fbpx

 Pokračování prvního dílu.

Torshavn

Původně jsem chtěl v Torshavnu pobýt asi sedm dní, podniknout jeden či dva výlety, párkrát si dát fish and chips, doplnit zásoby a až bude dobrá předpověď počasí, pokračovat na Shetlandy. Nakonec jsem odplouval po deseti dnech; program taky doznal značných změn.

Torshavn – přístav

Alfa u návštěvnického pontonu; vlevo stojí Tessie (viz kapitolu Sousedi)

ulička ve starém městě

Přihlášení

Ale po pořádku: Když jsem se v časném odpoledni probral z mrákotám se podobajícího spánku, vyrazil jsem do přístavní kanceláře. Dostat se do budovy trochu připomínalo bojovku, protože jsem sice místo správně našel, ale netušil jsem, že vchod je od přístavu oddělen plotem. Musel jsem tedy obejít jednu větší budovu. Pak už jsem mohl proniknout do budovy a po schodech vystoupat do velína, ze kterého byl krásně vidět skoro celý přístav.

Když jsem připlouval, zkoušel jsem se ohlásit vysílačkou – na 12. kanále. Průvodce tvrdil, že v přístavu drží služby 24/7. Na mé dva pokusy nikdo nereagoval. Teď na moji přítomnost reagovali, takže jsem mohl vyřídit formality. No, formality… Nechtěli vidět vůbec žádné doklady, jen mě nechali vyplnit krátký formulář, i propisku půjčili.  Však taky jachtařský průvodce píše, že jejich přístup k odbavení je „very relaxed“.

Pak následovala otázka:

„A celník už u tebe byl?“

„Ještě ne.“

„Tak on možná přijde. Ale možná taky ne, jsme malá země, máme jen jednoho.“

Měl jsem co dělat, abych udržel vážnou tvář.

„Ale já nebudu pořád na lodi. Budu nakupovat a shánět věci potřebné pro opravy.“

„Hmm, když přijde a ty tam nebudeš, tak on zase odejde.“

To už jsem se usmát prostě musel. Pak jsem poděkoval a rozloučil se. Celník za celou dobu mého pobytu nepřišel. Nevadilo mi to. 

Opravy

Na internetu jsem našel několik námořnicko-rybářsko-jachtařských obchodů a vydal se na lov. Ale moc úspěšný jsem nebyl. Z první pochůzky jsem se vrátil s několika vruty a informací, kde by snad mohli mít něco z toho, co jsem ještě sháněl.

Taky jsem se pokoušel zjistit, odkud se vlastně bere voda v bilgi. Ochutnání jsem nechal jako nejzazší možnost. Postupoval jsem od vstupu chladicí vody, kohout, hadici atd. až k motoru. Vše bylo úplně suché. Zkontroloval jsem tedy výměník tepla, hadici vedoucí z něj a výfukovou hadici. Zase vše suché. Na Facebooku jsem rozpoutal mohutný brainstorming ohledně dalších možností úniku vody. Většina rad byla přínosná, ale k odhalení poruchy nevedla. Zkoušel jsem samozřejmě nastartovat motor. Voda přitékala, ale její zdroj jsem neodhalil. Jen jsem zjistil, že přitéká ze zadní části lodi. Při jedné manipulaci mi do bilge skoro plné vody spadl šroubovák. Sáhl jsem pro něj a ejhle! Voda byla teplá. Musela tedy projít motorem. Nemusel jsem ochutnávat.

Kamarád Standa poradil zkontrolovat tlumič výfuku. Ten je v dosti nepřístupném místě, takže jsem jej před tím jen zběžně prohlédl – vypadal v pořádku. Teď jsem se nasoukal do záďové kajuty hlavou k zádi a vsunul ruku do servisního otvoru v podlážce. Ze spodní strany tlumič pohmatem připomínal obličej člověka, který prodělal fakt těžké neštovice. Nic z něj ale neteklo. To se změnilo, když jsem nastartoval motor. Z jednoho neštovičného kráteru na hraně mezi válcovou částí a podstavou prýštila voda proudem, který by jistě dokázal prostor bilge naplnit do 20 minut. A byl jsem doma.

