V touze po dobrodružství jsem si k šedesátým narozeninám udělal radost – na delší dobu jsem se vydal na moře. Moje partnerka Alison se vrátila domů – unavená životem na malé lodi.
Musel jsem několik dní čekat na zlepšení počasí a příznivý vítr. Když se počasí zlepšilo a severovýchodní vítr se zmírnil, odplul jsem z Kolymbari a zamířil na východ podél severního pobřeží Kréty.
Když jsem vyrazil, bylo už po poledni – trochu pozdní start, ale dokázal jsem obeplout poloostrov. Kotviště bylo perfektní, spustil jsem kotvu na čtyřech metrech; právě včas na to poklidit loď a nalít si pivo před západem slunce za kopce nad zátokou Marathi.
Krátké dny mě nutily vyrážet brzo, takže kolem sedmé hodiny už jsem měl kus cesty za sebou. Kurz podél pobřeží mě přivedl k cvičné oblasti NATO. Sledoval jsem proto vysílačku na kanále 16.
Slibovaný západní vítr se nedostavil v patřičné síle, takže jsem celý den plul na plachty i motor. Večer jsem uvažoval, kde zastavit. Lákala mě myšlenka pokračovat dál, ale znamenalo to přistávat někde za tmy nebo pokračovat na motor celou noc. Ani jedno mě za sólové plavby nelákalo. Nakonec jsem zakotvil u ostrůvku Dia 10 mil severně od pobřeží u Heraklionu.
Byl bych tu krytý, kdyby jižní vítr – předpovězený na příští den – přišel dříve. Kotviště jsem měl sám pro sebe. Na Emmě Rose není sprcha, takže jsem jako obvykle skočil do moře, vylezl z vody, použil sprchový gel, vrátil se do moře, abych se vydrhnul, a pak se spláchl sladkou vodou.
Nezvaný host
Po kuřecím kari a několika pivech jsem šel do lodi. Když jsem se už po ixté začetl do Ostrova pokladů, zaslechl jsem pleskání tlapek po palubě. Pták? Ne. Když jsem si vzpomněl na popis kotviště v Navily, lekl jsem se: „Připravte se na to, že krysy doplavou k lodi a budou se snažit dostat na palubu.“Tehdy jsem to nebral vážně. Při představě chlupatého černého pasažéra jsem se otřásl. Ozbrojen deštníkem jsem začal bouchat na luknu a desky vstupu, abych tvora zaplašil od vstupu do kajuty. Pak jsem desky odstranil, dostal se do kokpitu a vchod zase zavřel. Na mé lodi není moc míst, kde se krysa může schovat, takže jsem se systematicky propracovával vpřed. Musela být pod člunem na přední palubě. Povolil jsem popruhy… a byla tam. Než jsem se mohl rozpřáhnout, krysa utekla na příď a skočila dolů. Stál jsem na přední palubě a třásl se – byl jsem úplně nahý, jen s deštníkem.
Bál jsem se, že se krysa může vrátit. Z dřevotřísky jsem vyrobil zábrany v podobě disků na lana. Fungovaly dobře, ale stejně jsem noc strávil představami kroků a posloucháním chrastění řetězu na písčitém dně. V půl páté jsem toho měl dost na to, abych vyrazil výjimečně brzo. Zatímco jsem za čistého nebe na motor odplouval z kotviště, do východu slunce scházelo ještě několik hodin. Slabý západní vítr byl právě dost silný na to, aby do kokpitu dofoukl naftové zplodiny.
Zablokovaný propeler
O hodinu později motor zaprskal a zhasl. Okamžitě jsem pomyslel na to nejhorší – poruchu převodovky. Nedalo se nic dělat, musel jsem počkat, až vyjde slunce. Plul jsem rychlostí 1,5 uzlu a připravoval se na to, že si zaplavu. O hodinu později jsem loď postavil do driftu. Loď se zastavila a já jsem z boku spustil do vody dvě lana; pak jsem skočil do vody, abych zjistil stav. Ke své úlevě jsem našel velký kus plastu zamotaného do propeleru. Po dvou potopeních a pěti minutách jsem plul dál. Ani jsem nepotřeboval nůž na chléb – můj spolehlivý všestranný nástroj.Vítr zesílil, ale ne tolik, kolik slibovala předpověď, takže jsem zase celý den plul na plachty i motor. Nakonec jsem zakotvil u pláže u Eloundy, v zátoce u ostrova Spinalonga.
