PBO, květen 2020

Frank Sibly se setkal s puberťáky skákajícími z útesů do moře a dalšími plavebními riziky, když se plavil podél severního pobřeží Cornwallu. 

 

S mojí ženou Sue jsme už asi deset let uvažovali o plavbě podél severního pobřeží Cornwallu naším trailer-sailerem. A to i navzdory názoru Marka Fishwicka, který v průvodci West Coutry Cruising píše, že tenhle nebezpečný úsek pobřeží skýtá jen málo možností pro jachting.
Tohle pobřeží je nepochybně málo vhodné pro větší jachty. Nicméně poté, co jsme s naší lodí Coast-inn (Etap 22i se zatahovacím kýlem) navštívili spoustu malých přístavů v rámci bývalé Trail Sail Association, usoudili jsme, že se na tuhle plavbu můžeme vydat. Fishwick konec konců říká: „Za velmi stálého počasí a s větrem od pobřeží je možné tady jachting provozovat.“

Chtěli jsme plout kolem poloviny července – ještě před školními prázdninami. Chybně jsme se domnívali, že tam nebude tolik lidí. V téhle roční době se nikdy úplně nesetmí, takže bychom měli mít dost světla na plavbu od půl šesté ráno do devíti večer. Taky atlantický swell by měl být menší, než by byl v druhé půli srpna – po začátku hurikánové sezóny v Americe.
Každou etapu jsme chtěli absolvovat za denního světla a za příznivého větru a přílivu. Když jsme před odjezdem sledovali předpověď, tato zmiňovala více JZ větru než větrů ostatních směrů, takže jsme potřebovali přílivové proudy SV směru, které v téhle části pobřeží začínají kolem nejnižšího odlivu. Pokud by předpověď dávala vítr severních nebo východních směrů (které se podle Met Office překvapivě vyskytují ve 30 % případů), museli bychom změnit směr plavby.

Rozhodli jsme se, že vyplujeme ze St. Ives (západněji už není žádný přístav), takže jsme prověřili možnosti spouštění lodi na http://www.boatlaunch.co.uk a satelitní snímky na Google. Brzo jsme si ovšem uvědomili, že by nebylo možné spouštět trailer-sailer na skluzu v St. Ives, protože před spuštěním potřebuje dvě hodiny přípravy a protože ulice tam jsou úzké a frekventované.
Místo toho jsme si vybrali blízké Hayle. I když Reeds tohle místo pro jachty nedoporučuje, pro nás bylo skvělé, takže jsme harbour masterovi v Old Customs House za spuštění zaplatili 15 liber. Protože přes začátek skluzu vede elektrické vedení, museli jsme s lodí manévrovat částečně podél skluzu, než jsme mohli postavit stěžeň.
Vyvázali jsme se bokem k molu, ale zjistili jsme, že nám jeden výtah utekl vrškem do stěžně. Naštěstí byl v blízkém přístřešku pomocník harbour mastera Ben, který zde společně s kamarádkou příhodného jména Kat staví katamaran Wharram Tiki 21. Ačkoli měl zrovna volno, ochotně nám pomohl za částečného sklopení stěžně výtah zase dostat ven.

Parkování s trailerem dnes musíte plánovat předem – dny, kdy jste mohli prostě zdarma zaparkovat na molu, jsou dávno pryč. My jsme s autem odjeli na předměstí Padstow, kde si farma Trevethen zpestřila výdělečnou činnost poskytováním parkovacích míst.
Zpět jsme se vrátili autobusem, a protože už na vyplutí bylo pozdě, užili jsme si návštěvy rodinného pekařství, které jsme si vybrali, protože před ním byla dlouhá fronta. Dali jsme si kávu a cornwallskou paštiku, taky jsme tu šli na záchod, protože v přístavu nejsou. Harbour master nám řekl o plánech přeměnit rozsáhlá chátrající mola na víkendové domy a marínu, což by přineslo tolik potřebné pracovní příležitosti.