Standa poradil vulkanizační pásku. Lepší nápad jsem neměl, tak jsem vyrazil do obchodu, abych nějakou pásku ukořistil. Měli, ale prodavač mi řekl, že páska nesnáší vyšší teploty. Já jsem taky nebyl přesvědčen, že páska bude dobře držet na hraně. Prodavač doporučil jakousi dvousložkovou hmotu, kterou prý oni používají i na opravy poškozených propelerů. V překladu se to jmenovalo „Chemický kov“ a ani to nebylo o moc dražší.

Další kratochvílí bylo odpojení tlumiče od dvou hadic a jeho vymanipulování z prostoru pod podlážkou. Byl bych potřeboval použít tři ruce, ale do otvoru se slušně vešla jen jedna. Po téhle zkušenosti bych ježka z klece dostal během pár sekund i poslepu. To jsem ještě netušil, že zpětná instalace tlumiče bude ještě horší.

Tlumič jsem očistil, rozmíchal kouzelnou hmotu a pustil se do sochařské práce. Tak jsem si totiž připadal, když jsem vyplňoval neštovičné krátery a uhlazoval povrch. Pak jsem nechal hmotu asi 26 hodin vytvrdit. Už po třech hodinách lze prý takový výtvor natírat a vrtat. To jsem nepotřeboval. Jak probíhala zpětná montáž tlumiče, už jsem naznačil.

Po instalaci tlumiče jsem s rozechvěním nastartoval a nechal motor minutu běžet. V bilgi nepřibyla ani kapka vody. Pak jsem motor nechal běžet dvě minuty, pak asi pět minut. To už jsem dával i 2500 otáček. Hladina v bilgi se nezměnila. Uff!

Jen dodám, že tlumič pak správně fungoval až do konce plavby.

tlumič výfuku má neštovice

Též jsem uvolnil a napnul upínačky. Tu zatuhlou jsem musel dvakrát přemlouvat pomocí WD 40, ale nakonec si dala říci. Taky jsem rozebral autopilota, nasadil a přilepil upadlou řemeničku a čekal, jak se autopilot bude chovat za plavby. Choval se dobře, dokud jsem jej asi po 30 hodinách plavby zase nevystavil do situace, kdy byl na doraz vysunutý a nedokázal loď vrátit na kurz. Řemenička opět opustila své pracoviště. Ale o tom až později.

Nutně jsem se musel odměnit. Vhodné nápoje jsem měl, tak jsem jen došel do stánku, kde smažili fish and chips a koupil si porci s sebou. 95 dánských korun není málo, ale šlo o jeden z nejlepších vzorků tohoto jídla.

Ve volných chvílích

Bohužel jsem se nedostal na žádný výlet mimo Torshavn. Tedy nepočítám-li dvě cesty do obchodu s jachtařskými potřebami jako je víno, rum a podobně. Jediný obchod je asi 15 až 20 minut cesty autobusem z centra. Asi aby v centru nepohoršoval. Mírnou náplastí na takové příkoří je fakt, že městské autobusy jsou zdarma. A jezdí celkem často.

Několikrát jsem se prošel centrem města a přístavem. Taky původní čtvrť Torshavnu se svými dřevěnými domky s travnatou střechou je krásná. Tedy když právě neprší.

Jeden výlet mimo město bych stihl, ale když jsem měl čas, nebylo slušné počasí.

Sousedi

U návštěvnického pontonu bylo celkem plno, všechno byly pochopitelně majitelské lodi. Zaujaly mě zejména dvě.

První – Contessa 35 jménem Tessie – mi měla být povědomá. Patří totiž norskému Vikingovi jménem Erik Aanderaa, jehož videa o sólových plavbách sleduji na Youtube. Rozsvítilo se mi, až když Erik jednoho odpoledne přišel, pozdravil se s některými jachtaři a nějaký čas pobyl na lodi. Pak zase odešel.

Z jeho FB profilu jsem se pak dozvěděl, že při svém pokusu doplout do Grónska měl při plavbě z Norska sem nějaké zdravotní problémy a tady musel na několik dní do nemocnice. Faery pro něj nejsou právě šťastné – loni tu dostal covid.

Jeho plavbu jsem dál sledoval. Doplul na Island, ale do Grónska zejména kvůli počasí nikoli.

Druhou lodí byla plachetnice, která stála na druhé straně prstu, u něhož jsem stál. Něco na ní ovšem bylo divné. Neměla stěžeň.