Dalšího večera jsem zakotvil ve čtyřech metrech na písečném dně u města Siteia, vzal kanystry a vydal se hledat naftu. Po několika cestách, když zapadlo slunce, se ze mě stalo občerstvení pro místní populaci komárů. Alespoň do té doby, než jsem se celý pokryl repelentem.
Další den jsem vyplul ke Kypru. 315 mil dlouhá etapa měla být mojí zatím nejdelší sólovou plavbou. Plul jsem kolem ostrovů Kasos a Karpathos, oba připadaly v úvahu jako zastávky, kdybych se rozhodl přeplavbu zkrátit. Zase jsem celá dopoledne plul na motor, vítr se objevil na pár mil za větrným stínem ostrova Kasos.
Předpověď severního větru na další den vypadala jistě, takže jsem zamířil k ostrovu Karpathos a těsně po soumraku zakotvil u pláže v Amoopi. Uplul jsem 60 mil a odečetl tak 55 mil z etapy na Kypr. Teď mě čekalo 260 mil do přístavu Paphos.
Zmařené plány
Ráno v 7 hodin jsem se skvělou předpovědí na další tři dny za bezmračné oblohy vyplul a doufal, že předpovězený severní vítr 4 až 5 Bft se ukáže, až vypluji z větrného stínu ostrova. Na čas se tak stalo.Od devíti hodin asi tak do jedné jsem radostně plul 4,5 až 5 uzly. Pak vítr zeslábl. Dál jsem plul jen třemi uzly. Tím by se ze dvou nocí na moři staly čtyři. Zase jsem nastartoval. Na třetinový plyn jsem zase plul pěti uzly. Kromě slabého větru byly podmínky perfektní, viditelnost byla vynikající a slunce hřálo, možná až moc.
Během odpoledne jsem proplouval odpadem, který musel pocházet z nějaké lodi. Pět matrací ze sedací soupravy, dvě pneumatiky, obrovské pytle na odpadky a šest balíků se slámou.
Když na přelomu odpoledne a večera vítr úplně ustal, přidal jsem otáčky, abych udržel rychlost. Během noci jsem ovšem musel přijmout nezbytné – neměl jsem dost nafty, abych doplul až na Kypr na motor. A nemohl jsem se spoléhat, že vítr zesílí.
V půl desáté večer jsem změnil kurz o 90° na levobok a zamířil k městu Rhodos vzdálenému 80 mil. Dorazil bych tam po rozednění, dotankoval bych a – pokud by to bylo nutné – strávil bych pár dní průzkumem blízkých ostrovů, zatímco bych čekal na další okno počasí vhodného ke skoku na Kypr.
Odtud jsem chtěl pokračovat do Bejrútu. Jakožto dřívější dárek k šedesátým narozeninám v březnu jsem si slíbil dobrodružství. Mým cílem byl Bejrút – ikonické město, které bylo za mého mládí častým předmětem zpráv. Ministerstvo vnitra tvrdilo, že je tam bezpečno, a Airbnb, že je to dostupné. Musel jsem tam jet. Zpoždění bylo trochu zklamáním, ale rodině jsem slíbil, že budu doma na Vánoce, takže jsem měl spoustu času.
Jakmile jsem změnil kurz, jako by chtěli potvrdit správnost rozhodnutí, ukázali se delfíni. I když jsem je viděl, jen když se vynořili v záři navigačních světel, jejich dráhy vodou označovalo světélkování fosforeskujícího planktonu. Zůstali se mnou hodinu nebo déle; celou dobu vyskakovali a potápěli se kolem lodi, jejich dech jasně zněl vzduchem kolem mě.
Voda v podpalubí
V 00:30 jsem do něčeho narazil. Na pravoboku se ozvaly tři zřetelné nárazy. Podíval jsem se přes bok lodi, ale nic jsem neviděl. Ať už to bylo cokoli, muselo to být pořádně těžké, protože Emma Rose se po prvním nárazu naklonila doleva. Log přestal fungovat, což muselo znamenat, že vrtulka logu je poškozená. To samo o sobě nebylo kritické, protože aplikace Navionics v mém telefonu je přesnější, ale mohlo to znamenat poškození trupu.Sešel jsem dolů, abych to zjistil. Prostup trupem je uprostřed lodi, uvnitř malé skříňky na nářadí a náhradní díly. Voda ze záďového kotevního lana odtéká do bilge, takže v ní vždycky trochu šplouchá. Nevypadalo to na žádné poškození, tak jsem se přesunul na záď do kajuty záchodu. Na pravoboku jsou tři prostupy trupem – vstup a výstup vody z a do toalety a odpad z umyvadla. Považoval jsem je za další velmi zranitelná místa.