Odplout z Hayle nebylo úplně jednoduché, protože v té době chybělo označení plavebního kanálu (od té doby je instalovali) a dostatečné množství vody ve vjezdu do přístavu bylo jen hodinu před a hodinu po vrcholu přílivu.
Naštěstí ochotný majitel Eskinzo Surf School pořídil pomocí dronu snímky ukazující linii kanálu. Museli jsme jen sledovat značky na cvičné stěně směřující k severu a pak se stočit o 25° směrem k východu. Všimli jsme si místní lodi, která také odplouvala, takže jsem se nechal předjet a pluli za ní.

Krátká třímílová plavba nás přivedla do St. Ives; zkoušeli jsme zavolat harbour masterovi, ale kvůli větru jsme si nerozuměli, takže nám poradil, abychom se s ním spojili vysílačkou na kanále 12. Vyhnuli jsme se paddleboardistům pletoucím se ve vjezdu a vyvázali se k jedné bílé návštěvnické bóji, ke které se vyvazuje přídí i zádí.

Zábava v St. Ives

Můj první důstojník – Sue – toleruje jachting, pokud je možnost navštívit nějaké zahrady, případně dobrou restauraci, takže jsme si po návštěvě galerie Tate St. Ives dali výbornou večeři v kavárně Portminster Beach, odkud jsme také mohli pozorovat projíždějící vlaky místní lokálky. Po večeři jsme došli na loď – přístav mezi tím vyschl.
Dalšího dne jsme vstali ve čtyři ráno a odpluli dříve, než přístav zase vyschl. Kousek od vjezdu jsme zakotvili asi na šesti metrech společně s hroznem rybářských lodí, kterým ještě svítila kotevní světla. Kvůli houpání lodi už jsme nedokázali usnout, takže jsme vytáhli kotvu a vypluli ze zátoky. Zamířili jsme k severní kardinální bóji Stones asi 1 ¾ míle od Godrevy Point a dál k Portreath (10 mil). Pluli jsme rychlostí pět a půl uzlu proti dnu, což je pro nás hodně rychlé. To způsobilo, že jsme se do Portreath dostali příliš brzo, takže jsme nějaký čas stáli v driftu.

Při pohledu na útesy jsem nevěřil, že jsme na správném místě, protože jsem v nich vůbec neviděl vjezd. Moje ruční mapová GPS mě ujistila, že jsme na správném místě, nicméně to byla situace, při které se člověku ježí vlasy. Pluli jsme vstříc útesům s dalšími skalami kolem a bez jakékoli zřetelné cesty do přístavu. 
Podle údajů v pilotu pro ostrovy Lundy a Irské moře jsme identifikovali jižní molo s nízkou betonovou věží na konci a směřovali mírně mimo, abychom se vyhnuli skalám při jižní straně vjezdu. Až když jsme se dostali do vjezdu, spatřili jsme správnou cestu kolem útesů a do přístavu. 

 
vjezd do přístavu Portreath

Aby to bylo ještě těžší, v nejužším místě vjezdu skákali nějací mladíci do vody, což bylo v tak navigačně obtížném místě znervózňující.
I přes mé výhrady se ukázalo, že až do 60. let 20. století do přístavu zajížděly lodi s uhlím z jižního Walesu. Nicméně jsem byl rád, že můj bratr sledoval naši polohu pomocí aplikace RYA Safetrx a byl připraven zavolat pomoc, pokud bychom do přístavu nedorazili v předpokládané době. Aplikace je záložním bezpečnostním prvkem pro malé lodi plující podél tohoto nepřívětivého pobřeží.  
Dalšího dne foukal nepříznivý vítr, takže jsme z příďové kajuty vytáhli skládací kola a dojeli do zahrad v Redruthu. Později jsme strávili příjemné odpoledne v Porthreath Arms sledováním finále Wimbledonu. Hospůdka byla velice pohostinná, kapitán i posádka si dali výborné pivo a večeři.