V den odjezdu jsem se dal do řeči s jejím kapitánem – tedy spíš oslovil on mě, já už jsem připravoval loď na odplutí. Dozvěděl jsem se, že tu budou stát ještě nejméně tři týdny. Čekají na nový stěžeň – ten starý jim spadl nedaleko Torshavnu, když připlouvali. A prý ani moc nefoukalo. Pod tím si představte tak šestku či sedmičku Bft. Důvod pádu neznali, nikomu se naštěstí nic nestalo. Popřál jsem mu hodně štěstí s novým stěžněm.

Odplutí

Ještě mě čekalo pár nezbytností. Například jsem musel právě posádku lodi bez stěžně požádat, aby stáhli lano, kterým loď vyvázali až k nábřeží. Nebyli tak vyvázáni celou dobu, jen předchozí noc, kdy i v krytém přístavu foukala devítka Bft. I já jsem v noci přidal dvě vyvazovací lana a dva fendry. Ochotně lano sundali.

Pak jsem musel najít pumpu, abych dotankoval. Při procházkách přístavem jsem se po pumpě díval, ale neviděl ji. Byla – mrška – dobře schovaná. Až když mi kamarád Tomáš poslal screenshot mapy s vyznačenou pumpou, věděl jsem, kde hledat.

Odplul jsem od pontonu a chtěl vyrazit k pumpě. Musel jsem ale nejdřív nechat proplout a přistát nákladní loď. Pak už jsem vyrazil ke správnému molu a přistál u pumpy. Od pontonu a od centra města nebyla pumpa vůbec vidět. I platební terminál byl k vodě otočen zády, takže vypadal jako rozvodná skříň. Ani místa u mola nebylo moc. Dva metry za zádí betonová zeď, asi čtyři metry před přídí kameny. Nechtěl bych tu tankovat se 14 či 15 metrů dlouhou lodí.

Po natankování 58 litrů nafty jsem zamířil k výjezdu z přístavu. Mohutné zahoukání mě upozornilo na moje místo v potravním řetězci. Od protějšího mola začal odplouvat obrovský trajekt, který nejspíš plul do Norska. Vrátil jsem se do části s pumpou a počkal, než obluda zmizela.

Pak jsem vysílačkou na kanále 12 zavolal Torshavn Harbour. Tentokrát reagovali hned. Informoval jsem je, že odplouvám a že směřuji do Scalloway na Shetlandách. Chtěli zopakovat jméno lodi, pak mi popřáli šťastnou plavbu.

Kus od přístavu jsem zapnul autopilota, abych vytáhl plachty. Trochu foukalo. Chvíle napětí… autopilot fungoval. Dokonce předstíral, že se vůbec nic nestalo – o co že mi jde? Asi po hodině a půl jsem se dostal do větrného stínu Faerských ostrovů, takže jsem plul na motor. I tohle autopilot zvládal. Ani voda v bilgi nepřibývala.

Na Shetlandy

Věděl jsem, že větrný stín po pár mílích končí, pak že bude foukat příznivý vítr. Proto jsem plul na motor. Před třetí hodinou se definitivně rozfoukalo od JJZ. Vítr lodi dával rychlost od 4,2 do 6 uzlů; do půlnoci se nic nezměnilo.

odplutí z Torshavnu

V druhé půli noci vítr zesílil na 4–5 Bft a stočil se na JZ až Z. Ve dne se pak stále pomalu stáčel k předpovězenému SZ, síla nepřesáhla 5 Bft. Takový nádherný jachting trval 26 hodin bez jediného zabručení motoru. Vlny nepřesahovaly metr a čtvrt, zkrátka idyla. Neptuna už to asi trochu dráždilo.

Odpoledne už jsem měl čistý zaďák, takže hlavní plachta zakrývala kosatku, která začala plácat. Nejjednodušší bylo ji zarolovat. Rychlost téměř neklesla. O něco později jsem instaloval zpětnou otěž. Alfa ovšem má sálingy odkloněné dozadu, takže ráhno nelze úplně vypustit, aby se plachta o sálingy neprodírala. Zpětná otěž v takovém případě není příliš účinná.

Krátce po čtvrté hodině jsem mezi mraky zahlédl ostrov Foula, který je od Shetland vzdálený asi 15 mil západně. Pak začaly vylézat i ostatní ostrovy. Vítr už občas foukl i z opačného zadoboku. Neochotně jsem se rozhodl hlavní plachtu spustit a plout jen na kosatku. I ta by lodi dávala rychlost nejméně čtyři uzly, to by mi stačilo.