Všechno bylo v pořádku, takže jsem se přesunul do přídě. Když jsem zvedl desky postele, vylekalo mě, že prostor byl plný vody. Rychle jsem odstranil matrace a překližkové panely. V té chvíli už voda přetékala do salonu.
S prostorem je to tam špatné. Úzké dveře vedou do kajuty, ve které není stojná výška a která se zužuje směrem k přídi. Kajutu používám ke skladování nářadí a náhradních dílů, převážně v plastových koších. Sáhl jsem do vody, vytáhl koše a položil je na podlahu za sebou. V každé sekci jsem hledal poškození.
Musel jsem to dělat hmatem. Světlo v kajutě bylo slabé, kamkoli jsem se otočil, vrhal jsem stín, světlo čelovky se odráželo ve zvlněné vodní hladině. Když jsem se chtěl dostat vpřed, musel jsem přelézt dřevěný rám, do kterého jsem narážel koleny a holeněmi. Protože jsem se obával stoupnout si do vody, aby mi někde neuvízla noha, nešikovně jsem balancoval na rámu. Sahal jsem dolů po krabicích, některé ale byly mimo můj dosah. Ohlédl jsem se do salonu a viděl, že podlážky plavou ve vodě.
Musel jsem se dostat ven. Udělal jsem záznam do deníku, telefonem jsem vyfotil svou pozici a trasu, zapnul jsem elektrickou bilgovou pumpu. Páka ručního ovládání pumpy je připevněna v kokpitu na skříňce s plynovou lahví. Vzal jsem ji a začal pumpovat, byl jsem rád, že dělám něco užitečného. Doufal jsem, že tak vydržím do rozednění, které mělo nastat za pět hodin. Ovšem za půl hodiny se situace moc nezlepšila, pokud vůbec. Změnil jsem priority – už jsem se nesnažil zachránit loď, ale sebe.
Mayday
Pořád jsem věřil, že budu v pořádku. Moře bylo úplně klidné, nefoukal vítr, na přídi jsem měl nafouknutý člun připravený k použití. Další podstatné bylo dát dohromady věci nutné k přežití. Začal jsem záchranným ostrůvkem.Ostrůvek jsem měl těsně před luknou hlavního vchodu na dřevěném rámu; bylo tomu tak od roku 2016, kdy jsem jej koupil. Přeřízl jsem upevňovací popruhy a odtlačil ho přes palubu, ovládací lanko jsem připevnil k vazáku na zádi. Když jsem tahal lanko z kanystru ostrůvku, lanko kladlo odpor. Jedno pořádné zatažení, kanystr se rozdělil a ostrůvek nafoukl. Fajn.
Jako další jsem odvázal člun a hodil jej přes palubu. Přivázal jsem jej ke stejnému vazáku. Z bakisty jsem vyndal balíček se světlicemi a vrátil se dovnitř. Voda už mi dosahovala nad kolena. Kolik vody ještě loď zvládne, než se potopí? To jsem nevěděl, ale bylo mi jasné, že musím rychle vzít vše, co potřebuji, a dostat se ven.
Odstranil jsem podlážky v záďové kajutě a vytáhl velkou brašnu; všiml jsem si, že voda brzo zatopí baterie. Do brašny jsem nacpal šaty na převlečení, EPIRB a dvě lahve vody a vzal také grab bag, ve kterém už jsem měl pas, lodní dokumenty, hotovost a platební karty. Vysílačkou jsem vyslal Mayday všem plavidlům, ale neobdržel jsem žádnou odpověď.
Na palubě jsem pokračoval v pumpování vody a vyhlížení lodí. Stále jsem doufal, že nebudu muset aktivovat EPIRB. Žádné lodi nebyly na dohled.