Rušné město Newquay

Příštího rána jsem odplul dvě hodiny po vysoké vodě, zatímco Sue se vydala po pobřežní stezce jihozápadního pobřeží. Mě čekalo 16 mil do Newquay, Sue tam měla později dorazit autobusem.
Protože v okolí Portreathu není žádné kotviště, plul jsem proti proudu a opatrně obeplul St. Agnes Head a blízké skály Bawden Rocks, které leží asi míli od pobřeží. Na sólovou plavbu jsem se před odplutím připravil – jídlo a nápoje jsem měl po ruce, mapu v obalu v kokpitu a autopilota připraveného, aby občas na krátkou dobu převzal kormidlo.  

Přístav v Newquay byl nacpaný rybářskými a turistickými loděmi. Nakonec jsme se vmáčkli mezi dvě ohromné rybářské lodi, ale stále jsme se pohybovali vpřed blízko k trupu rybářské lodi před námi.
Na mole byly záchody, v blízkém veslařském klubu je možné za mírný příspěvek použít sprchy. Ukázalo se, že jde o největší Pilot Gig* Club v Cornwallu, který má výborný bar. Připadalo nám, že město Newquay má lepší časy za sebou. Po patnáctiminutové procházce jsme dorazili na pláž Fistral a dali si drink v hotelu Edwardian Headland. Po návratu k lodi jsme se najedli v okouzlujícím Boathouse, přičemž jsme viděli vlastní loď.
* Pilot Gig je druh veslice

  

Neinstaloval jsem podpěry, takže se loď naklonila, když spočinula koncem zataženého kýlu na pevném písku. Stěžeň se naklonil směrem k molu víc, než bych si přál. Předpověď počasí sice slibovala jen slabý vítr, ale přístav byl pro nás moc plný, než abychom tady zůstali další den, takže jsme vyrazili k 16 mil vzdálenému přístavu Padstow.

Padstow

Nejdřív jsme pár mil pluli na motor, pak se trochu rozfoukalo. Příliv byl zase proti nám, takže jsme mezi skalami Quies a Bull poblíž Trevose head a kolem mysu pluli více než hodinu. Nicméně jsme nespěchali, protože do ústí řeky Camel jsme mohli vplout až dvě hodiny po vysoké vodě.
 
Vnější část přístupového kanálu není značená, pokračovali jsme tedy k východu, dokud nebyl náměr na první červenou bóji větší než 180°, což umožnilo, že se vyhneme písečné lavici Doom Bar, která zabírá západní polovinu vjezdu. Zbytek kanálu je značen dobře, ale pořád jsme tu byli brzo, než abychom se dostali do vnitřního přístavu, takže nám přístavní hlídka (která zejména kontroluje rychlé motoráky) navrhla, abychom se vyvázali k volnému mooringu.
 
Vzhledem k síle přílivu v čase tři hodiny po nízké vodě jsem měl problémy s vytažením mooringu i přes to, že jsem byl v kokpitu a používal lodní háček.
Když konečně dvě hodiny před vysokou vodou otevřeli vnitřní přístav, vplul jsem do něj společně s jachtou z Francie a třemi dalšími z jižního Walesu. Přístav v Padstow je malý, a protože ve vnějším komerčním přístavu není místo, museli jsme raftovat.

 
vjezd do vnitřního přístavu v Padstow

I když v Padstow je spousta míst, kam se dá jít na večeři, všechna jsou dlouho dopředu rezervována. Nicméně se nám alespoň podařilo dát si dalšího rána snídani v Rick Stein’s před tím, než jsme vytáhli loď z vody a připravili ji na cestu domů.
Z domova jsme pak informovali Reeds a Visit My Harbour o několika věcech, které vyžadují aktualizaci. Pravděpodobně proto, že tyhle přístavy jachtaři navštěvují jen zřídka.
 
Přeložil