Nastartoval jsem a zamířil proti větru. Zapnul jsem autopilota a nastavil otáčky motoru, které mi připadaly přiměřené. Nechtěl jsem si zbytečně zvětšovat vlastní vítr. Ze svižné pětky Bft bych tak měl svižnou šestku. Vlny už byly dvoumetrové, nechtěl jsem si ještě ztěžovat balení plachty. I tak jsem se s ní docela pral.

Rychlost lodi proti vodě ovšem nebyla dostatečná, aby autopilot udržel směr. Ano, autopilot zase vypověděl službu. Po sbalení plachty jsem usoudil, že pokus o opravu by v těchhle podmínkách vedl k poztrácení součástek, případně k poškození procesoru či kompasu. Nezbylo než se smířit s tím, že budu zase dlouho kormidlovat.

Abych si dobu kormidlování neprodlužoval, nastartoval jsem motor a zasedl ke kormidlu. V poloze speciálně „vyvinuté“ pro dlouhá kormidlování jsem v duchu počítal, kdy bych mohl dorazit do Scalloway. Vycházelo mi, že za 8 až 12 hodin. V tom byly zahrnuty i poslední čtyři míle před Scalloway, kdy se kličkuje mezi ostrůvky, skalisky, mělčinami, bójemi a rybími farmami. Nejdřív jsem se ale musel k bludišti dostat.

Zpoza obzoru pořád víc vylézaly ostrovy, obloha se vyjasňovala, večer vyšel Měsíc v úplňku. Alespoň viditelnost bude tedy dobrá. Jak jsem se dostával do zákrytu, kdy mě ostrovy začaly chránit ze severu a SZ, vlny se neochotně začaly zmenšovat. Už bylo načase, houpání jsem si užil dost.

V ruční GPS jsem si připravil trasu pro průjezd do Scalloway. Do přístavu se lze dostat severním, středním a jižním kanálem. Z mého směru byl nejvhodnější ten střední. Průvodce varoval před neosvětlenými rybími farmami a skalisky, která za odlivu vylézají z vody nebo jsou těsně pod hladinou. Naštěstí bylo pořád slušně vidět. I když to nebylo plné světlo jako za plavby na Faery, úplně po slepu jsem neplul.

Kolem půl třetí jsem před vjezdem do středního kanálu sbalil kosatku a nastražil rysí oči a brýle. Plavba bludištěm měla tu výhodu, že tu nebyly vlny. Obeplul jsem jednu neosvětlenou farmu a vyhnul se místu, kde svítila a blikala podivná směs světel. Raději jsem trasu asi o půl míle prodloužil, abych nemusel kličkovat mezi věcmi, které nebyly na mapě.

Pak už jsem jen proplul bagrovaným kanálem do přístavu a zahnul do zátoky, kde je ponton Scalloway Boating Clubu, kde jsou návštěvníci vítáni. Proplul jsem kolem, abych si prohlédl stání, která byla k dispozici, poodplul dál, připravil lana a fendry a přistál u vnější strany pontonu, kde bylo víc místa. V následujících dnech jsem měl zjistit, proč tomu tak je. Do přístavu a z něj plulo hodně lodí. Překvapivě nebyly problémem ty velké nákladní či výzkumné, ale malé čluny. Asi polovina z nich kolem proplouvala tak rychle, že to loděmi na vnější straně hodně cloumalo. Co čekat od kamnářů?

Deset minut před čtvrtou hodinou ranní jsem přistání a vyvázání lodi prohlásil za úspěšně dokončené. Ručně jsem kormidloval 10 hodin.

Uklidil jsem loď, zkontroloval stav vody v bilgi, trochu pojedl a upadl do spacáku. Doplul jsem na Shetlandy!

Scalloway ve večerním slunci

Pobyt na Shetlandách

Odpoledne jsem se resuscitoval a došel do klubovní restaurace zaplatit za tři noci – celkem 60 liber, včetně elektřiny, vody, sprch s teplou vodou a wi-fi, která ovšem na ponton nedosahuje. Pak jsem se vydal na procházku městečkem. No, Scalloway je spíš trochu přerostlá vesnice. V příjemné restauraci Cornerstone jsem si s sebou objednal fish and chips a odnesl je na loď. Předávala mi je servírka tak krásná, že to snad ani nemohla být Skotka. Jídlo bylo výborné.