Opuštění lodi
Několik posledních hodin bylo divných. Poziční světla vrhala ostrůvek slabého světla kolem Emmy Rose. Nebylo obtížné si představit, že jsem na pódiu a mimo dosah světla je publikum, na pobřeží. Ovšem, že nic takového nebylo. Byl jsem 75 mil od pevniny, na hloubce tří až čtyř tisíc metrů.Přední paluba už byla pod vodou, byl čas opustit loď. Hodil jsem brašnu a krabici se světlicemi do ostrůvku, vlezl do něj, odvázal lanko z vazáku a odstrčil se od lodi. Uložil jsem telefon do vodotěsné krabice, aby se nenamočil. Udělal jsem poslední fotku. Záď lodi se téměř okamžitě zvedla do vzduchu, kokpit byl plný trosek. Jak se loď v gejzíru bublin unikajících ze záďové bakisty a ventilace potápěla, pohyb se zrychloval; loď se potápěla rychleji, než jsem si dokázal představit.
Na chvíli byl klid, pak se lanko ostrůvku napnulo a začalo ostrůvek stahovat pod hladinu. Předpokládám, že se zachytilo za kormidlo nebo žebřík.
Jak se ostrůvek potápěl, padl jsem dopředu do vody, moje záchranná vesta se okamžitě nafoukla a dostala mě na hladinu. Když jsem se vzpamatoval, lanko prasklo a ostrůvek byl volný; byl ovšem plný vody. Vlezl jsem zpět do ostrůvku, abych na dně ostrůvku našel telefon, z jehož displeje na mě hleděla tvář mé dcery Emmaline. Vodotěsnou krabici jsem použil k vylévání vody z ostrůvku. Věděl jsem, že bude užitečná.
Když jsem byl hotov, našel jsem EPIRB, abych zjistil, že už se bóje sama aktivovala. Už jsem musel jen čekat.
Chyby
Právě když jsem myslel na blížící se návštěvu kardiologického oddělení nemocnice Barnsley, zase se objevili delfíni. Pomalu plavali kolem ostrůvku, asi aby mě povzbudili.Uvědomil jsem si chybu při spouštění ostrůvku. V ostrůvku je nůž. Tím, že jsem lanko ostrůvku odvázal, nikoli odřízl, způsobil jsem nebezpečnou situaci. Příště použiji nůž, abych se vyhnul zachycení lanka.
Moje záchrana následovala po řadě falešných poplachů, jak nad východní obzor vycházely další hvězdy, které jsem považoval za lodní světla. Občas jsem vystrčil hlavu a zakryl rukou světlo vysílající morseovkou signál SOS, abych si zachoval noční vidění. Po několika dalších hodinách se jedna vycházející hvězda začala zvětšovat, pak se rozdělila na zelenou a červenou – poziční světla mých zachránců.
Když jsem si byl jist, že jsem na dosah, vystřelil jsem světlici. Pak jsem zapálil ruční pochodeň a po ní další. Kapitán dal jako odpověď dát signál mlhovým rohem.
Lodi trvalo hodně dlouho, než připlula. Přibližovala se pomalu a zastavila 100 metrů ode mě. Uvnitř ostrůvku byla dvě malá pádla. Rukojeť jednoho z nich jsem prodloužil a zahájil bolestivě pomalý proces snahy pohybovat se vodou určitým směrem. Velké trojúhelníkové kapsy na spodní straně ostrůvku, které se vytahují dolů a plní vodou kvůli stabilitě, vůbec nepomáhaly v pohybu. Většinou moje snaha vyústila v pomalý pohyb v kruzích. Pak se moje technika zlepšila a já jsem s novou energií plul pomalu vpřed. Postupoval jsem tak pomalu, že jsem si v jednu chvíli sundal vestu a bundu a hodlal vlézt do vody a doplavat.
Naštěstí jsem to neudělal, protože když jsem konečně za pomoci hozeného lana doplul k boku lodi, první příčka žebříku, který posádka spustila, byla ve výši mé brady.
Doba, po kterou jsem čekal na spuštění žebříku, se mi hodila. Po třech nebo více hodinách, co jsem byl poskládán v ostrůvku, moje nohy odmítaly fungovat. Žebřík sestával z příček z dvě stopy dlouhých desek na silném laně. Přirozené by bylo držet se za příčky, což nešlo – příčky se zadní hranou opíraly o trup lodi. Musel jsem se držet lana. Lezení po žebříku bylo těžké, ale ne nemožné. Výstup podél příkrého boku lodi byl vyčerpávající, ale nakonec jsem bezpečně stál na palubě MSC Sheila.
