme dorazili právě, když se otvíral most. Prostě skvělé načasování. Po průjezdu kanálem jsem si šel číst – venku zase bylo Palermo. Slyšel jsem, jak Tomáš s Mírou postupně refují plachty; úměrně tomu se zklidňovala z počátku dost divoká plavba. Alespoň v příďové kajutě taková byla. Když jsem odpoledne vylezl, loď plula rychlostí kolem 7 uzlů v malých vlnách a správným směrem. Krása.
Večer jsem převzal službu, když už byla vidět Rujána a Hiddesee. Stmívalo se podstatně rychleji a dříve, než jsme zažili ve Skotsku.  Vítr nás nechtěl pustit do bójovaného kanálu ke vjezdu do vnitřního moře, takže jsem nastartoval motor a s Tomášem jsme zabalili plachty. Z počátku jsem kanálem v pohodě proplouval, jen příliš jasně svítící náměrníky mě oslňovaly. Pak mě ale Tomáš vylekal informací, že cestou je šest párů neosvětlených bójí. Právě kvůli oslnění jsem si byl jist, že bych bóje neviděl včas. Raději jsem předal kormidlo Tomášovi a s baterkou odešel na příď, abych neosvětlené bóje hledal. Míra totéž dělal z kokpitu. Po chvíli praxe se nám podařilo bóje vždy najít na rozumnou vzdálenost.
 
Cesta už mi připadala dlouhá, takže jsem se vrátil do kokpitu, kde mi kluci řekli, že se rozhodli nezastavovat v Barhöftu, ale plout až do Stralsundu, abychom byli včas u otevíracího mostu.
Do maríny před mostem jsme dorazili kolem páté ráno a asi do osmi zde stáli. Pak jsme propluli mostem (tedy propluli kluci – já jsem vše jistil z příďové kajuty) a zamířili do přístávku Stahlbrode, kde jsme si dali velice dobré ryby.
Další zastávkou bylo o pár hodin později Peenemunde, kde jsme se vyvázali přímo k restaurační lodi a dali si další ryby.
Kratičkým přeplutím do Kröslinu plavba skončila. Našli jsme harbour mastera, upřesnili místo stání, přepluli do něj a prohlásili plavbu za úspěšně ukončenou.
 
Celkem jsme upluli asi 904 míle, z toho asi 570 v přílivových vodách Inverness Firth, Moray Firth a Severního moře.
Z výše zmíněného je jasné, že plavba nebyla úplně snadná. Nikdo z nás nečekal, že bude týden foukat vítr z východu, tedy přímo do nosu. Ale přeplutí Severního moře je přeci jen trochu jiná plavba než expedice Palagruža.
Plavba skončila, jsme před další plavbou!

Plavil se a plavbu popsal

 

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Ještě nemáte účet? Staňte se členy teď!

Přihlásit k účtu