Večer jsem šel do klubovní restaurace na kávu, dvě piva a wi-fi. Taky na pokec – místní docela zajímalo, co jsem zač. Někteří i reagovali na Prahu a ČR tak, že asi věděli, co to je. :-D

Další den byla neděle, tak jsem vyrazil do Lerwicku na výlet. Autobusová doprava do tohohle hlavního města Shetland je výborná, za 15 až 20 minut jste tam. V Lerwicku jsem se prošel přístavem a centrem města a pak zamířil do Shetlandského muzea. Bylo otevřeno a expozice byla nesmírně zajímavá. Nejdřív jsem se ale v prohlídce musel posunout před skupinu asi třiceti důchodců, kteří nejen, že prohlíželi a četli úplně všechno, ale snad kontrolovali i každý šroubek na upevnění vitrín. Odhaduji, že jsou tam ještě dnes, někteří muzeum asi neopustí po svých.

Lerwick

Po návratu jsem z pošty zjistil, že úřad National Yachtline mi udělil právo půl roku pobývat v UK, úřad Border Force požadoval doplnění údajů ve formuláři, který jsem odeslal už z Faerských ostrovů. To jsem nemohl udělat. Nedostal sem se do počítače. Asi to souviselo s tím, že jsem vylil trochu nápoje na čtečku otisků prstů. Do pošty jsem se dostal z iPadu, ale excel s formulářem tam editovat nešel. Na heslo nebo PIN jsem si nemohl vzpomenout. Další den jsem zkusmo napsal dvě či tři hesla, která používám, a ejhle, jedno z nich se chytilo.

V dalších dnech jsem ještě dvakrát jel do Lerwicku. Jednou jsem pokračoval dál na jih k nádherné a zajímavé archeologické lokalitě Jarlshof, po jejíž prohlídce jsem přečkal bouřku v restauraci blízkého hotelu. Pak jsem jel autobusem zpět.

Jarlshof

V druhém případě jsem pracně sháněl impeller čerpadla chladicí vody. Ten původní měl nalomené tři lopatky. Původně jsem myslel, že mám na lodi náhradní, ale hledání bylo marné. Asi v páté nebo šesté firmě jsem uspěl. Koupil jsem impeller, na němž byl seznam motorů, se kterými je kompatibilní. Můj motor v seznamu byl.

Vítězoslavně jsem jej zaplatil (22 GBP) a těšil se na jeho instalaci. Když jsem tak činil, dost se mi protáhl obličej – impeller do čerpadla nepasoval. Po kratším zjišťování příčiny jsem přišel na to, že předchozí majitel nahradil originální čerpadlo jiným – větším. Tudíž i impeller byl větší. Nově koupený nešel použít ani provizorně, protože měl menší průměr upínací díry. Na další shánění jsem neměl sílu, takže jsem do cíle plavby doplul se starým impellerem. To už měl nalomených všech šest lopatek. Ani jedna z nich se naštěstí neutrhla. Pokud by se dostala do chladicího systému, jistě by si našla nějaké „vhodné“ místo, které by zablokovala.

Plavba na Fair Isle

Po několika dnech odpočinku byl čas posunout se dál. Cílem byl ostrov Fair Isle vzdálený asi 40 mil. Vítr měl kolísat mezi NW a SW a mezi 3 až 5 Bft, což se celkem splnilo.

Ještě při kličkování mezi ostrovy u jižního kanálu ze Scalloway si opravený autopilot zase postavil hlavu. Tentokrát se do neřešitelné situace dostal bez mého přičinění. A pochopitelně zase utrhl řemeničku z hřídele. Vůbec mě to nepotěšilo. Že tohle dělá v druhé části etapy, to už jsem si zvykl. Ale na samém začátku? Co je to za vychování?

Počastoval jsem jej řadou vybraných nevybíravých výrazů a zamířil do závětří blízkého ostrova. Tady jsem jej v malých vlnách a slabém větru rozebral, řemeničku nasadil, řemínek též a zase jej smontoval. Asi si vzal mé výrazy k srdci – až do konce etapy fungoval bezchybně.

Z počátku jsem plul na motor i plachty, později jsem mohl motor vypnout a vychutnávat klidnou plavbu. Cestou mě čekalo jen jedno místo, kde bylo třeba dávat pozor. A to jen na to, abych plul dost daleko od nejjižnějšího výběžku Shetland – Sumburgh Head. Přílivové proudy tu totiž vytvářejí velice rozsáhlý a mnohdy nebezpečný Sumburgh Race (též Roast nebo Roost). Stačilo ovšem plout dostatečně daleko na západ, aby se člověk oblasti vyhnul.