Moji zachránci
„Pojď, pojď,“ řekl muž v oranžových montérkách, „kapitán tě chce vidět.“ Podíval jsem se k můstku, asi o sedm pater výše, a přál si, aby kapitán přišel dolů. Jak jsem se plahočil vzhůru, zahlédl jsem první známky svítání, teple oranžovou barvu na obzoru.Kapitán Bogdanovič představil sebe a prvního důstojníka v oranžových montérkách. Kapitána téměř okamžitě vyrušil rozhovor vysílačkou s pobřežní stráží. Dali mi čaj, já jsem vyprávěl svůj příběh.
Pil jsem čaj se třemi cukry a bez mléka – na lodi nebylo mléko, věřili byste tomu? Během toho jsem poslouchal konverzaci vysílačkou. Vyrozuměl jsem, že mám zase slézt po žebříku a plout s pobřežní stráží na Rhodos. Snažil jsem se přesvědčit kapitána, aby mě vzal do Haify, ale on se kvůli mně nehodlal dohadovat s pobřežní stráží. Neochotně jsem se rozloučil a sestoupil zase na palubu.
Už se mi vrátil zdravý rozum, tak jsem požádal o harness a jistící lano. Spadnout z žebříku do ostrůvku je jedna věc, spadnout na palubu lodi je něco jiného. Za pár sekund poté, co jsem vstoupil na palubu a ujistil je, že nejsem zraněn a že tu není nikdo další, koho by měli zachraňovat, jsem odplouval na palubě lodi řecké pobřežní stráže. Ještě jsem zamával posádce lodi a už jsme letěli k ostrovu Rhodos rychlostí 45 uzlů.
Přístavní policie na mě čekala v přístavu Mandraki. Na stanici mi nabídli jídlo, pití a ošetření. Pak mě zavřeli. „Je to jen formalita, hned vás propustíme,“ smál se důstojník, „ale potřebuji vědět, zda chcete během výslechu právního zástupce?“ Hmm, pořád se smál. Rozhodl jsem se, že se budu hájit sám. Konec konců, jsem nadaný obhájce. Ovšem jejich pojetí výrazu „okamžitě“ se ukázalo být poněkud volnější. Nakonec mě pustili o sedm hodin později, ve tři hodiny odpoledne.
Rezervoval jsem si hotel, Savoy, ne ten známý, a poplakal si před tím, než jsem zavolal rodině, že ještě nejsem mrtvý. Manolo z hotelu se o mě staral a zařídil všechny formality kolem mého návratu domů. Pobřežní stráž přivezla můj člun, tak jsem jej daroval Manolovi a jeho otci.
Poučení
Lanko ostrůvku
Ostrůvek se aktivuje 30 stop dlouhým lankem. Když jsem ostrůvek nafoukl, přivázal jsem lanko na vazák. Když jsem do ostrůvku nastupoval, přitáhl jsem jej z zádi a vlezl dovnitř. Lanko jsem nechal spadnout do vody. Když jsem lanko odvázal od Emmy Rose, 30 stop lanka se nahromadilo ve vodě mezi ostrůvkem a lodí, což umožnilo zachycení lanka na kormidle nebo žebříku. Kdybych lanko odřízl u ostrůvku k tomu určeným nožem, zachycené lano by se potopilo s lodí místo toho, aby ostrůvek táhlo pod hladinu.Použití světlic
Světlice jsem poprvé střílel z ostrůvku. Hluk a síla exploze byly znepokojující. Musel jsem schovat hlavu za stříšku ostrůvku, abych se nenadýchal zplodin. Pokud můžete, vyzkoušejte si odpálení první světlice na zemi, ne na ostrůvku.Bezpečnostní vybavení
Ostrůvek, EPIRB a světlice jsou rozumnou investicí. ACR Electronic a Seago, dodavatelé EPIRBu a ostrůvku, mi je zdarma nahradili. Taky děkuji pojišťovně Pantaenius, která bez problémů zaplatila můj pojistný požadavek do 48 hodin po jeho obdržení.Přeložil
Komentáře vytvořeny pomocí CComment