Průliv mezi Fair Isle a jihem Shetland se jmenuje The Hole, což je dost nelichotivý název. Může tu být dost silný provoz lodí, které nechtějí proplouvat obávaným průlivem Pentland Firth. Já jsem měl klid – potkal jsem tři nebo čtyři lodi, všechny na větší vzdálenost. Plul jsem přibližně pěti uzly, hezky se vyčasilo.

připlutí k Fair Isle

Kolem půl deváté večer jsem byl před přístavem. Fair Isle má jediný rozumný přístav. Je tu betonové molo, u kterého stojí malý trajekt a návštěvnické plachetnice, a jakési molo na pilířích, které není pro jachty příliš vhodné. I tak tu lodi obvykle stojí. Přístav je totiž dost malý. Byl jsem tu podruhé a vždycky jsem raftoval. Jednou jsem stál až čtvrtý od mola. Na tom je dobré, že nemusíte řešit správné vyvázání. Nejsou tu totiž vůbec pontony a tidal range může činit přes dva metry. Teď ovšem byl hluchý příliv, takže rozdíl hladin byl daleko menší.

U mola s pilíři stály dvě lodi, u betonového mola stál onen trajekt (Good Shepard IV), jedna asi desetimetrová plachetnice a dvě vetší, které raftovaly. Na palubě té desetimetrové byli lidé. Všiml jsem si taky, že pod levým salingem mají ukrajinskou vlajku.

Připlul jsem blíž a zeptal se, zda se k nim můžu vyvázat. Prý samozřejmě ano. Když jsem připlul k jejich boku, téměř mi odebrali lana a vyvázali mě. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází. Pán je z některé z pobaltských zemí (nespecifikoval z které), ale žije už několik let ve Skotsku. Na manželku a dceru mluvil anglicky. Českou republiku zjevně dokázal správně zařadit. Když jsem mu odpověděl, odkud jsem celkově připlul, byl zjevně překvapen, chvíli se ptal na to, jaká to byla plavba. Příjemně jsme poklábosili.

Fair Isle – přístav

Fair Isle

Od mé minulé návštěvy v roce 2016 se tu odehrála jedna podstatná změna. Jakýmsi společenským centrem tu byla velká budova ptačí observatoře. Krom svého hlavního účelu sloužila jako hotel pro turisty bažící po pozorování rozmanitého ostrovního ptactva, též jako restaurace, jako místo, kde bylo lze se osprchovat, i jako „komunikační centrum“ – byl zde přístup na wi-fi. Tedy jakýsi ostrovní kulturák. A tenhle kulturák v roce 2019 vyhořel. Už se sice staví nový, ale zatím mají jen základy.

Několik kilometrů na jih odtud je obchod s potravinami a nápoji – jediný na ostrově. Zásoby jsem si pohodlně nakoupil ve Scalloway, takže jsem zamířil jinam. Na severním výběžku ostrova je maják a taky mlhová signalizace pro proplouvající lodi. Cestou jsem viděl hodně druhů ptactva. Bylo dobré počasí, takže jsem od majáku viděl i Sumburgh Head vzdálený asi 22 míle.

mlhový roh

dravec

papuchalků jsou všude spousty

Před výletem jsem ještě do schránky důvěry zaplatil za stání. Text u schránky říká, že cena za stání je 20 liber. Elektřina není k dispozici, voda ano. Za dvacku tu ovšem můžete stát jeden až čtyři dny. Milé.

Během dopoledne zmizely obě větší plachetnice. Odpoledne dorazila celkem velká nákladní loď a postavila se hned před moji příď a záď souseda, ke kterému jsem byl vyvázán. Něco pak vykládala. Když skončila, odplula stejně zkušeně a bezproblémově, jako připlula. A to nebylo místa nazbyt. Svojí zádí byla asi metr a půl od mé přídě, k sousedovi byla ještě blíž. Nejen, že nás neohrozila, ale ani s námi necloumaly vlny od jejího propeleru. Je radost potkat takové profesionály.

Plavil se a sepsal

 

 

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Ještě nemáte účet? Staňte se členy teď!

Přihlásit k účtu